ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ

Turistická trasa za historií "Po stopách slezských knížat z rodu Piastovců" 

...Nejezděte jen do Vídně, Krakova či Prahy, krásnou královskou historii zažijete i ve slezské Karviné...

... s fryštátským rytířem Václavem.

- PODHRADÍ

Slezská kněžna Anna Piastovna kolem roku 1470 zakládá Podhradí pro chudé lidi a stará se o ně

Výlet napříč historickým Fryštátem začínáme na parkovišti pod jeho hradem. Tady se nacházíme na Podhradí, nebo-li Dolním Předměstí, které kolem roku 1470 založila slezská kněžna Anna Piastovna, matka slezského místokrále Kazimíra II. Předměstí se též nazývalo Bělidlo, jak se mu ostatně říká dodnes, protože se zde bělilo a pralo prádlo především pro fryštátský knížecí dvůr. Kněžna Anna, rozená Bielská, byla vysoce urozeného původu a byla rodinnou příslušnicí královské, Jagellonsko-Holšanské panovnické dynastie. Roku 1448 se provdala za slezského knížete Boleslava II. a společně ve Fryštátě, kde sídlili, založili fryštátskou rodovou linii slezských Piastovců. O čtyři roky později ovdověla a až do své smrti v roce 1490 na hradě Fryštát podporovala velmi okázalé poměry. Myslela však také na jeho chudé obyvatele. Založila pro ně toto předměstí a ze svých zdrojů financovala provoz zdejšího kostela svatého Bartoloměje a chudobince sv. Ondřeje, které taky postavila (zbořeny byly roku 1683). Chudé obyvatele z Podhradí kněžna Anna zaměstnávala pracemi pro knížecí dvůr a ty opravdu nejchudší také krmila zbytky z knížecího stolu. Těmito ušlechtilými činy se stala patronkou historického Fryštátu. Kněžna Anna Piastovna byla také v pozici První slezské dámy a vládla také jako kněžna-matka. Její syn, kníže Kazimír II. byl slezským místokrálem - nejvyšším panovníkem ve Slezsku a protože byl často na cestách, svěřil vládu v knížecí rezidenci Fryštát své milované matce, která byla nejvýznamnější ženou jeho života. Roku 1490 ji pochoval v Zámecké kryptě pod Jižní kaplí, která je viditelná i z místa Podhradí.

Pojďme se teď projít knížecím Fryštátem po stopách slezských panovníků z knížecí dynastie Piastovců, kteří tady v letech 1282 - 1571 sídlili. Během svého 300 letého pobytu ve Fryštátě tady postavili několik dodnes zachovalých památek a za každou z nich se ukrývají krásné příběhy ze zákulisí knížecího dvora, které byly po dlouhé věky utajené. Cestou Vás budu provázet já, zámecký dvorní Preceptor a dřívější maršálek Slezského knížectví, ale dnes už jsem jen vysloužilý fryštátský rytíř Václav. Na každém zastavení mám pro Vás připravenou nějakou zajímavou historku.

Teď podle mapy půjdeme kolem zámeckého kostela přes okraj parku podél hradeb k hradu, k bodu č. 1. "HRADBY" a zastavte se před Zámeckou bránou u nároží zámku.

1 - HRADBY

Slezská knížata z rodu Piastovců zřizují ve 14. století početné Fryštátské hradní vojsko

Pokud stojíte před Zámeckou bránou u nároží zámku, v místě jak je to vyobrazeno na úvodní fotce tohoto zastavení (a pak také stejně i u každého dalšího zastavení), pak stojíte u nejviditelnější památky na středověký fryštátský obranný systém. Monumentální zeď pod kostelem byla postavena sice až v druhé polovině 18. století kvůli ujíždějícímu svahu, ale tato nová zeď plně nahradila původní hradby, které zde před tím byly. První fryštátské hradby obklopovaly pouze hrad postavený kolem roku 1282. Slezský kníže Mečislav III. Piastovec dal kolem hradu vybudovat vodní příkop doplněný valem a pevnostní zdí, jejíž stopy lze ještě dnes spatřit v okolí fary. Příkopy napájel potok Dubina, který kolem hradu protékal až do let 1511 - 1514, poté ho na jižní straně nahradil umělý, dodnes existující Mlýnský náhon. V první polovině 14. století dal slezský kníže Kazimír I. vybudovat pevnostní zeď kolem celého rezidenčního hradního města Fryštátu. Jejich poslední viditelný úsek lze spatřit pod ulicemi Zámecká a Pivovarská a také u ulice Svatováclavská. Kolem těchto hradeb neustále hlídkovala fryštátská hradní stráž. Svá stanoviště i se zbrojnicemi měla na obou jižních nárožích zámku. V druhé polovině 14. století český král Karel IV. Lucemburský podporoval vznik zbrojnic a sám také nákup zbroje pro tyto zbrojnice podpořil štědrou dotací z královské pokladnice. Zástupcem krále byl slezský kníže Přemysl I. Piastovec, který ve stejné provedl gotickou přestavbu Fryštátského hradu na své druhé rezidenční sídlo. Hradu dal více obranných prvků v podobě věže se střílnou a obrannou terasou, opravil jeho hradby a posílil hradní vojenskou družinu k obraně Fryštátu i ke střežení jeho ulic. Ve fryštátské hradní zbrojnici se ukládaly zbraně jak knížecí, tak i cechovní, tzn. soukromé. Především to byly chladné zbraně: meče, tesáky, kopí sudlice a sekery. Osobní zbroj, která se zde také uchovávala, tvořila přilby, brnění chránící hruď, kroužkové košile, prošívanice i plátová zbroj a součásti chránící ruce a nohy. Důležitým ochranným prvkem pěšího vojáka byly také štíty. Mezi úderné zbraně určitě patřily cepy, palcáty, řemdihy a kladiva.

Nad fryštátskou hradní zbrojnicí byla obranná věž se střílnami a pod zbrojnicí byly dodnes dochované vězeňské cely. Pokud se díváte na jihozápadní nároží zámku, všimněte si malého okénka nad zemí těsně před Zámeckou bránou. Okénko patří právě této vězeňské cele. Kolik lapků zde bylo vězněno nevíme, ale určitě nejznámějším vězněm byl baron Kaspar Wilczek, prapředek současného Lichtenštejnského knížete, kterého zde o 200 let později věznil slezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec, za nepovolené držení mílového práva slezského města Bílska (dnes Bielsko-Biala v Polském Slezsku). Baron Wilczek byl zde ve věznici uvězněn v březnu roku 1565 a pobýval tady 4 až 22 měsíců. Místností za oknem nad věznicí byla již zmiňovaná hradní zbrojnice. Její knížecí zbroj byla vydrancována během 30ti leté války a dnes je v ní Zámecká galerie. Hradby okolo fryštátského hradního města prošly obnovou v roce 1525 za vlády slezského místokrále Kazimíra II. Piastovce a dále i v letech 1683 a 1805, tedy pokaždé, když Evropu ohrožovali nájezdy vojsk Osmanské říše. Zrušeny byly až koncem 19. století. 

Zbrojnoši ve službách slezského knížete hradní zbroj udržovali v pohotovosti, aby byla v případě náhlého útoku okamžitě po ruce. Byli to profesionálové za svou práci placení. Slezský kníže ale do válek a k obraně Fryštátského hradu najímal i žoldáky, což byli lidé většinou z chudší vrstvy, kteří ale také dostali podíl z kořisti. Žoldáci dostávali plat z daně, kterou platili spíše bohatší vrstvy, které se tímto vykoupili z účasti ve válkách. Někdy také za sebe fryštátští řemeslní mistři posílali do válek své tovaryše a učedníky. Nejlépe placení vojáci byli jezdci na koních, nejméně placení byli pěší bojovníci. Všichni však obdrželi zbraně, které byly v dobách klidu uloženy ve zbrojnicích. V červnu roku 1427, za vlády Jeho Milosti slezského knížete Boleslava I. Piastovce, přitáhli na Fryštát husité. Snažili se vystoupat nahoru po svahu ke kostelu, ale museli se vypořádat s překážkami v podobě vodního příkopu, na jehož pravém břehu byl vysoký val doplněný o zeď. Když tuto překážku překonali, čekala je na svahu další, tentokrát obranná zeď se střílnami, kterou husité museli dobít a přelézt. Dodnes je patrné, kde tato zeď stála. A za touto zdí už na ně čekali fryštátští vojáci a žoldáci. Převraceli husitům žebříky, lili na ně horkou vodu i rozpálený olej a stříleli na ně šípy. Když bylo nejhůř, byly v rezervě i podzemní chodby s únikovými východy. Jeden z nich se dochoval na svahu u paty farního domu. Když se husitům podařilo proniknout až na nádvoří, svedl se zde boj o život. Nakonec ale nebylo ani poražených ani vítězů. Došlo k politickému smíření se slezskými knížaty a husité odtáhli. Žoldáci se po bitvě vrátili ke své práci, naproti tomu profesionální vojáci zůstávali ve službách slezského knížete a věnovali se ostraze fryštátských hradeb a pochůzkám po městských ulicích, ve kterých tak udržovali klid a pořádek, obzvláště v době pořádání trhů a slavností.

Pokud se projdete podél jižní strany zámku, tak věřte, že takhle krásné místo to za našich časů nebývalo. Nebyl tady ten svah, místo něj tady byl hluboký příkop, kterým protékal potok. Na této straně zámku také byly Prevéty, tedy záchody, ze kterých padaly splašky přímo do toho potoka. Dnes tady jsou lavičky a rostou zde růže, ale my jsme se tomuto místu vyhýbali, protože strašné zapáchalo.

K zastávce číslo 2 "KUCHYŇ" se podle mapy dostanete, když projdete Zámeckou branou a zastavíte se u sochy sv. Patrika.

2 - KUCHYŇ

Slezská kněžna Eufemie II. Piastovna v roce 1420 staví novou hradní kuchyň, a zavádí ve Fryštátě královské poměry

Pokud stojíte u sochy svatého Patrika čelem k Zámecké bráně, po Vaší levé ruce stojí nenápadné zámecké křídlo. Komín napoví, že se jedná o hradní kuchyň. Roku 1420 ji postavila kněžna Eufemie II. Piastovna z Mazovské dynastie. V roce 1412 se provdala za slezského knížete Boleslava I. Piastovce a Fryštátský hrad od něj dostala jako svatební dar. Do hradu se ihned zamilovala a když roku 1431 ovdověla, přesunula sem slezský knížecí dvůr. A protože měla vlídnou povahu, lidé si jí velmi oblíbili a začali ji říkat "Její Milost, naše kněžna Ofka". Před rokem 1420 se kněžna pustila do velké přestavby Fryštátského hradu a postavila toto kuchyňské křídlo, které se stalo základem královské dvorní etikety. A protože kněžna Eufemie II. ráda vařila, do kuchyňského křídla často chodila a sama něco kuchtila. Pánem nad kuchyní byl však dvorní kuchmistr a jeho pomocníci. Dohlížel na skladování, přípravu a porcování jídel, zatímco finální úpravu, servírování a donášku jídla z kuchyně do hodovního sálu měli na starost stolníci, číšníci a kráječi. Vařilo se zde vše na co měla knížecí rodina chuť, jen pečivo se nakupovalo ve fryštátských pekárnách, protože jeho výroba byla časově dost náročná. Původní černá kuchyně byla postavena se založením hradu kolem roku 1282 slezským knížetem Mečislavem III. Piastovcem a dodnes stojí v jihovýchodní části zámku. Nové fryštátské hradní kuchyňské křídlo ji však plně nahradilo. Bylo na tehdejší dobu velmi moderní a jeho výstavbu a provoz si mohli dovolit opravdu jen ti nejbohatší. Bylo postaveno v bezprostřední blízkosti hodovního sálu takže donáška jídla z kuchyně na knížecí stůl byla velmi pohodlná a rychlá. Naservírované jídlo tak nevychladlo dříve, než bylo přineseno panstvu na stůl. Ve sklepních prostorách kuchyně se uchovávaly potraviny, víno a pivo. Je tam dodnes dochovaná studna. Vodou zásobovala nejen kuchyň, ale uspokojovala potřeby i všem na hradě. Její poloha tady byla velmi výhodná. To, že se nachází ve sklepení Kuchyňského křídla, usnadňovalo kuchařům práci s donáškou vody do kuchyně. V samotné jednoprostorové kuchyni (dnes je zde Zámecká galerie), situované v přízemním podlaží, byla také porcovna a přípravna, a kuchaři se to tady jen hemžilo. První patro kuchyně patřilo hradnímu personálu, který tady jídlo ještě finálně upravoval a teprve když bylo jídlo slavnostně naservírované, pážata je odsud odnášela do hodovního sálu.

Na knížecí stůl ve Fryštátě se podávalo především maso. Denní spotřeba masa tady byla půl kilogramu na osobu, hlavně to bylo maso hovězí a vepřové, méně často skopové. Mnohem častěji ale byla podávána drůbež, zejména slepice, kohouti a kapouni, kuřata, kachny a husy. Při slavnostních událostech se připravovala i zvěřina, od poloviny 16. století z vlastního chovu v Knížecí lovecké oboře v karvinském Louckém lese. Maso se zajídalo bílým nebo tmavým pečivem a zapíjelo se vínem či pivem z Fryštátského pivovaru. Z příborů jsme používali lžíce a také napichovací nůž, ale jedli jsme spíše rukama. V miskách se také podávali různé polévky a omáčky. Na knížecí stůl se dostávalo i cizokrajné ovoce jako třeba pomeranče, fíky, granátová jablka či citrusové plody. A v postních dnech, kterých bylo v roce asi 192, převažovali ryby nebo například luštěniny. Pokud byla hostina velká a slavnostní, obslužný personál doplňovali pážata, kteří vypomáhali s donáškou a servírováním jídel. Nebylo totiž přípustné, aby slezští panovníci na své jídlo a pití čekali. Přání všech hodujících musela být okamžitě splněna, snad ještě dřív než byla vyslovena, takže zdejší obsluha byla neustále ve střehu. Podávaného jídla bylo pokaždé až nad míru, jestliže totiž nějaké z pokrmů došlo, byla to pro slezský knížecí dvůr ve Fryštátě velká potupa a kněžnou budované poměry tím mohly nesmírně utrpět. Její Milost slezská kněžna Eufemie II. zde také zavedla pravidlo, aby přebytečné jídlo, které se nesnědlo, bylo rozdáváno jako milodary chudině z Dolního Předměstí. Během slavnostního hodování tady vždy hrála muzika a vystupovali s ní i kejklíři. Kliknutím na odkaz youtube si gotický taneček z 15. století můžete zatančiti Vy.

K zastávce číslo 3 "BÍLÁ VĚŽ" se podle mapy dostanete, když projdete kolem Zámecké kaple a zastavíte se pod Bílou věží.

3 - BÍLÁ VĚŽ

Slezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec roku 1567 zavírá do Bílé věže kněžnu Kateřinu

Nyní se postavte pod Bílou věž. Zámecký kostel Povýšení sv. Kříže byl postaven slezským knížetem Mečislavem III. Piastovcem kolem roku 1282 nejprve jako jednoduchá kaple Panny Marie, která byla součástí Fryštátského hradu. A protože bylo u Piastovců zvykem, že zámecká kaple sloužila i měšťanům, krátce po svém postavení musela být uvnitř opatřena dřevěným patrem, aby se sem vešlo více lidí. Až kolem roku 1370 byla fryštátská Zámecká kaple konečně rozšířena slezským knížetem Přemyslem I. Piastovcem. Kníže zde postavil dnešní Jižní kapli, pod kterou také vybudoval podzemní kryptu k pohřbívání knížat a duchovních. Roku 1420 kněžna Eufemie II. Piastovna původní Zámeckou kapli opět rošířila a postavila k ní dnešní Severní kapli. Zámecký kostel tak dostal půdorys latinského kříže. Dnešní podoba zámeckého kostela je však dílem slezského místokrále Kazimíra II. Piastovce. Ten zde v letech 1511 - 1514 prováděl velkou renesanční přestavbu hradu a roku 1515 zahájil stavbu Bílé věže, která tak nahradila dosavadní dřevěnou gotickou zvonici. Zámecký kostel i s věží určitě navštivte ještě teď, během prohlídky Fryštátu. Především jeho Severní kapli, kde v její gotické části z roku 1420 také můžete navštívit fryštátského rytíře Václava, který Vás Fryštátem provází. Gotickou kapli rytíř Václav zdobí už od roku 1577. Gotické interiéry Zámeckého kostela byly sice v 19. století nahrazeny barokní architekturou, ale v Severní kapli najdete stále dochované jeho některé původní gotické prvky a jsou zde k vidění i gotické fresky pocházející z doby vlády slezské kněžny Anny Piastovny, matky slezského místokrále Kazimíra II. Z doby Kazimírovy renesanční rekonstrukce prováděné v letech 1511 - 1514 se zachovalo Pastoforium, které uvidíte u hlavního oltáře. Budova fary před kostelem stojí na původních goticko-renesančních základech také z doby slezského místokrále Kazimíra II. a ze stejné doby pochází i vedlejší Renesanční dvůr s původně farními obytnými budovami. Věž zámecké zvonice, zvaná Bílá věž, se po této přestavbě stala hlavní dominantou hradu. Je-li věž otevřená k prohlídce se zeptejte v zámecké pokladně. Bílá věž Fryštátského hradu také ztvárňuje zdejší Bílou paní Fryštátskou.

Její Milost slezská kněžna Kateřina Piastovna z Lehnické dynastie, byla postižená Bílým morem a v přízemních komnatách Bílé věže jsem ji na příkaz Jeho Milosti slezského knížete Fridricha Kazimíra Piastovce musel umístit do karantény. Přes všechnu péči ranhojičů však tady v roce 1569 zemřela a Jeho Milost kníže Fridrich Kazimír jí pohřbil v zámecké kryptě pod Jižní kaplí. Po celou dobu jejího pobytu v Bílé věži zvony ve věži nesměly zvonit a ve věžních komnatách ji kníže den co den navštěvoval i s malou princeznou Kateřinkou. Od doby, kdy tady Její Milost kněžna Kateřina zemřela, jsme věž začali považovat za fryštátskou hradní Bílou paní, protože nám věž připomínala postavu na smrt nemocné kněžny oděné do bílého šatu s knoflíky, s vysokým čepcem na hlavě a se svýma krásnýma velkýma očima, jak láskyplně objímá svou dceru, princeznu Kateřinku. Podívejte se na věž  odspodu a sami uznejte, že při troše fantazie opravdu Bílá věž s dolní věžičkou tak může působit... Na můj příkaz a se souhlasem Jeho Milosti knížete Fridricha Kazimíra, se poprvé zvony rozezněly po několikaměsíčním tichu až v den, kdy zde Její Milost kněžna Kateřina zemřela. Bylo to 3. září 1569. Do pietního smutku upadlo nejen Slezsko, ale celé České království, protože zesnula Její Milost slezská panovnice a nejvýše postavená česká aristokratka.

K zastávce číslo 4 "PIVOVAR" se podle mapy dostanete, když projdete Pivovarskou uličkou směrem dolů a zastavíte se u dvora Pivovaru.

4 - PIVOVAR

Slezský kníže Boleslav II. Piastovec roku 1447 zakládá ve Fryštátě knížecí pivovar

Nacházíte se na neogotickém dvoře fryštátského Zámeckého pivovaru. Roku 1447 ho založil slezský kníže Boleslav II. Piastovec. Ještě téhož roku také povýšil svou sídelní rezidenci Fryštát nad ostatní slezská města a navázal na úzké příbuzenské vztahy své matky kněžny Eufemie II. s královskou Jagellonskou dynastií. Zámecký pivovar byl ve skutečnosti družstevní pivovar, ve kterém měla svůj podíl početná fryštátská aristokracie. Kníže Boleslav II. umístil sídlo pivovaru do budovy dnešní prodloužené části Radnice kam ještě dojdeme a na toto místo v Pivovarské uličce byl přesunut počátkem 16. století Boleslavovým synem, slezským místokrálem Kazimírem II. Nejstarší dochovanou stavbou Knížecího pivovaru tady v Pivovarské uličce je jeho renesanční sladovna z počátku 16. století, kde je dnes legendární, středověký šenk zvaný Na Bečkách, kam jste zváni k osvěžení lahodným fryštátským mokem.

Zdejší zámecké pivo jsem měl moc rád a ve velkém ho pili i fryštátští měšťané, ale dodávalo se i na knížecí stůl a pochutnávali si na něm i slavné královské průvody, které ve Fryštátě přespávaly na cestě mezi Vídní, Prahou, Krakovem a dnešním Berlínem. Pivovar byl jedním z hlavních příjmů knížecí pokladny mimo jiné i proto, že Jeho Milost slezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec vydal v 60. letech 16. století zákon o zákazu odebírat pivo z jiného pivovaru než-li z tohoto knížecího. A to hned pod trestem uvěznění. Naproti pivovaru dodnes stojí pivovarská stáj, která byla v druhé polovině 16. století využívána kněžnou Sasko-Lauenburskou při zdejších pobytech v jejím fryštátském soukromém paláci. Kromě renesančních prostor šenku, pivovar disponuje i středověkým podzemím. Pod Fryštátem je síť neprobádaných podzemních chodeb, mnohdy jde spíše o spojení sklepních prostor měšťanských domů, kterými proudil materiál k výrobě piva. Pod Radnicí byla studna, tady v Pivovarské ulici byla sladovna, ale samotné vaření piva probíhalo ve sklepích právovárečných domů, kterých bylo ve Fryštátě 80 v 15. století a 90 v 16. století. Tento výrobní cyklus přerušila až 30. letá válka po roce 1642. Většina právovárečných domů byla během této války zničena, takže se jich do dnešních dnů dochovalo jen 4, dva domy se šenky jsou na Zámeckém nádvoří u kašny, jeden je naproti vchodu do Radnice a jeden je na Předhradí, kde je od roku 1564 provozován rytířský šenk. Právovárečným domem byla i dodnes dochovaná fara, již zmiňovaný palác kněžny Sasko-Lauenburské a severní část Lottyhausu, která byla až do roku 1823 dvěma samostatnými měšťanskými domy, připojenými k Lottyhausu až v tomto roce. Ostatní dnešní měšťanské domy stojí na středověkých základech právovárečných domů a mají i dochované sklepní místnosti, které tvořily pivovarské chodby. Jsem rád, že výroba fryštátského piva v Zámeckém pivovaru již pár let zase pokračuje.

K zastávce číslo 5 "NÁDVOŘÍ" se podle mapy dostanete, když projdete na konec Pivovarské uličky, zahnete doprava a zastavíte se u rohového domu s nápisem KNIHOVNA.

5 - NÁDVOŘÍ

Fryštátské Zámecké nádvoří na přelomu 15. a 16. století vítá královské průvody

Zastavte se u rohového domu s nápisem KNIHOVNA. Až do roku 1511 bylo fryštátské náměstí oddělené od hradního nádvoří. Středem náměstí tekl potok Dubina, kde napájel kašnu a poté směřoval k hradu, kde také napájel vodní příkopy lemující hradní opevnění. Mezi náměstím a hradem ještě stála řada měšťanských domů, podobně jak to můžeme dodnes spatřit v případě slezského města Hlučína. Na toto fryštátské gotické nádvoří v roce 1471 přijel z Krakova slavný královský průvod českého krále Vladislava Jagellonského, který vedl slezský místokrál Kazimír II. Piastovec. Královský průvod se tady ubytoval a Kazimír II. zde Vladislava po celou dobu hostil, a bavil ho různými slavnostmi a rytířskými turnaji. Pak se celý průvod vydal do Prahy, kde byl Vladislav korunován českým králem. Mezi léty 1511 - 1514 slezský místokrál Kazimír II. prováděl renesanční přestavbu gotického hradu v zámek. Zbořil jeho severní opevnění s vodními příkopy a vykoupil od měšťanů domy, které stály mezi hradem a náměstím, čímž se hrad otevřel k náměstí a tak zde vzniklo velké Zámecké nádvoří, jak ho vidíte ještě i po 500 letech. Nové nádvoří se ihned stalo centrem dění. Konaly se zde slavnosti, trhy, rytířské turnaje a zastavovaly zde další královské průvody.

Na jaře roku 1564, obklopen šlechtici, dvořany, duchovními a městskými konšely, vítal na Zámeckém nádvoří Hornoslezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec svou novomanželku, Dolnoslezskou princeznu Kateřinu Piastovnu. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém knížecím sídle tady uspořádal velký rytířský turnaj. Jeho hlavní dominantou se stala nově postavená Piastovská věž, která je dnes známá spíše jako věž radniční a vidíte ji na východní frontě nádvoří. Roku 1567 do Fryštátu také zamířil 300 členný průvod saské kněžny Sidonie Sasko-Lauenburské, která se stala druhou ženou Fridrichova otce Václava II. Adama. Kníže Fridrich Kazimír ji před zámkem přivítal na modře oděném koni se žlutou chocholkou, což jsou národní barvy Horního Slezska a daroval ji velký zlatý řetěz. Kněžna Sidonie také jako svatební dar dostala dům na fryštátském Zámeckém nádvoří, pravděpodobně je to dům, který má na svém průčelí nápis KNIHOVNA. Tento dům je dodnes krásnou ukázkou goticko-renesančního paláce s přilehlou budovou stájí, ve kterých je momentálně uzavřená výstavní síň Muzea. Kněžna Sidonie v paláci ráda pobývala, zejména v době po svém ovdovění roku 1579. Palác kněžny Sidonie můžete navštívit a prohlédnout si jeho goticko-renesanční Mázhaus.

Fryštát vždy byl a dodnes je křižovatkou hlavních evropských obchodních, ale i královských tras a jeho koňmo jednodení vzdálenost od Krakova z něj učinila poslední a tudíž nejdůležitější zastávku královských průvodů směřujících do tohoto královského města. Například v roce 1518 se zde ubytoval královský průvod polské královny Bony Sforzy, italské aristokratky z Milána, která se do Krakova jela provdat za Jagellonského krále Zikmunda I. Také jejich syn, Zikmud II. roku 1543 přivedl do Fryštátu svou novomanželku Alžbětu Habsburskou, která jela z Vídně do Krakova v pozlaceném kočáře, doprovázena 1500 člennou koňskou jízdou. Když tento průvod přijel do Fryštátu, bylo už vše připravené pro ubytování královny a jejího doprovodu. Všechny horní místnosti zámku jsme proměnily v jídelny a kdo se sem nevlezl, obsadil okolní měšťanské domy. Jen si představite ten velký shon v zámeckých chodbách, kudy družina pážat do všech komnat nosila hory jídla a pití a jakou obrovskou práci odvedli kuchaři a zámecký Hofmistr, který vše zorganizoval. Po celou dobu hodování na Fryštátském hradě nám vyhrávali muzikanti a bavili nás kejklíři. Nejvzácnější koně královského průvodu byly ustájeny v knížecích stájích v Lottyhausu, který vidíte na jihovýchodní frontě nádvoří hned naproti zámku, ostatní koně zůstaly stát na louce pod hradem. V knížecích stájích Lottyhausu je dnes umístěna expozice Národní galerie Praha a určitě její návštěvu nevynechte.

Nejstarší pravidelnou a dodnes konanou akcí na Zámeckém nádvoří je Velikonoční trh, založený Jeho Milostí slezským místokrálem Kazimírem II. už v roce 1473. Poblíž kašny byly masné lávky jejíž pozůstatky jsou dochované pod dlažbou. Během trhů zde bylo velmi rušno. Prodávající se překřikovali hlasitou nabídkou svého zboží, pobíhala zde drůbež a drobný hospodářský dobytek a o kulturní vložku se starali kejklíři a muzikanti. Ani o lapky zde nebylo nouze, proto se na můj příkaz po nádvoří pohybovala hlídkující hradní stráž, která ve Fryštátě sloužila také jako středověká městská policie. Na nádvoří se nezapomeňte vyfotit s nádhernou Vídeňskou kašnou z roku 1900, která stojí v místě té původní středověké, a také navštivte Městskou galerii umístěnou v jednom z měšťanských domů na severní frontě nádvoří.

K zastávce číslo 6 "RADNICE" se podle mapy dostanete, když projdete na druhou stranu nádvoří a zastavíte se na rohu Radnice u věže

6 - RADNICE

Slezský místokrál Kazimír II. Piastovec roku 1504 mění fryštátský šenk na Radnici

Postavte se na roh Radnice u věže. Místem s nejstarším osídlením fryštátské knížecí rezidence je zdejší Zlatá ulička, s poštovním názvem Fryštátská, ale po mnohá staletí správně nazývaná Radniční. Dominantou Zlaté uličky je Radnice, kterou založil roku 1504/1505 slezský místokrál Kazimír II. Piastovec. Původně byla Radnice šenkovním domem z doby 14. - 15. století. Místokrál Kazimír II. roku 1504 šenkovní dům koupil od hostinského Jožka Šlosara a za poloviční cenu ji obratem prodal městským konšelům ke zřízení radnice. Tento Kazimírův ušlechtilý počin je zaznamenán v kupní listině, která je dodnes uchována v karvinském Muzeu Slezského zemského archivu. Po ukončené rekonstrukci v roce 1505 byla budova slavnostně zprovozněna a jako Radnice - sídlo karvinského primátora, slouží dodnes. Původně měla Radnice svou vlastní věž, která jakoby vykukovala ze dvora. Roku 1563/64 ji slezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec snížil do dnešního stavu, aby více vynikla sousední, nově postavená Piastovská věž. Tato nová věž se dodnes zdobí erbem slezského knížecího rodu Piastovců, který byl nejvyšší českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Na Piastovské věži se také nachází zbytek středověkého řetěze pranýře, ke kterému byli přivazování hříšníci k veřejné ostudě. Připoutáni k "lynčování" tady byli zlodějíčci nebo nevěrné ženy a kolemjdoucí na ně plivali a házeli po nich zeleninu a vajíčka. Radnice s věží je turistům přístupná jen příležitostně. Okénka dole nad zemí nalevo od vchodu, jsou okénka původní Šlosarovy šenkovny z 14./15. století. Po zřízení radnice zde byla mučírna a dnes se zde schází primátor Karviné s městskými zastupiteli. Roku 1605, ke stoletému výročí otevření Radnice, byl nad vchodem odhalen korunovaný reliéf zakladatele Radnice, slezského místokrále Kazimíra II. s fryštátským erbem. Po prohlídce erbu a věže projděte Zlatou uličkou dozadu na roh prodloužené části Radnice a pak doleva k dvorku jejímu hostinci.

Ve fryštátském Radničním hostinci se v roce 1574 ubytovává francouzský král Jindřich III.

Dvorek je součástí prodloužené části Radnice, kde bylo od roku 1447 sídlo knížecího Zámeckého pivovaru založeného slezským knížetem Boleslavem II. Piastovcem. Z dvorku je vidět jak je snížená původní radniční věž, která byla v letech 1505 - 1564 přilehlá k zadnímu traktu Radnice. Ve sklepení prodloužené části Radnice je studna, ze které se čerpala voda pro vaření piva a podzemními chodbami se rozvážela do právovárečných domů, kterých zde bylo 80 až 90. Po roce 1504 došlo k přesunu sídla knížecího pivovaru do Pivovarské uličky a v budově prodloužené části Radnice vznikl zájezdní hostinec, čili středověký hotel, kde se ubytovávali rytíři, kupci a jiní návštěvníci Fryštátu. Dodnes je zde v přízemí v provozu restaurace, která na tradici tohoto hostince navazuje a v patře, kde byly hotelové pokoje, se nacházejí kanceláře Radnice. Zajděte si do tohoto středověkého hostince na oběd a během hodování se seznamte s příběhem francouzského krále, který tady také hodoval.

Radniční hostinec je spojen s nechvalně známým počinem francouzského krále Jindřicha III. z Valois. Ten se v červnu roku 1574 v Radničním hostinci ubytoval se svou družinou, když byl na útěku z Krakova do Paříže. Roku 1573 byl Jindřich III. zvolen polským králem, ale v Polsku se mu nelíbilo. Proto když roku 1574 ve Francii zemřel jeho bratr, král Karel X., stal se Jindřich nástupnickým králem Francie. V Krakově využil nepozornosti dvořanů a stráže, a během právě probíhající velké hostiny z královského hradu i se svou družinou utekl. Nezapoměl si však s sebou odnést také polskou královskou pokladnu. Brzy se na to přišlo a tak polští vojáci krále začali pronásledovat. Král Jindřich měl však svůj útěk předem důkladně naplánován, i to, že až se dostane do Fryštátu, kde již byl v bezpečí před polskými vojáky, ubytuje se v Radničním hostinci Johanna Faciáše. Ani já jsem ho tady nemohl z politických důvodů zadržet. A tak se taky stalo. V Radničním hostinci král Jindřich popíjel fryštátské pivo a se svou družinou se veselili až do rána. U hostinského Faciáše si k večeři objednal šneky, ale hostinský nevěděl, jak je připravit, protože je tady nikdo ještě nejedl, a tak když jich přece jenom několik na dvorku nachytal, uvařil je na páře spolu s na kostky nakrájeném vepřovém mase. Králi a jeho družině je pak podával po slezsku: s chlebem, s cibulí a křenem. No měl z toho pořádnou ostudu, ale král se dal do velikého smíchu, a pak už jen jedli, pili a veselili se až do rána. Ráno už na něj čekaly četné povozy, které pro krále připravil Pompone de Belliévre, člen králova doprovodu. Aby se hostinský Faciáš z ostudy dostal ven, začal tyto vepřové šneky prodávat k pivu a měl opravdu velký úspěch. Sám jsem je tady ochutnal a musím říct, že k fryštátskému pivu byly výborné.

Na zdejší pobyt krále Jindřicha III. by se určitě zapomnělo, nebýt jednoho francouzského kupce, který Fryštátem roku 1597 projížděl a všiml si cedulky, která zde stála. Zaznamenal si ji do svého deníku, který je dodnes ve Francii pečlivě dochován. Na cedulce stálo: "Jindřich, z Boží milosti král francouzský a polský, pruský, ruský, mazovský a žmuďský vévoda, velkokníže litevský a vévoda z Anjou, léta Páně 1574, dne 19. června o 17. hodině byl ve Fryštátě u Johanna Facii." Kupec si také poznamenal, že se ještě nesetkal s tak krásně udržovaným a čistým, opravdu velmi čistým městem a popisuje zde náš organizovaný systém protipožární ochrany, který roku 1514 zavedl Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. U každého domu bez vyjímky stála v pohotovosti velká nádoba po okraj naplněná vodou a u ní zavěšené vědro. Protože si toho kupec všiml a zapsal, je patrné, že to v 16. století vůbec nebylo běžné. A já jsem byl na to moc pyšný.

K zastávce číslo 7 "KOSTELÍK" se podle mapy dostanete, když uličkou projdete skrz průchod obchodního centra, kolem Magistrátu až ke kostelíku svatého Marka, kde se posaďte na lavičku pod jeho věží

7 - KOSTELÍK

Malý fryštátský kostelík se na přelomu 16. a 17. století stává velkým symbolem Slezska

Posaďte se na lavičku v parčíku u kostelíka. Tento nenápadný morový kostelík je nejenom dominantou náměstí, na kterém se nachází, ale je také velkým slezským symbolem náboženské reformace, jíž byl Fryštát hlavním slezským střediskem. Náboženská reformace se tady začala rozvíjet už za vlády slezského místokrále Kazimíra II. Piastovce, jako reakce na kázání německého badatele Bible Martina Luthera, a podporovali ji i královy potomci. V druhé polovině 16. století již ve Fryštátě nebyl žádný katolický kostel, všechny svatostánky - Zámecký kostel, kostelík svatého Marka i kostely svatého Ondřeje a svatého Mikuláše (tyto poslední dva již neexistují), byly prohlášeny za luteránské. Podle historika Bayera platilo v 16. a 17. století rčení, že každý slezský luterán musí alespoň jednou v životě navštívit Fryštát, slezskou Mekku protestantismu. Po roce 1637 vypukla náboženská protireformace vedená katolickou ligou, a která vyvrcholila 30ti letou válkou. Boje za náboženskou toleranci byly ve Fryštátě velice silné a dlouhé. Bojovalo se hlavně kolem kostelíka svatého Marka. Údajně zde padlo na 2000 vojáků, kteří jsou podle historika Bayera pochováni v protějším Universitním parku. Nakonec byl Fryštát takřka celý srovnán se zemí a jeho bohatí obyvatelé byli vyhnáni a to včetně rodu rytíře Václava, který vás Fryštátem provází. Sláva slezského rezidenčního města Fryštátu byla ukončena. Kdo zde zůstal, musel být jedině katolíkem. Nikdo jiný ani nesměl zastávat post veřejného činitele. Postupně byly fryštátské kostely prohlášeny za katolické a jako poslední z nich, který protireformaci odolával nejdéle, byl tento nenápadný kostelík svatého Marka.

Vy ale teď zůstaňte sedět na lavičce před kostelem jakoby jste byli ve škole. Chovejte se tiše a nedupejte nohama, za chvilku se dozvíte proč. A protože u kostela sv. Marka ve středověku stála škola pro prostý obecný lid, tedy tak akorát pro Vás, naučím Vás číst a psát Slezanku - naučím Vás historickou slezskou abecedu. A zapamtujte si, že Slezanka nemá dlouhých samohlásek ani háčky. A písmeno "o" když je na začátku slova, vyslovuje se jako "uo". Když čtete Slezské písmo, získáte krásný slezský přízvuk.

SLEZANKA - SLEZSKÉ KRÁLOVSKÉ PÍSMO

"A teď přečtěte tento text:"

Kostelik swateho Marka postawil Jeho Milost slezsky kńiźe Fridrich Kazimir Piastowec ńekdy po roce 1560 w dobje zaćinajici morowe epidemie. Na Bily mor zde zemŕelo ńekolik tiisic uobywatel a pohŕbiwańi byli prawje zde. I kńiźeci rodźina w letech 1569 - 1571 teto morowe epidemii podlehla. Z poćatku byl kostelik za hradbami Fryśtatu, ale w 17. stoletii se i kostelik swateho Marka doćkal uobehnańi hradbami. Bylo to w roce 1683 kwuli hrozbje utoku wojsk Osmanske ŕiśe. Na konci 19. stoletii wśak byly fryśtatske hradby zruśeny, takźe tady po ńich dodnes zustal jen wal, widźitelny z kostelikowa sewerńi a zapadńi strany. Kostelik byl puwodńe dŕewjeny, ale protoźe welmi zchatral, koncem 18. stoletii byl strźen a na jeho zakladech byl postawen kostelik dneśńi podoby.

Výborně! A proč se tady máte chovat tiše a nedupat nohama? Inu proto, že všude kolem pod vašima nohama je pochováno mnoho, mnoho lidí z mojí doby. Nechtějí být rušeni, když po nich chodíte.

K zastávce číslo 8 "PŘEDHRADÍ" se podle mapy dostanete, když se vrátíte zpět až za průchod obchodním centrem a za ním se vydejte vlevo po uličce Hrnčířská, až přijdete k fontáně, kde se zastavte

8 - PŘEDHRADÍ

Fryštát se v 15. a 16. století stává oblíbeným místem rytířů slezských knížat

Postavte se k fontáně, nebo se u ní posaďte. Předhradí, nebo-li Horní Předměstí, v 19. století známé jako Horní náměstí, bylo nejdůležitější branou do slezského rezidenčního města Fryštátu. Vévodila mu středověká vysoká věž zvaná Horní, nebo též Těšínská brána. Předhradí, stejně jako Horní věž, založil v první polovině 14. století slezský kníže Kazimír I. Piastovec. Předhradí se velmi rychle rozvíjelo. Žili zde zbohatlí měšťané jako středověká střední vrstva. Vyráběli a prodávali zde plátno. Množství plátna bylo ohromné, takže na tomto předměstí byly i velkosklady, ze kterých kupci rozváželi plátno po celé Evropě. V prostoru Předhradí dodnes stojí budova zájezdního hostince s tanečním sálem pocházející z poloviny 19. století, ovšem s historií sahající až do počátku 14. století. Tehdy se zde ubytovávali Fryštátem projíždějící kupci a na dvoře hostince parkovali své povozy a ustájovali své koně. Ve středověku zde bylo velmi rušno. Předhradí bylo křižovatkou Měděné, Solní i Jantarové stezky a také tudy vedla královská trasa spojující středoevropská královská města. Není divu, že si fryštátští šlechtici u slezského knížete Přemysla I. Piastovce vynutili zákaz jízd koňských povozů přes náměstí. Proto kolem roku 1360 dal slezský kníže okolo Fryštátu vybudovat silniční obchvat (dnešní ulice Karola Sliwky). Podél tohoto nového obchvatu se brzy začaly stavět domy s kovárnami, které pak poskytovaly své služby projíždějícím kupcům. Stávali zde i fryštátští chudáci, aby kupce prosili o almužnu. Dominantou Předhradí byla již neexistijící velkolepá kaple svatého Mikuláše a rovněž už neexistijící zámeček Miserov rytířského rodu von Pelko.

Na Předhradí by jste v 15. a 16. století potkávali kromě hradních zbrojnošů střežících vstup do města, i nejvíce slavných rytířů. V té době byl Fryštát naším oblíbeným centrem. My rytíři jsme ve Fryštátě získávali své rytířské vzdělání, což kromě jízdy na koni a ovládání zbraní, zahrnovalo také umění ovládat dobré mravy, cizí jazyky a samozřejmostí byla i výuka hudby, zpěvu, tance a společenské konverzace. Nešlo totiž o postavení rytíře jen jako bojovníka, ale i kultivovaného kavalíra. A takovými jsme doopravdy byli. Vzdělávání nás rytířů probíhalo v zámeckém Lottyhausu, kde jsou dochovány knížecí stáje, a na kolbišti, které bylo před ním. S výukou jsme začali už ve svém 7 roce. Vyučování vedl preceptor, což byl povětšinou starší, vysloužilý rytíř ve službách slezských knížat. Jako já dnes. Jako mladí chlapci jsme se nejprve učili ovládat meče a nacvičovali jsme si to s dřevěnými náhražkami. Kolem našeho 15. roku se z nás stávali panoši, a to jsme již uměli dobře jezdit na koni a přitom v jedné ruce držet a ovládat zbraň, např. jsme za jízdy stříleli z kuše na hadrového panáka. Když jsme coby studující mládenci dovršili 21. rok, byli jsme už připraveni na rytířské pasování. To bylo vyvrcholením několikaletého studia, na které jsme se nedočkavě těšili a dá se přirovnat k dnešní závěrečné studentské graduaci a předáním diplomů. Pasování na rytíře byl pro nás velmi slavnostní obřad. Začal hned ráno obřadní koupelí a po ní, když nás panoše oblékli do slavnostního oblečení, konala se k té příležitosti mše ve fryštátském zámeckém kostele, které jsme se zúčastnili. Do kostela jsme chodili každý den, ale teď to bylo něco jiného. Bylo velmi vzrušující a působivé. Mše konaná jen pro nás... Pak probíhalo pasování. Mohlo probíhat jednotlivě, ale většinou bylo společné před zahájením rytířského turnaje, kterého jsme se jako nově pasovaní rytíři mohli také poprvé účastnit. Rytířský turnaj vždy zahájil Jeho Milost slezský kníže a každé jednotlivé rytířské klání začínalo troubením trubačů. Vítěz každého rytířského klání získal vybavení toho koho porazil. Mnohdy i jeho koně a poraženého samotného, kterého pak za výkupné propouštěl. Čím výše urozený poražený rytíř byl, tím vyšší výkupné vítěz požadoval. Jako mladí rytíři jsme však soupeřili i o přízeň přítomných dam, ale to bylo trnem v oku fryštátských duchovních, kteří v takových turnajích viděli jen příležitosti nás mládenců hřešit s mladými dívkami. Především šlo ale o zábavu, které se s chutí zúčastňovali i panující knížata a diváci se tady bavili stejně hlučně a se stejnou velkou vřavou jako diváci na dnešních hudebních festivalech. Nemajetným rytířům a také rytířům nešlechtického původu, bylo umožněno pohybovat se mezi námi v aristokratických kruzích a také ve společnosti slezského knížete. Mezi námi rytíři totiž platilo zásadní pravidlo rovnosti. A někteří si díky tomu mohli i dobře přilepšit. Například rytíř Jiří Rocnar z Rocnova si takto mohl dovolit roku 1564 koupit ve Fryštátě dům a Jeho Milost slezský kníže Fridrich Kazimír Piastovec mu za jeho věrné služby povolil v něm provozovat šenk. Je to dům U Andílků na rohu Zámecké ulice na tomto Předhradí. I já tam chodil, ale jako slezský Maršálek jsem měl velmi málo času a měl jsem velmi mnoho povinností. Dodnes je v tomto domě šenk a ve středověku se v něm každoročně scházeli rytíři z celého Slezska, aby tady oslavili výročí svého pasování. Do tohoto šenku si i vy odskočte na pivo, aby jste se trochu osvěžili před závěrečnými dvěma zastaveními na prohlídce slezského rezidenčního města Fryštátu. Nezapomeňte ode mě pozdravit hostinského a nezapomeňte také navštívit Muzeum Slezského zemského archivu, které se nachází hned za zájezdním hostincem. Nachází se v něm spoustu dochovaných listin a pečetí slezských knížat.

K zastávce číslo 9 "PURKRABSTVÍ" se podle mapy dostanete, když z Předhradí vejdete do Zámecké uličky, je to ta první zleva u tržiště, a projdete jí až na její konec, kde se zastavte před zámkem

9 - PURKRABSTVÍ

Slezský kníže Mečislav III. Piastovec roku 1282 zakládá Fryštátský hrad

Zastavte se na malém nádvoříčku před zadním traktem zámku ještě před průchodem na Zámecké nádvoří. Po vaší pravé ruce stojí Purkrabství Fryštátského hradu, od přelomu 18. a 19. století nazývané Lottyhaus. Je to zámecká budova se sídlem Purkrabího a s byty dvořanů a úředníků v jejím horním patře, a s konírnou a bytem štolmistra v přízemí. V nějaké podobě bylo jako dřevěná stavba postaveno už v době založení hradu kolem roku 1282 slezským knížetem Mečislavem III. Piastovcem. Podle knihy "Rozmanitosti" od profesora Peterky, kníže ze žárlivosti vedl válku ve Starém Fryštátě (dnešní obec Staré Město) a po jeho dobití město spálil a tady na tomto místě, kde právě stojíte, založil nový Fryštát (dnešní Karviná), roku 1305 popisovaný jako Fryštát v Ráji, a postavil v něm hrad. Dohledem nad stavbou hradu kníže pověřil svého Purkrabího, což byl nejvyšší úředník na každém hradě, který knížete zastupoval v době jeho nepřítomnosti. Stavba Fryštátského hradu trvala asi 6 let (1282-1288), je to velmi krátká doba, protože to byl hrad nevelký a bez výrazných obranných prvků. Purkrabí se však musel postarat o stavební dělníky a dohlížet na práci mistrů kameníků, mistrů tesařů, mistrů zedníků atd. Práce dělníků na knížecích stavbách byla těžká, mistři svého řemesla museli odvádět kvalitní práci v krátkém čase, ale kníže jim prostřednictvím Purkrabího zajišťoval ubytování, stravu, slušnou mzdu a také dostatek volna na odpočinek. Dělníci na knížecích stavbách měli určitou svobodu v pohybu po staveništi a pokud se tady zranili, nebo snad i zemřeli, kníže měl založený finanční fond, ze kterého byly hrazeny výdaje na léčbu, případně vdovám bylo poskytnuto finanční odškodnění. Dělníci tak byli motivování odvádět kvalitní práci a na knížecích stavbách zůstali až do konce. Kníže Mečislav III. tady na hradě pobýval jen přechodně a jeho pobyty zde byly krátké, takže pro zajištění jeho pohodlí na hradě žil a pracoval jen ten nejnutnější personál v kuchyni a hradní stráž pod velením Purkrabího. Purkrabství získalo kamennou podobu pravděpodobně v době první přestavby Fryštátského hradu v sídelní rezidenci slezského knížete Přemysla I. kolem roku 1370. Hrad také dostal více obranných prvků, kterým dominovala věž se střílnou. Purkrabí musel zajišťovat neustálou údržbu rezidenčního hradu a nově dohlížel i na chod Zámecké kaple. Udržovat středověký hrad v čistotě však nebylo nic snadného. Fryštátský hrad ve 14. století byl temný, chladný a zapáchal, protože každodenní hygiena služebnictva, ale ani panstva v té době ještě nebyla samozřejmostí. Okna a dveře příliš netěsnily a z loučí a z košů na vytápění se v místnostech linul kouř. Před komnatami stáli pážata a na chodbách hradu a na hradbách hlídkovali zbrojnoši. Všude na podlahách byla sláma s hmyzem a hlodavci a na dvoře se páslo stádo koní a dobytka. Purkrabí byl tak stále ve střehu a byl připraven zásáhnout všude tam, kde to bylo právě potřeba. Obzvláště pak v době, kdy na hradě pobýval kníže. V době, kdy zde kníže Přemysl I. pobýval, byl už vdovcem, ale měl dva syny a dvě dcery, které vychovávali opatrovníci. Purkrabí tak dohlížel i na výchovu a vzdělání mladých princů a princezen.

V 16. století tady na hradě také došlo k personální změně a práci Purkrabího převzal slezský Maršálek coby nejvyšší zástupce knížete, kterému velel kníže, ale veškerý personál zajišťující pohodlný život slezských panovníků na hradě nově zajišťoval zámecký Hofmistr, jehož odpovědnosti podléhaly rozhodnutím kněžny. Staré fryštátské Purkrabství se tak stalo sídlem nového fryštátského Hofmistra. Jeho byt v patře spojuje se zámkem krytá dřevěná chodba, zatímco pod bytem, v přízemí Purkrabství, měl kníže ustájené své vzácné jezdecké a kočárové koně, lovecké psy a měl tady i své oblíbené dravé ptáky. Proto byl také v přízemí Purkrabství k dispozici dodnes dochovaný byt hradního štolmistra a lovčího. Zápach ze stájí..., no řekněme že nevadil, slušně řečeno, ve středověku tady nevoněl nikdo, takže se zvířecí zápach tak nějak ztratil. 

V letech 1460 - 1528 zde byl panovnický dvůr Jeho Milosti Fryštáského prince, Hornoslezského knížete a slezského místokrále Kazimíra II. Piastovce. V této době hrad několikrát hostil i královské návštěvy a některé z nich byli i velmi bujaré. Často sem na neformální návštěvy jezdil polský král Zikmund I. Jagellonský a Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. tady pro něj pořádal hostiny, které se ale často vymkly z kontroly, což přidávalo Purkrabímu vrásky na čele. A bylo proč. V dubnu roku 1511 tady oba panovníci řádily tak mocně, že zde z neopatrnosti vzplál oheň, který se rychle šířil dál, až shořely všechny gotické dřevěné části hradu a požár se rozšířil i na okolní měšťanské domy. Královskému skandálu se zabránilo oficiálním prohlášením Purkrabího, že požár vznikl nešťastnou náhodou ulítlou jiskrou ze zámeckého kuchyňského komína. O hostině panovníků se však vůbec nezmínil. Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. ale nezaváhal ani na okamžik. Ihned pověřil Purkrabího, aby povolal stavbaře, kteří v letech 1511 - 1514 požárem poničený Fryštátský hrad přestavěli na reprezentativní renesanční zámek a již zcela bez dřevěných prvků. V roce 1525 nový Hofmistr také dohlížel na obnovu hradeb a také přichystal na hradě Jeho Milosti, stárnoucímu slezskému místokráli Kazimír II. zvláštní oslavu. Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. zde dal zasnoubit svého jediného žijícího dědice, vnuka Václava III. Adama s Marií Pernštejnskou, dcerou zámožného moravského hejtmana Jana IV. Pernštejna, ikdyž to byla teprve jednoletá batolata. Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. chtěl tímto zajistit pokračování Piastovské dynastie po jeho blížící se smrti. Od roku 1552 zde již dospělý kníže, Jeho Milost Václav III. Adam s Její Milostí kněžnou Marií sídlili jako maželé i se svým synem, princem Fridrichem Kazimírem a já jsem v té době na jejich dvoře ve Fryštátě sloužil jako slezský Maršálek. Jeho Milost kníže Václav III. Adam však svou ženu, Její Milost kněžnu Marii týral z nenávisti k jejímu rodu Pernštejnů, následkem čehož byla Její Milost kněžna Marie stále nemocná až nakonec roku 1567 zemřela. Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem proti tomu nic udělat. Jeho Milost slezský kníže Fridrich Kazimír byl však pravým opakem svých knížecích rodičů. Měl velkou chuť do života, užíval si postavení slezského panovníka a zástupce císaře Maxmiliána II. Habsburského. Miloval bujaré veselí, rytířské turnaje a bály na hradě, takže fryštátský Hofmistr, musel být opět neustále ve střehu. Musím říct, že během své 300 leté činnosti odvedli fryštátští Purkrabí a pozdější Hofmistři obrovský kus hrdinské práce, a i díky jim byl Fryštátský hrad stále živým a oblíbeným domovem nejvyšší české aristokracie, slezských panovníků z královské dynastie Piastovců.

V místě kde stojíte stála impozantní gotická brána s věží a střílnami, spojená dřevěnými ochozy se zámkem a Purkrabstvím. Brána byla neustále střežená početnou družinou hradních zbrojnošů a před ní vedl vodní příkop, přes který bylo možné projet jen po padacím mostě. Jakmile Jeho Milost slezský kníže přijížděl dnešní Zámeckou uličkou k Fryštátskému hradu, trubači zatroubili fanfáry, zbrojnoši spustili most a Jeho Milost slezský kníže, doprovázen početnou koňskou jízdou svých šlechticů a družinou zbrojnošů, mohl projet na hradní nádvoří, kde ho již vítal Purkrabí a dvořané s úředníky. Za nimi se most zase zvedl. Tuto gotickou bránu zrušil až Jeho Milost slezský místokrál Kazimír II. Piastovec, když tady v letech 1511 - 1514 prováděl velkou renesanční přestavbu. Po této hradní bráně zůstala jen věž, ikdyž je snížená do dnešní podoby a proluka mezi Purkrabstvím a sousedním měšťanským domem, kde byl vodní příkop. Průjezd mezi Purkrabstvím (Lottyhausem) a zámkem však i nadále zůstal hlavní příjezdovou trasou na nové Zámecké nádvoří a vy se přes něj také přesuňte podle mapy k zastávce 10 "ZÁMEK" a zastavte se přímo před zámkem. Srdečně Vás zvu!

10 -  ZÁMEK

Den slezských knížat z rodu Piastovců na panovnickém dvoře Fryštátského hradu v 15. a 16. století

Posaďte se na lavičce před zámkem. Přestože se na Fryštátském hradě vedly honosné poměry dvorské etikety zavedené tady v polovině 15. století podle vzoru Jagellonské královské dvorské etikety, neznamená to, že život slezských panovníků ve Fryštátě nebyl fádní. Slezský kníže jako panovník a zástupce českých králů i jeho choť, slezská kněžna, panovnice a nejvýše postavená česká aristokratka, byli ohraničeni pravidly dvorské etikety. Ta jim nařizovala co mohli či museli udělat a také zakazovala co by dělat rádi chtěli. Trochu více volnosti si užíval slezský kníže. Často vyrážel z Fryštátu na lov nebo na služební cesty, zatímco život slezské kněžny se omezoval pouze na pohyb v prostorách Fryštátského hradu, maximálně s procházkou po Zámeckém nádvoří či v Zámecké zahradě. Nikdy ale nebyla sama. Vždy byla doprovázena dvorními dámami a nablízku jí byla i početná hradní hlídka. Když chtěla kněžna vyjet z Fryštátu pryč, musela požádat svého chotě coby slezského knížete, o povolení k výjezdu a musela svůj výjezd odůvodnit, například oprávněnou návštěvou svých rodičů v jejich sídle a jak dlouho bude pryč. Podle dvorské etikety si knížecí pár mohl dopřát soukromí jen po večerech strávených s rodinou. Ve Fryštátě však zažívali život v přepychu.

Tak jak jsem to tady sám zažil a viděl, každý den Jejích Milostí slezských knížat probíhal na Fryštátském zámku takřka stereotypně. Vstávali za rozbřesku a po alespoň nějaké hygieně šli v doprovodu dvořanů a úředníků do zámeckého kostela na ranní mši. Po ní se knížecí rodina sešla v hodovním sále, kde za stůl zasedl Jeho Milost kníže s princemi, šlechtici a nejvyššími úředníky včetně mě. Odděleně od knížete u druhého stolu seděla Její Milost kněžna s princeznami a dvorními dámami. Po společné modlitbě, a když k tomu dal Jeho Milost kníže pokyn, pážata začala nosit jídlo na stůl. Konzumace jídla ve vlastní komnatě tady byla zakázaná a považovala se za hrubou urážku fryštátského knížecího dvora. Po této snídani, která byla vždy kolem 9.-10. hodiny, jel Jeho Milost kníže se šlechtici do okolních lesů na lov, nebo s doprovodnou družinou odjel na krátkou či vícedenní služební jízdu knížectvím a pochopitelně se zde také věnoval vladaření. Přes všechny povinnosti, které jsem jako slezský Maršálek měl, jsem občas s Jeho Milostí knížetem také vyrážel ven. Na Fryštátském zámku Jeho Milost kníže jednal se slezskou aristokracií, městskými konšely a také s duchovními. Příležitostně zde pořádal rytířské turnaje a prováděl pasování nových rytířů. Svým nejvěrnějším šlechticům, dvořanům a úředníkům se Jeho Milost kníže také příležitostně zavděčoval dary v podobě domů, pozemků nebo povýšením do vyššího stavu. A aby byl Jeho Milost kníže u svých dvořanů stále oblíbený a respektovaný, často na zámku pořádal bály a jiné oslavy. To vše slezského knížete v jeho fryštátském sídle dobře reprezentovalo. V druhé polovině 16. století Jeho Milost kníže obohatil Fryštátský zámek o cenné umělecké sbírky a do zámeckých komnat nechal také přivést klece s exotickými papoušky. Na zámku vedl opravdu okázalé poměry a třešničkou na dortu byl trpaslík, kterého Jeho Milost kníže nechal do Fryštátu přivést až z Itálie. Trpaslík se jako jediný u knížecího dvora mohl chovat drze až nezdvořile, knížecímu páru mohl tykat a mohl také nahlas říkat věci, o kterých sice věděli všichni dvořané, ale nikdo by se neodvážil říci je nahlas. Fryštátský zámecký trpaslík byl také vyzvědačem a informátorem. Měli jsme z něho obavy, protože se na zámku mohl pohybovat volně, sledoval chování dvořanů, jejich intriky, zápletky a poslouchal jejich rozhovory, které ještě za tepla donášel Jejich Milostí knížeti a kněžně. Měl ale také úlohu rozveselovače, takže svými komickými kousky bavil celý fryštátský knížecí dvůr.

Během dne, zatímco se Jeho Milost slezský kníže věnoval povinnostem vladaře, nebo se svými šlechtici lovil zvěř v okolních knížecích lesích, Její Milosti slezské kněžně dělaly společnost dvorní dámy. Bez nich by Její Milost kněžna neudělala ani krok, protože se v jejich doprovodu skvěle reprezentovala. Dvorní dámy s Její Milostí kněžnou trávily veškerý čas a společně se věnovaly i nějakým ručním pracím, například vyšíváním deček, zdobením předmětů, nebo také hrály na hudební nástroje, zpívaly a tančily. Občas jsem jim i já dělal společnost. Vesměs šlo o dámy z řad slezských aristokratických rodin, ale mohly zde být takto vychovávány i dívky z řad neurozených měšťanů. Mladým dívkám se na Fryštátském zámku dostávalo patřičné výchovy. Vzdělávaly se historií Piastovského rodu, učily se cizím jazykům, dobrým mravům a dvorské etiketě. Když vyrostly, mohly se na doporučení Její Milosti slezské kněžny provdat i do aristokratických kruhů, neboť dívky a ženy, které sloužily u fryštátského knížecího dvora jako dvorní dámy, byly svým postavením považovány za srovnatelné s ženami urozeného původu. Pro všechny dvorní dámy však tady platilo prvořadé a zásadní pravidlo cudnosti. Jakmile se proslechlo, že se některá z fryštátských dvorních dam dopustila nemravného skutku, její osud byl zpečetěn. Ze zámku byla nemilosrdně vyhoštěna a navíc s velmi nepříjemnou pověstí poběhlice. Potomkům slezského knížecího páru se na zámku věnovali vychovatelé. V případě princezen mohlo jít i o dvorní dámy, v případě princů šlo o Preceptora, kterým byl většinou vysloužilý postarší rytíř dříve sloužící slezskému knížeti. Preceptor měl na starost nejen výchovu princů, ale i jejich vzdělání. O vzdělání princezen se starali najatí učitelé. Často se však stávalo, že mladí princové a princezny byli vychováváni na jiných slezských zámcích nebo přímo u císařského dvora ve Vídni. Stejně jako Její Milost slezská kněžna, i Jeho Milost slezský kníže byl na Fryštátském zámku neustále obklopený spoustou šlechticů a úředníků, kteří také potřebovali jíst, pít a nechávat si prát své honosné oděvy. To na zámku vyžadovalo další a další služebnictvo. Od toho tady byl zámecký fraucimor vedený hofmistrem, na který však dohlížela Její Milost slezská kněžna. Zvláštní péči Její Milost kněžna věnovala kuchyni, protože právě kuchyně byla základem vysoce vedené etikety fryštátského knížecího dvora.

Ke konci každého dne se kolem 18. hodiny knížecí rodina i s dvorem sešla v hodovním sále k večerní hostině. Na Fryštátském zámku se podávalo jídlo jen 2x denně, zato se ale vždy skládalo z několika chodů a bylo velkolepě naservírované. Charakter podávaného jídla se lišil podle dopolední či večerní doby a jestli bylo všední, slavnostní nebo postní. Během hodování jsme vedli společenskou konverzaci, zatímco obsluhující personál měl plné ruce práce s donáškou stále dalšího a dalšího jídla a pití. O příjemnou atmosféru se během hodování také starali muzikanti a pokud byli přítomni, k pobavení nás hodujících během hostiny vystupovali kejklíři. Co jsme nesnědli, bylo rozdáno jako milodary chudině z fryštátského Podhradí. Po večeři trávila knížecí rodina svůj čas společně a v soukromí. Na tento čas, který měli vyhrazený jen pro sebe, se vždycky těšili. Hráli deskové nebo míčové hry, věnovali se společnému zpěvu a tanci, nebo si jen tak povídali o tom co kdo během dne dělal. Pozdě v noci šla knížecí rodina spát do svých komnat. Jeho Milost kníže s Její Milostí kněžnou žili odděleně. Jeho Milost kníže měl své komnaty ve východním zámeckém křídle, Její Milost kněžna i s potomky měla své komnaty v sousední středové části zámku, kde byl i malý pokoj pro vychovatelku. Dvořané, hofmistr a také já jsme žili v bytech umístěných v patře Lottyhausu, zatímco služebnictvo přespávalo v přízemních komnatách zámku. Chodilo spát poslední a vstávalo jako první.

Slezští Piastovci zůstali na svém nevelkém, ale oblíbeném Fryštátském hradě až do svého vymření v roce 1571. Po celou dobu své existence byli vládci Slezska, byli nejvýše postavenou aristokracií v Českém království, jeho jedinou panovnickou dynastií a zastupovali císaře a krále Českého království v době jejich nepřítomnosti. Než se s vámi rytíř Václav rozloučí, ještě si na závěr tady před zámkem zatančete renesanční taneček, v 16. století oblíbeným na zdejším zámeckém dvoře.

"Tady prohlídková trasa za historií hradního města Fryštátu (ne)končí. Ukázal jsem Vám stavební památky, které pamatují slezská knížata, seznámil jsem Vás s dějepravem, naučil jsem Vás hudbě, zpěvu a tanci a také jste zvládli číst a psát slezským královským písmem. A snad se mi podařilo alespoň touto formou vrátit Vás zpět v čase do slezského středověku 13. až 16. století. Prohlédněte si ještě komnaty Zámku Fryštát, zdarma jeho Zámeckou galerii, také Zámecký dům Lottyhaus a Národní galerii v bývalé hradní konírně. Navštivte také náš krásný Zámecký park a jeho okolní krajinu, které byly dvorním loveckým revírem slezské aristokracie.

Sdílejte tuto naši webovou stránku na sociálních sítích a doporučte svým přátelům návštěvu Slezského knížecího hradního města Fryštát v Karviné. Děkuji Vám za Vaši velmi milou společnost :-)

Váš dvorní Preceptor, fryštátský rytíř Václav."