- Královská trasa nádvořím Fryštátského hradu -

"Po stopách slezských knížat" 

...Nejezděte jen do Vídně, Krakowa či Prahy, po stopách panovníků se můžete projít i ve slezské Karviné...

... s fryštátským rytířem Václavem.

PODHRADÍ

Putování do historie české části Slezska začínáme na parkovišti pod hradem. Tady se nacházíme na Podhradí, nebo-li Dolním Předměstí, které kolem roku 1470 založila slezská kněžna Anna Fryštátská, rozená Bielská, matka slezského krále Kazimíra II. Předměstí se též nazývalo Bělidlo, jak se mu ostatně říká dodnes, protože se zde bělilo a pralo prádlo především pro fryštátský knížecí dvůr. Kněžna Anna byla vysoce urozeného původu a byla rodinnou příslušnicí královské, Jagellonsko-Holšanské panovnické dynastie. Roku 1448 se provdala za slezského knížete Boleslava II. Fryštátského a společně ve Fryštátě, kde sídlili, založili fryštátskou rodovou linii slezských Piastovců. O tři roky později ovdověla, ale až do své smrti v roce 1490 na hradě Fryštát podporovala velmi okázalé poměry, ale myslela také na jeho chudé obyvatele. Založila pro ně toto předměstí a ze svých zdrojů financovala zdejší kostel svatého Bartoloměje a chudobinec sv. Ondřeje. Chudé obyvatele předměstí zaměstnávala pracemi pro knížecí dvůr a ty opravdu nejchudší také krmila zbytky z knížecího stolu. Těmito ušlechtilými činy se stala patronkou historického Fryštátu. Kněžna Anna byla také v pozici První slezské dámy a vládla také jako kněžna-matka. Její syn, Kazimír II. Fryštátský byl netitulovaným slezským králem - nejvyšším panovníkem ve Slezsku a protože byl často na cestách, svěřil vládu v knížecí rezidenci Fryštát své milované matce.

Pojďme se teď projít královským Fryštátem po stopách slezských panovníků z dynastie Piastovců. Cestou Vás bude provázet a česko-slezsky k Vám bude promlouvat fryštátský rytíř Václav, maršálek slezského knížecího dvora. Teď podle mapy půjdeme podél hradeb k zámku k bodu č. 1. "Hradby a zbrojnice".

1 - HRADBY A ZBROJNICE

Stojíte u nejviditelnější památky na středověký fryštátský obranný systém. Monumentální zeď pod kostelem byla postavena sice až v druhé polovině 18. století kvůli ujíždějícímu svahu, ale tato zeď plně nahradila původní hradby, které zde před tím byly. První fryštátské hradby obklopovaly pouze hrad postavený kolem roku 1282. Slezský kníže Mečislav dal kolem hradu vybudovat vodní příkop doplněný valem a pevnostní zdí, jejíž stopy lze ještě dnes spatřit v okolí fary. Příkopy napájel potok Dubina, který kolem hradu protékal až do let 1511 - 1514. V první polovině 14. století dal Mečislavův syn kníže Kazimír I. vybudovat pevnostní zeď kolem celého rezidenčního hradního města Fryštátu. Jejich poslední viditelný úsek lze spatřit pod ulicemi Zámecká a Pivovarská a také u ulice Svatováclavská. Kolem těchto hradeb neustále hlídkovala fryštátská hradní stráž. Svá stanoviště i se zbrojnicemi měla na obou jižních nárožích zámku. Členové fryštátské hradní stráže byli profesionálové za svou práci placení, ale v dobách války se k nim přidávali i lidé z širokého okolí, takže když husité v červnu roku 1427 přitáhli na Fryštát, shromáždili se v něm i lidé z okolních vesnic a spolu s vojáky město bránili. Husité se snažili vystoupat po svahu nahoru ke kostelu, ale museli se vypořádat s překážkami v podobě vodního příkopu tvořeného dnešní říčkou Mlýnkou (dříve potok Dubina), na jejímž pravém břehu byl vysoký val doplněný o zeď. Když tuto překážku překonali, čekala je na svahu další, tentokrát obranná zeď se střílnami, kterou husité museli přelézt. Dodnes je patrné, kde stála. Za touto zdí už ale na ně čekali vojáci. Převraceli husitům žebříky, lili na ně horkou vodu i rozpálený olej a stříleli na ně šípy. Když bylo nejhůř, byly v rezervě i podzemní chodby s únikovými východy. Jeden z nich se dochoval na svahu u paty farního domu. Je vidět z pohledu od dolního parkoviště. Každá překážka nakonec padne a tak se i husitům podařilo proniknout na nádvoří, kde se již svedl boj o život. Nakonec ale nebylo ani poražených ani vítězů. Došlo k politickému smíření se slezskými knížaty a husité odtáhli. Na taková vojenská tažení si slezský kníže vydržoval placené vojáky, ale najímal i žoldáky, což byli lidé většinou z chudší vrstvy, kteří se za plat a podíl na kořisti nechali knížetem najímat do válek. Žold dostávali z daně, kterou platili spíše bohatší vrstvy, které se tímto vykoupili z účasti ve válkách. Někdy za sebe fryštátští řemeslní mistři posílali do válek své tovaryše a učedníky. Nejlépe placení vojáci byli jezdci na koních, nejméně placení byli pěší bojovníci. Všichni však obdrželi zbraně, které byly v dobách klidu uloženy ve zbrojnicích. Žoldáci se po bitvě vrátili ke své práci, naproti tomu profesionální vojáci zůstávali ve službách slezského knížete a věnovali se ostraze fryštátských hradeb a pochůzkám po městských ulicích, ve kterých tak udržovali klid a pořádek, obzvláště v době pořádání trhů a slavností.

Zbrojnoši ve službách slezského knížete také udržovali zbroj v pohotovosti, aby byla v případě náhlého útoku okamžitě po ruce. Ve fryštátské Zámecké zbrojnici se ukládaly zbraně jak knížecí, tak i cechovní, tzn. soukromé. Především to byly chladné zbraně: meče, tesáky, kopí sudlice a sekery. Osobní zbroj, která se zde také uchovávala, tvořila přilby, brnění chránící hruď, kroužkové košile, prošívanice i plátová zbroj a součásti chránící ruce a nohy. Důležitým ochranným prvkem pěšího vojáka byly také štíty. Mezi úderné zbraně určitě patřily cepy, palcáty, řemdihy a kladiva. Nad fryštátskou Zámeckou zbrojnicí byla obranná terasa se střílnami a pod zbrojnicí byly dodnes dochované vězeňské cely. Pokud se díváte na jihozápadní nároží zámku, všimněte si malého okénka nad zemí těsně před Zámeckou bránou. Okénko patří právě této vězeňské cele. Vybudoval ji před rokem 1376 slezský kníže Přemysl při gotické přestavbě Fryštátského hradu v rezidenci. Kolik lapků zde bylo vězněno nevíme, ale určitě nejznámějším vězněm byl baron Kaspar Wilczek, kterého zde o 200 let později věznil slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský, za nepovolené držení mílového práva slezského města Bílska (dnes Bielsko-Biala v Polsku). Baron Wilczek byl zde ve věznici uvězněn v březnu roku 1565 a pobýval tady 4 nebo až 22 měsíců. Místností za oknem nad věznicí byla již zmiňovaná Zámecká zbrojnice. Založena byla ve 14. století slezským knížetem Přemyslem z dotací císaře Karla IV. Lucemburského. Hradby okolo fryštátského hradního města prošly obnovou v letech 1525, 1683 a 1805 tedy pokaždé, když Evropu ohrožovali nájezdy vojsk Osmanské říše. Zrušeny byly až koncem 19. století.

2 - HRADNÍ KUCHYNĚ

Pokud stojíte čelem k Zámecké bráně, po Vaší levé ruce stojí nenápadné zámecké křídlo. Komín napoví, že se jedná o Zámeckou kuchyň. Roku 1420 ji postavila kněžna Eufemie II. Fryštátská, rozená Mazovská. V roce 1412 se provdala za slezského knížete Boleslava I. a Fryštátský hrad od něj dostala jako svatební dar. Do hradu se ihned zamilovala a když roku 1431 ovdověla, přesunula sem slezský knížecí dvůr. A protože měla vlídnou povahu, lidé si jí velmi oblíbili a začali ji říkat "Její Milost kněžna Ofka".

"Podle legendy kńeźna Ofka uo zamku prohlasila, źe je sice "rozmjeru newelkeho, ale zato wzhledu uokazaleho a źe krale plodźitii bude, ale wojsko ańi uoheń źe ho nedobude. Źe wźdy zamek powstane k pŕebywańi swemu, jako feniks k źiwotu wjećnemu'. " 

Před rokem 1420 se kněžna pustila do velké přestavby Fryštátského hradu a postavila toto kuchyňské křídlo, které se stalo základem královské dvorní etikety. A protože kněžna Ofka ráda vařila, do kuchyňského křídla často chodila a sama něco kuchtila. Pánem nad kuchyní byl však zámecký kuchmistr a jeho pomocníci. Dohlížel na skladování, přípravu a porcování jídel, zatímco finální úpravu, servírování a donášku jídla z kuchyně do hodovního sálu měli na starost stolníci, číšníci a kráječi. Vařilo se zde vše na co měla knížecí rodina chuť, jen pečivo se nakupovalo ve fryštátských pekárnách, protože jeho výroba byla časově dost náročná. Fryštátské Zámecké kuchyňské křídlo bylo na tehdejší dobu velmi moderní a jeho výstavbu a provoz si mohli dovolit opravdu jen ti nejbohatší. Bylo postaveno v bezprostřední blízkosti hodovního sálu takže donáška jídla z kuchyně na knížecí stůl byla velmi pohodlná a rychlá. Naservírované jídlo tak nevychladlo dříve, než bylo přineseno panstvu na stůl. Ve sklepních prostorách kuchyně se uchovávaly potraviny, víno a pivo. Je tam dodnes dochovaná studna. Vodou zásobovala nejen kuchyň, ale uspokojovala potřeby i všem na hradě. Její poloha tady byla velmi výhodná. To, že se nachází ve sklepení Kuchyňského křídla, usnadňovalo kuchařům práci s donáškou vody do kuchyně. V samotné jednoprostorové kuchyni (dnes je zde Zámecká galerie), situované v přízemním podlaží, byla také porcovna a přípravna, a kuchaři se to tady jen hemžilo. První patro kuchyně patřilo zámeckému personálu, který tady jídlo ještě finálně upravoval, dohříval, a teprve když bylo jídlo slavnostně naservírované, pážata je odsud odnášela do hodovního sálu. Na knížecí stůl ve Fryštátě se podávalo především maso. Denní spotřeba masa tady byla půl kilogramu na osobu, hlavně to bylo maso hovězí a vepřové, méně často skopové. Mnohem častěji ale byla podávána drůbež, zejména slepice, kohouti a kapouni, kuřata, kachny a husy. Při slavnostních událostech se připravovala i zvěřina, od poloviny 16. století z vlastního chovu ze Zámecké obory z karvinského Louckého lesa. Maso se zajídalo bílým nebo tmavým pečivem a zapíjelo se vínem či pivem z Fryštátského pivovaru. Z příborů se používala lžíce a také napichovací nůž, ale jedlo se spíše rukama. V miskách se také podávali různé polévky a omáčky. Na knížecí stůl se dostávalo i cizokrajné ovoce jako třeba pomeranče, fíky, granátová jablka či citrusové plody. A v postních dnech, kterých bylo v roce 192, převažovali ryby nebo například luštěniny. Pokud byla hostina velká a slavnostní, obslužný personál doplňovali pážata, kteří vypomáhali s donáškou a servírováním jídel. Nebylo totiž přípustné, aby slezští panovníci na své jídlo a pití čekali. Přání všech hodujících musela být okamžitě splněna, snad ještě dřív než byla vyslovena, takže zdejší obsluha byla neustále ve střehu. Podávaného jídla bylo pokaždé až nad míru, jestliže totiž nějaké z pokrmů došlo, byla to pro slezský knížecí dvůr ve Fryštátě velká potupa a kněžnou budované poměry tím mohly nesmírně utrpět. Slezská kněžna Ofka zde také zavedla pravidlo, aby přebytečné jídlo, které se nesnědlo, bylo rozdáváno jako milodary chudině z Dolního Předměstí.

3 - BÍLÁ VĚŽ

Zámecký kostel Povýšení sv. Kříže byl postaven slezským knížetem Mečislavem kolem roku 1282 nejprve jako jednoduchá kaple Panny Marie, která byla součástí Fryštátského hradu. A protože bylo u Piastovců zvykem, že zámecká kaple sloužila i měšťanům, krátce po svém postavení musela být uvnitř opatřena dřevěným patrem, aby se sem vešlo více lidí. Její dvojče v původní gotické architektuře se nachází v areálu Piastovského hradu ve slezské Ratiboři, kterou také postavil kníže Mečislav souběžně s tou fryštátskou. Až kolem roku 1370 byla fryštátská Zámecká kaple konečně rozšířena jeho vnukem, knížetem Přemyslem. Kníže zde postavil dnešní Jižní kapli, pod kterou také vybudoval podzemní kryptu k pohřbívání knížat a duchovních. Roku 1420 kněžna Ofka původní Zámeckou kapli opět rošířila a postavila k ní dnešní Severní kapli. Zámecký kostel tak dostal půdorys latinského kříže. Dnešní podoba zámeckého kostela je však dílem jejího vnuka, slezského krále Kazimíra II. Ten zde v letech 1511 - 1514 prováděl velkou renesanční přestavbu hradu a roku 1515 zahájil stavbu Bílé věže, která tak nahradila dosavadní dřevěnou gotickou zvonici. Zámecký kostel i s věží určitě navštivte ještě teď, během prohlídky Fryštátu. Především jeho Zámeckou kapli (tzv Moravská kaple z roku 1611), kde v její gotické části z roku 1420 také můžete navštívit fryštátského rytíře Václava, který Vás trasou Po stopách slezských knížat provází. Gotickou kapli rytíř Václav zdobí už od roku 1577. Vstupte k němu samostatným vchodem přímo do Zámecké kaple nebo hlavním vchodem přes Zámecký kostel. Gotické interiéry Zámeckého kostela byly sice v 19. století nahrazeny barokní architekturou, ale v Severní kapli najdete stále dochované jeho některé původní gotické prvky, kde jsou k vidění i gotické fresky pocházející z doby vlády kněžny Anny Fryštátské, matky slezského krále Kazimíra II. Z doby královy renesanční rekonstrukce prováděné v letech 1511 - 1514 se zachovalo Pastoforium, které uvidíte po pravé straně hlavního oltáře. Budova fary před kostelem stojí na původních goticko-renesančních základech také z doby slezského krále Kazimíra II. a ze stejné doby pochází i vedlejší Renesanční dvůr s původně farními obytnými budovami. Věž zámecké zvonice, zvaná Bílá věž, se po této přestavbě stala hlavní dominantou hradu. Je-li věž otevřená k prohlídce zjistíte zde, nebo se zeptejte v zámecké pokladně. Věž také ztvárňuje zdejší Bílou paní Fryštátskou a né náhodou.

"Podle legendy byla w jejich prwńich dwou podlaźich, ktere jsou pŕistupne ze zamecke kaple, ubytowana nemocna slezska kńeźna Kateŕina Fryśtatska. Kńeźna byla nakaźena Bilou nemoci a tady byla w karanteńe, kde take roku 1569 zemŕela a byla pohŕbena."

Slezská kněžna Kateřina Fryštátská, rozená Lehnická, byla v letech 1564 - 1569 postižená nemocí Bílý mor a údajně byla držena v karanténě právě v dolních komnatách Bílé věže. Její manžel, slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský, ji z lásky k ní, večer co večer navštěvoval i s malou princezničkou Kateřinkou, a když kněžna v roce 1569 nemoci podlehla, pohřbili ji tady. Onemocnění kněžny Kateřiny však oba přenesli i na sebe a krátce po kněžně zemřel i kníže s princeznou. Od té doby prý lidé věž začali nazývat Bílou paní Fryštátskou, protože při pohledu od spodu jim věž připomínala kněžnu Kateřinu jako postavu v bílém šatu s knoflíky, vysokým čepcem a velkýma očima, jak objímá svou milovanou dceru Kateřinku. Při troše fantazie opravdu Bílá věž s dolní věžičkou tak může působit...

4 - ZÁMECKÝ PIVOVAR

Nacházíte se na neogotickém dvoře Zámeckého pivovaru. Jako knížecí pivovar ho roku 1447 založil slezský kníže Boleslav II. Fryštátský. Byl to ale ve skutečnosti družstevní pivovar, ve kterém měla svůj podíl početná fryštátská aristokracie. Původně sídlil v budově dnešní radnice kam ještě dojdeme a na toto místo v Pivovarské ulici byl přesunut v 16. století Boleslavovým synem, slezským králem Kazimírem II. Nejstarší královou dochovanou stavbou Pivovaru je jeho renesanční sladovna z počátku 16. století, kde je dnes legendární výčep zvaný Na Bečkách, kam jste zváni k osvěžení lahodným fryštátským mokem.

"Kdo neochutnal zdejśi piwo, nebyl we Slezsku, natoź w jeho kńiźeci rezidenci."

Zdejší zámecké pivo ve velkém pili fryštátští měšťané, ale dodávalo se i na knížecí stůl a pochutnávali si na něm i slavné královské průvody, které ve Fryštátě přespávaly na cestě mezi Vídní, Prahou a Krakovem. Pivovar byl jedním z hlavních příjmů knížecí pokladny mimo jiné i proto, že slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský vydal v 60. letech 16. století zákon o zákazu odebírat pivo z jiného pivovaru než-li z tohoto knížecího. A to hned pod trestem uvěznění. Naproti pivovaru je dodnes stojící pivovarská stáj, která byla v 16. století využívána kněžnou Sasko-Lauenburskou při svých pobytech ve svém fryštátském paláci a v 19. století byla využívána výhradně jako stáj pro nejvzácnější zámecké koně Larisch-Mönnichů. Kromě renesančních prostor výčepny, pivovar disponuje i středověkým podzemím. Pod Fryštátem je síť neprobádaných podzemních chodeb, mnohdy jde o spojení sklepních prostor měšťanských domů, kterými proudil materiál k výrobě piva. Pod radnicí byla studna, tady v Pivovarské ulici byla sladovna, ale samotné vaření probíhalo ve sklepích právovárečných domů, kterých tady bylo na 90 včetně fary. Tento výrobní cyklus přerušila až 30. letá válka roku 1642. Výroba fryštátského piva zde však již pár let zase pokračuje.

5 - ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ

Až do roku 1511 bylo náměstí oddělené od hradního nádvoří. Středem náměstí tekl potok Dubina, směřoval k hradu, kde tvořil vodní příkop lemující hradní opevnění. Mezi náměstím a hradem také stála řada měšťanských domů, podobně jak to můžeme ještě dnes spatřit v případě slezského města Hlučína. Mezi léty 1511 - 1514 slezský král Kazimír II. Fryštátský prováděl renesanční přestavbu gotického hradu. Zbořil jeho severní opevnění s příkopy a vykoupil od měšťanů domy, které stály mezi zámkem a náměstím, čímž zámek otevřel k náměstí. Tak zde vzniklo Zámecké nádvoří, jak ho vidíte ještě i po 500 letech. Nové nádvoří se ihned stalo centrem dění. Konaly se zde slavnosti, trhy, rytířské turnaje a zastavovaly zde královské průvody. Už v roce 1518 se zde ubytoval královský průvod polské královny Bony Sforzy, italské aristokratky z Milána, která se do Krakova jela provdat za Jagellonského krále Zikmunda I. Také králův syn, Zikmud II. roku 1543 přivedl do Fryštátu svou novomanželku Alžbětu Habsburskou, která jela z Vídně do Krakova v pozlaceném kočáře doprovázena 1500 člennou koňskou jízdou. Když tento průvod přijel do Fryštátu, bylo už vše připravené pro ubytování královny a jejího doprovodu. Všechny horní místnosti zámku se proměnily v jídelny a kdo se sem nevlezl, obsadil okolní měšťanské domy. Nejvzácnější koně byly ustájeny v knížecích stájích v Lottyhausu, který vidíte na jihovýchodní frontě nádvoří hned naproti zámku, ostatní koně zůstaly stát na louce pod zámkem. V knížecích stájích Lottyhausu je dnes umístěna expozice Národní galerie Praha a určitě její návštěvu nevynechte. Fryštát byl křižovatkou hlavních evropských obchodních, ale i královských tras a jeho koňmo jednodení vzdálenost od Krakova z něj učinila poslední a tudíž nejdůležitější zastávku královských průvodů směřujících do tohoto královského města. Panovnické průvody však směřovaly cíleně i přímo do Fryštátu. Ten nejdůležitější nám známý byl průvod dolnoslezské kněžny Kateřiny Lehnické na jaře roku 1564. Kněžna se stala novomanželkou hornoslezského knížete Fridricha Kazimíra Fryštátského, který ji zde na nádvoří, obklopen šlechtici, dvořany, duchovními a městskými konšely už očekával. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém knížecím sídle tady na nádvoří kníže Fridrich uspořádal velký rytířský turnaj, jehož hlavní dominantou se stala za tím účelem postavená Piastovská věž, dnes známá spíše jako radniční a vidíte ji na východní frontě nádvoří. Roku 1567 do Fryštátu zamířil 300 členný průvod saské kněžny Sidonie Sasko-Lauenburské, která se stala druhou ženou Fridrichova otce Václava II. Adama. Kníže Fridrich ji před zámkem přivítal na modře oděném koni se žlutou chocholkou, což jsou národní barvy Horního Slezska. Kněžna Sidonie od knížete Václava dostala jako svatební dar dům na fryštátském nádvoří, pravděpodobně je to dům, který má na svém průčelí nápis KNIHOVNA. Dodnes je krásnou ukázkou goticko-renesančního paláce s přilehlou budovou stájí, ve kterých je momentálně uzavřená výstavní síň Muzea. Kněžna Sidonie v paláci ráda pobývala, zejména v době po svém ovdovění roku 1579. Palác kněžny Sidonie můžete navštívit a prohlédnout si jeho goticko-renesanční Mázhaus. Nejstarší pravidelnou a dodnes konanou akcí na Zámeckém nádvoří je Velikonoční trh, založený slezským králem Kazimírem II. už v roce 1473. Poblíž kašny byly masné lávky, jejíž pozůstatky jsou dochované pod dlažbou. Během trhů zde bylo velmi rušno. Prodávající se překřikovali hlasitou nabídkou svého zboží, pobíhala zde drůbež a drobný hospodářský dobytek a o kulturní vložku se starali kejklíři a muzikanti. Ani o lapky zde nebylo nouze, proto se po nádvoří pohybovala hlídkující hradní stráž, která sloužila také jako středověká městská policie. Na nádvoří se nezapomeňte vyfotit s nádhernou Vídeňskou kašnou z roku 1900, která stojí v místě té původní středověké. Na nádvoří také navštivte Městskou galerii v jednom z měšťanských domů na severní frontě nádvoří.

6 - RADNICE

Místem s nejstarším osídlením fryštátské knížecí rezidence je Zlatá ulička, s poštovním názvem Fryštátská, ale po mnohá staletí správně nazývaná Radniční. Údajně se zde v jednom ze zdejších domů našel stavební materiál s letopočtem 1267, tedy ještě z doby, kdy tady bylo nejzašší osídlení sousední obce Roy (z francouzštiny král) dnes počeštěle Ráj. Dominantou Zlaté uličky je Radnice, kterou založil roku 1504/1505 slezský král Kazimír II. Fryštátský. Původně byla Radnice šenkovním domem a sousední původně samostatná budova, ale dnes prodloužená část Radnice, byla od roku 1447 sídlem knížecího pivovaru založeného slezským knížetem Boleslavem II. Fryštátským. Král Kazimír II. roku 1504 budovu Radnice koupil od hostinského Jožka Šlosara a za poloviční cenu ji obratem prodal městským konšelům ke zřízení radnice. Tento králův ušlechtilý počin je zaznamenán v kupní listině, která je dodnes uchována v karvinském Muzeu Slezského zemského arvhivu. Po rekonstrukci byla roku 1505 budova slavnostně zprovozněna a jako Radnice takto slouží dodnes. Původně měla Radnice svou vlastní věž, která jakoby vykukovala ze dvora. Roku 1563 však byla věž snížena do dnešního stavu, aby více vynikla sousední, nově postavená Piastovská věž. Věž se dodnes zdobí erbem slezského knížecího rodu Piastovců, který byl nejvyšší českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Na Piastovské věži se také nachází zbytek středověkého řetěze pranýře, ke kterému byli přivazování hříšníci k veřejné ostudě. Radnice je turistům přístupná jen příležitostně. Okénka dole nad zemí nalevo od vchodu, jsou okénka původní Šlosarovy šenkovny z 15. století. Po zřízení radnice zde byla mučírna a dnes se zde schází primátor Karviné s městskými zastupiteli. Roku 1605, ke stoletému výročí otevření Radnice, byla nad průčelím odhalena korunovaná hlava zakladatele Radnice, slezského krále Kazimíra II. s fryštátským, dnes karvinským erbem.

"Kdokoli zawita do Fryśtatu, sluśi se, aby zawital nejprwe sem, ke krali, neboti Fryśtat je jeho rezidence. A kdo to neudźela, nebo nesluśńe se we Fryśtatie chowa, bude stat u pranyŕe, ktery je pŕipewńeny k Piastowske wjeźi. Stawali zde na hanbje zlodźejićci nebo newjerne źeny a kolem jdouci lide na ńe pliwali a hazeli po ńich rajćata a wajićka. A kdo pry se hanbje wyhnout chtiel, pohladźil pry kamen, do ktereho pranyŕ wsazen je."

V prodloužené části Radnice býval středověký zájezdní hostinec a dodnes je zde v provozu restaurace, která na tradici tohoto hostince navazuje. Zajděte si do tohoto hostince na oběd a během hodování pokračujte v poznávání historie slezské knížecí rezidence Fryštát. Radniční hostinec je spojen s nechvalně známým počinem francouzského krále Jindřicha III. z Valois. Ten se v červnu roku 1574 v Radničním hostinci ubytoval se svou družinou, když byl na útěku z Krakova do Paříže. Roku 1573 byl Jindřich III. zvolen polským králem, ale nelíbilo se mu tam. Proto když roku 1574 ve Francii zemřel jeho bratr, král Karel X., stal se Jindřich nástupnickým králem Francie. V Krakově využil nepozornosti dvořanů a stráže, a během právě probíhající velké hostiny z královského hradu i se svou družinou utekl. Nezapoměl si však s sebou odnést také polskou královskou pokladnu. Brzy se na to přišlo a tak polští vojáci krále pronásledovali. Král Jindřich měl však svůj útěk předem důkladně naplánován, i to, že až se dostane do Fryštátu, kde již byl v bezpečí před polskými vojáky, ubytuje se v Radničním hostinci Johanna Faciáše. A tak se taky stalo.

"Podle legendy si kral u hostiinskeho uobjednal swe prwńi jidlo na utieku z Polska do swe milowane Francie. A źe by si dal na wećeŕi śneky. No ale kde je tedź rychle wzit? Ńejake śneky hostiinsky Faciaś nachytal na dwoŕe, ale pro wšechny jich bylo malo a tak je nastawil na kostky nakrajenem a na paŕe uwaŕenem wepŕowem mase. Hostiinsky nemjel tuśeńi jak se śneky pŕiprawuji k jidlu, fuj, tohle tady nedawali ańi  zwiŕatum, no tak je krali podal po slezsku s cibuli, kŕenem a chlebem a zapijelo se to fryśtatskym piwem. Inu, kral se pry dal do uohromneho smichu."

V Radničním hostinci král Jindřich popíjel fryštátské pivo a se svou družinou se veselili až do rána. Ráno už na něj čekaly četné povozy, které pro krále připravil Pompone de Belliévre, člen králova doprovodu.

"Lide se hostiinskemu Faciaśi za tu kralowskou wećeŕi posmiwali, mjel z ńi poŕadnou uostudu, ale protoźe mjel uobchodńi talent, zaćal tyto "kralowske (wepŕowe) śneky" prodawat a lide na ńe chodźili ze śiroka daleka."

Na zdejší pobyt krále Jindřicha III. by se určitě zapomnělo, nebýt jednoho francouzského kupce, který Fryštátem roku 1597 projížděl a všiml si cedulky, která zde stála. Zaznamenal si ji do svého deníku, který je dodnes ve Francii dochován. Na cedulce stálo: "Jindřich, z Boží milosti král francouzský a polský, pruský, ruský, mazovský a žmuďský vévoda, velkokníže litevský a vévoda z Anjou, léta Páně 1574, dne 19. června o 17. hodině byl ve Fryštátě u Johanna Facii." Kupec si také poznamenal, že se ještě nesetkal s tak krásně udržovaným a čistým, opravdu velmi čistým městem a popisuje zde snad i první organizovaný systém protipožární ochrany ve Slezsku. U každého domu bez vyjímky stála v pohotovosti velká nádoba po okraj naplněná vodou a u ní zavěšené vědro. Protože si toho kupec všiml a zapsal, je patrné, že to v 16. století ještě nebylo běžné.

7 - KOSTEL SV. MARKA

Tento nenápadný morový kostelík je nejenom dominantou náměstí, na kterém se nachází, ale je také slezským symbolem připomínky náboženské reformace, jíž byl Fryštát hlavním slezským střediskem. Náboženská reformace se tady začala rozvíjet už za vlády slezského krále Kazimíra II. Fryštátského, jako reakce na kázání německého badatele Bible Martina Luthera, a podporovali ji i královy potomci. V druhé polovině 16. století již ve Fryštátě nebyl žádný katolický kostel, všechny svatostánky - Zámecký kostel, kostelík svatého Marka i kostely svatého Ondřeje a svatého Mikuláše (tyto poslední dva již neexistují), byly prohlášeny za luteránské. Podle historika Bayera platilo v 16. a 17. století rčení, že každý slezský luterán musí alespoň jednou v životě navštívit Fryštát, slezskou Mekku protestantismu. Po roce 1637 vypukla náboženská protireformace vedená katolickou ligou, a která vyvrcholila 30ti letou válkou. Boje za náboženskou toleranci byly ve Fryštátě velice silné a dlouhé. Bojovalo se hlavně kolem kostelíka svatého Marka. Údajně zde padlo na 2000 vojáků, kteří jsou snad pochováni v protějším Universitním parku. Nakonec byl Fryštát takřka celý srovnán se zemí a jeho bohatí obyvatelé byli vyhnáni a to včetně rodu rytíře Václava, který vás Fryštátem provází. Sláva slezského hradního města Fryštát byla ukončena. Kdo zde zůstal, musel být jedině katolíkem. Nikdo jiný ani nesměl zastávat post veřejného činitele. Postupně byly fryštátské kostely prohlášeny za katolické a jako poslední z nich, který protireformaci odolával nejdéle, byl tento nenápadný kostelík svatého Marka.

Vy se ale teď posaďte na lavičce před kostelem a trochu si odpočiňte, avšak chovejte se tiše a nedupejte nohama, za chvilku se dozvíte proč. A protože u kostela sv. Marka ve středověku stála škola pro prostý obecný lid, tedy tak akorát pro Vás, rytíř Václav Vás naučí číst a psát Slezanku - naučí Vás historickou slezskou abecedu.

"Zapamatujte si - Slezanka nema dlouhych samohlasek ańi haćky. Kdyź ćtete Slezanku, ziskate krasny slezsky pŕizwuk."

SLEZANKA - SLEZSKÉ KRÁLOVSKÉ PÍSMO

"A tedź pŕećtiete tento tekst:"

Kostelik swateho Marka postawil slezsky kńiźe Fridrich Kazimir Fryśtatsky, prawnuk slezskeho krale Kazimira II., ńekdy po roce 1560 w dobje zaćinajici morowe epidemie. Na Bily mor zde zemŕelo ńekolik tiisic uobywatel a pohŕbiwańi byli prawje zde. I kńiźeci rodźina w letech 1569 - 1571 teto morowe epidemii podlehla. Z poćatku byl kostelik za hradbami Fryśtatu, kde do konce 15. stoletii postawali fryśtatśtii chudaci a źebrali projiźdźejici kupce uo almuźnu. Nakonec se i kostelik swateho Marka doćkal uobehnańi hradbami. Bylo to w roce 1683 kwuli hrozbje utoku wojsk Osmanske ŕiśe. Na konci 19. stoletii wśak byly fryśtatske hradby zruśeny, takźe tady po ńich dodnes zustal jen wal, widźitelny z kostelikowa sewerńi a zapadńi strany. Kostelik byl puwodńe dŕewjeny, ale protoźe welmi zchatral, koncem 18. stoletii byl strźen a na jeho zakladech byl postawen kostelik dneśńi podoby.

A proć se tady mate chowat tiiśe a nedupat nohama? Inu, wśude kolem pod Waśima nohama je pochowano mnoho, mnoho lidźi. Nechtieji byt ruśeńi, kdyź po ńich chodźite.

8 - PŘEDHRADÍ

Předhradí, nebo-li Horní Předměstí, v 19. století známé jako Horní náměstí, bylo nejdůležitější bránou do hradního města Fryštát. Vévodila mu středověká vysoká věž zvaná Horní, nebo-li též Těšínská brána. Předhradí, stejně jako Horní věž, postavil v první polovině 14. slezský kníže Kazimír I. Předhradí se velmi rychle začalo rozvíjet. Žili zde zbohatlí měšťané jako středověká střední vrstva. Vyráběli a prodávali zde plátno. Množství plátna bylo ohromné, takže na tomto předměstí byly i velkosklady, které zásobovaly plátnem krámy po celé Evropě. Předhradí bylo rozlehlé, táhlo se až k dnešnímu fotbalovému stadionu v Ráji. Kupci, kteří ve středověku proudili do Fryštátu, líčili průjezd tímto předměstím jako nekonečný a velkolepý zážitek. Silnice vedoucí od Horní brány okolo Fryštátu k Dolní bráně je možná nejstarším městským obchvatem ve Slezsku. Postavený byl slezským knížetem Přemyslem I. kolem roku 1360 na žádost městské aristokracie, která neustále podávala stížnosti na hluk a nepořádek z nepřetržitých jízd nákladních povozů přes Fryštát. Podél nového obchvatu se brzy začaly stavět domy s kovárnami, které pak poskytovaly své služby projíždějícím kupcům. Do roku 1480 byla před Horní bránou i chudinská čtvrť Miserov, ale její pozemky prodala slezská kněžna Anna Fryštátská novému majiteli, který zde postavil zámeček Miserov. V 16. století v něm sídlil rytířský rod von Pelků.

Fryštát byl v 15. a 16. století oblíbeným centrem rytířů. Ti zde získávali rytířské vzdělání, což kromě jízdy na koni a ovládání zbraní, zahrnovalo také umění ovládat dobré mravy, cizí jazyky a samozřejmostí byla i výuka hudby, zpěvu, tance a společenské konverzace. Vzdělání rytířů probíhalo nejspíš v zámeckém Lottyhausu, kde jsou dochovány knížecí stáje a na kolbišti, které bylo před ním. Stejnou výuku i s ostatními chlapci absolvoval i mladý fryštátský princ Kazimír II., budoucí slezský král. S výukou začali chlapci ve svém 7 roce. Vyučování vedl preceptor, což byl povětšinou starší, vysloužilý rytíř. Mladí chlapci se nejprve učili ovládat meče a nacvičovali si to s dřevěnými náhražkami. Kolem 15. roku se z chlapců stávali panoši, kteří již uměli dobře jezdit na koni a v jedné ruce při tom držet a ovládat zbraň, např. za jízdy stříleli z kuše na hadrového panáka. Během tohoto rytířského studia se z prince Kazimíra II. stal samostatně vládnoucí kníže. To bylo v roce 1466, kdy mu bylo 17 let. Když studující mládenci dovršili cca 21. rok, byli připraveni na rytířské pasování. To bylo vyvrcholením několikaletého studia a dá se přirovnat k dnešní závěrečné studentské graduaci a předáním diplomů. Pasování na rytíře byl velmi slavnostní obřad. Začal hned ráno obřadní koupelí a po ní, když byli panoši oblečeni do slavnostního oblečení, konala se k té příležitosti mše ve fryštátském zámeckém kostele. Pasování probíhalo jednotlivě, ale většinou hromadně před zahájením rytířského turnaje, kterého se nově pasovaní rytíři mohli také poprvé účastnit.

Rytířský turnaj vždy zahájil slezský kníže a každé rytířské klání začalo troubením trubačů. Vítěz každého rytířského klání také získal vybavení toho, koho porazil. Mnohdy i jeho koně a poraženého samotného, kterého pak za výkupné propouštěl. Čím výše urozený poražený rytíř byl, tím vyšší výkupné vítěz požadoval. Poražen byl tehdy i mladý kníže Kazimír II. Ten to ale vzal v souladu se sportovním duchem, prostě vstal ze země a po zaplacení vysokého výkupného opět naskočil na koně a pokračoval v turnaji jako každý jiný, třebaže byl v postavení slezského vladaře. Rytíři však soupeřili i o přízeň dam, což bylo trnem v oku fryštátských duchovních, kteří v takových turnajích viděli jen příležitosti mládenců hřešit s mladými dámami. Především šlo ale o zábavu, které se s chutí zúčastňovali i panující knížata a diváci se tady bavili stejně hlučně a se stejnou velkou vřavou jako diváci na dnešních hudebních festivalech. Rytířům, i těm nemajetným a nešlechtického původu, bylo umožněno pohybovat se v aristokratických kruzích. Mezi rytíři totiž platilo zásadní pravidlo rovnosti. A někteří si díky tomu mohli i dobře přilepšit. Například rytíř Jiří Rocnar z Rocnova si takto mohl dovolit roku 1564 koupit ve Fryštátě dům a slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský mu za jeho věrné služby povolil v něm provozovat šenk. Pravděpodobně to byl dům U Andílků na rohu Zámecké ulice na tomto Předhradí. Dodnes je v něm šenk a ve středověku se v něm každoročně scházeli rytíři z celého Slezska, aby tady oslavili výročí svého pasování. Do šenku si i vy odskočte na pivo, aby jste se trochu osvěžili před závěrečnými dvěma zastaveními na prohlídce slezské královské rezidence Fryštátu. V prostoru Předhradí stojí i budova zájezdního hostince s tanečním sálem, pocházející z poloviny 19. století, ovšem s historií sahající až do počátku 14. století. Tehdy se zde ubytovávali projíždějící kupci a na jeho dvoře parkovali své kupecké povozy a ustájovali zde své koně. Za tímto hostincem pak stojí moderní budova Muzea Slezského zemského archivu, který uchovává pečetě a cenné listiny slezských knížat 500 - 700 let starých. Návštěvu Muzea určitě také nevynechte.

9 - HRADNÍ BRÁNA

"Podle legendy je prawje tady to misto, kam kolem roku 1282 pŕiśel slezsky kńiźe Mećislaw III., ze slezskeho panowńickeho rodu Piastowcu, weden slezskou uorlici, aby zde postawil jeden ze swych hradu. Stala tady lipa s uorlim hńizdem, pod kterou kńiźe spoćinul po tragickem walećnem dńi."

Roku 906 n.l. se rozpadla Velkomoravská říše a na její slezské území se začali vracet Silingové, což jsou slezsko-germánské kmeny vedené knížaty, kteří podél vodního toku Odra/Olše začali budovat svá městská hradiště. Své hlavní sídelní hradiště však měli na hoře Slézy, která dala jméno Silingům i Slezsku. Nejjižnější hradiště, které Silingové ve Slezsku založili, bylo hradiště s názvem Čulla, což se překládá jako výraz "Za řekou" nebo "Přes řeku", míněno řeku Olši, která se ve středověku považovala za hlavní tok řeky Odry. Hradiště Čulla stálo v místě dnešní předměstské obce Staré Město. Přibližně v té době také vznikla panovnická dynastie Piastovců, založená prvním knížetem Měškem, původně oráčem Piastem. Historik Julius Bayer ve své knize Pamětihodnosti města Fryštátu uvádí, že mezi léty 1024 - 1032, tedy v letech vlády Piastovského krále Lamberta II., hradiště Čulla už bylo prvořadým slezským obchodním střediskem a možná už v této době také dostalo název Fryštát, což se z germánského výrazu Freistadt překládá jako "Svobodné město" nebo "Město volného obchodu". A tak to také mohlo být.

V roce 1138, přesně na den to bylo 28. října, však Piastovský královský princ Vladislav II. pro sebe vyčlenil slezské území jako autonomní knížectví a založil v ní svou vlastní, slezskou panovnickou dynastii Piastovců. V roce 1172 jeho synové Bolko a Měško rozdělili Slezsko na Dolní knížectví s dodnes existující sídelní rezidencí Lehnice a Horní knížectví, kde se dodnes zachovala sídelní rezidence Fryštát. Asi roku 1269 za vlády Měškova vnuka, knížete Vladislava, došlo ve spolupráci s českým králem Přemyslem Otakarem II. Přemyslovským, k transformaci fryštátského hradiště na město a byl v něm postaven první kostel. Když kníže Vladislav v roce 1282 zemřel, nad Slezskem převzal vládu jeho syn, kníže Mečislav, a ten v rámci rozvoje Hornoslezského knížectví hledal nové místo k přeložení Fryštátu, který byl neustále sužován povodněmi. A našel ho právě tady na tomto vyvýšeném místě, kde právě teď stojíte. Tady dal kníže Mečislav také postavit svůj nový hrad a kolem něj si Fryštátští slezané začali stavět své nové domy. Tak došlo k přeložení města na toto místo a Fryštátský hrad se stal dalším domovem slezských panovníků. Zámek měl tehdy charakter strážního hradu střežícího obchodní stezky, které spojovaly Prahu s Krakowem a Vídeň a Uhry se Slezskem a Pobaltím. Kníže Mečislav však na zámku pobýval jen přechodně, jeho pobyty tady byly krátké, takže pro zajištění jeho pohodlí zde pracoval jen ten nejnutnější personál v kuchyni a hradní stráž.  A pravděpodobně právě tady se v roce 1290 knížeti Mečislavovi a jeho ženě, kněžně neznámého jména, narodila krásná dcera, slezská princezna Viola. Princezna Viola se roku 1305 stala poslední českou královnou, ženou českého krále Václava III. Přemyslovce, který však byl roku 1306 v Olomouci zavražděn. Mečislavův syn Kazimír I. obehnal nové hradní město Fryštát hradbami a roku 1327 převedl Slezsko z polské koruny pod korunu českou. Stal se tak po králi Janu Lucemburském nejvýše postaveným aristokratem v Českém království. Jeho žena, kněžna Eufemie I. zvaná Ofka, je již jako slezská kněžna vdova tak trochu humorně zvárněna rolí paní Ofky, hofmistryně císařovny Elišky Pomořanské, v muzikálu Noc na Karlštějně. Kazimírův a Ofčin syn, slezský kníže Přemysl I. zastupoval císaře Karla IV. Lucemburského pro České království a před rokem 1376 přestavěl hrad Fryštát v rezidenci schopnou ubytovat knížecí dvůr i dlouhodobě a na Fryštátském hradě pobýval minimálně v letech 1376 - 1386. Během svého zdejšího pobytu tady také nechal notářsky potvrdit platnost Lenní smlouvy uzavřené jeho otcem, slezským knížetem Kazimírem I. a českým králem Janem Lucemburským. Zámek 14. století byl ale temný, chladný a zapáchal, protože každodenní hygiena služebnictva ani panstva v té době ještě nebyla samozřejmostí. I vybavení fryštátského gotického hradu bylo zpočátku skromné. V komnatách byly jen lavice, sedátka, stůl a truhla. Nejluxusnějším nábytkem tady byla ručně vyřezávaná postel, kterou měl jen knížecí pár. Hodovnímu sálu dominoval velký Piastovský erb, byla zde kamna, velký hodovní stůl a jídelní servis. Před komnatami stáli pážata a na chodbách zámku hlídkovali zbrojnoši. Okna a dveře příliš netěsnily a z loučí a košů na vytápění se v místnostech linul kouř. Všude na podlahách byla sláma s hmyzem a hlodavci a na dvoře se páslo stádo koní a dobytka. V době, kdy zde kníže Přemysl pobýval, byl už vdovcem, ale měl dva syny a dvě dcery, které vychovávali opatrovníci. Kníže Přemysl byl stále mimo Slezsko. Jako zástupce českých králů Karla IV. a Václava IV. a jako vikář svaté říše římské tak spoléhal na Purkrabího, který ho na Fryštátském zámku zastupoval a dohlížel na chod knížecí rezidence. Dvorské poměry se na Fryštátském hradě zlepšily až s příchodem Přemyslovy snachy, kněžny Ofky Eufemie II. v roce 1412. Kněžna se tehdy provdala za slezského knížete Boleslava I. a Fryštátský hrad od něj dostala jako svatební dar. Kolem roku 1420 hrad rozšířila do dnešní velikosti a vybavila ho luxusním nábytkem. Když v roce 1431 ovdověla, na hrad trvale přestěhovala slezský knížecí dvůr a zavedla zde přísnou dvorskou, královskou etiketu podle vzoru Jagellonské královské rezidence, neboť sama byla příslušnicí této královské rodiny. Na Fryštátském hradě kněžna vychovala své čtyři syny, slezské prince Vladislava, Václava, Přemyslava, Boleslava a dceru, slezskou princeznu Alexandru. Tehdy začala éra zlatého věku Fryštátu coby slezské panovnické rezidence a po Pražském hradu byl Fryštát nejvýznamnějším panovnickým sídlem v Českém království. Piastovci měli po celém Slezsku na dvacet svých rezidenčních hradů, ale zásluhou kněžny Ofky Eufemie II., se v 15. století stal Fryštátský hrad hlavní a nejhonosnější rezidencí Slezského knížectví. Následníkem Piastovské dynastie ve Slezsku se po smrti kněžny Eufemie II. v roce 1447 stal její nejmladší syn, princ Boleslav II. Rok po smrti kněžny Eufemie II. se oženil s princeznou Annou Bielskou a společně zde založili vlastní, královskou rodovou větev slezských Piastovců a nadále Fryštátský hrad zvelebovali a budovali v něm velmi honosné poměry. Roku 1449 se jim zde do těchto honosných poměrů narodil fryštátský princ Kazimír II., budoucí Hornoslezský kníže a Slezský král. 

V místě kde stojíte stála impozantní gotická brána spojená dřevěnými ochozy se zámkem a Lottyhausem. Před bránou vedl vodní příkop přes který bylo možné projet jen po padacím mostě. Brána byla střežená početnou družinou hradních zbrojnošů, kteří ale také střežili celý Fryštát a v pohotovosti byli obzvláště v době konání trhů, rytířských turnajů nebo jiných příležitostných oslav. Jakmile slezský kníže Boleslav II. s chotí kněžnou Annou přijížděli dnešní Zámeckou ulicí k Fryštátskému hradu, trubači zatroubili fanfáry, zbrojnoši spustili most a knížecí pár mohl v kočáře, doprovázen početnou koňskou jízdou, projet na hradní nádvoří. Za nimi se most zase zvedl. Tuto gotickou bránu zrušil až jejich syn, slezský král Kazimír II. Fryštátský, když v letech 1511 - 1514 tady prováděl velkou renesanční přestavbu. Průjezd mezi Lottyhausem a zámkem však zůstal hlavní příjezdovou trasou na nové Zámecké nádvoří a vy se přes něj také přesuňte přímo před zámek.

10 -  ZÁMEK FRYŠTÁT

Po smrti slezské kněžny Ofky Eufemie II. v roce 1447, se stal následníkem Piastovské dynastie její nejmladší syn, princ Boleslav II. Fryštátský. Rok po smrti kněžny Eufemie se oženil s princeznou Annou Bielskou a společně na Fryštátském zámku založili vlastní, královskou rodovou větev slezských Piastovců a nadále Fryštátský zámek zvelebovali a budovali v něm velmi honosné poměry. Roku 1449 se jim zde do těchto honosných poměrů narodil fryštátský princ Kazimír II., budoucí kníže a slezský král. V letech 1460 - 1528 zde byl jeho panovnický dvůr a zámek Fryštát byl jeho reprezentativním sídlem, v letech 1511 - 1514 renesančně přestavěným. V této době zámek Fryštát několikrát hostil i královské návštěvy a některé z nich byli i velmi bujaré. Po Kazimírovi II. zde sídlil slezský knížecí pár Václava III. Adama s chotí Marií. V roce 1525 je tady stárnoucí slezský král Kazimír II. dal zasnoubit, ikdyž to byla teprve jednoletá batolata. Král chtěl tímto zajistit pokračování Piastovské dynastie po jeho blížící se smrti. Od roku 1552 zde kníže Václav i s kněžnou Marií sídlili už jako maželé i se svým synem, princem Fridrichem Kazimírem. Kníže Václav však svou ženu Marii týral z nenávisti k jejímu rodu, následkem čehož byla kněžna Marie stále nemocná až nakonec roku 1567 zemřela. Jejich syn, princ Fridrich Kazimír byl pravým opakem svých knížecích rodičů. Oplýval chutí do života, miloval bujaré veselí, ale také velmi miloval svou ženu, dolnoslezskou princeznu Kateřinu, kterou si v roce 1563 vzal za ženu a pro kterou také stavěl nové sídlo - fryštátský zámek Ráj (zbořen v roce 1980). Kníže Fridrich s kněžnou Kateřinou sídlili na Fryštátském zámku, kde se jim také roku 1565 narodila krásná princezna Kateřinka. Kněžna Kateřina však vážně onemocněla a přestože se ji kníže Fridrich maximálně věnoval a najímal jí nejlepší lékaře, v roce 1567 tady na zámku zemřela. O dva roky později na stejnou nemoc zemřeli i kníže Fridrich s princeznou Kateřinkou. Slezský panovnický rod Piastovců tak tady ve Fryštátě roku 1571 vymřel a Fryštátský zámek jako své královské léno převzal císař Maxmilián II. Habsburský.

Ikdyž se na Fryštátském zámku vedly honosné poměry královské dvorské etikety, neznamená to, že život slezských panovníků zde nebyl fádní. Na Fryštátském zámku každý den vstávali za rozbřesku a po alespoň nějaké hygieně šli do zámeckého kostela na ranní mši. Po ní se knížecí rodina sešla v hodovním sále, kde za stůl zasedl kníže s princemi, šlechtici a nejvyššími úředníky. Odděleně od nich u druhého stolu seděla kněžna s princeznami a dvorními dámami. Po společné modlitbě, a když k tomu dal kníže pokyn, pážata začala nosit jídlo na stůl. Konzumace jídla ve vlastní komnatě tady byla zakázaná a považovala se za hrubou urážku fryštátského knížecího dvora. Po této snídani, která byla vždy kolem 9.-10. hodiny, jel kníže se šlechtici do okolních lesů na lov, nebo s doprovodnou družinou odjel na krátkou či vícedenní služební jízdu knížectvím a pochopitelně se také zde věnoval vladaření. Na Fryštátském zámku jednal se slezskou aristokracií, městskými konšely a také s duchovními. Příležitostně zde pořádal rytířské turnaje a prováděl pasování nových rytířů. A aby byl kníže u svých dvořanů stále oblíbený a respektovaný, často na zámku pořádal bály a jiné oslavy. To vše slezského knížete v jeho fryštátském sídle dobře reprezentovalo. V druhé polovině 16. století byl Fryštátský zámek vybaven cennými uměleckými sbírkami a do zámeckých komnat nechal kníže také přivést klece s exotickými papoušky.  Na zámku vedl opravdu okázalé poměry a třešničkou na dortu byl trpaslík, kterého kníže nechal do Fryštátu přivést až z Itálie. Trpaslík se jako jediný u knížecího dvora mohl chovat drze až nezdvořile, knížecímu páru mohl tykat a mohl také nahlas říkat věci, o kterých sice věděli všichni dvořané, ale nikdo by se neodvážil říci je nahlas. Fryštátský zámecký trpaslík byl také vyzvědačem a informátorem. Protože se na zámku mohl pohybovat všude, sledoval chování dvořanů, jejich intriky, zápletky a poslouchal jejich rozhovory, které ještě za tepla donášel knížeti a kněžně. Měl ale také úlohu rozveselovače, takže svými komickými kousky bavil celý fryštátský knížecí dvůr. Během dne, zatímco se slezský kníže věnoval povinnostem vladaře, nebo se svými šlechtici lovil zvěř v okolních lesích, slezské kněžně dělaly společnost dvorní dámy. Bez nich by kněžna neudělala ani krok, protože se v jejich doprovodu skvěle reprezentovala. Dvorní dámy s kněžnou trávily veškerý čas a společně se věnovaly i nějakým ručním pracím, například vyšíváním deček, zdobením předmětů, nebo také hrály na hudební nástroje, zpívaly a tančily. Vesměs šlo o dámy z řad aristokratických rodin, ale mohly zde být takto vychovávány i dívky z řad neurozených měšťanů. Mladým dívkám se na Fryštátském zámku dostávalo patřičné výchovy. Vzdělávaly se historií Piastovského rodu, učily se cizím jazykům, dobrým mravům a dvorské etiketě. Když vyrostly, mohly se na doporučení slezské kněžny provdat i do aristokratických kruhů, neboť dívky a ženy, které sloužily u fryštátského knížecího dvora jako dvorní dámy, byly svým postavením považovány za srovnatelné s ženami urozeného původu. Pro všechny dvorní dámy však tady platilo prvořadé a zásadní pravidlo cudnosti. Jakmile se proslechlo, že se některá z fryštátských dvorních dam dopustila nemravného skutku, její osud byl zpečetěn. Ze zámku byla nemilosrdně vyhoštěna a navíc s velmi nepříjemnou pověstí poběhlice. Stejně jako slezská kněžna, i slezský kníže byl na Fryštátském zámku neustále obklopený spoustou šlechticů a úředníků, kteří také potřebovali jíst, pít a nechávat si prát své honosné oděvy. To na zámku vyžadovalo další a další služebnictvo. Od toho tady byl zámecký fraucimor vedený hofmistrem, na který však dohlížela slezská kněžna. Zvláštní péči kněžna věnovala kuchyni, protože právě kuchyně byla základem vysoce vedené etikety fryštátského knížecího dvora. Potomkům slezského knížecího páru se na zámku věnovali vychovatelé. V případě princezen mohlo jít i o dvorní dámy, v případě princů šlo o Preceptora, kterým byl většinou vysloužilý postarší rytíř dříve sloužící slezskému knížeti. Preceptor měl na starost nejen výchovu princů, ale i jejich vzdělání. O vzdělání princezen se starali najatí učitelé. Často se však stávalo, že mladí princové a princezny byli vychováváni na jiných slezských zámcích nebo přímo u císařského dvora. Když nadešel večer, kolem 18. hodiny se knížecí rodina i s dvorem sešla v hodovním sále k večerní hostině. Na Fryštátském zámku se podávalo jídlo jen 2x denně, zato se ale vždy skládalo z několika chodů a bylo velkolepě naservírované. Charakter podávaného jídla se lišil podle dopolední či večerní doby a jestli bylo všední, slavnostní nebo postní. Během hodování se vedla společenská konverzace, zatímco obsluhující personál měl plné ruce práce s donáškou stále dalšího a dalšího jídla a pití. O příjemnou atmosféru se během hodování také starali muzikanti a pokud byli přítomni, k pobavení hodujícího panstva během hostiny vystupovali kejklíři. Co se nesnědlo bylo rozdáno jako milodary chudině z fryštátského Podhradí.

Po večeři trávila knížecí rodina svůj čas vždy společně. Hráli deskové nebo míčové hry, věnovali se společnému zpěvu a tanci, nebo si jen tak povídali. Pozdě v noci šla knížecí rodina spát do svých komnat. Kníže s kněžnou žili odděleně. Kníže měl své komnaty ve východním zámeckém křídle, kněžna i s potomky v sousední středové části zámku. Dvořané a hofmistr žili v bytech umístěných v patře Lottyhausu v jehož přízemí měl kníže ustájené vzácné zámecké jezdecké a kočárové koně, lovecké psy a měl tady i své oblíbené dravé ptáky. Proto byl také v přízemí Lottyhausu k dispozici dodnes dochovaný byt zámeckého štolmistra a lovčího. Zápach ze stájí..., no řekněme že nevadil, slušně řečeno, ve středověku tady nevoněl nikdo, takže se zvířecí zápach tak nějak ztratil. Služebnictvo přespávalo v přízemních komnatách zámku. Chodilo spát poslední a vstávalo jako první.

Slezští Piastovci zůstali na svém nevelkém, ale oblíbeném Fryštátském hradě až do svého vymření v roce 1571. Po celou dobu své existence byli vládci Slezska, byli nejvýše postavenou aristokracií v Českém království, jeho jedinou panovnickou dynastií a zastupovali císaře a krále Českého království v době jejich nepřítomnosti. 

"Legenda ŕika, źe po wymŕeńi slezskych Piastowcu uodletěla z Fryśtatu i uorlice, ktera tady hńizdźila a uź se ńikdy newratiila. Mjela se wratiit aź kdyź se uobnowi wzpominka na zdejśi pobyt slezskych kńiźat. To se nedawno stalo (najdete zde), a tak na jaŕe roku 2024 byla w Karwine widźena uorlice, jak si zde uopjet buduje swe hńizdo. Tuto zprawu naleznete zde. A pak, źe na legendach neńi prawdy..."

"Tady prohlidkowa trasa za historii hradu Fryśtat (ne)konći. Prohledli jste si stawebńi pamatky, ktere pamatuji slezska kńiźata, seznamili jste se s dźejeprawem, naućili jste se hudbje, zpjewu a tanci a take ćist a psat kralowskym pismem Slezankou. A snad se mi podaŕilo alespoń touto formou wratiit Was zpjet w ćase do slezskeho stŕedowjeku 13. aź 16. stoletii. Prohledńete si jeśtie komnaty Zamku Fryśtat, jeho Zameckou galerii, Zamecky dum Lottyhaus a Narodńi galerii w hradńi końirńe.

Sdźilejte take naśi webowou stranku na socialńich sitiich a doporućte swym pŕatelum nawśtiewu Slezskeho kńiźeciho hradńiho mjesta Fryśtat w Karwine. Dźekuji Wam za milou spolećnost :-)

Waś fryśtatsky rytiiŕ Waclaw."

Návštěvou zámku si prohlédněte zámecké horní komnaty, ale také prostory původní hradní konírny v Lottyhausu, kde je dnes umístěna expozice Národní galerie (trasa III.) a prohlédněte si i Zámeckou galerii, která se nachází v původních prostorách gotických hradních komnat, hradní zbrojnice a hradní kuchyně (trasa V.) Prohlídku Fryštátu zakončete procházkou Zámeckým loveckým parkem v Podhradí. Je to odvěké území loveckého revíru slezských panovníků i pozdějších slezských šlechticů, kteří zde sídlili až do roku 1945. Dodnes v parku najdete dančí oboru s historií sahající až do roku 1543. Obora, která se původně nacházela v Louckém lese v Karviné-Loukách, byla základem nejen pobavení lovuchtivých panovníků, ale zdejší zvěřina zásobovala masem panovnický stůl fryštátského hradu. Více o parku najdeš zde.