Založení Fryštátského zámku ve 13. století

spolupráce hornoslezských Piastovců s českými Přemyslovci v letech 1241 až 1316

...pokračování z úvodní strany "fryštát"

Hornoslezský vévoda Mečislav III. Piast (Opole, Ratiboř, Těšín, 1281-1316), podle knihy Rozmanitosti od profesora Peterky provedl na Fryštát vojenský útok za těchto okolností: Začátek Mečislavovy vlády v roce 1282 byl ovlivněn jeho despotickou povahou. Vévoda nebyl krutý, ale jednal příliš pevně a to i ve své rodině. Z Mečislavova vévodského sídla v Opole proto od něj utekla jeho žena, vévodkyně Gřimyslava (?), a spolu se svými dvorními dámami se ukryla ve Fryštátě, v jehož dřevěném hradě jako mocný pán stále sídlil potomek Silingského knížete Fridricha. Vévoda Mečislav III. však dal dohromady početné vojsko a vyjel s ním do Fryštátu pro svou ženu. Fryštát svými vojsky obklíčil, Silingského knížete a jeho vojsko pobil a Fryštát zapálil. Když vévoda Mečislav III. svou ženu vybojoval zpět a uviděl za sebou poničené a spálené město, odjel na svém koni hledat nové místo pro stavbu nového Fryštátu. Dojel o kus dál proti proudu řeky Olzy na nevysoké, ale rozlehlé skalní návrší u obce Ráj. Našel tady místo, které bylo v centru rozlehlého loveckého revíru jeho panovnického rodu. Protékal tudy potok Dubina a místo bylo křižovatkou obchodních stezek. Tuto obchodní křižovatku bylo nutné chránit a mít nad ní kontrolu, proto vévoda Mečislav III. tady na tomto vyvýšeném místě dal postavit svůj lovecký a strážní zámek. Z vyvýšeného místa zámek kontroloval pohyb na stezkách, posiloval pozici Piastovců a také působil jako důstojná dominanta a centrum vévodského loveckého revíru. Nový Fryštát měl být na vyvýšeném místě také chráněn před povodněmi, kterými u řeky Olzy často trpěl, a obyvatelé starého Fryštátu si kolem vévodského zámku začali stavět své nové domy a paláce. Roku 1305 je nový Fryštát uváděn již jako významné město s názvem Freistadt in Roy, aby se odlišil od starého Fryštátu, a později dostal heraldický znak v podobě štítu s orlicí a lípou. Orlice představuje symbol Slezska, a to že je zlatá a na modrém poli, znamená že mu vládnou Hornoslezští Piastovci. Lípa představuje rozkvět a rozvoj města do krásy a velikosti. Traduje se, že vévoda Mečislav III. Piast unaven po vojenské bitvě, pod zdejší lípou usnul a když se probudil, dal vedle ní postavit fryštátský zámek, proto ji vyobrazil do městského erbu. Symbolická lípa u zámku ještě donedávna rostla. Starý Fryštát se obnovil již jen jako předměstská obec Staré Město.

Historici tvrdí, že na jednom ze stavebních dílů zámeckého kostela byl nalezen vytesaný letopočet roku 1288, to odpovídá vládě vévody Mečislava III. Pravděpodobně tady na Fryštátském zámku se usmířeným vévodským manželům, během jejich zdejšího delšího dočasného pobytu kolem roku 1290, narodila slezská princezna Viola. Porod byl pravděpodobně těžký a vévodkyně Gřimyslava (?) nejspíše po porodu zemřela, protože o ni nic nevíme. Během své vlády vévoda Mečislav III. podporoval politickou spolupráci s údajně psychicky nemocným a negramotným českým králem Václavem II. Přemyslovcem, pro kterého sehrál klíčovou úlohu k udržení polské koruny. Jako záruku další vzájemné politické přízně, roku 1305 stvrdili oba panovníci toto svatbou svých potomků, slezské princezny Violy Piastovny (Fryštát, Těšín, Praha, Český Krumlov, Vyššní Brod, 1290?-1317) s českým princem Václavem III. Jejich manželství však trvalo jen rok. Čerstvě korunovaný český král Václav III. Přemyslovec (vládl 1305-1306) byl roku 1306 v Olomouci zavražděn, a protože teprve 16ti letí manželé nestihli zplodit potomka, český královský rod Přemyslovců zanikl. Vévoda Mečislav III. se tak stáhl z evropské politické scény a až do své smrti v roce 1316 se věnoval rozvoji Horního Slezska. Vévoda Mečislav III. byl nejstarším ze čtyř synů svého otce Vladislava I. Po smrti otce vládli z Opole společně, ale roku 1284 Mečislav přenechal Opole svému mladšímu bratrovi Boleslavovi a přesídlil z Opole do Ratiboře, kde započal přestavbu starého hradiště. V této době také již stavěl Fryštátský zámek. Na přelomu let 1289 až 1291 ale čerstvě dostavěný zámek Ratiboř přenechal svému druhému mladšímu bratrovi Přemyslavovi, a sám plánoval přesídlit do Těšína, kde ale rovněž započal obnovu staršího hradiště ve své mocenské sídlo. Pravděpodobně tedy v té době dočasně sídlil na Fryštátském zámku, ze kterého sledoval stavbu hradu v Těšíně, a i po pozdějším přesídlení do Těšína, on i jeho potomci Fryštát nadále využívali při zdejších dočasných pobytech a loveckých výpravách, jako své lovecké a druhé hlavní sídlo. Mečislav III. je také stavitelem hradů ve Frýdku, Slezské Ostravě a Bílsku, které později připadly k Fryštátskému sídlu. Vévoda Mečislav III. Piast také na přelomu let 1290/1291 založil Těšínsko-Fryštátskou rodovou větev slezských Piastovců, která až do roku 1528 dominovala vládě nad celým Slezskem a zastupovala císaře a krále pro České království. Tak začala éra Slezské zámecké rezidence Fryštát.

Počátky Fryštátského zámku ve 14. století

zámek jako lovecké sídlo českých Vicekrálů, zástupců Lucemburků v Českém království v letech 1316 až 1410

Lovecký a vévodský Fryštátský zámek měl zpočátku především charakter strážní tvrze střežící slezské obchodní stezky, protože stál na křižovatce obchodních i královských cest, které spojovaly Prahu s Krakovem a také Vídeň a Budapešť s oblastí dnešní Varšavy a Berlína. Návštěvy slezských panovníků ve Fryštátě byly ale časté, protože ho využívali jako lovecký zámek a jako své druhé hlavní sídlo. Přestože počáteční podobu zámku Fryštát neznáme, podle jeho dochovaných nejstarších částí lze usoudit, že se podobal slezskému zámečku Gliwice, který si svou počáteční podobu uchoval dodnes. Zámeček v Gliwicích byl postaven po roce 1342 Mečislavovým synovcem Vladislavem a pravděpodobně podle předlohy Fryštátského zámku, zatímco podle předlohy Fryštátské zámecké kaple byla postavena, nebo souběžně s tou fryštátskou stavěna zámecká kaple v Ratiboři, jejíž podoba se dodnes zachovala. Je tedy pravděpodobné, že kombinace zámečku Gliwice se zámeckou kaplí v Ratiboři nám poskytuje alespoň pravděpodobnou počáteční podobu zámku Fryštát. Z Bayerova a Axtmannova (přelom 19. a 20. století) popisu víme, že počáteční zámek Fryštát byl příkopem a hradbou obehnaný, ale nebyl celodřevěný, za jaký se donedávna považoval. Dodnes dochované gotické stavební základy zámku dokazují, že se skládal kamenných budov kaple, obytné věže Donjon a vedlejší obytné budovy. V první polovině 14. století byl celý rezidenční Fryštát obehnán hradbami Mečislavovým synem, vévodou Kazimírem I. Piastem (Těšín, 1280-1358) a ikdyž zde sice vévoda Kazimír I. trvale nesídlil, Fryštát rozvíjel a založil za jeho Předzámčím novou čtvrť Horní Předměstí pro zbohatlé pláteníky, kde byla postavena velkolepá kaple svatého Mikuláše (kaple zbořena v 17. století). Předměstí se táhlo podél dnešní ulice Fryštátská. Po vymření českých Přemyslovců se vlády v Čechách ujala panovnická dynastie Lucemburků, a za vlády císaře Jana Lucemburského (1296-1346) roku 1327, vévoda Kazimír I. převedl Horní Slezsko z polské koruny pod korunu českou, čímž se Slezsko stalo součástí Českého království. Slezsko si však i nadále zachovalo svou autonomii s vlastním tribunálem, slezští vévodové zůstali i nadále panovníky země, a ve Wroclawi bylo i nadále samostatné slezské biskupství. Vévoda Kazimír I. se jako slezský panovník stal nejvyšším českým aristokratem a proto si ho císař Jan Lucemburský zvolil za svého zástupce jako Vicekrále pro České království. Kazimírova žena, vévodkyně Eufemie I. Piastovna Mazovská (1310-1374), zvaná Ofka, se později již coby vdova a nejvýše postavená aristokratka v Českém království, stala hofmistryní císařovny Elišky Pomořanské (1346-1393), se kterou byla ve vzdálenějším příbuzenském vztahu a tak trochu humorně je ztvárněna jako paní Ofka v muzikálu Noc na Karlštejně.

18. únor 2027: 700 let slezského Fryštátu v Českých zemích

18. únor 1327 Opava: "Otče, chci se stát tvým synem," řekl hornoslezský vévoda Kazimír I. Piast z Těšína a Fryštátu svému novému pánovi, římskému císaři a českému králi Janu Lucemburskému. Pak vévoda poklekl vedle císaře, položil meč na zem a chytil císaře za ruce, na znamení bezbrannosti. "Povstaň, synu můj," řekl císař vévodovi a políbil ho na rty polibkem míru. Tímto gestem vévoda Kazimír I. Piast převedl svou zemi z polské koruny pod korunu českou. Slíbil císaři věrnost, radu a vojenskou pomoc v případě válek a císař na oplátku vévodovi slíbil trvalou ochranu. 18. února 1327 byla podepsána feudální smlouva, ve které císař potvrzuje autonomii Slezska s jeho svrchovaným vládcem, soudním tribunálem a biskupstvím. Vévoda naopak potvrzuje císařův dědičný nárok na Slezsko v případě vymření slezské vládnoucí dynastie Piastovců, k němuž došlo až o 300 let později. Do této doby se žádný z císařů nestal svrchovaným vládcem Slezska, ale měli lenní panovnický titul "Český král a Vévoda Slezský". Vévoda Kazimír I. Piast a jeho syn Přemysl I. Piast, získali post českého Vicekrále - zástupce císařů Jana Lucemburského, Karla IV. a Václava IV. pro České království. Slezský rod Piastovců se stal nejvýše postavenou českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Feudální smlouva byla notářsky potvrzena 30. srpna 1386 ve Fryštátě. Vévodovým předáním slezské standarty císaři, celý ceremoniální akt skončil. Ze země Vévodství Horní Slezsko na českém území zůstaly už jen okresy Jablunkov, Frýdek, Těšín, Karviná-Fryštát, Slezská Ostrava a Hlučín. Jesenicko bylo součástí země Vévodství Dolní Slezsko, a Opavsko s Krnovskem se k Hornímu Slezsku připojily až v 17. století.

V druhé polovině 14. století na Fryštátském zámku po delší dobu sídlil Kazimírův syn, slezský vévoda a český Vicekrál Přemysl I. Piast, zvaný Nošák (Těšín, Fryštát, 1332-1410). Vévoda zastupoval císaře římského, Karla IV. Lucemburského (vládl 1355-1378) a jeho syna Václava IV. pro České království. Vévoda Přemysl I. byl také císařovým diplomatem. Často byl Karlem IV. vysílán na konkrétní mise, kde měl na evropských panovnických dvorech vyjednávat v jeho prospěch. Byl také vikářem Svaté říše římské, což ho řadilo mezi nejvýznamnější evropské politiky své doby. Po odchodu Lucemburků v roce 1400, se Praha a Čechy ocitly na evropské periferii, ze které se již nikdy nedostaly na hlavní evropskou politickou scénu, a již nikdy neplodily české krále. Také slezský vévoda a český vicekrál Přemysl I. odstoupil z evropské politiky. Byl však evropsky nejvýznamnějším slezským Piastovcem. On a i jeho potomci se už výhradně věnovali rozvoji Slezska, a ještě dalších více jak 200 let mu vládli. Během své vlády vévoda Přemysl I. ve Slezsku rozšiřoval panovnické hrady, kterým dával více obranných prvků a z dotací císaře Karla IV. v nich zakládal a vybavoval zbrojnice. Lovecký zámek ve Fryštátě si vévoda zvolil za své druhé rezidenční sídlo jednak pro jeho mírné klimatické podmínky, ale také protože byl chráněn prstencem obranných hradů v Těšíně, Frýdku, Slezské Ostravě, Bílsku, Ratiboři a Bytomi. Během svého pobytu na Fryštátském zámku, který máme písemně doložený minimálně v letech 1376-1386, vévoda Přemysl I. potřeboval mít k dispozici četnější služebnictvo, proto zámek rozšířil o východní rezidenční část se schodištěm, kuchyní a hlavní vjezdovou bránou s věží, a postavil i Purkrabství s konírnou (Lottyhaus). K západní straně dosavadní obytné věže Donjon postavil novou obrannou věž s věznicí v jejím suterénu, zbrojnicí v přízemí, malým sálem v patře a se střílnou v nejvyšším bodě. Střílna jako jediná kamenná část této středověké věže již neexistuje. Po jejím rozebrání v letech 1511-1514 se z kamenů postavila dnešní Bílá věž Zvonice. Podlaží nové obranné věže spojovalo dodnes zčásti dochované točivé schodiště. Budovy zámku vévoda také propojil dodnes dochovaným, ale původně arkádovým koridorem, který nahradil dosavadní venkovní dřevěný ochoz s venkovním schodištěm. I zámecká kaple doznala svého rozšíření o novou, Jižní kapli s pohřební kryptou. Vedle Jižní kaple bylo zřízeno pohřebiště zámeckých farářů a vedle něho byla postavena budova Fary s gotickou dřevěnou věží, jejíž kamenné základy jsou dodnes dochované u jihovýchodního rohu Fary. Vévoda Přemysl I. současně provedl i stavební rozšíření na hradě v Bielsko-Bialej, kde se však více soustředil na obranné prvky, zatímco Fryštátský lovecký zámek byl rozšířen jako panovnická rezidence. Stavební úpravy tady pravděpodobně prováděla dílna císařova dvorního architekta Petra Parléře, kterou vévoda Přemysl I. pověřil přestavbou především svého hlavního sídla v Těšíně. 30. srpna 1386 nechal vévoda Přemysl I. ve Fryštátě notářsky potvrdit Lenní smlouvu z roku 1327 podepsanou jeho otcem, vévodou Kazimírem I. a císařem Janem Lucemburským. Lze z toho usoudit, že vévoda v té době sídlil na již rozšířeném zámku Fryštát, zatímco rozšiřováním procházel zámek v Těšíně. Smlouvu o převedení Horního Slezska pod Českou korunu tehdy notářsky potvrdil fryštátský notář Hanko Greifwald. Po smrti vévody Přemysla I. v roce 1410 se vlády ujímá jeho syn, vévoda Boleslav I. Piast. Zlatý věk Fryštátu přichází.

Královský věk gotického Fryštátského dvora v 15. století

v letech 1431 až 1528 se pod vlivem Jagellonců zámek Fryštát stává rezidenčním sídlem Slezského vévodství

Eufemie II. Piastovna, první slezská vévodkyně (1395-1447)

Dvorské poměry se na Fryštátském zámku zdokonalily s příchodem vévodkyně Eufemie II. Piastovny Mazovské (vládla z Fryštátu v letech 1431-1447), která se 26. listopadu roku 1412 provdala za slezského vévodu Boleslava I. Piasta (Těšín, 1363-1431). Vévodkyně byla dcerou Semovíta IV. Piasta z Mazovské dynastie, nejvýše postaveného polského šlechtice a kandidáta na polský trůn. Byla také neteří krále Vladislava II. Jagella (vládl 1386-1434), na jehož doporučení se Eufemie II. do Slezska provdala, s cílem posílit vliv Jagellonců ve Slezsku. To se poprvé potvrdilo už o dva roky později. 29. června roku 1414 Eufemiin manžel, vévoda Boleslav I. tehdy, a snad na přímluvu vévodkyně, vojensky podpořil krále Vladislava Jagella v bitvě proti Řádu německých rytířů, v takzvané Hladomorové válce u královského města Brodnica, severovýchodně od Warszawy. Kronikář Dluhoš uvádí: "Po překročení Visly, dorazil král ve čtyřech pochodech do nepřátelské země, kde začaly být shromažďovány jednotky. A byla tam tak velká a mocná armáda, že ani v minulosti, ani při pozdějších výpravách král neměl tak velkou armádu, neboť nikde nebylo pole dostatečně velké pro celý tábor." Vévodkyně Eufemie II. dostala Fryštátský zámek jako svatební dar a velmi si ho oblíbila. Krátce po svatbě pověřila Purkrabího, aby povolal stavebníky a dohlížel na průběh proměny loveckého zámku v okázalou rezidenci. Vévodkyně tak zde kolem roku 1420 zámek rozšířila o nové kuchyňské křídlo s venkovním, dnes již zaniklým točivým schodištěm, které bylo podobné tomu u Bílé věže. Zámeckou kapli také proměnila v kostel katedrálního charakteru. Výstavbou nové, Severní kaple roku 1420, dostala Zámecká kaple půdorys latinského kříže a stal se z ní Zámecký kostel katedrálního typu. Vláda na českém trůnu byla po odchodu Lucemburků v roce 1400 nestabilní a bouřlivá. Oproti tomu byla ve Slezsku politická situace poněkud příznivější, narušil ji snad jen nájezd husitů na slezská panovnická sídla. Konkrétně do Fryštátu husité vtrhli v červnu roku 1427. Vévoda Boleslav I. a vévodkyně Eufemie II. však s husity vyjednali smíření a husité ze Slezska odtáhli. V husitském období nebylo Slezsko úplně sjednocené s Českým královstvím. Spíše než české krále, slezští Piastovci podporovali svou příbuznou, polsko-litevskou Jagellonskou královskou dynastii, díky čemuž se Slezsko těšilo z poměrné politické stability. Po svém ovdovění v roce 1431 začala vévodkyně Eufemie II. vládnout jako vévodkyně-vdova a na Fryštátský lovecký zámek přestěhovala slezský vévodský dvůr, kde ihned zavedla přísnou, vysoce vedenou královskou dvorskou etiketu podle vzoru Jagellonského královského dvora. Stala se první slezskou ženou panovnicí a Fryštátský lovecký zámek se za její vlády stal prvořadým sídlem Slezska s nejhonosněji vedeným dvorem, ale protože ve Fryštátě vévodkyně vedla příliš nákladný dvůr, roku 1443 byla nucena prodat Seveřské území. Vévodkyně Eufemie II. v honosných fryštátských poměrech vychovala své čtyři syny - prince Václava I. (po 1413-1474), prince Přemyslava II. (1418-1477), prince Vladislava (1420-1460), prince Boleslava II. (1422-1452) a dceru princeznu Alexandru (po 1412-po 1460). Kronikář Dluhoš o vévodkyni napsal, že byla vlídné povahy, nejkrásnější ženou své doby a že její synové byly vždy perfektně oblečení a svým vystupováním okouzlovali každý dvůr. Když princové vyrostli, poslala je vévodkyně Eufemie II. do různých částí Slezska, aby spravovali roku 1442 jim přidělené území, ale nesměli bez jejího souhlasu nic učinit. Faktickou vládkyní tak nadále zůstávala ona a až do své smrti sídlila ve Fryštátě, kde si ponechala svého nejmladšího syna Boleslava II., jehož prostřednictvím ovládala Fryštátskou část Slezska. Do její doby nebylo ve Slezsku zvyklé, aby vládla žena, vévodkyně Eufemie II. tak všem jasně dala najevo, že i ženy jako panovnice dokážou vládnout obratně, efektivně a že mohou být skvělými političkami i stavitelkami. Pravděpodobně nebyla příliš nakloněna způsobu vlády svého zesnulého chotě, a celkově způsobu vlády vedeného ve Slezsku, kde bylo již od jeho založení roku 1138 zvykem, že vládu dědili všichni synové, takže se Slezsko dělilo na stále menší územní celky. To Slezsko rozdělovalo a oslabovalo. Proto jako vévodkyně-vdova zavedla nový, administrativní způsob vlády dle vzoru svých předků, a velmi brzy si získala respekt. Svůj mocenský vliv ve Slezsku vévodkyně šířila prostřednictvím svých potomků. Roku 1438 prostřednictvím prince Václava vedla vítěznou válku u Vojkovic a téhož roku prince Václava oženila s vévodkyní Alžbětou Hohenzollern. Prince Vladislava poslala do vzdáleného Hlohova a roku 1444 ho tam oženila s Markétou z Cilly. Vévodkyně také prostřednictvím prince Boleslava II., 4. února roku 1447 uzavírá smlouvu mezi Horním Slezskem a Polským Jagellonským královstvím a reguluje v Horním Slezsku hranice a soudnictví. Kronikář Dluhoš uvádí, že se princ Boleslav II. sešel s jinými vévody, "stejně jako s mnoha radními jejich vévodství a vyslanci vévodů z Osvětimi, kteří přijeli do Krakowa na první postní neděli, a na základě vzájemných dohod byl uzavřen trvalý mír, spravedlivý a výhodný pro obě strany, vzájemně potvrzen a popsán." Svou jedinou dceru, princeznu Alexandru, vévodkyně Eufemie II. před rokem 1440 provdala za uherského magnáta Vladislava Garaie, se kterým měla princezna Alexandra dvě děti: Annu (1440-1457) a Joba (1447-1481). Princezna Alexandra tam zemřela mezi léty 1460-1463. Princ Přemyslav II. se oženil až po roce 1460. Jako vévoda se oženil s Annou Varšavskou, se kterou měl jediné dítě, princeznu Hedviku (1469-1521).

25. června roku 1447 se bratři princové sešli v Krakowě na korunovaci polského krále Kazimíra IV. Jagellonského (1427-1492). Během korunovačního rytířského turnaje tam však za neznámých okolností zemřel Boleslavův sloužící, což vrhlo stín na celý průběh okázalých oslav. Princ Boleslav II. tam však také s novým polským králem navázal velmi úzký politický svazek a ten oba panovníci také na místě stvrdili domluvou Boleslavového sňatku s vysoce urozenou princeznou Annou Bielskou (1430-1490), dcerou ruského velmože a neteří matky Kazimíra IV., polsko-litevské královny Sofie Holšanské Litevské (1405-1461). I tento sňatek měl za cíl posílit vliv Jagellonské královské dynastie ve Slezsku, což se jim úspěšně dařilo zejména u Piastovců vládnoucích z blízkého Fryštátu, kterým toto spojení přinášelo okázalost a stabilitu. Ještě před touto svatbou však Vévodkyně Eufemie II. 18. září roku 1447 ve Fryštátě zemřela a snad byla pochována v Zámeckém kostele.* Vévodkyně byla první Piastovnou panovnicí, a také první ženou, která ovlivnila dějiny samotného Fryštátu. Prostřednictvím své vnučky Hedviky se také stala jednou z předků současné Britské královské rodiny. Na svém honosném fryštátském sídle vévodkyně nechala svého nejmladšího syna, slezského vévodu Boleslava II. Piasta (Těšín, Fryštát, 1422-1452), který se také stal pokračovatelem Piastovské dynastie v Horním Slezsku. Mladému slezskému vévodovi Boleslavovi II. s vládou nejprve vypomáhali jeho starší bratři. Podle kronikáře Dluhoše, vévoda Boleslav II. "Prosil Boha, aby mu dovolil žít a vidět toto štěstí, aby před svou smrtí mohl vidět navráceno Slezsko Polskému království a sjednoceno s ním jako jeden celek pod žezlem a svrchovaností polského krále." Toto jeho přání se také odráželo v jeho politice, když podporoval polské Jagellonské krále. Hned na začátku své vlády v roce 1447 povýšil Fryštát mezi slezská rezidenční města - mocenská sídla slezské monarchie. Fryštátu dal mnohá významná privilegia a roku 1447 v něm založil dodnes fungující Zámecký pivovar. 30. června roku 1448 se konala okázalá svatba Boleslava II. a Anny, která byla doprovázená rytířskými turnaji, a o rok později se ve Fryštátě vévodskému páru jako prvorozený narodil syn-dědic, princ Kazimír II. Piast (Fryštát, Těšín, 1449-1528), budoucí slezský Vicekrál, a princezny Barbara a Žofie. Princ Kazimír II. a princezna Žofie dostali svá jména od Jagellonského královského páru, kterých také byli kmotřenci. V roce 1449 byl vévoda Boleslav II. zvolen soudcem sporu mezi polským králem Kazimírem IV. Jagellonským a českou šlechtou, a výsledkem tohoto jednání bylo úspěšné usmíření vztahů. Vévoda Boleslav II. umírá 4. října roku 1452 jako první ze svých sourozenců, přibližně v době narození své dcery Žofie, a snad byl pochován v Zámeckém kostele*. Jeho žena, vévodkyně Anna, tak přebírá vládu v Horním Slezsku a v letech 1452-1466 vládla jako vévodkyně-vdova. Ve Fryštátě sídlila až do své smrti, která nastala 12. února 1490. Během svého života ve Fryštátě podporovala jeho okázalé poměry, ale soucitně se také věnovala péči o chudé obyvatele, díky čemuž se stala patronkou Fryštátu. Působila jako První dáma Slezska a po boku svého syna Kazimíra II. vládla v letech 1466-1490 jako vévodkyně-matka. Pro syna Kazimíra II. byla nejdůležitější ženou jeho života, velice ji miloval a plně jí důvěřoval. Když roku 1490 zemřela, uspořádal jí velkolepý pohřeb a snad ji pochoval v Zámeckém kostele.*

Anna Slezská, vévodkyně-matka a patronka Fryštátu (1430-1490)

Patronkou rezidenčního města Fryštátu je slezská vévodkyně Anna Piastovna, rozená Bielská, zbožná a ctnostná žena, povahou světice, slezská panovnice a milující matka. Rod jejího otce Ivana Bielského, pocházel z litevského knížecího rodu Gediminovců, který vládl Litevskému Velkoknížectví. Posledním členem tohoto panovnického rodu byl král Vladislav Jagello, zakladatel Jagellonské královské dynastie, se kterou byli slezští panovníci z Fryštátu příbuzensky i politicky v 15. století spřízněni. Vévodkyně Anna byla také sestřenicí krále Kazimíra IV. Jagellonského, na jehož korunovaci 25. června 1447, král domluvil její sňatek se slezským vévodou Boleslavem II. Piastem. 30. června roku 1448 se Anna provdala do Fryštátu, kde zůstala až do své smrti v roce 1490. Z manželství se narodili tři potomci: princ Kazimír II., budoucí vévoda a slezský Vicekrál, a princezny Barbora a Žofie. Vévodkyně Anna však ovdověla už roku 1452 a ujala se se svými třemi švagry slezské vlády jako kněžna-vdova. Její švagři zemřeli bez potomků, a když se po smrti posledního z nich roku 1477 ujal slezské vlády její syn, princ Kazimír II. Piast z Fryštátu, dědic a následník slezské Piastovské dynastie, vládla po jeho boku až do své smrti jako vévodkyně-matka. Věnovala se především rozvoji fryštátského vévodského dvora, který se stal nejhonosněji vedeným sídlem ve Slezsku a rozvíjela i rezidenční město Fryštát, kde vybudovala městské lázně. Pod fryštátským zámkem kolem roku 1470 založila fryštátské Dolní Předměstí-Podzámčí, dnes zvané Bělidlo, pro chudé obyvatele Fryštátu, kterým také dávala práci u dvora, aby měli na obživu. U dvora také v rámci panovnické etikety zavedla pravidlo, aby nesnězené jídlo bylo z vévodského stolu odnášeno do fryštátského špitálu svatého Ondřeje, těm opravdu nejchudším lidem. Tento špitál i s kostelem svatého Bartoloměje také kolem roku 1470 postavila a ze svých zdrojů finančně podporovala jejich provoz. Kostel se špitálem byly roku 1683 zbořeny, ale špitál svatého Ondřeje byl téhož roku postaven nový u Zámeckého kostela. Dnes v něm působí sídlo České pošty. Pro své ušlechtilé skutky se slezská vévodkyně Anna Piastovna stala patronkou města Fryštátu. Když roku 1490 zemřela, její syn, slezský Vicekrál Kazimír II. Piast, své milované matce uspořádal velkolepý pohřeb a snad ji pochoval ve fryštátském Zámeckém kostele*, kde jsou na její památku dochované gotické fresky Umučení svaté Kateřiny a svaté Barbory, pocházející z doby kolem roku 1450, tedy z doby její vlády.

Kde jsou pohřbení slezští panovníci z Fryštátu?

* Hroby slezských panovníků sídlících ve Fryštátě nebyly nalezeny a tak zůstávají záhadou, protože vévodské archivy několikrát vyhořely, takže se písemné záznamy o nich nedochovaly. Je velmi pravděpodobné, že panovníci byli pochováni u Jižní kaple zámeckého kostela ve Fryštátě nebo spíše přímo v kostele, kde je několik uzavřených, nepřístupných a neznámých hrobek, takto popisovaných v 19. století. Zámecký kostel se stavěl od konce 13. do počátku 17. století. Kostel byl vyrabován v roce 1620 Jiřím Krnovským a roku 1640/42 i dánskými a švédskými vojsky, a všechny hroby u Jižní kaple byly vypleněny. Fryštát však stále ukrývá velkou spoustu pokladů z dob slezských Piastovců, které stále čekají na své znovuobjevení. Naposledy to bylo na přelomu let 2010/2011, kdy byly během restaurátorských prací v Zámecké Severní kapli objeveny gotické fresky pocházející z doby kolem roku 1450, a roku 2018 byl prováděn archeologický průzkum objeveného sklepení z doby 13. - 16. století. Podzemí Fryštátu je stále neobjevené a tajemné. Ví se však, že jsou zde původní pivařské chodby z 15. až 16. století. Co ukrývají?

Slezský Vicekrál, vévoda Kazimír II. Piast, princ Fryštátský (1449-1528)

Na přelomu 15. a 16. století byl na Fryštátském zámku panovnický dvůr slezského vévody a Vicekrále Kazimíra II. Piasta, zvaného i "Veliký"nebo "Král Slezský", (vládl z Fryštáu a Těšína v letech 1465-1528), kteréhož lovecký zámek Fryštát byl rodnou a oblíbenou rezidencí, oblíbenou i u Jagellonského královského dvora. Kazimír II. Piast se narodil roku 1449 jako princ Fryštátský slezskému vévodovi Boleslavu II. a vévodkyni Anně. Po smrti svého otce Boleslava II., byl ke spoluvládě svou matkou přizván v roce 1460 když mu bylo 11 let, samostatnou vládu pak převzal roku 1465 ve svých 16. letech. Už jako chlapec vykazoval politické nadání, což ho v dospělosti vyneslo do postavení nejvyššího slezského panovníka v celé éře téměř 600 leté existence dynastie slezských Piastovců. Tady na Fryštátském zámku 27./28. července 1471 vévoda Kazimír II. ubytoval hlavní část slavné družiny krále Kazimíra IV. Jagellonského a královny Alžběty Rakouské, kteří doprovázeli svého syna, mladého krále českého Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471-1516), který cestoval z Krakowa do Prahy na svou korunovaci. Jako nejvýše postavený aristokrat Českého království se slezský vévoda Kazimír II. královského průvodu účastnil jako králův průvodce, a na jeho počest zde na Fryštátském zámku uspořádal velkou hostinu a rytířský turnaj. Vévoda Kazimír II. byl vášnivým pořadatelem a také účastníkem těchto her a během svého dlouhého života jich na Fryštátském zámku uspořádal mnoho. Mezi léty 1476 - 1479 vévoda Kazimír II. také založil silnici VIA SILESIANA z Těšína přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova, která je dodnes součástí silnice české části Slezska spojující Jablunkov s Jeseníkem. Vévoda také vedl několik válek, především na Dolním Slezsku, kde válčil o nárok na vymřelé Hlohovské území své babičky, vévodkyně Eufemie II. Roku 1476 shromáždil ve Fryštátě početné vojsko a vyrazil k Dolnoslezskému městu Krosno, aby se na tamních polích střetl s vojskem Jana II. Šíleného, který také bojoval za toto území. Do Fryštátu se ale vévoda Kazimír II. vrátil poražen a se ztrátou 2000 mužů. Spor o Hlohovské území se dále táhl až do roku 1482 a nárokoval si ho i uherský král Matyáš Korvín a také český král Vladislav Jagellonský. Teprve až roku 1490 vévoda Kazimír II. převzal správu nad Hlohovským územím a roku 1506 je získal do trvalého vlastnictví. Vévoda Kazimír II. měl také sestřenici, princeznu Hedviku Piastovnu (Těšín, Fryštát, Trenčín, Spiš, 1469-1521), která po smrti svého otce, Kazimírova strýce Přemyslava II. z Těšína v roce 1477, byla do roku 1486 pravděpodobně vychovávána ve fraucimoru Fryštátského dvora vévodkyně-matky Anny, a vévoda Kazimír II. z politických důvodů roku 1477 oficiálně přesídlil na hrad v Těšíně, čímž rozdrobené vévodství své babičky vévodkyně Eufemie II. opět spojil v jeden celek. Svůj rodný a oblíbený Fryštátský zámek však i nadále používal ke své okázalé reprezentaci a také jako své druhé, ale faktické sídlo. Vévoda Kazimír II. princeznu Hedviku roku 1486 provdal do Uher, kde se stala matkou uherského krále Jana Zápolského a polské královny Barbory Jagellonské, jejíž potomci jsou členové současné britské královské rodiny. Kněžna Hedvika byla v Uhrách velmi oblíbená a měla nesmírně velký politický vliv od Košic po Trenčín, kde měla své sídlo. Tamní hrad si dodnes uchoval podobu po renesanční přestavbě provedené kněžnou Hedvikou. Památkou na ni je i Spišský hrad, kde je také ztvárněna její podoba. Celý tamní život byla v úzkém kontaktu s Vicekrálem Kazimírem II. a společně kolem roku 1497 vybudovali silnici z Bánské Bystrice přes Jablunkovský průsmyk do Těšína, která dále navázala na již dříve Kazimírem II. vybudovanou silnici přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova. Silnice byla známá jako Měděná stezka. Roku 1521 kněžna Hedvika zemřela a byla s velkou poctou pohřbena ve Spišské Kapitule. Z pověření českého krále Vladislava II. Jagellonského, od roku 1490 až do své smrti v roce 1528, vévoda Kazimír II. panoval nad vévody celého Slezska jako slezský Vicekrál, odtud také pochází Kazimírův přídomek "král Slezský". Jeho vláda byla pro některé vévody příliš pevná, proto 26. června 1497 na kongresu konaném na Radnici v Dolnoslezské Nyse, byl Vicekrál Kazimír II. dýkou napaden vévodou Mikulášem II. Piastem z Opole. Jen za podpory dvorních hodnostářů se atentát nezdařil a vévoda Mikuláš II. se ihned běžel ukrýt v Nyském kostele sv. Jakuba, odkud byl násilím odveden a uvězněn v žaláři. Zde směl pouze sepsat svou závěť a určit svého nástupce, který také podědí všechny Mikulášovy statky. Slezský Vicekrál Kazimír II. nařídil, aby byl porotním soudem odsouzen a druhý den byl vévoda Mikuláš II. na Nyském tržišti popraven stětím hlavy. Neobměkčilo ho ani nabízené výkupné v obrovské sumě 100.000,- uherských zlatých. Podle vyjádření svědků měl před stětím vévoda Mikuláš II. prohlásit: "Ó Nyso! Nyso! Je to proto, že tě moji předci dali církvi, abys mi teď měla vzít můj život?" Vévoda Mikuláš II. byl se svolením Vicekrále Kazimíra II. pohřben ve Františkánském kostele v Opole a na jeho náhrobku byl vyryt nápis: "Zde ležím já, který jsem zůstal věrný svým zásadám a statečně sklonil jsem krk před mečem kata. Kolemjdoucí, řekněte hrdým vládcům, že vévoda Mikuláš existuje." Mikulášův nástupce, jeho starší bratr vévoda Jan II., když se dozvěděl o stětí vévody Mikuláše II., zmobilizoval obrovské vojsko s cílem vojensky napadnout Vicekrále Kazimíra II., a jen okamžitý zásah českého krále Vladislava II. Jagellonského zabránil vzniku slezské občanské války.

Slezský Vicekrál Kazimír II. Piast se roku 1478 oženil s Johanou z Poděbrad (1460-1496), vnučkou českého krále Jiřího z Poděbrad, ale ovdověl už roku 1496. Zdá se, že životním posláním vévodkyně Johany v tomto svazku bylo pouze přivést na svět potomka - dědice. Je také možné, že po smrti Kazimírovy matky, vévodkyně Anny, obývala v letech 1490-1496 Fryštátský zámek. Vévodkyně Johana porodila dva syny, Prince Fridricha Piasta (Těšín, 1480-1507) a prince Václava II. Piasta (Těšín, 1488-1524). Prince Fridricha Piasta Vicekrál Kazimír II. neúspěšně, a k velké nelibosti katolické církvi, dosazoval k boku slezského biskupa ve Wroclawi s cílem prostřednictvím prince Fridricha katolickou církev ve Slezsku ovládat, které už i tak Vicekrál Kazimír II. soustavně ve Slezsku omezoval její moc. Avšak politickým vládcem ve Slezsku se měl stát jeho mladší syn, princ Václav II. Vicekrál Kazimír II. chtěl ve Slezsku dosáhnout absolutní vlády jak v církvi, tak i v politice, a tím Slezsko spojit v jeden územně-politický celek, a snad tak naplnit smysl vlády zavedené jeho babičkou, vévodkyní Eufemií II. Slezsko také kolonizoval lidmi z Valašska, jejichž potomci dodnes žijí v oblasti Slezských Beskyd a jsou zde známí jako komunita Gorolů. Po smrti své ženy Johany se Vicekrál Kazimír II. již nikdy neoženil a veškerý svůj čas věnoval politice a vladaření. Jeho hostem tady na zámku často býval polský král Zikmund I. Jagellonský (vládl 1506-1548) a do Fryštátu také vedly svatební průvody Jagellonských královen: Alžběty Habsburské v roce 1454, královny Bony Sforzy Lombardské v roce 1518, královny Alžběty Habsburské roku 1543 a královny Kateřiny Habsburské v roce 1553. Král Zikmund I. Jagellonský byl bratr českého krále Vladislava II., kterým oběma byl Vicekrál Kazimír II. starším krstným bratrem a byl také Zikmundovým nejlepším přítelem. Zikmundovy časté návštěvy na Fryštátském zámku se však nezřídka měnily v neřízené hodování a pití vína. Jednou v opilosti král Zikmund poničil vybavení hodovního sálu, ale po svém vystřízlivění vzniklé škody Kazimírovi uhradil. Jindy oba panovníci společně lovili pod zámkem zvěř nebo rybařili v okolních rybnících, které Vicekrál Kazimír II. koncem 15. století sám založil. Horší to však bylo na jaře roku 1511. V noci z 16. na 17. dubna se řádění obou panovníků na zámku vymklo z kontroly a z neznámé příčiny zde vzplál oheň, který se rychle šířil, takže dřevěné části gotického Fryštátského zámku shořely a požár se přenesl i na okolní domy. Ještě téhož roku se však Vicekrál Kazimír II. pustil do rozsáhlých oprav zámku a v listopadu roku 1514 se celá fryštátská rezidence zablýskla v novém renesančním kabátě. Gotická obranná věž zámku byla snížena, proluka mezi západní reprezentativní a východní rezidenční částí zámku byla zastavěna Mázhausem a novým reprezentačním sálem, a nově byla postavena Bílá věž jako nejvyšší stavba rezidenčního Fryštátu. Bílá věž je dodnes jeho zdaleka viditelnou dominantou. Severní zámecké hradby Vicekrál Kazimír II. zrušil, čímž zde vzniklo nové velké Zámecké nádvoří, které se ihned stalo centrem dění. Svého syna, prince Václava II. Vicekrál Kazimír Ii. roku 1508 přizval k vládě a oženil ho s mladou aristokratkou Annou Hohenzollern (1487-1539), která měla mezi svými předky Lucemburské i Habsburské císaře a byla vnučkou krále Kazimíra IV. Jagellonského. Vicekrál Kazimír II. přežil oba své syny a tak se jeho následníkem stal Václavův a Annin syn, slezský princ Václav III. Adam. Ten se v roce 1524 narodil již jako pohrobek, tedy po smrti svého otce. Stižen ztrátou svých příbuzných, slezský Vicekrál Kazimír II. stále častěji vyhledával samotu na březích svých milovaných fryštátských rybníků, dodnes zčásti zachovalých. Sem také unikal před přísnými pravidly dvorské etikety a povinnostmi slezského panovníka. V roce 1525, když už bylo Kazimírovi II. 75 let, sepsal na zámku Fryštát svou závěť, a určil zde také za následníka svého jednoletého vnuka, prince Václava III. Adama, kterého zde i zasnoubil se stejně mladou Marií Pernštejnskou z Pardubic. Regentskou vládou po své smrti a až do doby Václavovy plnoletosti, pověřil zámožného moravského hejtmana Jana IV. z Pernštejna, který sídlo opět přesunul na Fryštátský zámek. Do roku 1539 však z Těšína vykonávala regentskou vládu vévodkyně Anna Piastovna Hohenzollern, matka prince Václava III. Do této její doby vlády se také datují události z pověsti O Fryštátském zázračném zvonu. O tři roky později, tedy v roce 1528, slezský Vicekrál Kazimír II. zemřel. Dožil se na tehdejší dobu neuvěřitelného věku 79 let a ve Slezsku vládl 63 - 68 let. Slezský Vicekrál Kazimír II. se tak řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě. Jeho hrob se však nikdy nenašel ani o něm není dochován žádný písemný záznam, protože vévodské archivy za svou dlouholetou existenci mnohokrát vyhořely. Je ale pravděpodobné, že chtěl být, a byl pochován ve svém milovaném rodišti, na zámku Fryštát, což by znamenalo, že byl pochován v jeho Zámeckém kostele.* Procházku Kazimírovou Fryštátskou rezidencí lze uskutečnit i z této webovky pomocí podstránky "REZIDENCE KAZIMÍRA II."

Vyvrcholení renesančního Fryštátského dvora v 16. století

vláda hornoslezských vévodů v době Habsburských císařů v letech 1528 až 1573

V letech 1528 - 1552 byl fryštátský zámek bez vévodského dvora a úlohu hlavního slezského sídla převzala příbuzná, Lehnicko-Břežská dynastie slezských Piastovců se sídlem v Dolnoslezské Lehnici. Hornoslezským vévodou se stal teprve 4 letý Václav III., který i v tak ranném věku byl už 3 roky zasnoubený s Marií Pernštejnskou. Do roku 1539 však vládla Václavova matka, vévodkyně-matka Anna Piastovna Hohenzollern. Po její smrti se Fryštát stal slezským sídlem dočasného poručníka a Hornoslezského regenta Jana IV. Pernštejna, který do Fryštátu přesouvá i Finanční komoru a investuje značné sumy do renesanční opravy Frýdeckého zámku a na okraji Fryštátu rozšiřuje rybniční soustavu v Olšinách, která existuje dodnes. Po velkých přenicích s Janem IV. z Pernštejna, který se slezské vlády nechtěl vzdát, konečně roku 1545 přebírá vládu následnický slezský panovník, vévoda Václav III. Adam Piast, který by mohl být oprávněně nazýván "Ukrutný", (Těšín, Fryštát, 1524-1579). Vévoda Václav III. měl po své matce Anně Hohenzollern vynikající aristokratický původ. V jeho rodokmenu byly královské panovnické dynastie Jagellonců, Habsburků i Lucemburků. Po své babičce Johaně, byl také potomkem krále Jiřího z Poděbrad. Své dětství prožil vévoda Václav III. Adam na císařském dvoře Ferdinanda I. Habsburského ve Vídni, a s Marií Pernštejnskou (1524-1566) měli svatbu roku 1540 v Brně na hradě Veveří, který slezským Piastovcům patřil. Za sídlo si vybrali dnes již zbořený hrad ve slezském Těšíně, ale jejich manželství tam nebylo šťastné. Z nenávisti k Pernštejnům, kterým musel vévoda Václav III. Adam splácet nevyžádané investice, svou ženu vévodkyni Marii Pernštejnskou týral a před dvořany ji ponižoval. Roku 1552 Těšínský zámek vyhořel a celý Hornoslezský vévodský dvůr se přestěhoval zpět do Fryštátu. Po přesídlení vévodského dvora z Těšína na Fryštátský zámek se vztah Václava III. a Marie o něco zlepšil. Vévoda však žil prostopášně, byl neoblíbený, vladaření mu moc nešlo, vévodství opět rozdrobil a jednotlivá panství pronajímal. Roku 1556 se vévodský dvůr vrátil do opraveného Těšínského zámku, ale vévodkyně Marie na Fryštátském zámku zůstala až do let 1560/65. Žila zde se svým synem Fridrichem Kazimírem jako vévodkyně-matka, aby unikla neustálému ponižování ze strany svého chotě Václava III. Vévodkyně Marie byla následkem jeho krutého chování často nemocná a roku 1566 při dlouhodobé návštěvě svých příbuzných v Pardubicích umírá. Roku 1560 jejich syn, princ Fridrich Kazimír usiloval o převzetí vlády, ale vévoda Václav III. svému synu Fridrichovi spolu s vládou přenechal i své astronomické dluhy z prostopášného života ve výši 80.000 tolarů, kterým mu také ještě navíc uvalil lichvářskou 10% úrokovou sazbu, ačkoli tehdejší zákon povoloval maximální úrok ve výši 6%. S tímto otcovým "dědictvím" se mladý vévoda Fridrich vyrovnával celý svůj život, ale tento nekonečný a zoufalý finanční boj podlamovalo jeho zdraví, kterému ve svých 30 letech u Pardubic podlehl. Otec Václav III. jen pozoroval vytrvalé počínání svého syna, kterému odmítal pomoct ikdyž ho o to vévoda Fridrich několikrát, leč marně prosil. Tělo svého syna ani nikdy nepohřbil s patřičnými poctami vladaře, ani ho nedal převést z Pardubic domů. Vévoda Václav III. se do slezských dějin zapsal jako nejkrutější slezský vladař, ikdyž by bylo nespravedlivé nezmínit se o jeho činech v pozdějším věku, kdy se svou druhou ženou ve špitálech navštěvoval morem nemocné děti, kterým opatřoval útěchu, ačkoliv tím ohrožoval svůj vlastní život. Roku 1579 zemřel na mrtvičku v komnatě svého těšínského sídla.

V 16. století za panování Václavova a Mariina syna, slezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta (Těšín, Fryštát, 1541-1571), existovali ve Slezsku už jen dvě rodiny slezských panovníků, které však také byli už na pokraji vymření. Hornoslezská Těšínsko-Fryštátská, a Dolnoslezská Lehnicko-Břežská linie vévody Fridricha III. Piasta (Lehnice, 1520-1570) a vévodkyně Kateřiny Maklenburské, která po roce 1528 Slezsku dominovala a měla své sídlo na zámku v Lehnici. Tyto dvě vévodské rodiny se v roce 1563 spojili předem domluveným, velkolepým sňatkem svých potomků. Mladý vévodský pár tvořený Hornoslezským vévodou Fridrichem Kazimírem Piastem a Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou, se stal symbolem a nadějí zachování panovnického rodu ve Slezsku a za své sídlo si vybrali Fryštátský zámek, který se po 30ti letech měl znovu stát hlavním rezidenčním slezským sídlem. Svatby slezských Piastovců byly vždy okázalé a většinou předem domluvené, jak to bylo u evropských panovnických rodů zvykem. Slezský vévoda výhodným sňatkem získal vyšší politickou prestiž a další majetek. Jeho manželka, zejména šlo o princezny z panovnických rodů, byla již od dětství vychovávána s tím, že na osobní volbu manžela nemá příliš velký vliv. Jejím úkolem bylo dát vévodovi potomka a zajistit tak pokračování dynastie. Láska manželů byla výhodou, ale neočekávala se. Výjimkou bylo manželství Hornoslezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta Fryštátského s Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou (Lehnice, Fryštát, 1542-1569). Zamilovali se do sebe již jako náctiletí a ve věku 22 let se 28. prosince roku 1563 na zámku v Dolnoslezské Lehnici vzali. Po velkolepé, dvou týdenní oslavě, které se účastnilo více jak 2000 šlechticů včetně císaře Maxmiliána II. Habsburského, se svatební průvod vydal do Hornoslezského Fryštátu. Na jaře roku 1564 průvod na fryštátském Zámeckém nádvoří vítali dvořané, šlechtici, rytíři, duchovní a konšelé spolu s davy obecného lidu. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém vévodském sídle, vévoda Fridrich Kazimír tady uspořádal velký rytířský turnaj. Jeho hlavní dominantou se stala za tím účelem postavená Piastovská věž s vévodským erbem, která je dnes známá spíše jako věž radniční. Završením velkolepé svatby bylo v roce 1565 narození okouzlující princezny Kateřinky Piastovny Fryštátské. Za zdejšího pobytu mladého vévodského páru, Fryštátský zámek po 30ti letech opět mířil na nejvyšší příčku mezi slezskými vévodskými sídly. Byl vybaven cennými uměleckými sbírkami, do zámeckých komnat vévoda Fridrich Kazimír nechal přivést i klece s exotickými papoušky a ve stájích dnešního Lottyhausu měl ustájené vzácné arabské koně ze Španělska, lovecké psy z Ruska a měl zde i své oblíbené dravé ptáky. Vévoda ve Fryštátě pořádal rytířské turnaje, lovy na zvěř, taneční plesy a další okázalé oslavy. Na Fryštátském zámku vedl vévoda Fridrich Kazimír opravdu velmi okázalé poměry a z Itálie si nechal do Fryštátu přivést i dvorského trpaslíka. Tento trpaslík se mohl jako jediný u vévodského dvora chovat nezdvořile až drze, vévodskému páru mohl tykat a mohl také nahlas říkat věci, o kterých sice všichni dvořané věděli, ale nikdo by se je neodvážil říci nahlas. Fryštátský dvorní trpaslík byl i vyzvědačem a informátorem. Protože se na zámku volně pohyboval, sledoval chování dvořanů, jejich intriky, zápletky a také poslouchal jejich rozhovory, které ještě za tepla donášel vévodovi a vévodkyni. Měl ale také úlohu rozveselovače, takže svými komickými kousky bavil celý fryštátský vévodský dvůr. Do politiky byl vévoda Fridrich Kazimír zatažen už v roce 1553 ve svých 11ti letech jako vyslanec císaře Ferdinanda I. Habsburského (vládl 1526-1564) na svatební oslavě polského krále Zikmunda II. Jagellonského a roku 1563 se také účastnil uherské korunovace císaře Maxmiliána II. Habsburského. Slezský vévoda Fridrich Kazimír se během dne věnoval svým povinnostem vladaře nebo se svými šlechtici jezdil do okolí zámku na oblíbený lov zvěře. Jeho žena, slezská vévodkyně Kateřina se věnovala reprezentaci vévodského dvora. Na Fryštátském zámku ji dělaly společnost dvorní dámy, bez kterých vévodkyně Kateřina neudělala ani krok. Dvorní dámy s vévodkyní trávily veškerý čas, společně se věnovaly nějakým ručním pracem, například vyšíváním deček nebo zdobením předmětů, a také se věnovaly hudbě, zpěvu, tanci a hraním míčových her. Vzdělávaly se historií Piastovského rodu, učily se cizím jazykům, dobrým mravům a dvorské etiketě. I vévoda Fridrich Kazimír byl neustále obklopený spoustou šlechticů, dvořanů a úředníků. Ti všichni potřebovali jíst, pít a nechávat si prát své honosné oděvy. Vévodský dvůr Fryštátského zámku proto potřeboval další služebnictvo, který poskytoval zámecký fraucimor vedený hofmistrem, na který však dohlížela vévodkyně Kateřina.

Z lásky k vévodkyni Kateřině, ale také ke své okázalé reprezentaci a upevnění moci ve Slezsku, dal vévoda Fridrich Kazimír postavit ve Fryštátě zcela nový renesanční zámek Ráj se vším dostupným komfortem, kam plánoval přesídlit slezský panovnický dvůr, a jež se měl stát hlavním slezským panovnickým sídlem. Zámek Ráj postavil jako dvoukřídlý s nádvořím obklopeným arkádami a u jihozápadního křídla mu dominovala čtyřpatrová věž s kaplí. Hlavní vstup do zámku byl situován ve středním křídle a nádvoří se otevíralo do rozlehlé zahrady s množstvím ovocných stromů a včelími úly. Zámek vévoda postavil z kamene a nacházely se v něm velké komnaty a sály. Součástí zámku byla i pekárna s kuchyní, velká konírna a hospodářské budovy pro dobytek. Z druhé strany zámku vévoda vybudoval i pivovar a sladovnu. V okolí zámku naplánoval i několik vodních ploch pro chov ryb, které byly určeny na vévodský stůl. Zámek Ráj s rezidenčním městem Fryštátem spojovala dlouhá ulice vedoucí skrz okázalé Horní Předměstí, kde žili zbohatlí měšťané zabývající se výrobou a prodejem fryštátského plátna, žádaného v celé Evropě. Vévoda Fridrich Kazimír okázalým životem zaháněl starosti, které měl s dluhy svého otce, ale jeho okázalý život tyto dluhy ještě zvětšoval. Jistou útěchu mu v nelehkém životním údělu poskytoval jeho strýc z matčiny strany, moravský velmož a český nejvyšší kancléř, pan Vratislav II. Pernštejn (1530-1582), který se stal Fridrichovým důvěrníkem. Vedli spolu dodnes dochovanou obsáhlou korespondenci, a často se navštěvovali. Díky Vratislavu z Pernštejna získal vévoda Fridrich kontakty na evropské královské dvory, ale i tento jeho strýc vedl nákladný život, který mu později způsobil finanční bankrot a zánik rodu Pernštejnů. Taková byla doba renesance. Žádala luxus a přepych, ale pro svou drahotu způsobovala zánik prastarých rodů. Mladý vévoda Fridrich Kazimír se tak stále musel potýkat s překážkami, které mu život, ale i nepřejícní závistivci kladli pod nohy. Roku 1569 na mor zemřela Fridrichova milovaná žena, vévodkyně Kateřina, otec Václav III. vedl prostopášný život, jeho tchán, dolnoslezský vévoda Fridrich III. byl alkoholik zbavený svéprávnosti, a císaři Maxmiliánovi byl Fridrichův okázalý způsob života trnem v oku. Na konci zimy roku 1571 vévoda Fridrich Kazimír těžce onemocněl a ačkoliv císař Maxmilián věděl, že je vévoda velmi nemocný, povolal si ho na svůj vedlejší dvůr v odlehlé a nesnadno přístupné Praze, kde byl císař na zemském sněmu. Cesta byla náročná, v Čechách vedla po špatných silnicích, kde také musela překonat pohoří s chladným podnebím, kterými jsou odlehlé Čechy obklopeny. Tuto náročnou cestu, která jeho zdraví zcela zlomila, vévoda Fridrich Kazimír nezvládl a u Pardubic 4. dubna roku 1571 zemřel. Císař měl nepřímou odpovědnost za jeho smrt a jako by to už předem plánoval, ihned učinil opatření k zajištění Fridrichova luxusního majetku ve Fryštátě a odvezl si je na svůj vídeňský dvůr k doplnění vlastních sbírek. Tak to císař Maxmilián II., i jeho syn, císař Rudolf II. prováděli i se sbírkami jiných slezských dvorů. Zmanipulovaná politika císaře Maxmiliána II. vedla k zániku Fryštátské části slezského vévodství. V létě toho roku za záhadných okolností zemřela i Fridrichova dědičná dcera, 6ti letá půvabná slezská princezna Kateřinka. Šťastná a nadějná slezská vévodská rodina tak v letech 1569 - 1571 vymřela. Vévodkyně Kateřina s malou princeznou byly pochovány ve fryštátském zámeckém kostele,* ale vévoda Fridrich Kazimír, umírajíc na cestě do Prahy, byl dočasně uložen do rodové hrobky Pernštejnů v Pardubicích vedle své matky, vévodkyně Marie. Již 450 let tam však jeho tělo čeká na převezení domů do Fryštátu ke své rodině jak si přál. O jeho nelehkém, ale okázalém životě, milostném vztahu a poměrech na Fridrichově vévodském dvoře ve Fryštátě 16. století, pojednává románový příběh "VÉVODA Z FRYŠTÁTU", který je dostupný i na těchto webovkách.

Slezská náboženská reformace a majetky ve Fryštátě

Doba nadvlády Habsburků nad Slezskem od roku 1526, tedy vláda císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., nebyla dobou příliš příznivou. Slezští Piastovci, ať už dolnoslezští nebo hornoslezští, byli velmi zadlužení a přitom vedli okázalý způsob života. V 16. století byli stoupenci evangelického kazatele Martina Luthera, naproti tomu Habsburkové, kteří byli také velmi zadlužení, byli oddanými podporovateli katolicismu. Možná chtěli zrušit slezskou autonomii a Slezsko plně ovládat, možná skrývali svou zášť k okázalým slezským panovnickým dvorům, možná chtěli slezskou panovnickou dynastii zlomit za účelem získání jejich majetku, nebo jen slezským Piastovcům projevovali náboženskou nesnášenlivost. To se už nedovíme, ale každopádně slezskou monarchii nepodporovali a podnikali kroky vedoucí k jejímu zániku. Vévoda Fridrich Kazimír si na svém fryštátském dvoře vydržoval svého důvěrníka, luteránského kaplana Jakuba Preisse z Břehu, který ve Fryštátě získal velkou moc a z Fryštátu učinil centrum slezské evangelické víry. Nikdo jiný nežli evangelík nesměl zastávat významný post ve městě a každý slezský evangelík měl za povinnost alespoň jednou v životě Fryštát navštívit. Střediském evangelické víry byl fryštátský kostelík svatého Marka, kde pastor Jakub Preiss kázal. Tak svou moc získávali slezští Piastovci v Habsburském císařství. Naproti tomu svou moc Habsburkové získali pomocí sňatkové politiky a slibům, které však neplnili. Vztahy mezi oběma panovnickými dynastiemi byly jako na houpačce. Lenní slezský majetek Habsburkové rozprodávali do rukou šlechty, ale jeho luxusní vybavení si přivlastňovali a odváželi na svůj dvůr ve Vídni a dočasně i na vedlejší dvůr v Praze. I zámek Fryštát se zámkem Ráj, jako vymřelé léno roku 1571 převzal císař Maxmilián II. Habsburský (vládl 1564-1576), ale roku 1573 je prodal slezské šlechtě. Na svůj dvůr ve Vídni však odsud přenesl jen vzácné umělecké sbírky, které byly v 17. a 18. století odsud rozprodány na evropské dvory, nebo byly vypleněny švédskými vojsky. Fryštátskými zámeckými sbírkami se v Praze chlubil i císařův "bláznivý" syn Rudolf II., kam část sbírky svého otce Maxmiliána načas převezl, jak to také známe z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Ale stejně jako Přemyslovci, Lucemburkové a Jagellonci, slezský potenciál viděli i němečtí Hohenzollernové. Ti skupovali od Habsburků slezské vymřelé panství, a roku 1742 už měli ve Slezsku tak silnou moc, že tuto v Habsburském císařství nejbohatší zemi ovládli a Habsburkům navždy odebrali. Císařovna Marie Terezie v reakci na to vedla krutou a předraženou 7 letou válku o Slezsko a následně vedla intenzivní cílenou politiku, aby Slezsko získala zpět. Slezsko se rozdělilo na velkou Pruskou a malou Rakouskou část, kam se začlenil i Fryštát, a začala se mu psát nová éra historie.

Úpadek a znovuvstání zámku Fryštát v 17. až 20. století

za zdejšího pobytu slezských šlechtických rodů v letech 1573 až 1945

Po vymření slezských Piastovců ve Fryštátě zámek v roce 1573 koupil Václav Cigán ze Slupska, dřívější Maršálek Piastovského dvora. Jeho potomci však z Fryštátu roku 1637 odešli z důvodu postupující náboženské protireformaci. Po odchodu jeho rodu nastalo období úpadku zdejšího dvora. Roku 1640 neobydlený fryštátský lovecký zámek vyrabovala lupičská družina vedená slezským šlechticem Jiřím Krnovským, který tou dobou prováděl nájezdy na zámecká sídla a kostely, které vždy vyraboval. Fryštátský zámecký kostel tak přišel o své unikátní a vzácné gotické předměty. O dva roky později již vyrabovaný Fryštát zcela vyplenila vojenská družina švédů a dánů. Fryštát doslova srovnali se zemí, takže z okázalého rezidenčního sídla tady zůstal jen zámek, kostely, pivovar, radnice a hrstka měšťanských domů. Takto zdevastovanou rezidenci získal přední slezský aristokratický rod Gaschinů a Fryštát se stal jedním z jejich rezidenčních sídel. Žila zde hraběnka Benigna Haugwitz a Gaschin. Díky ní se Fryštátský zámek opět stal rezidenčním sídlem a do 30ti letou válkou zcela zničeného Fryštátu se vrátil život. Gaschinové zde obnovili a rozšířili opevnění a postavili nový špitál, kde dnes sídlí Česká pošta. Za jejich pobytu se Fryštát také stal poutním místem, takže sem proudily i řady procesí. Na tuto dobu je v zámeckém kostele dodnes dochovaný, údajně zázračný, korunovaný obraz panny Marie Fryštátské. Roku 1742 Slezsko obsadila Pruská vojska a jeho větší část začlenila do svého Pruského území. A protože právě tam měli Gaschinové své nejvýznamnější majetky, z Fryštátu, který zůstal pod správou Rakouského říše, odešli. 

Fryštát tak získal rod irského hraběte Niklase Taafe von Carlingford. Ikdyž se tento rod ve Fryštátě usadil jen na půl století, přesto zde po sobě zanechal řadu stavebních památek, ze kterých lze usoudit, že Fryštát, coby aristokratická rezidence opět vzkvétal. Dodnes zde stojí monumentální zámecká hradba, zámecká kočárovna, socha sv. Patrika, obnovený kostelík svatého Marka, ale také zámecký jezdecký dvůr v Olšinách s erbem Taafeů, který dokládá obnovení fryštátského loveckého revíru. Hrabě Niklas Taafe působil na císařském dvoře císařovny Marie Terezie a císařovna ve Fryštátě zanechala svůj otisk v podobě dodnes zachovalého číslování domů. Stejné pravidlo císařovna zavedla v celé říši a bylo postaveno na tom, že zámek obdržel číslo popisné 1 a v dalším očíslování domů se pokračovalo od zámku ve směru hodinových ručiček. Roku 1789 rod Taafeů z Fryštátu odešel a na zámku se usídlil nově vzniklý slezský hraběcí rod Larisch-Mönnichů, který zde setrval až do konce II. světové války v roce 1945. Za jejich působení byl fryštátský zámecký dvůr pozvednut do výše a stal se sídlem jednoho z nejvýznamnějších aristokratických rodů Rakouské monarchie. Goticko-renesanční zámek v jejich době získal svou klasicistní fasádu a opět se soustředil na lov zvěře ve Fryštátském loveckém revíru. Na lovy se sem sjížděli evropští aristokraté včetně Habsburků a přijel sem i německý císař Vilém II. nebo i bulharský car Ferdinand. Lovecká návštěva prince Rudolfa Habsbursko-Lotrinského je popsána tehdejším fryštátským historikem Juliusem Bayerem v knize Pamětihodnosti města Fryštátu. Lovecký zámek Fryštát je dodnes v prvním patře bohatě vybaven mobiliářem Larisch-Mönnichů, jako by zde stále žili. Lovecký zámek Fryštát je turistům přístupný. Přestože Lovecký zámek Fryštát v polovině 17. století doslova vstal z popela a v 19. století se opět blýskal na aristokratickém výsluní, svůj největší význam a slávu zažil v době slezských Piastovců, když pro Fryštát psal svou královskou historii...

- Památky Piastovského loveckého zámku Fryštát z 13. až 16. století -

Středověké vyobrazení zámku se nedochovalo, ale pod svou klasicistní fasádou má dodnes dochované původní středověké zámecké budovy. Byly jich 4 se dvěma věžemi + Lottyhaus s konírnou + Zámecké kaple s věží. Jihozápadní zámecká věž byla sice snížena pravděpodobně už počátkem 16. století, ale stále má v suterénu dochované Vězeňské cely, v přízemí Zbrojnici a v prvním patře Malý sál, kde je umístěna jídelna z 19. století. Druhá věž u bývalé hlavní brány byla rovněž snížena, ale je snadno rozpoznatelná od Zámecké uličky. Hlavní dominantou zámku tak od počátko 16. století zůstává Bílá věž zámecké kaple.