prohlídka Zámeckého nádvoří Fryštátského hradu s výkladem

"Po stopách slezských knížat" 

...Nejezděte jen do Vídně, Krakova či Prahy, krásnou královskou historii zažijete i ve slezské Karviné...

... se slezským maršálkem, fryštátským rytířem Václavem.

- PODHRADÍ

Slezská kněžna Anna soucítí s fryštátskými Bídníky

Putování po Královské trase středověkým Fryštátem začínáme na parkovišti pod jeho hradem. Tady se nacházíme na Podhradí, nebo-li Dolním Předměstí, které kolem roku 1470 založila slezská kněžna Anna Fryštátská, rozená Bielská, matka slezského krále Kazimíra II. Předměstí se též nazývalo Bělidlo, jak se mu ostatně říká dodnes, protože se zde bělilo a pralo prádlo především pro fryštátský knížecí dvůr. Kněžna Anna byla vysoce urozeného původu a byla rodinnou příslušnicí královské, Jagellonsko-Holšanské panovnické dynastie. Roku 1448 se provdala za slezského knížete Boleslava II. Fryštátského a společně ve Fryštátě, kde sídlili, založili fryštátskou rodovou linii slezských Piastovců. O tři roky později ovdověla, ale až do své smrti v roce 1490 na hradě Fryštát podporovala velmi okázalé poměry, ale myslela také na jeho chudé obyvatele. Založila pro ně toto předměstí a ze svých zdrojů financovala provoz zdejšího kostela svatého Bartoloměje a chudobince sv. Ondřeje, které taky postavila (zbořeny byly roku 1683, chudobinec byl přesunut do blízkosti Zámeckého kostela, ale i ten byl zrušen reformou císaře Josefa II. Místo něj zde vznikla škola, dnes v budově sídlí Česká pošta). Chudé obyvatele z Podhradí kněžna Anna zaměstnávala pracemi pro knížecí dvůr a ty opravdu nejchudší také krmila zbytky z knížecího stolu. Těmito ušlechtilými činy se stala patronkou historického Fryštátu. Kněžna Anna byla také v pozici První slezské dámy a vládla také jako kněžna-matka. Její syn, Kazimír II. Fryštátský byl netitulovaným slezským králem - nejvyšším panovníkem ve Slezsku a protože byl často na cestách, svěřil vládu v knížecí rezidenci Fryštát své milované matce, která byla nejvýznamnější ženou jeho života. Roku 1490 ji pochoval v Zámecké kryptě pod Jižní kaplí, která je viditelná i z místa Podhradí.

Pojďme se teď projít královským Fryštátem po stopách Hornoslezských panovníků z dynastie Piastovců. Cestou Vás bude provázet a česko-slezsky k Vám bude promlouvat fryštátský rytíř Václav, maršálek slezského knížecího dvora. Teď podle mapy půjdeme přes okraj parku podél hradeb k hradu, k bodu č. 1. "HRADBY" a zastavte se před Zámeckou bránou u nároží zámku.

1 - HRADBY

Slezská knížata zřizují ve Fryštátě početné hradní vojsko

Pokud stojíte před Zámeckou bránou u nároží zámku, v místě jak je to vyobrazeno na úvodní fotce tohoto zastavení (a pak také stejně i u každého dalšího zastavení), pak stojíte u nejviditelnější památky na středověký fryštátský obranný systém. Monumentální zeď pod kostelem byla postavena sice až v druhé polovině 18. století kvůli ujíždějícímu svahu, ale tato zeď plně nahradila původní hradby, které zde před tím byly. První fryštátské hradby obklopovaly pouze hrad postavený kolem roku 1282. Slezský kníže Mečislav dal kolem hradu vybudovat vodní příkop doplněný valem a pevnostní zdí, jejíž stopy lze ještě dnes spatřit v okolí fary. Příkopy napájel potok Dubina, který kolem hradu protékal až do let 1511 - 1514. V první polovině 14. století dal Mečislavův syn kníže Kazimír I. vybudovat pevnostní zeď kolem celého rezidenčního hradního města Fryštátu. Jejich poslední viditelný úsek lze spatřit pod ulicemi Zámecká a Pivovarská a také u ulice Svatováclavská. Kolem těchto hradeb neustále hlídkovala fryštátská hradní stráž. Svá stanoviště i se zbrojnicemi měla na obou jižních nárožích zámku. Členové fryštátské hradní stráže byli profesionálové za svou práci placení, ale v dobách války se k nim přidávali i lidé z širokého okolí, takže když v červnu roku 1427 přitáhli na Fryštát husité, shromáždili se v něm i lidé z okolních vesnic a spolu s vojáky město bránili. Husité se snažili vystoupat po svahu nahoru ke kostelu, ale museli se vypořádat s překážkami v podobě vodního příkopu tvořeného dnešní říčkou Mlýnkou (dříve potok Dubina), na jejímž pravém břehu byl vysoký val doplněný o zeď. Když tuto překážku překonali, čekala je na svahu další, tentokrát obranná zeď se střílnami, kterou husité museli dobít a přelézt. Dodnes je patrné, kde stála. Za touto zdí už ale na ně čekali vojáci. Převraceli husitům žebříky, lili na ně horkou vodu i rozpálený olej a stříleli na ně šípy. Když bylo nejhůř, byly v rezervě i podzemní chodby s únikovými východy. Jeden z nich se dochoval na svahu u paty farního domu. Je vidět z pohledu od dolního parkoviště. Každá překážka nakonec padne a tak se i husitům podařilo proniknout na nádvoří, kde se již svedl boj o život. Nakonec ale nebylo ani poražených ani vítězů. Došlo k politickému smíření se slezskými knížaty a husité odtáhli. Na taková vojenská tažení si slezský kníže vydržoval placené vojáky, ale najímal i žoldáky, což byli lidé většinou z chudší vrstvy, kteří se za plat a podíl na kořisti nechali knížetem najímat do válek. Žold dostávali z daně, kterou platili spíše bohatší vrstvy, které se tímto vykoupili z účasti ve válkách. Někdy za sebe fryštátští řemeslní mistři posílali do válek své tovaryše a učedníky. Nejlépe placení vojáci byli jezdci na koních, nejméně placení byli pěší bojovníci. Všichni však obdrželi zbraně, které byly v dobách klidu uloženy ve zbrojnicích. Žoldáci se po bitvě vrátili ke své práci, naproti tomu profesionální vojáci zůstávali ve službách slezského knížete a věnovali se ostraze fryštátských hradeb a pochůzkám po městských ulicích, ve kterých tak udržovali klid a pořádek, obzvláště v době pořádání trhů a slavností.

V druhé polovině 14. století český král Karel IV. Lucemburský podporoval vznik zbrojnic na významných sídlech Českého království a sám také nákup zbroje pro tyto zbrojnice podpořil štědrou dotací z královské pokladnice. Zástupcem krále byl slezský kníže Přemysl I., který provedl gotickou přestavbu Fryštátského hradu, svého druhého sídla, dal mu více obranných prvků v podobě věže se střílnou a obrannou terasou, opravil jeho hradby a také na hradě zřídil dvě zbrojnice, které vybavil zbraněmi z poskytnuté královy dotace. Zbrojnoši ve službách slezského knížete tuto zbroj udržovali v pohotovosti, aby byla v případě náhlého útoku okamžitě po ruce. Ve fryštátské hradní zbrojnici se ukládaly zbraně jak knížecí, tak i cechovní, tzn. soukromé. Především to byly chladné zbraně: meče, tesáky, kopí sudlice a sekery. Osobní zbroj, která se zde také uchovávala, tvořila přilby, brnění chránící hruď, kroužkové košile, prošívanice i plátová zbroj a součásti chránící ruce a nohy. Důležitým ochranným prvkem pěšího vojáka byly také štíty. Mezi úderné zbraně určitě patřily cepy, palcáty, řemdihy a kladiva. Nad fryštátskou hradní zbrojnicí byla obranná věž se střílnami a pod zbrojnicí byly dodnes dochované vězeňské cely. Pokud se díváte na jihozápadní nároží zámku, všimněte si malého okénka nad zemí těsně před Zámeckou bránou. Okénko patří právě této vězeňské cele. Vybudoval ji před rokem 1376 slezský kníže Přemysl I. při gotické přestavbě Fryštátského hradu v jeho druhou rezidenci. Kolik lapků zde bylo vězněno nevíme, ale určitě nejznámějším vězněm byl baron Kaspar Wilczek, kterého zde o 200 let později věznil slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský, za nepovolené držení mílového práva slezského města Bílska (dnes Bielsko-Biala v Polském Slezsku). Baron Wilczek byl zde ve věznici uvězněn v březnu roku 1565 a pobýval tady 4 až 22 měsíců. Místností za oknem nad věznicí byla již zmiňovaná hradní zbrojnice. Její knížecí zbroj byla vydrancována během 30ti leté války. Dnes je v ní Zámecká galerie. Hradby okolo fryštátského hradního města prošly obnovou v roce 1525 za vlády slezského krále Kazimíra II. Fryštátského a dále i v letech 1683 a 1805, tedy pokaždé, když Evropu ohrožovali nájezdy vojsk Osmanské říše. Zrušeny byly až koncem 19. století.

2 - KUCHYNĚ

Slezská kněžna Eufemie II., výstavbou nové hradní kuchyně zavádí ve Fryštátě královské poměry

Pokud stojíte u sochy svatého Patrika čelem k Zámecké bráně, po Vaší levé ruce stojí nenápadné zámecké křídlo. Komín napoví, že se jedná o hradní kuchyň. Roku 1420 ji postavila kněžna Ofka Eufemie II. Fryštátská, rozená Mazovská. V roce 1412 se provdala za slezského knížete Boleslava I. a Fryštátský hrad od něj dostala jako svatební dar. Do hradu se ihned zamilovala a když roku 1431 ovdověla, přesunula sem slezský knížecí dvůr. A protože měla vlídnou povahu, lidé si jí velmi oblíbili a začali ji říkat "Její Milost, naše kněžna Ofka".

"Podle legendy kńeźna Ofka uo zamku prohlasila, źe je sice "rozmjeru newelkeho, ale zato wzhledu uokazaleho a źe krale plodźitii bude, ale wojsko ańi uoheń źe ho nedobude. Źe wźdy zamek powstane k pŕebywańi swemu, jako Feniks k źiwotu wjećnemu'. " 

Před rokem 1420 se kněžna pustila do velké přestavby Fryštátského hradu a postavila toto kuchyňské křídlo, které se stalo základem královské dvorní etikety. A protože kněžna Ofka ráda vařila, do kuchyňského křídla často chodila a sama něco kuchtila. Pánem nad kuchyní byl však dvorní kuchmistr a jeho pomocníci. Dohlížel na skladování, přípravu a porcování jídel, zatímco finální úpravu, servírování a donášku jídla z kuchyně do hodovního sálu měli na starost stolníci, číšníci a kráječi. Vařilo se zde vše na co měla knížecí rodina chuť, jen pečivo se nakupovalo ve fryštátských pekárnách, protože jeho výroba byla časově dost náročná. Původní černá kuchyně byla postavena se založením hradu kolem roku 1282 slezským knížetem Mečislavem a dodnes stojí v jihovýchodní části zámku. Nové fryštátské hradní kuchyňské křídlo ji plně nahradilo. Bylo na tehdejší dobu velmi moderní a jeho výstavbu a provoz si mohli dovolit opravdu jen ti nejbohatší. Bylo postaveno v bezprostřední blízkosti hodovního sálu takže donáška jídla z kuchyně na knížecí stůl byla velmi pohodlná a rychlá. Naservírované jídlo tak nevychladlo dříve, než bylo přineseno panstvu na stůl. Ve sklepních prostorách kuchyně se uchovávaly potraviny, víno a pivo. Je tam dodnes dochovaná studna. Vodou zásobovala nejen kuchyň, ale uspokojovala potřeby i všem na hradě. Její poloha tady byla velmi výhodná. To, že se nachází ve sklepení Kuchyňského křídla, usnadňovalo kuchařům práci s donáškou vody do kuchyně. V samotné jednoprostorové kuchyni (dnes je zde Zámecká galerie), situované v přízemním podlaží, byla také porcovna a přípravna, a kuchaři se to tady jen hemžilo. První patro kuchyně patřilo hradnímu personálu, který tady jídlo ještě finálně upravoval, dohříval, a teprve když bylo jídlo slavnostně naservírované, pážata je odsud odnášela do hodovního sálu. Na knížecí stůl ve Fryštátě se podávalo především maso. Denní spotřeba masa tady byla půl kilogramu na osobu, hlavně to bylo maso hovězí a vepřové, méně často skopové. Mnohem častěji ale byla podávána drůbež, zejména slepice, kohouti a kapouni, kuřata, kachny a husy. Při slavnostních událostech se připravovala i zvěřina, od poloviny 16. století z vlastního chovu Knížecí lovecké obory v karvinském Louckém lese. Maso se zajídalo bílým nebo tmavým pečivem a zapíjelo se vínem či pivem z Fryštátského pivovaru. Z příborů se používala lžíce a také napichovací nůž, ale jedlo se spíše rukama. V miskách se také podávali různé polévky a omáčky. Na knížecí stůl se dostávalo i cizokrajné ovoce jako třeba pomeranče, fíky, granátová jablka či citrusové plody. A v postních dnech, kterých bylo v roce 192, převažovali ryby nebo například luštěniny. Pokud byla hostina velká a slavnostní, obslužný personál doplňovali pážata, kteří vypomáhali s donáškou a servírováním jídel. Nebylo totiž přípustné, aby slezští panovníci na své jídlo a pití čekali. Přání všech hodujících musela být okamžitě splněna, snad ještě dřív než byla vyslovena, takže zdejší obsluha byla neustále ve střehu. Podávaného jídla bylo pokaždé až nad míru, jestliže totiž nějaké z pokrmů došlo, byla to pro slezský knížecí dvůr ve Fryštátě velká potupa a kněžnou budované poměry tím mohly nesmírně utrpět. Slezská kněžna Ofka zde také zavedla pravidlo, aby přebytečné jídlo, které se nesnědlo, bylo rozdáváno jako milodary chudině z Dolního Předměstí.

3 - BÍLÁ VĚŽ

Slezský kníže Fridrich Kazimír zavírá do Bílé věže kněžnu Kateřinu

Nyní se postavte pod Bílou věž. Zámecký kostel Povýšení sv. Kříže byl postaven slezským knížetem Mečislavem kolem roku 1282 nejprve jako jednoduchá kaple Panny Marie, která byla součástí Fryštátského hradu. A protože bylo u Piastovců zvykem, že zámecká kaple sloužila i měšťanům, krátce po svém postavení musela být uvnitř opatřena dřevěným patrem, aby se sem vešlo více lidí. Její dvojče v původní gotické architektuře se nachází v areálu Piastovského hradu ve slezské Ratiboři, kterou také postavil kníže Mečislav souběžně s tou fryštátskou. Až kolem roku 1370 byla fryštátská Zámecká kaple konečně rozšířena jeho vnukem, knížetem Přemyslem. Kníže zde postavil dnešní Jižní kapli, pod kterou také vybudoval podzemní kryptu k pohřbívání knížat a duchovních. Roku 1420 kněžna Ofka původní Zámeckou kapli opět rošířila a postavila k ní dnešní Severní kapli. Zámecký kostel tak dostal půdorys latinského kříže. Dnešní podoba zámeckého kostela je však dílem jejího vnuka, slezského krále Kazimíra II. Ten zde v letech 1511 - 1514 prováděl velkou renesanční přestavbu hradu a roku 1515 zahájil stavbu Bílé věže, která tak nahradila dosavadní dřevěnou gotickou zvonici. Zámecký kostel i s věží určitě navštivte ještě teď, během prohlídky Fryštátu. Především jeho Severní kapli, kde v její gotické části z roku 1420 také můžete navštívit fryštátského rytíře Václava, který Vás Fryštátem provází. Gotickou kapli rytíř Václav zdobí už od roku 1577. Vstupte k němu hlavním vchodem přes Zámecký kostel. Gotické interiéry Zámeckého kostela byly sice v 19. století nahrazeny barokní architekturou, ale v Severní kapli najdete stále dochované jeho některé původní gotické prvky a jsou zde k vidění i gotické fresky pocházející z doby vlády kněžny Anny Fryštátské, matky slezského krále Kazimíra II. Z doby královy renesanční rekonstrukce prováděné v letech 1511 - 1514 se zachovalo Pastoforium, které uvidíte u hlavního oltáře. Budova fary před kostelem stojí na původních goticko-renesančních základech také z doby slezského krále Kazimíra II. a ze stejné doby pochází i vedlejší Renesanční dvůr s původně farními obytnými budovami. Věž zámecké zvonice, zvaná Bílá věž, se po této přestavbě stala hlavní dominantou hradu. Je-li věž otevřená k prohlídce zjistíte zde, nebo se zeptejte v zámecké pokladně. Věž také ztvárňuje zdejší Bílou paní Fryštátskou a né náhodou.

"Podle legendy byla w jejich prwńich dwou podlaźich, ktere jsou pŕistupne ze zamecke kaple, ubytowana nemocna slezska kńeźna Kateŕina Fryśtatska. Kńeźna byla nakaźena Bilou nemoci a tady byla w karanteńe, kde take roku 1569 zemŕela a byla pohŕbena."

Slezská kněžna Kateřina Fryštátská, rozená Lehnická, byla v letech 1564 - 1569 postižená Bílým morem a podle legendy byla v přízemních komnatách věže umístěna do karantény. Přes všechnu péči ranhojičů tady v roce 1569 zemřela a kníže Fridrich Kazimír jí pohřbil v zámecké kryptě pod Jižní kaplí. Po celou dobu jejího pobytu ve věži, zvony ve věži nesměly zvonit a ve věžních komnatách ji kníže den co den navštěvoval i s malou princeznou Kateřinkou. Od té doby je věž považována za hradní Bílou paní, protože připomíná postavu nemocné kněžny oděné do bílého šatu s knoflíky, s vysokým čepcem na hlavě a se svýma krásnýma velkýma očima. Při pohledu od spodu a při troše fantazie opravdu Bílá věž s dolní věžičkou tak může působit... Poprvé se zvony rozezněly po několikaměsíčním tichu v den, kdy kněžna Kateřina zemřela. Bylo to 3. září 1569. Do pietního smutku upadlo nejen Slezsko, ale celé České království, protože zesnula nejvýše postavená česká aristokratka. Onemocnění kněžny Kateřiny však kníže s princeznou přenesli i na sebe a dva roky po kněžně zemřeli i oni, čímž ve Fryštátě vymřel slavný panovnický rod slezských Piastovců.

4 - PIVOVAR

Slezský kníže Boleslav II. zakládá ve Fryštátě knížecí pivovar

Nacházíte se na neogotickém dvoře fryštátského Zámeckého pivovaru. Roku 1447, po smrti slezské kněžny Eufemie II., se ujal vlády její nejmaldší syn, princ Boleslav II. Jako slezský kníže Boleslav II. Fryštátský ještě téhož roku povýšil hradní město Fryštát nad ostatní slezská města, navázal na úzké příbuzenské vztahy své matky Eufemie II. s královskou Jagellonskou dynastií, potvrdil Fryštát jako svou panovnickou rezidenci a založil v něm Knížecí Zámecký pivovar. Byl to ale ve skutečnosti družstevní pivovar, ve kterém měla svůj podíl početná fryštátská aristokracie. Kníže Boleslav II. umístil sídlo Knížecího pivovaru do budovy dnešní prodloužené části Radnice kam ještě dojdeme a na toto místo v Pivovarské uličce byl přesunut počátkem 16. století Boleslavovým synem, slezským králem Kazimírem II. Fryštátským. Nejstarší královou dochovanou stavbou Knížecího pivovaru tady v Pivovarské uličce je jeho renesanční sladovna z počátku 16. století, kde je dnes legendární, středověký šenk zvaný Na Bečkách, kam jste zváni k osvěžení lahodným fryštátským mokem.

"Kdo neochutnal zdejśi piwo, nebyl we Slezsku, natoź w jeho kńiźeci rezidenci."

Zdejší zámecké pivo ve velkém pili fryštátští měšťané, ale dodávalo se i na knížecí stůl a pochutnávali si na něm i slavné královské průvody, které ve Fryštátě přespávaly na cestě mezi Vídní, Prahou, Krakovem a dnešním Berlínem. Pivovar byl jedním z hlavních příjmů knížecí pokladny mimo jiné i proto, že slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský vydal v 60. letech 16. století zákon o zákazu odebírat pivo z jiného pivovaru než-li z tohoto knížecího. A to hned pod trestem uvěznění. Naproti pivovaru je dodnes stojící pivovarská stáj, která byla v druhé polovině 16. století využívána kněžnou Sasko-Lauenburskou při zdejších pobytech v jejím fryštátském paláci a v 19. století byla využívána výhradně jako stáj pro nejvzácnější zámecké koně Larisch-Mönnichů. Kromě renesančních prostor šenku, pivovar disponuje i středověkým podzemím. Pod Fryštátem je síť neprobádaných podzemních chodeb, mnohdy jde o spojení sklepních prostor měšťanských domů, kterými proudil materiál k výrobě piva. Pod Radnicí byla studna, tady v Pivovarské ulici byla sladovna, ale samotné vaření piva probíhalo ve sklepích právovárečných domů, kterých bylo ve Fryštátě 80 v 15. století a 90 v 16. století. Tento výrobní cyklus přerušila až 30. letá válka po roce 1642. Většina právovárečných domů byla během této války zničena, takže se jich do dnešních dnů dochovalo jen 4, dva domy se šenky jsou na nádvoří, jeden je naproti vchodu do Radnice a jeden je na Předhradí, kde je od roku 1564 provozován rytířský šenk. Právovárečným domem byla i dodnes dochovaná fara, palác kněžny Sasko-Lauenburské a severní část Lottyhausu, která byla do roku 1823 dvěma samostatnými měšťanskými domy, připojenými k Lottyhausu až v tomto roce. Ostatní dnešní měšťanské domy stojí na středověkých základech právovárečných domů a mají i dochované sklepní místnosti, které tvořily pivovarské chodby. Výroba fryštátského piva v Zámeckém pivovaru již pár let zase pokračuje.

5 - NÁDVOŘÍ

Fryštátské Zámecké nádvoří vítá královské průvody

Zastavte se u rohového domu s nápisem KNIHOVNA. Až do roku 1511 bylo fryštátské náměstí oddělené od hradního nádvoří. Středem náměstí tekl potok Dubina, kde napájel kašnu a poté směřoval k hradu, kde také napájel vodní příkopy lemující hradní opevnění. Mezi náměstím a hradem ještě stála řada měšťanských domů, podobně jak to můžeme dodnes spatřit v případě slezského města Hlučína. Na toto fryštátské gotické nádvoří v roce 1471 přijel z Krakova slavný královský průvod českého krále Vladislava Jagellonského, který vedl slezský král Kazimír II. Fryštátský. Královský průvod se tady ubytoval a Kazimír II. zde Vladislava po celou dobu hostil, a bavil ho různými slavnostmi a rytířskými turnaji. Pak se celý průvod vydal do Prahy, kde byl Vladislav korunován českým králem. Mezi léty 1511 - 1514 slezský král Kazimír II. prováděl renesanční přestavbu gotického hradu v zámek. Zbořil jeho severní opevnění s vodními příkopy a vykoupil od měšťanů domy, které stály mezi hradem a náměstím, čímž se hrad otevřel k náměstí a tak zde vzniklo velké Zámecké nádvoří, jak ho vidíte ještě i po 500 letech. Nové nádvoří se ihned stalo centrem dění. Konaly se zde slavnosti, trhy, rytířské turnaje a zastavovaly zde další královské průvody. Už v roce 1518 se zde ubytoval královský průvod polské královny Bony Sforzy, italské aristokratky z Milána, která se do Krakova jela provdat za Jagellonského krále Zikmunda I. Také jejich syn, Zikmud II. roku 1543 přivedl do Fryštátu svou novomanželku Alžbětu Habsburskou, která jela z Vídně do Krakova v pozlaceném kočáře, doprovázena 1500 člennou koňskou jízdou. Když tento průvod přijel do Fryštátu, bylo už vše připravené pro ubytování královny a jejího doprovodu. Všechny horní místnosti zámku se proměnily v jídelny a kdo se sem nevlezl, obsadil okolní měšťanské domy. Nejvzácnější koně byly ustájeny v knížecích stájích v Lottyhausu, který vidíte na jihovýchodní frontě nádvoří hned naproti zámku, ostatní koně zůstaly stát na louce pod zámkem. V knížecích stájích Lottyhausu je dnes umístěna expozice Národní galerie Praha a určitě její návštěvu nevynechte. Fryštát byl křižovatkou hlavních evropských obchodních, ale i královských tras a jeho koňmo jednodení vzdálenost od Krakova z něj učinila poslední a tudíž nejdůležitější zastávku královských průvodů směřujících do tohoto královského města.

Panovnické průvody však směřovaly cíleně i přímo do Fryštátu. Ten nejdůležitější nám známý byl průvod dolnoslezské kněžny Kateřiny Lehnické na jaře roku 1564. Kněžna se stala novomanželkou hornoslezského knížete Fridricha Kazimíra Fryštátského, který ji zde na nádvoří, obklopen šlechtici, dvořany, duchovními a městskými konšely už očekával. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém knížecím sídle tady na nádvoří kníže Fridrich uspořádal velký rytířský turnaj. Jeho hlavní dominantou se stala nově postavená Piastovská věž, která dnes známá spíše jako věž radniční a vidíte ji na východní frontě nádvoří. Roku 1567 do Fryštátu zamířil 300 členný průvod saské kněžny Sidonie Sasko-Lauenburské, která se stala druhou ženou Fridrichova otce Václava II. Adama. Kníže Fridrich ji před zámkem přivítal na modře oděném koni se žlutou chocholkou, což jsou národní barvy Horního Slezska. Kněžna Sidonie od knížete Václava dostala jako svatební dar dům na fryštátském Zámeckém nádvoří, pravděpodobně je to dům, který má na svém průčelí nápis KNIHOVNA. Dodnes je krásnou ukázkou goticko-renesančního paláce s přilehlou budovou stájí, ve kterých je momentálně uzavřená výstavní síň Muzea. Kněžna Sidonie v paláci ráda pobývala, zejména v době po svém ovdovění roku 1579. Palác kněžny Sidonie můžete navštívit a prohlédnout si jeho goticko-renesanční Mázhaus. Nejstarší pravidelnou a dodnes konanou akcí na Zámeckém nádvoří je Velikonoční trh, založený slezským králem Kazimírem II. už v roce 1473. Poblíž kašny byly masné lávky jejíž pozůstatky jsou dochované pod dlažbou. Během trhů zde bylo velmi rušno. Prodávající se překřikovali hlasitou nabídkou svého zboží, pobíhala zde drůbež a drobný hospodářský dobytek a o kulturní vložku se starali kejklíři a muzikanti. Ani o lapky zde nebylo nouze, proto se po nádvoří pohybovala hlídkující hradní stráž, která sloužila také jako středověká městská policie. Na nádvoří se nezapomeňte vyfotit s nádhernou Vídeňskou kašnou z roku 1900, která stojí v místě té původní středověké. Na nádvoří také navštivte Městskou galerii v jednom z měšťanských domů na severní frontě nádvoří.

6 - RADNICE

Slezský král Kazimír II. mění fryštátský šenk na Radnici

Postavte se na roh Radnice k věži. Místem s nejstarším osídlením fryštátské knížecí rezidence je Zlatá ulička, s poštovním názvem Fryštátská, ale po mnohá staletí správně nazývaná Radniční. Údajně se zde v jednom ze zdejších domů našel stavební materiál s letopočtem 1267, tedy ještě z doby, kdy tady bylo nejzašší osídlení sousední obce Roy (z francouzštiny král) dnes počeštěle Karviná-Ráj. Dominantou Zlaté uličky je Radnice, kterou založil roku 1504/1505 slezský král Kazimír II. Fryštátský. Původně byla Radnice šenkovním domem z doby 14. - 15. století. Král Kazimír II. roku 1504 šenkovní dům koupil od hostinského Jožka Šlosara a za poloviční cenu ji obratem prodal městským konšelům ke zřízení radnice. Tento králův ušlechtilý počin je zaznamenán v kupní listině, která je dodnes uchována v karvinském Muzeu Slezského zemského archivu. Po ukončené rekonstrukci v roce 1505 byla budova slavnostně zprovozněna a jako Radnice - sídlo karvinského primátora, slouží dodnes. Původně měla Radnice svou vlastní věž, která jakoby vykukovala ze dvora. Roku 1563/64 ji slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský snížil do dnešního stavu, aby více vynikla sousední, nově postavená Piastovská věž. Tato nová věž se dodnes zdobí erbem slezského knížecího rodu Piastovců, který byl nejvyšší českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Na Piastovské věži se také nachází zbytek středověkého řetěze pranýře, ke kterému byli přivazování hříšníci k veřejné ostudě. Radnice s věží je turistům přístupná jen příležitostně. Okénka dole nad zemí nalevo od vchodu, jsou okénka původní Šlosarovy šenkovny z 14./15. století. Po zřízení radnice zde byla mučírna a dnes se zde schází primátor Karviné s městskými zastupiteli. Roku 1605, ke stoletému výročí otevření Radnice, byla nad vchodem odhalena korunovaná hlava zakladatele Radnice, slezského krále Kazimíra II. s fryštátským, dnes karvinským erbem. Po prohlídce erbu a věže přejděte Zlatou uličkou dozadu za roh prodloužené části Radnice k dvorku jejímu hostinci.

"Kdokoli zawita do Fryśtatu, sluśi se, aby zawital nejprwe sem, ke krali, neboti Fryśtat je jeho rezidence. A kdo to neudźela, nebo nesluśńe se we Fryśtatie chowa, bude stat u pranyŕe, ktery je pŕipewńeny k Piastowske wjeźi. Stawali zde na hanbje zlodźejićci nebo newjerne źeny a kolem jdouci lide na ńe pliwali a hazeli po ńich rajćata a wajićka. A kdo pry se hanbje wyhnout chtiel, pohladźil pry kamen, do ktereho pranyŕ wsazen je."

Ve fryštátském Radničním hostinci se ubytovává francouzský král Jindřich III.

Prodloužená část Radnice byla od roku 1447 sídlem knížecího Zámeckého pivovaru založeného slezským knížetem Boleslavem II. Fryštátským. V jejím sklepení je studna, ze které se čerpala voda pro vaření piva a podzemními chodbami se rozvážela do právovárečných domů, kterých zde bylo 80 až 90. Po roce 1504 došlo k přesunu sídla knížecího pivovaru do Pivovarské uličky a v budově prodloužené části Radnice vznikl zájezdní hostinec, čili středověký hotel, kde se ubytovávali rytíři, kupci a jiní návštěvníci Fryštátu. Dodnes je zde v přízemí v provozu restaurace, která na tradici tohoto hostince navazuje a v patře, kde byly hotelové pokoje, se nacházejí kanceláře. Zajděte si do tohoto středověkého hostince na oběd a během hodování pokračujte v poznávání historie slezského hradního města Fryštátu.

Radniční hostinec je spojen s nechvalně známým počinem francouzského krále Jindřicha III. z Valois. Ten se v červnu roku 1574 v Radničním hostinci ubytoval se svou družinou, když byl na útěku z Krakova do Paříže. Roku 1573 byl Jindřich III. zvolen polským králem, ale nelíbilo se mu tam. Proto když roku 1574 ve Francii zemřel jeho bratr, král Karel X., stal se Jindřich nástupnickým králem Francie. V Krakově využil nepozornosti dvořanů a stráže, a během právě probíhající velké hostiny z královského hradu i se svou družinou utekl. Nezapoměl si však s sebou odnést také polskou královskou pokladnu. Brzy se na to přišlo a tak polští vojáci krále pronásledovali. Král Jindřich měl však svůj útěk předem důkladně naplánován, i to, že až se dostane do Fryštátu, kde již byl v bezpečí před polskými vojáky, ubytuje se v Radničním hostinci Johanna Faciáše. A tak se taky stalo. V Radničním hostinci král Jindřich popíjel fryštátské pivo a se svou družinou se veselili až do rána. Ráno už na něj čekaly četné povozy, které pro krále připravil Pompone de Belliévre, člen králova doprovodu.

"Podle legendy si kral u hostiinskeho uobjednal swe prwńi jidlo na utieku z Polska do swe milowane Francie. A źe by si dal na wećeŕi śneky. No ale kde je tedź rychle wzit? Ńejake śneky hostiinsky Faciaś nachytal na dwoŕe, ale pro wšechny jich bylo malo a tak je nastawil na kostky nakrajenem a na paŕe uwaŕenem wepŕowem mase. Hostiinsky nemjel tuśeńi jak se śneky pŕiprawuji k jidlu, fuj, tohle tady nedawali ańi  zwiŕatum, no tak je krali podal po slezsku s cibuli, kŕenem a chlebem a zapijelo se to fryśtatskym piwem. Inu, kral se pry dal do uohromneho smichu. Take lide se hostiinskemu Faciaśi za tu kralowskou wećeŕi posmiwali, mjel z ńi poŕadnou uostudu, ale protoźe mjel take uobchodńi talent, zaćal tyto "kralowske (wepŕowe) śneky" prodawat a lide na ńe chodźili ze śiroka daleka."

Na zdejší pobyt krále Jindřicha III. by se určitě zapomnělo, nebýt jednoho francouzského kupce, který Fryštátem roku 1597 projížděl a všiml si cedulky, která zde stála. Zaznamenal si ji do svého deníku, který je dodnes ve Francii pečlivě dochován. Na cedulce stálo: "Jindřich, z Boží milosti král francouzský a polský, pruský, ruský, mazovský a žmuďský vévoda, velkokníže litevský a vévoda z Anjou, léta Páně 1574, dne 19. června o 17. hodině byl ve Fryštátě u Johanna Facii." Kupec si také poznamenal, že se ještě nesetkal s tak krásně udržovaným a čistým, opravdu velmi čistým městem a popisuje zde snad i první organizovaný systém protipožární ochrany ve Slezsku. U každého domu bez vyjímky stála v pohotovosti velká nádoba po okraj naplněná vodou a u ní zavěšené vědro. Protože si toho kupec všiml a zapsal, je patrné, že to v 16. století vůbec nebylo běžné.

7 - KOSTELÍK

Malý fryštátský kostelík se stává velkým symbolem Slezska

Posaďte se na lavičku v parčíku u kostelíka. Tento nenápadný morový kostelík je nejenom dominantou náměstí, na kterém se nachází, ale je také velkým slezským symbolem náboženské reformace, jíž byl Fryštát hlavním slezským střediskem. Náboženská reformace se tady začala rozvíjet už za vlády slezského krále Kazimíra II. Fryštátského, jako reakce na kázání německého badatele Bible Martina Luthera, a podporovali ji i královy potomci. V druhé polovině 16. století již ve Fryštátě nebyl žádný katolický kostel, všechny svatostánky - Zámecký kostel, kostelík svatého Marka i kostely svatého Ondřeje a svatého Mikuláše (tyto poslední dva již neexistují), byly prohlášeny za luteránské. Podle historika Bayera platilo v 16. a 17. století rčení, že každý slezský luterán musí alespoň jednou v životě navštívit Fryštát, slezskou Mekku protestantismu. Po roce 1637 vypukla náboženská protireformace vedená katolickou ligou, a která vyvrcholila 30ti letou válkou. Boje za náboženskou toleranci byly ve Fryštátě velice silné a dlouhé. Bojovalo se hlavně kolem kostelíka svatého Marka. Údajně zde padlo na 2000 vojáků, kteří jsou snad pochováni v protějším Universitním parku. Nakonec byl Fryštát takřka celý srovnán se zemí a jeho bohatí obyvatelé byli vyhnáni a to včetně rodu rytíře Václava, který vás Fryštátem provází. Sláva slezského hradního města Fryštát byla ukončena. Kdo zde zůstal, musel být jedině katolíkem. Nikdo jiný ani nesměl zastávat post veřejného činitele. Postupně byly fryštátské kostely prohlášeny za katolické a jako poslední z nich, který protireformaci odolával nejdéle, byl tento nenápadný kostelík svatého Marka.

Vy ale teď zůstaňte sedět na lavičce před kostelem jakoby jste byli ve škole. Chovejte se tiše a nedupejte nohama, za chvilku se dozvíte proč. A protože u kostela sv. Marka ve středověku stála škola pro prostý obecný lid, tedy tak akorát pro Vás, rytíř Václav Vás naučí číst a psát Slezanku - naučí Vás historickou slezskou abecedu.

"Zapamatujte si - Slezanka nema dlouhych samohlasek ańi haćky. Kdyź ćtete Slezanku, ziskate krasny slezsky pŕizwuk."

SLEZANKA - SLEZSKÉ KRÁLOVSKÉ PÍSMO

"A tedź pŕećtiete tento tekst:"

Kostelik swateho Marka postawil slezsky kńiźe Fridrich Kazimir Fryśtatsky, prawnuk slezskeho krale Kazimira II., ńekdy po roce 1560 w dobje zaćinajici morowe epidemie. Na Bily mor zde zemŕelo ńekolik tiisic uobywatel a pohŕbiwańi byli prawje zde. I kńiźeci rodźina w letech 1569 - 1571 teto morowe epidemii podlehla. Z poćatku byl kostelik za hradbami Fryśtatu, kde do konce 15. stoletii postawali fryśtatśtii chudaci a źebrali projiźdźejici kupce uo almuźnu. Nakonec se i kostelik swateho Marka doćkal uobehnańi hradbami. Bylo to w roce 1683 kwuli hrozbje utoku wojsk Osmanske ŕiśe. Na konci 19. stoletii wśak byly fryśtatske hradby zruśeny, takźe tady po ńich dodnes zustal jen wal, widźitelny z kostelikowa sewerńi a zapadńi strany. Kostelik byl puwodńe dŕewjeny, ale protoźe welmi zchatral, koncem 18. stoletii byl strźen a na jeho zakladech byl postawen kostelik dneśńi podoby.

A proć se tady mate chowat tiiśe a nedupat nohama? Inu, wśude kolem pod Waśima nohama je pochowano mnoho, mnoho lidźi. Nechtieji byt ruśeńi, kdyź po ńich chodźite.

8 - PŘEDHRADÍ

Fryštát se stává oblíbeným místem rytířů slezských knížat

Postavte se k fontáně, nebo se u ní posaďte. Předhradí, nebo-li Horní Předměstí, v 19. století známé jako Horní náměstí, bylo nejdůležitější bránou do slezského hradního města Fryštát. Vévodila mu středověká vysoká věž zvaná Horní, nebo-li též Těšínská brána. Předhradí, stejně jako Horní věž, založil v první polovině 14. slezský kníže Kazimír I. Předhradí se velmi rychle začalo rozvíjet. Žili zde zbohatlí měšťané jako středověká střední vrstva. Vyráběli a prodávali zde plátno. Množství plátna bylo ohromné, takže na tomto předměstí byly i velkosklady, které zásobovaly plátnem krámy po celé Evropě. Předhradí bylo rozlehlé, táhlo se podél ulice Fryštátská až k dnešnímu fotbalovému stadionu v Ráji. Kupci, kteří ve středověku proudili do Fryštátu, líčili průjezd tímto předměstím jako nekonečný a velkolepý zážitek. Silnice Karola Sliwky, vedoucí od Horní brány na Předhradí okolo Fryštátu kolem kostelíka sv. Marka až k Dolní bráně, je možná nejstarším městským obchvatem ve Slezsku. Postavený byl slezským knížetem Přemyslem I. kolem roku 1360 na žádost městské aristokracie, která neustále podávala stížnosti na hluk a nepořádek z nepřetržitých jízd nákladních povozů přes Fryštát. Podél nového obchvatu se brzy začaly stavět domy s kovárnami, které pak poskytovaly své služby projíždějícím kupcům. Do roku 1480 byla na Předhradí i chudinská čtvrť Miserov, ale její lukrativní pozemky prodala slezská kněžna Anna Fryštátská novému majiteli, který zde postavil zámeček Miserov (zbořen v 80. letech 20. století, aby ustoupil výstavbě Slezské university), a byla zde postavena i velká kaple svatého Mikuláše (zbořena ve 20. století). V 16. století na zámečku Miserov sídlil rytířský rod von Pelků. Chudinskou čtvrť pak kněžna založila na Podhradí.

Fryštát byl v 15. a 16. století oblíbeným centrem rytířů. Nejvíce by jste jich potkali právě zde na Předhradí. Rytíři ve Fryštátě získávali rytířské vzdělání, což kromě jízdy na koni a ovládání zbraní, zahrnovalo také umění ovládat dobré mravy, cizí jazyky a samozřejmostí byla i výuka hudby, zpěvu, tance a společenské konverzace. Nešlo totiž o postavení rytíře jen jako bojovníka, ale i kultivovaného kavalíra. Vzdělání rytířů probíhalo nejspíš v zámeckém Lottyhausu, kde jsou dochovány knížecí stáje a na kolbišti, které bylo před ním. S výukou začali chlapci ve svém 7 roce. Vyučování vedl preceptor, což byl povětšinou starší, vysloužilý rytíř ve službách slezských knížat. Mladí chlapci se nejprve učili ovládat meče a nacvičovali si to s dřevěnými náhražkami. Kolem 15. roku se z chlapců stávali panoši, kteří již uměli dobře jezdit na koni a v jedné ruce při tom držet a ovládat zbraň, např. za jízdy stříleli z kuše na hadrového panáka. Když studující mládenci dovršili cca 21. rok, byli připraveni na rytířské pasování. To bylo vyvrcholením několikaletého studia a dá se přirovnat k dnešní závěrečné studentské graduaci a předáním diplomů. Pasování na rytíře byl velmi slavnostní obřad. Začal hned ráno obřadní koupelí a po ní, když byli panoši oblečeni do slavnostního oblečení, konala se k té příležitosti mše ve fryštátském zámeckém kostele. Pasování mohlo probíhat jednotlivě, ale většinou bylo společné před zahájením rytířského turnaje, kterého se nově pasovaní rytíři mohli také poprvé účastnit.

Rytířský turnaj vždy zahájil slezský kníže a každé jednotlivé rytířské klání začínalo troubením trubačů. Vítěz každého rytířského klání získal vybavení toho koho porazil. Mnohdy i jeho koně a poraženého samotného, kterého pak za výkupné propouštěl. Čím výše urozený poražený rytíř byl, tím vyšší výkupné vítěz požadoval. Rytíři však soupeřili i o přízeň dam, což bylo trnem v oku fryštátských duchovních, kteří v takových turnajích viděli jen příležitosti mládenců hřešit s mladými dámami. Především šlo ale o zábavu, které se s chutí zúčastňovali i panující knížata a diváci se tady bavili stejně hlučně a se stejnou velkou vřavou jako diváci na dnešních hudebních festivalech. Nemajetným rytířům a také rytířům nešlechtického původu bylo umožněno pohybovat se v aristokratických kruzích a také ve společnosti slezského knížete. Mezi rytíři totiž platilo zásadní pravidlo rovnosti. A někteří si díky tomu mohli i dobře přilepšit. Například rytíř Jiří Rocnar z Rocnova si takto mohl dovolit roku 1564 koupit ve Fryštátě dům a slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský mu za jeho věrné služby povolil v něm provozovat šenk. Pravděpodobně to byl dům U Andílků na rohu Zámecké ulice na tomto Předhradí. Dodnes je v něm šenk a ve středověku se v něm každoročně scházeli rytíři z celého Slezska, aby tady oslavili výročí svého pasování. Do šenku si i vy odskočte na pivo, aby jste se trochu osvěžili před závěrečnými dvěma zastaveními na prohlídce slezského hradního města Fryštátu. V prostoru Předhradí stojí i budova zájezdního hostince s tanečním sálem, pocházející z poloviny 19. století, ovšem s historií sahající až do počátku 14. století. Tehdy se zde ubytovávali projíždějící kupci a na jeho dvoře parkovali své kupecké povozy a ustájovali zde své koně. Za tímto hostincem stojí moderní budova Muzea Slezského zemského archivu, který uchovává pečetě a cenné listiny slezských knížat 500 - 700 let starých. Návštěvu Muzea určitě také nevynechte. Za Muzeem pak stojí moderní budova Slezské university.

9 - PURKRABSTVÍ

"Podle legendy je prawje tady to misto, kam kolem roku 1282 pŕiśel slezsky kńiźe Mećislaw III., ze slezskeho panowńickeho rodu Piastowcu, weden slezskou uorlici, aby zde postawil jeden ze swych hradu. Stala tady lipa s uorlim hńizdem, pod kterou kńiźe spoćinul po tragickem walećnem dńi."

Slezský kníže Mečislav zakládá Fryštátský hrad

Zastavte se na malém nádvoříčku před zadním traktem zámku ještě před průchodem na Zámecké nádvoří. Po vaší pravé ruce stojí Purkrabství Fryštátského hradu, od přelomu 18. a 19. století nazývané Lottyhaus. Je to zámecká budova se sídlem Purkrabího a s byty dvořanů a úředníků v jejím horním patře, a s konírnou a bytem štolmistra v přízemí. V nějaké podobě bylo jako dřevěná stavba postaveno už v době založení hradu kolem roku 1282 slezským knížetem Mečislavem. Podle knihy "Rozmanitosti" od profesora Peterky, kníže ze žárlivosti vedl válku ve Starém Fryštátě (dnešní obec Staré Město) a po jeho dobití město spálil a tady na tomto místě, kde právě stojíte, založil nový Fryštát (dnešní Karviná), roku 1305 popisovaný jako Fryštát v Ráji, a postavil v něm hrad. Dohledem nad stavbou hradu kníže pověřil svého Purkrabího, což byl nejvyšší úředník na každém hradě, který knížete zastupoval v době jeho nepřítomnosti. Stavba Fryštátského hradu trvala asi 6 let (1282-1288), je to velmi krátká doba, protože to byl hrad nevelký a bez výrazných obranných prvků. Purkrabí se musel postarat o stavební dělníky a dohlížet na práci mistrů kameníků, mistrů tesařů, mistrů zedníků atd. Práce dělníků na knížecích stavbách byla těžká, mistři svého řemesla museli odvádět kvalitní práci v krátkém čase, ale kníže zato prostřednictvím Purkrabího dělníkům zajišťoval ubytování, stravu, slušnou mzdu a také dostatek volna na odpočinek. Dělníci na knížecích stavbách měli určitou svobodu v pohybu po staveništi a pokud se tady zranili, nebo snad i zemřeli, kníže měl založený finanční fond, ze kterého byly hrazeny výdaje na léčbu, případně vdovám bylo poskytnuto finanční odškodnění. Dělníci tak byli motivování odvádět kvalitní práci a na knížecích stavbách zůstali až do konce. První hrad měl tehdy charakter strážní tvrze střežící obchodní a královské stezky, které ve Fryštátě spojovaly Prahu s Krakovem a Vídeň a Uhry se Slezskem a Pobaltím. Z tohoto hradu dodnes zůstala dochována kamenná stavba zámecké kaple, Donžonu-knížecího paláce a kuchyně. Kníže Mečislav tady na hradě pobýval jen přechodně a jeho pobyty zde byly krátké, takže pro zajištění jeho pohodlí na hradě žil a pracoval jen ten nejnutnější personál v kuchyni a hradní stráž pod velením Purkrabího. Ale pravděpodobně právě tady, na prvním Fryštátském hradě, se v roce 1290 knížeti Mečislavovi a jeho ženě, kněžně neznámého jména, narodila krásná dcera, slezská princezna Viola. Princezna Viola se roku 1305 stala českou královnou, ženou posledního českého krále Václava III. Přemyslovce, který byl roku 1306 v Olomouci zavražděn. Purkrabství získalo kamennou podobu pravděpodobně v době první přestavby hradu v sídelní rezidenci slezského knížete Přemysla I. kolem roku 1370. Kníže Přemysl I. jako zástupce českých králů Karla IV. a Václava IV., a také jako vikář svaté říše Římské, byl neustále na cestách, ale máme písemně doložené jeho pobyty na Fryštátském hradě přinejmeším v letech 1376-1386. Fryštátský hrad, jako jedna z rezidencí tohoto nejvýše postaveného aristokrata Českého království, už musel vykazovat známky reprezentativní okázalosti. Kníže Přemysl I. zde postavil kamenný rezidenční palác, východní zámecké křídlo, Purkrabství a rozšířil Zámeckou kapli o Jižní kapli s pohřební kryptou. Hradu také dal více obranných prvků, kterým dominovala věž se střílnou. Purkrabí tak musel zajišťovat neustálou údržbu rezidenčního hradu a nově dohlížel i na chod Zámecké kaple. Udržovat středověký hrad v čistotě však nebylo nic snadného. Fryštátský hrad ve 14. století byl temný, chladný a zapáchal, protože každodenní hygiena služebnictva, ale ani panstva v té době ještě nebyla samozřejmostí. I vybavení fryštátského gotického hradu bylo zpočátku velmi skromné. V komnatách byly jen lavice, sedátka, stůl a truhla. Nejluxusnějším nábytkem tady byla ručně vyřezávaná postel, kterou měl jen knížecí pár. Hodovnímu sálu v Donjonu dominoval velký Piastovský erb, byla zde kamna, velký hodovní stůl a jídelní servis. Okna a dveře příliš netěsnily a z loučí a z košů na vytápění se v místnostech linul kouř. Před komnatami stáli pážata a na chodbách hradu a na hradbách hlídkovali zbrojnoši. Všude na podlahách byla sláma s hmyzem a hlodavci a na dvoře se páslo stádo koní a dobytka. Purkrabí byl tak stále ve střehu a byl připraven zásáhnout všude tam, kde to bylo právě potřeba. Obzvláště pak v době, kdy na hradě pobýval kníže. V době, kdy zde kníže Přemysl I. pobýval byl už vdovcem, ale měl dva syny a dvě dcery, které vychovávali opatrovníci. Purkrabí tak dohlížel i na výchovu a vzdělání mladých princů a princezen.

Ještě více práce Purkrabímu přibylo s příchodem Přemyslovy snachy, kněžny Ofky Eufemie II. v roce 1412. Kněžna se tehdy provdala za Přemyslova syna, slezského knížete Boleslava I. a Fryštátský hrad od něj dostala jako svatební dar. Purkrabího pověřila náročnou přestavbou hradu, aby se zde mohla natrvalo usídlit. Kolem roku 1420 byl tak hrad rozšířen do dnešní velikosti a jeho rezidenční komnaty byly vybaveny luxusním nábytkem. Když kněžna v roce 1431 ovdověla, na Fryštátský hrad trvale přestěhovala slezský knížecí dvůr a zavedla zde přísnou dvorskou, královskou etiketu podle vzoru Jagellonské královské rezidence, neboť sama byla příslušnicí této královské rodiny. Tehdy začala éra zlatého věku Fryštátu coby slezské panovnické rezidence a po Pražském hradu byl Fryštát nejvýznamnějším panovnickým sídlem v Českém království. Piastovci měli po celém Slezsku na dvacet svých rezidenčních hradů, ale zásluhou kněžny Ofky Eufemie II., se v 15. století stal Fryštátský hrad hlavní a nejhonosnější rezidencí Slezského knížectví. Trvale osídlený hrad však již nepotřeboval Purkrabího, toho nahradil Maršálek coby nejvyšší zástupce knížete na hradě, kterému velel kníže, a také Hofmistr, který měl na starost veškerý personál zajišťující pohodlný život slezských panovníků a jehož odpovědnosti podléhaly rozhodnutím kněžny. Staré fryštátské Purkrabství se tak stalo sídlem nového fryštátského Hofmistra. Jeho byt v patře spojuje se zámkem krytá dřevěná chodba, zatímco pod bytem, v přízemí Purkrabství, měl kníže ustájené své vzácné jezdecké a kočárové koně, lovecké psy a měl tady i své oblíbené dravé ptáky. Proto byl také v přízemí Purkrabství k dispozici dodnes dochovaný byt hradního štolmistra a lovčího. Zápach ze stájí..., no řekněme že nevadil, slušně řečeno, ve středověku tady nevoněl nikdo, takže se zvířecí zápach tak nějak ztratil.

V místě kde stojíte také stála impozantní gotická brána s věží se střílnami, spojená dřevěnými ochozy se zámkem a Purkrabstvím. Před bránou vedl vodní příkop přes který bylo možné projet jen po padacím mostě. Brána byla střežená početnou družinou hradních zbrojnošů, kteří ale také střežili celý Fryštát a v pohotovosti byli obzvláště v době konání trhů, rytířských turnajů nebo jiných příležitostných oslav. Jakmile slezský kníže přijížděl dnešní Zámeckou ulicí k Fryštátskému hradu, trubači zatroubili fanfáry, zbrojnoši spustili most a kníže, doprovázen početnou koňskou jízdou svých šlechticů a družinou zbrojnošů, mohl projet na hradní nádvoří. Za nimi se most zase zvedl. Tuto gotickou bránu zrušil až slezský král Kazimír II. Fryštátský, když tady v letech 1511 - 1514 prováděl velkou renesanční přestavbu. Po této hradní bráně zůstala jen věž, ikdyž je snížená do dnešní podoby a proluka mezi Purkrabstvím a sousedním měšťanským domem, kde byl vodní příkop. Průjezd mezi Purkrabstvím (Lottyhausem) a zámkem však i nadále zůstal hlavní příjezdovou trasou na nové Zámecké nádvoří a vy se přes něj také přesuňte přímo před zámek.

10 -  ZÁMEK

Slezský král Kazimír II. mění Fryštátský hrad v královský zámek

Posaďte se na lavičce před zámkem. Po smrti slezské kněžny Ofky Eufemie II. v roce 1447, se stal následníkem Piastovské dynastie její nejmladší syn, princ Boleslav II. Fryštátský. Rok po smrti kněžny Eufemie II. se oženil s vysoce urozenou princeznou Annou Bielskou a společně na Fryštátském hradě založili vlastní, královskou rodovou větev slezských Piastovců. Fryštátský hrad nadále zvelebovali a budovali v něm velmi honosné poměry. Roku 1449 se jim zde do těchto honosných poměrů narodil Fryštátský princ Kazimír II., budoucí Hornoslezský kníže a Slezský král. V letech 1460 - 1528 zde byl jeho panovnický dvůr a hrad Fryštát byl jeho reprezentativním sídlem. V této době hrad několikrát hostil i královské návštěvy a některé z nich byli i velmi bujaré. Často sem na neformální návštěvy jezdil polský král Zikmund I. Jagellonský a Kazimír II. tady pro něj pořádal hostiny, které se jim ale často vymkly z kontroly. V dubnu roku 1511 tady oba panovníci řádily tak mocně, že zde z neopatrnosti vzplál oheň, který se rychle šířil dál, až shořely všechny gotické dřevěné části hradu a požár se rozšířil i na okolní měšťanské domy. Královskému skandálu se zabránilo oficiálním prohlášením, že požár vznikl nešťastnou náhodou ulítlou jiskrou z komína. O hostině panovníků se jaksi zapoměli zmínit. Slezský král Kazimír II. ale nezaváhal ani na okamžik. Ihned povolal stavbaře, kteří v letech 1511 - 1514 požárem poničený Fryštátský hrad přestavěli na královský renesanční zámek již zcela bez dřevěných prvků. Poškozeným měšťanům král poskytl bezúročné půjčky na stavbu nových domů a osvobodil je od daní. Roku 1528 král zemřel a snad byl pochován v kryptě zámeckého kostela. Po králi Kazimírovi II. zde sídlil slezský knížecí pár Václava III. Adama s chotí Marií Pernštejnskou. V roce 1525 je tady stárnoucí slezský král Kazimír II. dal zasnoubit, ikdyž to byla teprve jednoletá batolata. Král chtěl tímto zajistit pokračování Piastovské dynastie po jeho blížící se smrti. Od roku 1552 zde kníže Václav III. i s kněžnou Marií sídlili už jako maželé i se svým synem, princem Fridrichem Kazimírem. Kníže Václav III. však svou ženu Marii týral z nenávisti k jejímu rodu Pernštejnů, následkem čehož byla kněžna Marie stále nemocná až nakonec roku 1567 zemřela. Jejich syn, princ Fridrich Kazimír Fryštátský byl pravým opakem svých knížecích rodičů. Měl velkou chuť žít, užíval si postavení Hornoslezského panovníka a zástupce císaře Maxmiliána II., miloval bujaré veselí, ale také velmi miloval svou ženu, Dolnoslezskou princeznu Kateřinu Lehnickou, kterou si v roce 1563 vzal za ženu, a pro kterou také na okraji Fryštátu stavěl nové sídlo - nový rezidenční zámek Ráj, kam ale nikdy nepřesídlili (zámek Ráj byl zbořen v roce 1980). Kníže Fridrich s kněžnou Kateřinou sídlili na Fryštátském hradě, kde se jim také roku 1565 narodila krásná princezna Kateřinka. Kněžna Kateřina však vážně onemocněla a přestože se ji kníže Fridrich maximálně věnoval a najímal jí nejlepší lékaře, v roce 1567 tady na zámku zemřela. Byla to velká tragédie nejen pro knížete Fridricha, ale také pro slezskou Piastovskou dynastii, pro kterou tito mladí manželé představovali budoucí pokračování panovnického rodu. Kníže jí uspořádal velkolepý pohřeb a pochoval ji v zámecké kryptě Jižní kaple. O dva roky později však na stejnou nemoc zemřel také kníže Fridrich i s princeznou Kateřinkou. Slezský panovnický rod Piastovců tak tady ve Fryštátě roku 1571 vymřel a Fryštátský hrad jako své královské léno převzal císař Maxmilián II. Habsburský.

Den slezských knížat na panovnickém dvoře Fryštátského hradu

Přestože se na Fryštátském hradě vedly honosné poměry dvorské etikety zavedené tady v polovině 15. století podle vzoru Jagellonské královské dvorské etikety, neznamená to, že život slezských panovníků ve Fryštátě nebyl fádní. Slezský kníže jako panovník a zástupce českých králů i jeho choť, slezská kněžna, panovnice a nejvýše postavená česká aristokratka, byli ohraničeni pravidly dvorské etikety. Ta jim nařizovala co mohli či museli udělat a také zakazovala co by dělat rádi chtěli. Trochu více volnosti si užíval slezský kníže. Často vyrážel z Fryštátu na lov nebo na služební cesty, zatímco život slezské kněžny se omezoval pouze na pohyb v prostorách Fryštátského hradu, maximálně s procházkou po Zámeckém nádvoří či v Zámecké zahradě. Nikdy ale nebyla sama. Vždy byla doprovázena dvorními dámami a nablízku jí byla i početná hradní hlídka. Když chtěla kněžna vyjet z Fryštátu pryč, musela požádat svého chotě, slezského knížete, o povolení k výjezdu a musela svůj výjezd odůvodnit, například oprávněnou návštěvou svých rodičů v jejich sídle a jak dlouho bude pryč. Podle dvorské etikety si knížecí pár mohl dopřát soukromí jen po večerech strávených s rodinou. Ve Fryštátě však zažívali život v přepychu.

Každý den slezských knížat probíhal na Fryštátském zámku takřka stereotypně. Vstávali za rozbřesku a po alespoň nějaké hygieně šli do zámeckého kostela na ranní mši. Po ní se knížecí rodina sešla v hodovním sále, kde za stůl zasedl kníže s princemi, šlechtici a nejvyššími úředníky. Odděleně od nich u druhého stolu seděla kněžna s princeznami a dvorními dámami. Po společné modlitbě, a když k tomu dal kníže pokyn, pážata začala nosit jídlo na stůl. Konzumace jídla ve vlastní komnatě tady byla zakázaná a považovala se za hrubou urážku fryštátského knížecího dvora. Po této snídani, která byla vždy kolem 9.-10. hodiny, jel kníže se šlechtici do okolních lesů na lov, nebo s doprovodnou družinou odjel na krátkou či vícedenní služební jízdu knížectvím a pochopitelně se zde také věnoval vladaření. Na Fryštátském zámku jednal se slezskou aristokracií, městskými konšely a také s duchovními. Příležitostně zde pořádal rytířské turnaje a prováděl pasování nových rytířů. Svým nejvěrnějším šlechticům, dvořanům a úředníkům se kníže také příležitostně zavděčoval dary v podobě domů, pozemků nebo povýšením do vyššího stavu. A aby byl kníže u svých dvořanů stále oblíbený a respektovaný, často na zámku pořádal bály a jiné oslavy. To vše slezského knížete v jeho fryštátském sídle dobře reprezentovalo. V druhé polovině 16. století kníže obohatil Fryštátský zámek o cenné umělecké sbírky a do zámeckých komnat nechal také přivést klece s exotickými papoušky. Na zámku vedl opravdu okázalé poměry a třešničkou na dortu byl trpaslík, kterého kníže nechal do Fryštátu přivést až z Itálie. Trpaslík se jako jediný u knížecího dvora mohl chovat drze až nezdvořile, knížecímu páru mohl tykat a mohl také nahlas říkat věci, o kterých sice věděli všichni dvořané, ale nikdo by se neodvážil říci je nahlas. Fryštátský zámecký trpaslík byl také vyzvědačem a informátorem. Protože se na zámku mohl pohybovat všude, sledoval chování dvořanů, jejich intriky, zápletky a poslouchal jejich rozhovory, které ještě za tepla donášel knížeti a kněžně. Měl ale také úlohu rozveselovače, takže svými komickými kousky bavil celý fryštátský knížecí dvůr.

Během dne, zatímco se slezský kníže věnoval povinnostem vladaře, nebo se svými šlechtici lovil zvěř v okolních knížecích lesích, slezské kněžně dělaly společnost dvorní dámy. Bez nich by kněžna neudělala ani krok, protože se v jejich doprovodu skvěle reprezentovala. Dvorní dámy s kněžnou trávily veškerý čas a společně se věnovaly i nějakým ručním pracím, například vyšíváním deček, zdobením předmětů, nebo také hrály na hudební nástroje, zpívaly a tančily. Vesměs šlo o dámy z řad slezských aristokratických rodin, ale mohly zde být takto vychovávány i dívky z řad neurozených měšťanů. Mladým dívkám se na Fryštátském zámku dostávalo patřičné výchovy. Vzdělávaly se historií Piastovského rodu, učily se cizím jazykům, dobrým mravům a dvorské etiketě. Když vyrostly, mohly se na doporučení slezské kněžny provdat i do aristokratických kruhů, neboť dívky a ženy, které sloužily u fryštátského knížecího dvora jako dvorní dámy, byly svým postavením považovány za srovnatelné s ženami urozeného původu. Pro všechny dvorní dámy však tady platilo prvořadé a zásadní pravidlo cudnosti. Jakmile se proslechlo, že se některá z fryštátských dvorních dam dopustila nemravného skutku, její osud byl zpečetěn. Ze zámku byla nemilosrdně vyhoštěna a navíc s velmi nepříjemnou pověstí poběhlice. Potomkům slezského knížecího páru se na zámku věnovali vychovatelé. V případě princezen mohlo jít i o dvorní dámy, v případě princů šlo o Preceptora, kterým byl většinou vysloužilý postarší rytíř dříve sloužící slezskému knížeti. Preceptor měl na starost nejen výchovu princů, ale i jejich vzdělání. O vzdělání princezen se starali najatí učitelé. Často se však stávalo, že mladí princové a princezny byli vychováváni na jiných slezských zámcích nebo přímo u císařského dvora ve Vídni. Stejně jako slezská kněžna, i slezský kníže byl na Fryštátském zámku neustále obklopený spoustou šlechticů a úředníků, kteří také potřebovali jíst, pít a nechávat si prát své honosné oděvy. To na zámku vyžadovalo další a další služebnictvo. Od toho tady byl zámecký fraucimor vedený hofmistrem, na který však dohlížela slezská kněžna. Zvláštní péči kněžna věnovala kuchyni, protože právě kuchyně byla základem vysoce vedené etikety fryštátského knížecího dvora.

Ke konci každého dne se kolem 18. hodiny knížecí rodina i s dvorem sešla v hodovním sále k večerní hostině. Na Fryštátském zámku se podávalo jídlo jen 2x denně, zato se ale vždy skládalo z několika chodů a bylo velkolepě naservírované. Charakter podávaného jídla se lišil podle dopolední či večerní doby a jestli bylo všední, slavnostní nebo postní. Během hodování se vedla společenská konverzace zatímco obsluhující personál měl plné ruce práce s donáškou stále dalšího a dalšího jídla a pití. O příjemnou atmosféru se během hodování také starali muzikanti a pokud byli přítomni, k pobavení hodujícího panstva během hostiny vystupovali kejklíři. Co se nesnědlo bylo rozdáno jako milodary chudině z fryštátského Podhradí. Po večeři trávila knížecí rodina svůj čas společně a v soukromí. Na tento čas, který měli vyhrazený jen pro sebe, se vždycky těšili. Hráli deskové nebo míčové hry, věnovali se společnému zpěvu a tanci, nebo si jen tak povídali o tom co kdo během dne dělal. Pozdě v noci šla knížecí rodina spát do svých komnat. Kníže s kněžnou žili odděleně. Kníže měl své komnaty ve východním zámeckém křídle, kněžna i s potomky v sousední středové části zámku, kde byl i malý pokoj pro vychovatelku. Dvořané a hofmistr žili v bytech umístěných v patře Lottyhausu, zatímco služebnictvo přespávalo v přízemních komnatách zámku. Chodilo spát poslední a vstávalo jako první.

Slezští Piastovci zůstali na svém nevelkém, ale oblíbeném Fryštátském hradě až do svého vymření v roce 1571. Po celou dobu své existence byli vládci Slezska, byli nejvýše postavenou aristokracií v Českém království, jeho jedinou panovnickou dynastií a zastupovali císaře a krále Českého království v době jejich nepřítomnosti. 

"Legenda ŕika, źe po wymŕeńi slezskych Piastowcu uodletěla z Fryśtatu i uorlice, ktera tady hńizdźila a uź se ńikdy newratiila. Mjela se wratiit aź kdyź se uobnowi wzpominka na zdejśi pobyt slezskych kńiźat. To se nedawno stalo (najdete zde), a tak na jaŕe roku 2024 byla w Karwine widźena uorlice, jak si zde uopjet buduje swe hńizdo. Tuto zprawu naleznete zde. A pak, źe na legendach neńi prawdy..."

"Tady prohlidkowa trasa za historii hradu Fryśtat (ne)konći. Prohledli jste si stawebńi pamatky, ktere pamatuji slezska kńiźata, seznamili jste se s dźejeprawem, naućili jste se hudbje, zpjewu a tanci a take ćist a psat kralowskym pismem Slezankou. A snad se mi podaŕilo alespoń touto formou wratiit Was zpjet w ćase do slezskeho stŕedowjeku 13. aź 16. stoletii. Prohledńete si jeśtie komnaty Zamku Fryśtat, jeho Zameckou galerii, Zamecky dum Lottyhaus a Narodńi galerii w hradńi końirńe.

Sdźilejte take naśi webowou stranku na socialńich sitiich a doporućte swym pŕatelum nawśtiewu Slezskeho kńiźeciho hradńiho mjesta Fryśtat w Karwine. Dźekuji Wam za milou spolećnost :-)

Waś fryśtatsky rytiiŕ Waclaw."

Fryštátský hrad se skládá ze Zámku, Kostela s Věží, Lottyhausu, Zámeckého nádvoří a Zámeckého parku.

Návštěvou zámku si prohlédněte zámecké horní komnaty s mobiliářem Larisch-Mönnichů (I. zámecká prohlídková trasa), ale také byty dvořanů se sídlem Hofmistra v patře Lottyhausu (trasa II.), dále prostory původní hradní konírny v Lottyhausu, kde je dnes umístěna expozice Národní galerie (trasa III.) a v mezičase a zcela zdarma si prohlédněte i Zámeckou galerii, která se nachází v původních prostorách gotických hradních komnat, hradní zbrojnice a hradní kuchyně (trasa IV.) Prohlídku Fryštátu zakončete procházkou Zámeckým loveckým parkem v Podhradí. Je to odvěké území loveckého revíru slezských panovníků i pozdějších slezských šlechticů, kteří zde sídlili až do roku 1945. Dodnes v parku najdete dančí oboru s historií sahající až do roku 1543. Obora, která se původně nacházela v Louckém lese v Karviné-Loukách, byla základem nejen pobavení lovuchtivých panovníků, ale zdejší zvěřina také zásobovala masem panovnický stůl fryštátského hradu. Více o parku najdeš zde.

Zdroj informací o historii Fryštátského hradu v Karviné, coby rezidenčního sídla slezských panovníků, Piastovských knížat z nejvýznamnější rodové větve Těšínsko-Fryštátské, nejvýše postavené aristokracie Českého království, vychází z několikaleté badatelské činnosti sepsané v publikaci "Gotický hrad Fryštát v Karviné" ke stažení v pdf zde.