- Poslední rytíř Vévodství Slezského -

VÉVODA z FRYŠTÁTU

Románový příběh na motivy skutečných událostí se skutečnými postavami z prostředí slezského panovnického dvora Piastovců ve Fryštátě 16. století

V hlavních úlohách:

Ambiciozní, ale vrtochlivý slezský vévoda z Fryštátu. Má své cíle, ví co chce a jde si za tím, ale zároveň má stavy duševní nevyrovnanosti

Milá a krásná slezská vévodkyně z Fryštátu, nadevšechno milovaná svým manželem

Přítel z dětství a vévodův důvěrník, ale také ctižádostivec, který ví jak zneužít vévodu k získání lepšího postavení. Brání mu v tom však jediné - silná přátelská láska k vévodovi

V dalších úlohách:

Otec Fridricha, vévoda z Těšína. Se synem má rozporuplný vztah a týrá svou ženu Marii

Matka Fridricha, vévodkyně z Těšína je obětí manželovy nenávisti

Druhá žena Václava III. Adama, která si po smrti matky získá vévodovu náklonnost

Rodiče vévodkyně Kateřiny, vévodové z Lehnice. Těží z vévodovy okázalosti, ale zároveň je pro ně pastí

Nejvěrnější rytíř vévody. Kde se objeví, tam je veselo. Ve Fryštátě provozuje rytířský šenk

Nejvěrnější rytíř vévody. Rozvážný je jeho druhé jméno. Šlechtic žijící na rytířském zámečku Miserov

Hlavní muž Fryštátského dvora. Bez jeho vědomí se na zámku nepohne ani myš

Nejoblíbenější úředník vévody. Těší se jeho osobnímu zájmu, protože má na starost vévodovy milované koně, psy a lovecký revír

Nudný, ale vévodovi oddaný úředník a sekretář. Má na starost listiny, účty a styk s úřady

Maršálek a rádce vévody. Moudrý muž sloužící už vévodovu otci. Velí Fryštátské elitní rytířské družině a vojenské stráži

Je všude, všechno vidí a všechno slyší. Pozor na něho! Vévodovi a vévodkyni na vás všechno řekne

Otec matky vévody, toužící získat moc

Nepřítel vévody a rozený pletichář

Císař svaté říše Římské, který si vévodu oblíbil, vzal nad ním patronát a chystá mu velkou politickou kariéru. Nic mu však nezabrání na něm provést podlý krkavčí skutek

Místa konání příběhu:

Piastovská radniční i zámecká Bílá věž jsou pamětníky dramatických událostí vévodova krátkého, ale bouřlivého života

1. díl: PARDUBICE, prosinec 1541 až jaro 1542

Pardubickým zámkem procházejí bolestné výkřiky vévodkyně Marie, dcery majitele zámku Jana IV. Pernštejna. Vévodkyně je tady už několik týdnů a rozhodla se porodit své první dítě právě tady, doma v Pardubicích. Na sídle svého muže, slezského vévody Václava III. Adama z Těšína se necítí dobře a navíc je tam neustále z jeho strany ponižována. Tady je jí dobře. Porod není komplikovaný, jde to celkem dobře, ale přesto jsou její výkřiky ohlušující. Alespoň se to v tom jinak tichém a napjatém očekávání potomka na zámku takto jeví. Je to tady. Vévodkyně Marie porodila dítě a má to za sebou. Narodil se jí krásný chlapeček, dědic a následník trůnu. To je opravdu radostná zpráva a Mariin otec se cítí být povinnován tuto zprávu ihned oznámit minimálně na třech aristokratických dvorech. Sám však stále pamatuje na dobu, kdy slezskému vévodství vládl jako regent, a panovnickou moc měl na dosah ruky. Narození vnuka vzaly jeho tehdejší křivé plány za své, a jeho sen o vládě nad Slezskem se tím definitivně rozplynul. Prvního posla posílá do Vídně na císařský dvůr. Císař Maxmilián II. Habsburský zprávu o narození slezského dědice přijímá s rozpaky. Prastará slezská panovnická dynastie je už na pokraji vymření, čímž by císař získal vymřelé léno jako majetek, ale narození dědice dosažení tohoto plánu oddálilo na neurčito. Snad kdyby malý princ zemřel..., úmrtnost dětí je vysoká... Druhý posel je vyslán do slezského sídla v Těšíně. Otce malého prince však zpráva o narození syna dědice zastihla v nevhodnou dobu - vévoda se právě ve své komnatě oddává milostným choutkám se svou dvorní milenkou a zprávu přijímá jen jako informaci, která mohla počkat... Až později si uvědomí, že má syna. Syna, který je už teď předurčen k vládě, kterou otci přebere dříve než by chtěl. Syn dědic se náhle ve vévodových očích mění v syna konkurenta, a tato vidina ho začíná zneklidňovat. Třetí posel dorazil do slezského sídla v Lehnici. I zdejší vévoda Fridrich III. netrpělivě čeká až se dozví, jestli příbuzný Těšínský dvůr bude mít prince nebo princeznu. První varianta pro vévodu z Lehnice znamená blížící se konec jeho nadvády ve Slezsku. Dobře si totiž uvědomuje výhodnější pozici Těšínského dvora a syn dědic se ve Slezsku dříve nebo později ujme dominantní vlády. Zpráva o narození syna dědice ho sice nepřekvapuje, ale teď aspoň ví na čem je. Rychle vymyslet plán, jak získat nad princem kontrolu. A má to. Jeho žena, vévodkyně Kateřina Maklenburská je také těhotná. Brzy porodí potomka. Bude-li to dcera, musí vévoda z Lehnice vymyslet plán, jak ty dva spojit sňatkem. O dva měsíce později se vévodovi opravdu narodí krásná dcera, a dostává jméno po své matce Kateřině.

Malý princ dostal dvě jména: Fridrich po zemřelém synu praděda Kazimíra II., a Kazimír po pradědovi samotném, který se malému princi v budoucnu stane velkým vzorem. Vévodkyně Marie zůstává v Pardubicích až do jara, kdy se i s malým princem Fridrichem Kazimírem vrací do Těšína. Malý princ zatím vůbec netuší co ho v životě čeká...

2. díl: TĚŠÍN, jaro 1541 až podzim 1548

Princ Fridrich Kazimír už má 7 let a žije na Těšínském dvoře svých rodičů, vévody Václava III. Adama a vévodkyně Marie. Jeho dětství ale není šťastné. O jeho výchovu se starají vychovatelé, a když zatouží po svých rodičích, je mu dopřáno se s nimi vidět jen sotva 3x krát za den. A když už jsou přeci jen všichni spolu, otec Fridrichovu matku veřejně ponižuje, křičí na ni a nezřídka ji i uhodí. Fridrich je z toho vyděšený a dostává z otce strach. Často vidí jak jeho matka pláče, je nemocná, nebo se uzavírá do své komnaty a nevychází ven. Nemá k dispozici ani dvorní dámy, které by jí dělaly společnost. Těšínský hrad se jí stává vězením. Princ Fridrich na tom není o moc lépe. Je bledý a hubený. Otec je stále pryč, baví se se svými šlechtici nebo tráví čas s milenkami. Celkově je prostředí Těšínského hradu ponuré. Vždyť je to hrad starý 300 let, je chladný, slunce sem nepropouští své paprsky, aby alespoň trochu vylepšilo trýznivou a dusnou atmosféru uvnitř hradu. V malém princovi se pevně ukotvuje myšlenka, že až bude velký, na Těšínském hradě žít nebude. A určitě bude mít rád svou ženu a bude si hrát se svými dětmi... Vše co by chtěl nyní jako dítě, plánuje toho dosáhnout v dospělosti. Je to jeho první cíl a celý život si za ním půjde. Velmi mu ale chybí otcova náklonnost. Je chlapcem, který potřebuje otce, jeho pohlazení a slova jako "Mám tě rád." Nic z toho se mu nedostává. Nyní dospěl do věku, kdy by se měl začít vzdělávat. Jako rytíř, jako panovník. Měl by umět francouzsky i německy a učit se dějepravu, měl by se umět chovat k dámám, mít vybrané způsoby, všeobecné znalosti, měl by se učit tančit, zpívat, hrát na hudební nástroje a vést společenskou konverzaci. Měl by začít jezdit na koni, ovládat zbraně, učit se být pevný, ale spravedlivý, pokorný a zbožný...

Právě v této době přijíždí na Těšínský hrad vyslanec slezského vévody z Lehnice. Je příbuzný Fridrichova otce, oba jsou členy prastaré slezské panovnické dynastie Piastovců a tak se stává, že si vévodové posílají své děti k výchově na příbuzný slezský dvůr. I Fridrichův otec byl jako dítě takto poslán k výchově mimo domov, přímo na císařský dvůr ve Vídni. Potomci panovníků, zejména pak chlapci, se s tím už musejí smířit a jejich rodiče počítají s tím, že své potomky neuvidí vyrůstat. A vyslanec vévody z Lehnice právě s touto nabídkou přichází. Vévoda z Lehnice si chce vzít malého prince Fridricha k sobě na svůj dvůr, kde získá potřebné vzdělání, které bude potřebovat k plnění role panovníka. I tento vévoda ví, že jednoho dne se princ Fridrich ujme dominantní vlády nad Slezskem, proto vyčkával až do tohoto Fridrichova věku. Od teď bude mít vévoda z Lehnice kontrolu nad princem Fridrichem a ve správný čas ho také seznámí se svou dcerou Kateřinou, a jak tajně plánuje, ožení je spolu. Tímto krokem vévoda z Lehnice neztratí svou významnou pozici až mu princ Fridrich vezme dominantní vládu.

Malý princ Fridrich Kazimír tak o týden později odjíždí s vyslancem na Lehnický dvůr, velmi daleko od domova. Pojedou 4 dny. Co ho tam čeká?

3. díl: BŘEH, podzim 1548 až červenec 1553

Slezští vévodové mají po celém Slezsku na dvacet svých hradů a zámků. Některé jsou neobydlené, ale v některých stále žijí příbuzní prince Fridricha. Všechna sídla však slouží i k přenocování cestujícím slezským i jiným panovnickým průvodům. A tak i malá družina prince Fridricha stráví na své cestě na Lehnický dvůr první noc na zámku v Ratiboři, druhou noc na hradě v Opole a k dalšímu nocování družina přijíždí na zámek v Břehu. Je to krásný, okázalý zámek, který je však prázdný, protože zde trvale nežije žádný z Fridrichových příbuzných. Když jeho družina přijede na nádvoří zámku, děje se něco neobvyklého. Vyslanec Fridrichova strýce, vévody z Lehnice, se tady setkává s vévodovým poslem a o něčem spolu diskutují. Posel vyslanci předává nějakou listinu, kterou ihned rozevře a přečte. Na to se ti dva rozloučí a posel z nádvoří odjíždí pryč. Princ Fridrich, který se už cítí být daleko od domova, se znenadání ocitá v nejistotě. Co se děje? Vyslanec vévody tedy přijde k princi a obeznámí ho s náhlou změnou. "Princi", říká vyslanec, "Jeho Milost Váš strýc, vévoda z Lehnice, Vás vítá na svém zámku v Břehu a vzkazuje Vám, že tady Vaše cesta končí. Odedneška bude tento zámek Vaším novým domovem. K dispozici Vám tady bude správce zámku, který se o Vás bude starat, a každý den za Vámi bude docházet Preceptor a učitelé, kteří Vám zajistí každodenní studium. Pro dnes je pro Vás již připravena večerní hostina, a budete-li souhlasit princi, já i družina zde dnes přenocujeme". "Jsem-li tedy zde panem domácím, jste mými hosty", odpověděl princ Fridrich velice obratně, až to pana vyslance zaskočilo.

Den za dnem ubíhaly a princ byl stále více ponořený do intenzivního studia. Někdy ho to nebaví, jindy se nudí, ale protože si princ uvědomuje, že tady nemá žádnou jinou aktivitu, snaží se být disciplinovaný a dávat při studiu pozor. Ač je princ ještě dítě, přeci jen se v něm nezapře, že pochází z nejvýše postaveného aristokratického rodu a že jeho budoucností je být panovníkem ve Slezsku. Během těch prvních několika zde strávených týdnů si princ Fridrich všímá, že den co den na nádvoří zámku posedává chlapec přibližně stejného věku. Vlastně ani neví, kdy přijde a kdy zase odejde, ale je tady a jen sedí. Tu a tam ho někdo osloví, ale jinak nic víc. Fridrich tedy jednoho dne za chlapcem přichází. "Co tady děláš?", zeptal se princ docela nezdvořile a autoritářsky. "Ještě mě odsud nikdo nevyhodil, tak proč tě to zajímá?", odpověděl zatrpkle chlapec. "Jak se jmenuješ?", "Jakub. Jakub Preiss, jsem synem městského učitele a kazatele". "Jsem rád, že tě poznávám", odpověděl princ a tentokráte už přátelštěji. "Já jsem...", "Já vím kdo jsi", "Jak to víš? Vždyť já tě neznám", "Mě nikdo nezná, ale tebe znají všichni, všichni vědí kdo jsi, Milosti", odvětil Jakub a tak trochu se do Fridricha naváží. "Můžeš mi říkat Fridrichu, tak se jmenuji. Můžeme být kamarádi, chceš?" Jakubovi se rozzáří oči, jen přitaká a nic neříká. Princ Fridrich na nic nečeká, chytne Jakuba za ruku a provede ho zámkem. Tedy jen stájemi, zbrojnicí a nakonec skončí v kuchyni, protože zámecký kuchmistr má pro Fridricha vždycky něco přichystaného. "Přivedl jste si kamaráda, princi?" reaguje kuchmistr. "Ano, on tady teď bude se mnou často. Jmenuje se Jakub, je synem učitele a kazatele". "Vždyť ho znám. Skoro každý den tě Jakube vidím na nádvoří. Řekni mi, líbí se ti zámek?" "Ano, je moc krásný, taky bych chtěl mít takový." Kuchmistr se jen pousměje a vytáhne z trouby čerstvé koláče. "Tak si berte chlapci".

Od nynějška má princ Fridrich svého kamaráda. Někdy ho vezme sebou na studium, jindy si spolu hrají a někdy ho tajně, aby se o tom správce nedoslechl, vezme k sobě do komnaty a společně přespí ve Fridrichové posteli. Jakub mu zase naoplátku ukáže život obyčejných lidí na venkově kolem města Břehu. Tu spolu vylezou na strom a tajně pokradou sousedovi jablka, jindy vyplaší sousedce slepice a nebo spolu hrají nebezpečnou hru: vydráždí na pastvinách býka a pak před ním peláší co to jde k nejbližšímu stromu, kde se před býkem zachrání. Princ Fridrich ví, že to co dělají není správné, ale zároveň je šťastný, že konečně žije jako dítě, a že má kamaráda. Často spolu tráví noc někde ve stodole na seně, kde si dlouho do noci povídají. Jakub si díky Fridrichovi plní svůj tajný sen o životě na zámku, ale zároveň si uvědomuje tu nespravedlivost, že se někdo narodí na zámku a někdo v chalupě, a tak trochu k Fridrichovi pociťuje zášť. Má ho však velmi rád. Jejich zcela odlišné světy se tuto noc prolnou, a jejich srdce se spojí v jedno. A to se už nikdy nezmění...

4. díl: FRYŠTÁT, červenec 1553 až léto 1556

Čas od času na Břežský zámek přijíždí Fridrichův strýc, vévoda z Lehnice. Nejsou to však návštěvy prince Fridricha, ale vévoda takto provádí pravidelné kontrolní jízdy Dolním Slezskem, kterému vládne. Podobné kontrolní jízdy provádí i Fridrichův otec v princově domovském Horním Slezsku. Vévoda je vždy doprovázen početnou družinou rytířů a úředníků. Dnes však na Břežský zámek přijíždí ve zcela jiném doprovodu: Přijela s ním i vévodkyně Kateřina a jejich dcera, princezna Kateřina. Princezna je stejného věku jako princ Fridrich a není to poprvé co se vidí, ale je to poprvé, kdy se na sebe dívají trochu jinak než obvykle. Byl to plánovaný záměr vévody. Princ Fridrich byl o jejich plánované návštěvě informován už včera, a tak je připravený na zámku je přivítat. Od vévody se dozvídá, aby byl přítomen u večerní hostiny, protože mu chce oznámit velmi důležitou zprávu. Podobné zprávy se oznamují veřejně, aby i všichni přítomní byli obeznámeni a prohloubili si respekt k panstvu, v tomto případě k princi Fridrichovi. Fridrich je napnutý a plný očekávání o co jde a při večerní hostině je sotva schopen něco jíst. S princeznou Kateřinou si často vyměňují nesmělé úsměvy, které neuniknou pozornosti vévody a vévodkyně. Jde to dobře, pomyslí si oba. Je to na dobré cestě... "Fridrichu", přeruší dosavadní atmosféru vévoda, "přijel jsem tady za tebou, abych ti oznámil velmi dobrou zprávu. Už nejsi malé dítě a studium, jak jsem od pana Preceptora obeznámen, ti jde taky velice dobře. Děláš pokroky a to se mi líbí. Jen tak dále v tom pokračuj. Chci ti však říci toto: Uč se od zkušených, naslouchej moudrým a hloupých si nevšímej. Buď vždy spravedlivý, ale trestej zlo. Tak tě budou mít tví budoucí poddaní v oblibě a protivníci se tě budou bát. Musíš se celý život snažit a nikdy nepolevit". "Ano Milosti", odpoví Fridrich trochu vystrašeně, pořád totiž neví co se děje. "Nastal čas, abys plnil povinnosti panovníka. Jeho Veličenstvo císař Maxmilián tě v této listině osobně pověřuje, abys Jeho Veličenstvo císaře zastoupil na svatebním obřadu Jeho Veličenstva polského krále Zikmunda v Krakově". "Kdy?" neobratně, ale plný vzrušení skočí vévodovi do řeči Fridrich. "Nespěchej tolik Fridrichu, všechno dělej s rozvahou, pamatuj, že tě sleduje mnoho lidí a někteří čekají až se dopustíš chyby". "Odpusťte strýčku", omluví se princ za nezdvořilý prohřešek. "Na svatební hostině Jeho Veličenstva Zikmuda v Krakově, budeš nejvýznamnějším hostem, dej si pozor na to co říkáš a jak se chováš. Osvědčíš-li se, uděláš si velmi dobré jméno na nejvyšších místech. Zítra odjedeš do Fryštátu na dvůr tvého otce Václava. Tam si odpočineš a připravíš se na svou první státní reprezentaci. Pamatuj, když jsi tam ty, je to jako by tam byl sám Jeho Veličenstvo císař. Nic nepokaz. Radši nic neříkej, než abys řekl něco zbrklého. Pamatuj, že když nevíš jak nebo co odpovědět, malý úsměv a uctivá poklona nic nepokazí". "Ano strýčku. A proč do Fryštátu, copak otec s matkou už nejsou v Těšíně?", zeptá se Fridrich s rozpakami co se mohlo přihodit. S rodiči nebyl už 5 roků a nemá o nich ani žádné nové zprávy. "Tvůj otec se rozhodl, že své sídlo v Těšíně opraví, takže je teď na nějaký čas ve Fryštátě". Tento večer princi Fridrichovi navždy změní jeho dosavadní život. Teď si začíná uvědomovat, že je konec s bezstarostným dětstvím a že ho už čekají jen a jen povinnosti. V tom si vzpomene na všechny ty krásné chvíle strávené se svým přítelem Jakubem. To má skončit? Né! Nechce aby to skončilo! Na to ještě není připravený, zpráva o odjezdu do Fryštátu přišla tak nečekaně! A ještě ten večer utíká za Jakubem oznámit mu tu radostnou zprávu, která je však pro jejich kamarádství zprávou děsivou. Už se neuvidí? "Jakube, pojedeš do Fryštátu se mnou, chceš?" To bylo to první a naprosto přirozené řešení, které prince Fridricha bleskově napadne. Samozřejmě že Jakub chce, říká si Jakub sám pro sebe. Chce se dostat na zámecký dvůr a být jeho součástí, jak o tom už dávno sní, ale Fridrichovi se s tím dosud nesvěřil. Je to jeho tajný sen, který však také nahlodává Jakubovo svědomí. Jakubův otec souhlasí, vždyť bude na svého syna velmi hrdý, když se prosadí přímo na vévodském dvoře. To by si ani ve snu nepomyslel. Je to pro Jakuba jedinečná příležitost. Fridrichův rychlý plán vyšel a druhého dne spolu odjíždějí do Fryštátu. Společnost jim dělá doprovodná družina vévodových strážců vedená jeho vyslancem. Je to Fridrichův první oficiální průvod. Do Fryštátu Fridrichův průvod vjíždí Horní branou, kde ho již očekává vyslanec Fridrichova otce. Po zdvořilostním přivítání ve Fryštátě, se obě družiny vydají Zámeckou uličkou k zámku. Když projíždějí zámeckým průjezdem na nádvoří, trubači zatroubí uvítací fanfáry a před zámkem je princ Fridrich přivítán svým otcem i matkou osobně. S radostí ho vítají doma a princ nevychází z údivu, že otec s matkou spolu dobře vycházejí. Nebo se mu to jen zdá? Využívá příjemné atmosféry a rodičům představuje Jakuba, svého nejdůvěrnějšího přítele. I Jakub je ve Fryštátě zdvořile přivítán, a tak se zdá, že se všechno vydařilo.

Fryštát je křižovatkou hlavních evropských obchodních, ale i královských silnic a jeho koňmo jednodení vzdálenost od Krakova z něj činí poslední a tudíž nejdůležitější zastávku slavnostních průvodů směřujících do tohoto královského města. Jeho Veličenstvo polský král Zikmud II. Jagellonský roku 1553 přivádíl do Fryštátu svou novomanželku, Její Veličenstvo Kateřinu Habsburskou, která jede z Vídně do Krakova v pozlaceném kočáře, doprovázena svými dvorními dámami a bíle oděnou koňskou jízdou tvořenou urozenými šlechtici a duchovními, dále armádou vojáků a zbrojnošů, četným služebnictvem a polní kuchyní. Z Vídně Její Veličenstvo královna jede přes Olomouc, kde přenocuje, a kde se k ní přidá další průvod jedoucí do Krakova. Celkem jich nakonec bylo 1500. Když hlavní část tohoto slavného královského průvodu přijíždí na fryštátské nádvoří před zámek, princ Fridrich Její Veličenstvo královnu ve Fryštátě oficiálně vítá jménem Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II., který je bratrem královny Kateřiny, a Fridrichův otec, vévoda Václav III. Adam tady už vše předem připravil pro její ubytování. Horní místnosti zámku vévoda proměnil v jídelny a kdo se sem nevlezl, obsazuje okolní měšťanské domy. Jen si představite ten velký shon v zámeckých chodbách, kudy družina pážat do všech komnat nosí hory jídla a pití a jakou obrovskou práci odvádějí kuchaři a zámecký Hofmistr Toman Mléčko z Jilemnice, který na vše přísně dohlíží. Po celou dobu hodování na Fryštátském zámku vyhrávají muzikanti a královnu baví kejklíři. Nejvzácnější koně královského průvodu fryštátský dvorní Štolmistr Ferenc z Budína ustájil v zámeckých stájích, ostatní koně musí nechat stát na louce pod zámkem. Postaví tam také spoustu stanů, ve kterých královští vojáci a čeledíni přenocují. Do Fryštátu se také už od rána sjíždí nekonečné množství zvědavých lidí, kteří chtějí vidět Její Veličenstvo královnu, její obrovský pozlacený kočár a okázalý průvod. Přijíždí i množství kupců, kteří tady prodávají své zboží, a kejklířů, kteří chtějí pobavit královnu a její doprovod. Lidé se všude baví, tančí a zpívají. Druhého dne dopoledne Její Veličenstvo královna před zámkem nastupuje do svého pozlaceného kočáru. Ke královskému průvodu se přidává i doprovodný průvod prince Fridricha a oba průvody se vydávají na svou poslední část cesty do Krakova. Projíždí Zámeckou uličkou k fryštátskému Předzámčím, projíždí jeho Horní bránou, a ulicí Horního Předměstí opuští rezidenční město Fryštát. Všude v ulicích jsou davy lidí, kteří průvodu mávají. Je tam i Jakub, který dosud nic tak okázalého ještě nikdy neviděl. Když se Fridrich vrátil z Krakova do Fryštátu, je plný dojmů ze své první státní návštěvy. Se vším se svěřuje Jakubovi a provádí ho po okolí Fryštátu. S městem se už během Fridrichovi nepřítomnosti seznámil, ale když jsou oba zase spolu, je všechno rázem veselejší. Jejich společné chvíle ve Fryštátě ale už nejsou takové, jaké spolu strávili v Břehu. Po návratu z Krakova je Fridrich oficiálně uveden jako korunní princ, kamkoli se pohne, všude ho doprávází dvojice vojáků, takže Fridrichův soukromý život se proměnil na veřejnou reprezentaci. Je to jeho životní úděl. I Jakub zpozoruje, že život prince na zámku není zas tak růžový, jak si myslel. Vidí to na vlastní oči a celkem ho to dopaluje. Když chce být s Fridrichem osamotě, je to samota ve čtyřech.

Princ Fridrich jednoho dne vezme Jakuba k rybníkům, které založil jeho děd Kazimír II. I on sem chodil velmi rád. Sám, nebo se svým blízkým přítelem, polským králem Zikmundem I. Jagellonským. Rybařili tady spolu a potom přenocovávali na Fryštátském zámku, kde pořádali večírky a některé byly i opravdu velmi bujaré. Fridrich se tady svěří jakubovi, že chce být jako jeho děd. Silný, mocný, ale také milující a soucitný. Na každém kroku ve Fryštátě vidí jeho stavby - zámek, kostel s věží, radnici, nádvoří, pivovar, ale také i lovecký revír a rybníky. Teď si Fridrich uvědomuje, že když je tady, je to jako by byl se svým dědem Kazimírem. Vždyť má i jeho jméno a rozhoduje se, že si Fryštát zvolí za své sídlo, za svůj domov. Jakub mu trochu závidí a aby si toho Fridrich nevšiml, postříká ho vodou z rybníka. Fridricha to zchladí a rychle přechází na jiné myšlenky. Že by si spolu zase zavyváděli jako v Břehu? A cákanec Jakubovi vrátí. Když jsou oba durch mokří, Fridrich řekne: "Pojeďme rychle do Frýdku. Otec tam má zámek, je to asi dvě hodiny jízdy. Tam budeme sami". "A co stráž?", namítne Jakub. Zámecká vojenská stráž má zákonem danou povinnost korunního prince následovat kamkoli. I kdyby tady s nimi bylo 20 strážců a i kdyby sám vévoda jim dal rozkaz odejít, všichni odejdou, ale dva z nich rozkaz nesmí uposlechnout. "Stráž nebude v mé komnatě, ale před ní. Pojeďme". Jejich návštěva Frýdeckého zámku zdaleka není poslední. Jsou přátelé, více než bratři a chtějí být spolu, dokud to ještě vůbec je možné. Blíží se totiž den, kdy Fridrich bude vévodou a společně strávené chvíle už budou spíše nemožné...

5. díl: LEHNICE, léto 1556 až jaro 1560

V létě roku 1556 vévoda Václav III. Adam dokončil opravy svého sídla v Těšíně a ve Fryštátě se připravuje na stěhování dvora zpátky do Těšína. Vévodkyně Marie se však rozhoduje zůstat ve Fryštátě. Tady je jí lépe, nechce se vracet do míst, které jako domov nikdy nepřijala. Ve Fryštátě se jí líbí a bez svého manžela tady bude více samostatná. Princ Fridrich už má 15 let, jeho děd Kazimír II. v těchto letech už panoval jako spoluvládce, a Fridrichovi se stále častěji promítají myšlenky na převzetí vlády. Ještě ale na to není zcela připravený. Má už sice za sebou úspěšnou reprezentaci Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána na svatební oslavě polského krále Zikmunda v Krakově, ale potřebuje, aby mu někdo předával další zkušenosti, ze kterých by se Fridrich mohl dále lecčemu přiučit. Se svým otcem však stále nevychází. Vévoda z Těšína je vůči Fridrichovi zaujatý a závidí mu výsady, které dostává, a které, jak si vévoda myslí, měly připadnout jemu samotnému. O podpoře k vládnutí ze strany svého otce princ Fridrich tedy nemůže počítat. Povolávací listina vévody z Lehnice, aby se princ Fridrich odebral na lehnický dvůr, proto přichází právě včas. Na rozdíl od Fridrichova otce, vévoda z Lehnice má zájem na politickém růstu prince, je to vlastně hlavně v jeho zájmu, proto ho povolává zpět k sobě a tentokráte už né na Břežský zámek, ale přímo ke dvoru v Lehnici, kde se má Fridrich také zasnoubit s vévodovou dcerou, princeznou Kateřinou. Ikdyž je zasnoubení domluvené, v tomto případě půjde o opravdové splinutí duší. Princ Fridrich a princezna Kateřina se do sebe zamilují, ale se sňatkem ještě budou muset pár let počkat. Nejprve se Fridrich musí naučit vést panovnický dvůr. Musí ho umět řádně organizovat, dosadit na svá místa ty správné lidi, musí se naučit jednat diplomaticky a vždy a za všech okolností být rozvážný a moudrý. Fridrichův strýc, vévoda z Lehnice, ho s sebou bere na kontrolní jízdy Dolním Slezskem, přizívá ho na politická i obchodní jednání a učí ho vést spravedlivé soudy. Na lehnickém dvoře se Fridrichovi velmi líbí. Je tak velký a okázalý, třebaže je Lehnický zámek už 400 let starý. Vše co tady vidí a poznává, se mu hluboce vrývá do mysli a bude to chtít zavést i na svém budoucím sídle ve Fryštátě. Tamní zámek je také už 300 let starý, není ale tak velký jako ten v Lehnici, v minulosti sloužil jeho předkům spíše jako lovecký zámek pro dočasné pobývání hornoslezských vévodů, ale stejně i tak si tento zámek princ Fridrich vybírá za své sídlo. Hlavně kvůli svému dědovi Kazimírovi II., který fryštátský dvůr miloval, zveleboval a používal ke své okázalé reprezentaci. Fridrichův děd Kazimír II. byl slezským Vicekrálem, panoval nad oběmi částmi Slezska a zastupoval českého krále Vladislava Jagellonského ve věcech politické moci. Fridrich má za cíl toho dosáhnout taky a je jeho výhodou, že k tomu má všechny předpoklady, včetně podpory samotného císaře a také včetně výhodné, strategické polohy jeho budoucího sídla ve Fryštátě, které se na rozdíl od Lehnice nachází na křižovatce evropských královských a obchodních cest.

Stále více času princ Fridrich v Lehnici tráví i se svou snoubenkou, princeznou Kateřinou. Rozumí si a mají se rádi. Fridrich si už představuje jak ji bude chránit a jak se o ni bude starat. Nikdy nechce být jako jeho otec. Těší se, až spolu založí rodinu a budou vychovávat své děti. Syna bude učit vládnout a dcery provdá za ty nejlepší partie pod sluncem. Ó ano, jsou to ještě mladistvé představy, ale tyto představy se Fridrichovi proměňují v cíle, za kterými půjde stůj co stůj. Pro samou vidinu šťastného manželství, princ Fridrich skoro zapomíná na svého přítele Jakuba. Když se Fridrich vracel k vévodovi do Lehnice, musel se s Jakubem rozloučit a po cestě ho vysadit u něj doma v Břehu. V té chvíli ani jeden z nich netušil, jestli se ještě vůbec uvidí. V Lehnici Fridrich zůstává až do jara roku 1560, kdy se jako 20ti letý mladý muž vrací na Těšínský dvůr, aby mu otec předal vládu nad Horním Slezskem.

6. díl: FRYŠTÁT, léto 1560

Po svém uvedení u otce na Těšínském hradě, jede princ Fridrich do Fryštátu, kde na Piastovském zámku žije jeho matka, vévodkyně Marie z Pernštejna. Je to asi hodinová jízda na koni. Fridrichova korunovace je naplánovaná za 10 dní a místem konání korunovace byl určen zámecký kostel ve Fryštátě. Nejprve ale Fridrich musí zorganizovat svůj dvůr. Už dlouho o tom přemýšlel a vybral 6 mužů, kteří se již osvědčili, nebo jim princ Fridrich teprve vloží svou důvěru. Všechny muže ale více či méně zná, takže si je teď svolává k sobě na zámek. Za Maršálka Fridrich vybírá téměř 60 letého rytíře Václava ze Slupska, který pamatuje Fridrichova děda Kazimíra II. U Piastovského dvora slouží už léta, je zkušený a velice moudrý. Bude Fridrichovou pravou rukou, tajemníkem, vyslancem a zástupcem ve věcech politických. Bude také velet elitní Fryštátské rytířské družině, kterou musí teprve zformovat a bude velet i oddílu zámecké zbrojní stráže. Maršálek je Fridrichem povinnován zúčastňovat se večerních hostin na zámku. Hofmistrem fryštátského dvora Fridrich pověřuje pana Ference z Budína, kterému je 50 let. Pochází z chudších poměrů. Rodiče ho jako kluka poslali do světa a na Fryštátském zámku přijal službu čeledína pro pomocné práce všeho druhu. Jako mladík se stal panošem a v dospělosti až dosud sloužil jako vrchní Štolmistr. Na zámku tedy žije už takřka 40 let a zná zdejší poměry nejlépe ze všech. Nyní bude v jeho kompetenci chod zámku. A až se princ Fridrich ožení, bude podléhat rozhodnutím vévodkyně. Je povinnován účastnit se jak ranního hodování, tak i večerních hostin. Uvolněné místo vrchního Štolmistra princ Fridrich přidělil panu Arklebovi Pavlátovi z Olšan. Již léta slouží v knížecích honitbách a vyzná se u koní a loveckých psů. Pan Arkleb bude spadat pod kompetence pana Hofmistra, ale má určitou autonomii a vévoda s ním bude jednat přímo. Není povinnován zúčastňovat se hodování, ale velmi často bude vévodou přizíván ke stolu. Pana Jana Skočovského, 40 letého vzorně žijícího muže, princ Fridrich pověřuje prací osobního sekretáře, písaře, účetního a tajemníka ve věcech úředních. Je to muž velice spolehlivý a práce je jeho životní náplní. Žije ve Fryštátě se svou ženou a dětmi. Vede naprosto poklidný život, a jak se zdá je zcela bez emocí. Bude ale Fridrichovým oddaným služebníkem, který je povinnován zúčastňovat se jak ranního hodování, tak i večerních hostin. Princ Fridrich si k sobě ještě povolal dva mladé rytíře z elitní Fryštátské rytířské družiny. Rytíř Petr Pelko z Pelkova je šlechtic pocházející ze starého rodu Pelků, ze severu Polska. Ve Fryštátě tento rod žije už od konce 15. století, své sídlo má na svém zámeckém statku Miserov. Vlastní také lovecký zámek Malé Kunčice jen pár kilometrů od Fryštátu. Rytíř Petr je velmi rozvážný muž. Je spíš tichý, ale umí být vítanou společností. Je chytrý a vzdělaný. Ovládá své emoce a ví co dělá. Nikdy ho ale nepotkáte bez svého parťáka, Jiřího Rocnara z Rocnova, který byl do rytířského stavu uveden teprve nedávno. Povahou je pravým opakem rytíře Petra, je veselý a někdy rychleji jedná a mluví než přemýšlí. Ti dva jsou dokonalou dvojicí, kterou princ Fridrich bude využívat pro svá soukromá i oficiální poslání. Budou rychlou spojkou mezi Fridrichem a kýmkoliv a kdekoliv.

Mezi nejbližší muže prince Fridricha bude patřit ještě někdo, kdo tady dnes není. Jakub Preiss z Břehu. Jak se asi má a co dělá? Jestlipak se už stal učitelem a kazatelem, jak si to jeho otec přál... Když princ Fridrich pověří své nové úředníky, začne jednat o svém prvním poslání. "Pane Maršálku, budete moci na týden postrádat rytíře z Pelkova a rytíře z Rocnova?" "Sire, rytíři jsou Vám k službám"."Mám pro Vás první poslání. Pojedete do Břehu, kde vyhledáte pana Jakuba Preisse a přivedete ho sem ke mě". "Kdo je pan Preiss, Sire?", zeptá se rytíř z Pelkova. "To je ten kluk, který tady byl před léty", bez rozmyslu odpoví rytíř Jiří z Rocnova a zcela spontánně a přirozeně bouchne pěstí rytíře z Pelkova do břicha. "Au, vždyť to bolí!", odvětí rytíř z Pelkova. "Pánové ovládejte se, kde si myslíte, že jste!", okřikne rytíře pan Maršálek. "Odpusťe Sire", omluví se princi Fridrichovi téměř současně oba rytíři. "Přátelé", snaží se Fridrich uvolnit rychle napjatou atmosféru, "ten kluk je mi velice drahý. Když jsem byl jako dítě poslán na Břežský dvůr, dělal mi společnost v mém odloučení od rodiny. Jsem jeho doživotním dlužníkem. Vím, že od dětství touží po životě u dvora, chci mu tento jeho sen splnit. Ve Fryštátě se stane učitelem a kazatelem, ...a taky mým společníkem. Jen jemu jsem se mohl svěřit naprosto se vším. Teď pro něho pojedete a přivedete ho sem na zámek ať se mu to líbí nebo ne". "Sire, máme ho přivést násilím?", zeptá se rytíř z Pelkova. "Myslím, že k tomu nedojde. Ale o mém záměru s ním nemluvte. Přijet musí, je to můj rozkaz. Zítra si přijďte pro povolávací listinu, kterou předáte panu Preissovi a pan Sekretář vám předá i propustkouvou listinu, která vás bude opravňovat projet všemi městy. Udělejte si cestu spíše příjemnou než spěšnou. Za 10 dní je má korunovace, nejpozději za týden ať jste zpátky". "Týden, Sire? Za týden jsme dvakrát tam a zase zpátky", odpoví rytíř z Rocnova.

Není to ani týden co rytíři odjeli a jsou zpátky. Princ Fridrich je už zahlédl z okna zámku, protože slyšel přijíždět družinu. Dolů na nádvoří ale nejde, počká na ně před sálem. A teď ho vidí. Je tady. Nejdůvěrnější osoba Fridrichova života. Jakub. Rytíři oznámí princi splněné poslání a představí mu pana Preisse. Když zůstanou sami, chvilku jen tak na sebe koukají a pak se velmi pevně obejmou. Oba jsou šťastní, že se zase vidí. Po 4 letech odloučení. Dojemné setkání však Jakub přeruší docela nazlobeným tónem: "Jak si to představuješ, poslat pro mě družinu rytířů, dát mi povel k odjezdu z domova a přivést mě sem jako nějakého cvičeného medvěda! Ani se mě nezeptáš, jestli se mi chce!" "A nechce?", zeptá se Fridrich. Samozřejmě, že se Jakubovi chtělo, vždyť na tento den myslel celou tu dobu. Ale Fridrichovi neodpoví. "Vím, že chceš být u dvora, tak jsem pro tebe poslal", na tohle Jakub slyší dobře, ale je zároveň v nejistotě, jestli Fridrichovi někdy dal najevo, že touží po životě u dvora. "Budeš ve Fryštátě učitelem a kazatelem". "Budu u dvora učit a kázat?", zeptá se celkem logicky. "U dvora né. Dám ti kostel a školu. Budeš učit fryštátské děti. ...A přál bych si..., chtěl bych,... prosímtě..., abys byl u dvora jako můj společník". Jakub se na Fridricha usměje, ale namítne: "Budeme někdy spolu jen my dva?" "Jakube, ještě dnes pojedeme do Frýdku. Tam budeme pár dní jen my dva. Máme si toho tolik co říct". "My dva, družina zbrojnošů a armáda dvořanů, nezapomněl jsi na ně?" Se smíchem Fridrich odpoví: "Nebuď hloupý Jakube, zámek je můj, vlastním už i zámky ve Skočově a v Bílsku. Za 3 dny mi otec předá vládu, budu... Jeho Milost Fridrich Kazimír Piast, vévoda Horního Slezska. Tady, ve Fryštátě, ...ale ve Frýdku chci být jen Fridrich, rozumíš? Jen Fridrich, nejlepší přítel toho času nazlobeného pana Jakuba Preisse, fryštátského učitele a kazatele. Ano, družina vojáků tam bude, s tím nic neudělám, ale jinak zámek bude jen pro nás dva. Vlastně tam bude ještě i kuchařka. Kuchařku si tam nechám, mám totiž velký hlad..." Fridrich věděl jak na Jakuba a ten zase nikdy nevydrží být nazlobený. Vlastně ani nebyl, jen si chtěl na Fridrichovi vybít vztek, protože Fridrich 4 roky vůbec nedal o sobě vědět. Jakubovi jen přišla zpráva o zasnoubení Fridricha s princeznou Kateřinou. Ve Frýdku spolu tráví čas lovem a rybařením.

Princ Fridrich je zpátky ve Fryštátě a dnes nastal nejvýznamnější den jeho života. Bude korunován vévodou Horního Slezska. Do Fryštátu se už od rána sjíždí dav obecného i městského lidu a přijíždí i spoustu urozených pánů. Ráno po probuzení dvořané oblečou Fridricha do slavnostního, vévodského oděvu a slavnostně vystrojí i jeho koně. Před zámkem na něho nasedne a společně s rytířskou družinou a šlechtici projíždí fryštátskými ulicemi, rozhazuje kolem sebe peníze a lidé provolávají "Sláva! Sláva! Ať žije vévoda!" Průvod se pak shromáždí před kostelem, kde nejvýše urození pánové pomůžou princi sesednout z koně. Ten pak jde v čele průvodu do kostela, kde už na něho čeká jeho otec, vévoda Václav III. Adam. Celým kostelem se prolíná hlasitý slavnostní chór zpěváků a zpěvaček, který se utiší, až když princ přijde k otci a k biskupovi. Tady princ Fridrich Kazimír složí slavnostní slib věrnosti Bohu, koruně a lidu. Na to si vévoda Václav III. Adam sundá z hlavy vévodskou korunu a položí ji na hlavu svému synovi, Jeho Milosti Fridrichu Kazimírovi, vévodovi královské země Horní Slezsko. Lid začne jásat a všichni jsou zváni na náměstí k velkému pobavení u rytířského turnaje a bohaté hostiny.

7. díl: FRYŠTÁT, léto 1560 až prosinec 1563

Vévoda Fridrich Kazimír pro upevnění své nové role vévody Horního Slezska potřebuje po sobě zanechat nějaké stavební památky stejně jako jeho děd Kazimír II. Fryštát je přímo posetý jeho stavbami. I takovým způsobem se panovníci reprezentují, obzvláště jsou-li to stavby užitečné. Vévoda Fridrich se rozhoduje ve Fryštátě postavit věž. Velkou a vysokou věž, kterou nikdo nepřehlédne. Má už i vybrané místo. Nová věž bude dominovat náměstí. Vévoda ji nechá postavit hned u Radnice, jako by chtěl navázat, či doplnit dědovu stavbu budovy Radnice. Radnice sice svou vlastní věž má, ta je však schovaná za budovou, není dominantní a jen tak skromně vykukuje ze dvora Radnice. Současně se stavbou nové věže se vévoda Fridrich rozhoduje postavit i nový kostel. Ještě nemá plnou představu kde bude a jak bude velký. Samozřejmě by chtěl postavit velkou katedrálu, ale je tady malý, no popravdě řečeno velký zádrhel. Finance. "Pane sektretáři, jak jsme na tom s vévodskou pokladnou?", ověřuje vévoda stav u pana Skočovského. "Sire, pro stavbu věže a kostela peníze nemáme. Ledaže by se Vaše Milost rozhodla upravit velikost staveb". "Chcete říct, že bychom mohli stavět, ale skromně? To nás nebude reprezentovat. Co půjčka? Stavět ale rozhodně musíme. Kostel bude pro pana Preisse, bude v něm kázat. Možná, že by kostel mohl být skromnější, postavíme ho za hradbami, naproti domu pana Preisse, který jsem mu dal, a ve kterém máme i zřízenou školu, kde pan Preiss učí. To by šlo. Kostel bude za hradbami a bude to kostel pohřební. Co se dá dělat, bude dřevěný. Pro stavbu pohřebního kostela se to hodí a nám to z pokladny nevezme peníze navíc". "Dovoluji si Vás upozornit, Sire, že s předáním vlády Vaším otcem, Jeho Milosti vévodou z Těšína, došlo i k předání vévodových dluhů. Částka je veliká. Na zahájení staveb bude potřeba úvěru." "Dobře, pane Sekretáři, zařiďte to a dejte mi zprávu. Věž musí být hotova do mé svatby s princeznou Kateřinou a ta je dohodnuta za 4 roky. Budeme se snažit mít do té doby postavený i kostel, to aby se pan Preiss nezačal nudit, když je kazatelem a nemá kde kázat", nadhodí žertovně vévoda. S panem Maršálkem ještě probere detaily a ten poté povolá stavebníky a architekty. Nakonec se zdá, že vše kolem nových staveb probíhá hladce a rychle, takže nový kostel brzy stojí a stavba nové věže je téměř u konce. Věž však musela být snížena a zeštíhlena. V této podobě neztrácí na své dominantnosti. Zdá se být vysoká, pod cimbuřím má hodiny, které ukazují správný čas do všech světových stran a v dolní partii je umístěn okázalý erb slezských Piastovců, kteří Slezsku vládnou již 450 let. Vévoda Fridrich je z nové věže nadšený, je to jeho první okázalá stavba. Už ví, že se věž stane hlavní dominantou jeho svatby s Kateřinou. Svatební veselí se již plánuje a připravuje jak na vévodově dvoře ve Fryštátě, tak i na vévodském dvoře v Lehnici. Svatba má mít obrovské rozměry a bude jednou z největších, a nejokázalejších jaké se kdy ve Slezsku udály. Prozatím si vévoda Fridrich dělá z věže místo setkávání s Jakubem Preissem. Jen mu vždy pošle vzkaz s oznámením: "Sejdeme se u věže." A ta se přehlídnout nedá...

Na jaře toku 1563 se vévoda Fridrich zeptá pana Maršálka, zda má vévodství nějaké pohledávky a nevyřízené účty. Zjistí se, že baron Kaspar Wilczek dluží vévodovi již ukončený nájem mílového práva města Bílska. "Pane Maršálku jeďte do Bílska a věc důkladně prověřte. Zjistěte co pana barona vedlo k tomu, že pozapomněl na svou povinnost vůči smlouvě, a dejte mu jasně najevo, že trváme na nápravě a dorovnání účtů. A vemte si s sebou početnou družinu rytířů, abychom pana barona trochu vylekali". Pan Maršálek se ale vrací s nepořízenou. "Pan baron Wilczek se necítí být ničím zavázán vůči Vaší Milosti, ale vůči Milosti vévody z Těšína", předával vzkaz pan Maršálek. Je to případ, který se musí rozluštit. Vévoda Fridrich tedy jede do Těšína ke svému otci zjistit více, a snad ho i požádat o rozuzlení této situace. Tady se však dozvídá o svém oprávněném nároku na vrácení nájemní smlouvy. Třebaže je smlouva sepsaná s vévodou z Těšína, po předání vlády přecházejí na nového vévodu i všechny dřívější závazky a smlouvy. Vévoda Fridrich tedy pověřuje pana Maršálka k vedení sporu, ten se ale protahuje až vévoda dá pana barona zatknout a uvěznit v cele. Baron Wilczek má všude své informátory, jedná nečestně a vévodu nesnáší. Fridricha to dopaluje. Sotva začal vládnout a už si nějaký baron na něm chce dokázat svou sílu. Ta však byla sražena vévodovým skutkem pana barona uvěznit. Baronovi informátoři tuto zprávu ihned odesílají na císařský dvůr do Vídně. Je to problém, protože žádný aristokrat nesmí dát zajmout jiného aristokrata, toto smí jen panovník. Fridrich si vzpomíná na obdobný případ svého děda Kazimíra z roku 1497. Tehdy dal Kazimír II. zatknout slezského vévodu Mikuláše z Opole za pokus o atentát na Kazimíra i na slezského biskupa. Ikdyž dalo Jeho Veličenstvo tehdejší český král Vladislav Jagellonský příkaz k propuštění vévody z Opole, Fridrichův děd Kazimír II. udělal něco jiného. Né, nepostavil se proti králi, ale protože Kazimír byl také panovníkem, obracel se na své oprávněné právo vévodu z Opole zatknout. Požádal slezský tribunál o urgentní rozhodnutí a ten Kazimírovo právo vladaře potvrdil. Vévoda z Opole byl tedy druhý den veřejně popraven. Vévoda Fridrich tedy zkusí svého děda napodobit. Pověří pana Maršálka obrátit se na slezský tribunál k posouzení práva. Spor se táhne ještě více jak rok, ale nakonec slezský tribunál rozhodne ve prospěch vévody Fridricha. Slezsko je sice zemí Koruny české, ale je zemí autonomní s vlastním panovníkem, tribunálem a biskupstvím. Poražený baron Wilczek vyrovnává vévodovi své dluhy, je propuštěn na svobodu, ale jednou provždy upadl v nemilost vévody Fridricha.

Na 8. září roku 1563 je vévoda Fridrich pozván ke korunovační ceremonii Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II. Habsburského v Prešpurku, kde je císař korunován Uherským králem. Vévoda proto pověřuje pana Maršálka přípravami na cestu, a s sebou vezmou i doprovodné pány rytíře z Rocnova a z Pelkova. Součástí průvodu budou i dva povozy s nákladem několika stanů k přenocování a třetí povoz se zásobami potravin, krmiva pro koně a jiných potřebných věcí. Bude je doprovázet i nevelký průvod složený z několika mužů zbrojní stráže, čeledíni a personál kuchyně. Průvody vedené mimo domovské slezské území jsou náročné na přípravu i cestu samotnou. Cesta do Prešpurku bude dlouhá, pojedou pomalu, podle možnosti jízdy povozů a každý večer před setměním zastaví na vybraném místě, kde čeledíni postaví stany k přenocování. Hlavní stan pro vévodu Fridricha, druhý stan pro pana Maršálka s pány rytíři a další stany, ve kterých společně přenocuje zbrojní stráž s čeledíny. Vévoda se s členy svého průvodu bude stravovat z vlastních zdrojů připravených v polní kuchyni, která také pojede s nimi. V Uhrách ztratila svou moc královská dynastie Zápolských, kterou založil bohatý uherský magnát Štefán Zápolský se svou chotí, vévodovou pratetou Hedvikou Piastovnou. Ta vyrůstala na dvorech v Těšíně a ve Fryštátě a po dosažení její plnoletosti roku 1486 ji vévodův děd Kazimír II. provdal do Uher, kde se stala matkou uherského krále Jana Zápolského a polské královny Barbory Jagellonské. V Uhrách vlastnila několik hradů, včetně Spišského a Trenčínského, kde by mohl vévoda Fridrich přenocovat, ale nyní to už není možné. Na cestu se z Fryštátu vydávají již několik dní před korunovací. V Prešpurku se vévoda pohybuje v těsné blízkosti Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána a spolu s jinými panovníky císařství Maxmiliánovi poháhají s osobními přípravami na korunovaci, oblékají ho do korunovačního oděvu a k císařově okázalosti ho také všude doprovázejí. Po korunovaci se průvod vévody Fridricha vydává stejnou cestou zpátky do Fryštátu. Mají s sebou nového cestujícího - vévoda Fridrich od Lombardského vévody koupil dvorního trpaslíka, kterého si Lombardský vévoda do Prešpurku vzal s sebou. Jistě bude milým dárkem pro Fridrichovu nastávající manželku, princeznu Kateřinu.

Je podzim roku 1563 a před vévodou Fridrichem je velká událost. 28. prosince se na Lehnickém dvoře svého strýce, Jeho Milosti vévody Fridricha III. žení s jeho dcerou, krásnou princeznou Kateřinou.

8. díl: FRYŠTÁT, BŘEH a LEHNICE, prosinec 1563 až jaro 1564

"Pane Maršálku", povolá vévoda Fridrich svého hlavního úředníka a počká až k němu příjde do trůní síně Fryštátského zámku, "Připravme se na cestu do Lehnice. Povolejte pana rytíře z Pelkova a pana rytíře z Rocnova a připojte k nim i družinu nejspolehlivějších rytířů podle vašeho úsudku. Na Lehnickém dvoře mého štědrého strýce, vévody Fridricha III. se zdržíme několik týdnů. Tato cesta proto bude pro rytíře něco jako cestou za odměnu". "Jsem Vám k službám, Sire", odpověděl pan Maršálek a ihned se pustil do příprav k odjezdu. Byl prosinec, ale zima letos ještě nechtěla přijít, jako by čekala na dobu až po Fridrichově svatbě. Počasí stále přálo, dokonce v slunečných dnech ani nebylo potřeba komnaty zámku vyhřívat. Když se celý vévodův průvod vydal na cestu, projížděl slezskými městy a jako obvykle, nocoval na slezských vévodských sídlech. Třetího dne průvod přijel do Břehu. Na nádvoří Břežského zámku dal vévoda panu Maršálkovi pokyn k zastavení průvodu, ale nikdo z koně nesesedá, pokud jako první nesesedne Jeho Milost vévoda Fridrich. Ten se ale zasněně rozhlížel po nádvoří. Nebyl tady od doby co v roce 1553 odjel do Fryštátu, a to je už 10 let. "Přátelé", protne vévoda Fridrich nostalgickou atmosféru, kterou tady svým zasněním vytvořil, "tady jsem jako chlapec vyrůstal v odloučení od svých rodičů, rodiny a přátel. Byl jsem tady jen já, správce zámku a nějaké služebnictvo". Všichni se zájmem poslouchali, ale hned první vévodova věta jim připadala dost krutá. "Tady jsem taky poprvé potkal pana Jakuba Preisse. Chodil sem jako malý chlapec z venkova, a tady na nádvoří každý den posedával a pozoroval dění na zámku", a obratem prstem ukázal, kde přesně to bylo. "To on mi ukázal, jak žijí obyčejní lidé, do té doby jsem nic takového neznal. Dokonce mě vodil na pastviny, pokaždé tam vydráždil býka a měli jsme oba co dělat, aby jsme před ním utekli". Rytíři se začali smát a hned bylo všem jasné, že tato noc bude veselá. Zároveň si všichni uvědomili, jak moc je pro vévodu tenhle Jakub Preiss důležitý. Už rozumnějí, proč si ho vévoda povolal do Fryštátu, a proč s ním často odjížděl do osamění Frýdeckého zámku. Pochopili, že tito dva jsou nerozluční přátelé, které spojuje silné, nepřetnutelné pouto vzpomínek z dětství. V hodovním sále Břežského zámku už na nevelký průvod čekala hostina. A rytíř Jiří Rocnar z Rocnova, který nikdy nevydrží být dlouho potichu, začíná s vyprávěním historek. Pochází z rodiny hostinských, takže veselé historky z prostředí výčepu má na rozdávání. Všichni se tím vesele baví a teď, když je atmosféra velice uvolněná, přihodí jednu královskou: "To mi jednou strýc Faciáš vyprávěl, jak k němu do hospody přijel francouzský král", když to Jiří řekl, všichni rytíři se rychle zchladili a zpozorněli, jestli před vévodou Jiří nezachází už moc daleko..., "Pane rytíři napijte se piva", chtěl touto vybídkou moudrý pan Maršálek odvést pozornost, a doufal, že Jiří změní téma. No, nestalo se tak, dokonce sám vévoda pana Maršálka ujistil, že dnes je krásný den, a všichni mají důvod se pořádně pobavit. Když rytíř Petr z Pelkova pochopil, že tahle historka vévodovi vadit nebude, vybízí svého parťáka Jiřího k pokračování: "Tak jak to bylo s tím králem, pokračuj a nenapínej nás". Jiřího nikdo nemusí dvakrát pobízet, a tak pokračuje: "Byl to vlastně polský král, ale francouz. V Krakově se mu nelíbilo, a když se dozvěděl, že v Paříži zemřel jeho bratr francouzský král, a že tento polský král se stal následníkem francouzského trůnu, začala se tomuto polskému králi, v jeho francouzské hlavičce..., promiňte Sire,", rychle se Jiří omluví za už opravdu velmi nezdvořilý úskok, ale vévoda Fridrich dělá, že si ničeho nevšiml. Stačilo se totiž jen dívat jak rytíř Jiří vypráví, jak u toho gestikuluje, rozhazuje rukama a dělá grimasy..., no zkrátka během Jiřího vyprávění se všichni hlasitě smějí až se drží za břicho. Jiří tedy pokračuje: "Plánoval útěk z královského hradu v Krakově. Jednoho dne tam uspořádal velkou královskou hostinu a pozval na ní co nejvíce lidí. Byl to jeho plán. Chtěl totiž, aby si nikdo nevšiml jak z královského hradu utíká. A to se taky stalo. Se svými věrnými pobočníky nasedl na koně a rychle pelášil do Fryštátu, kde už byl v bezpečí před polskými vojáky, kteří krále po nějaké chvíli začali pronásledovat. Král se ubytoval právě v hostinci mého strýce Faciáše, a ihned mu poručil, že si k večeři všichni dají šneky, tak aby sebou hodil". "Fůj, kdo může jíst šneky", namítá rytíř z Pelkova. "No..., ve Francii je to prý delikatesa", odvětí rychle Jiří a pokračuje ve vyprávění: "Jenže strýc Faciáš žádné šneky neměl, tak šel na dvůr nějaké pochytat. Dovedete si představit mého tlustého a nemotorného strýce, jak klekne na zem a po čtyřech chodí po dvoře a hledá šneky?" To už všichni doslova řvou smíchy, popadají se za břicho a sotva jsou schopni dýchat, "Už toho nech!" ozívá se rytíř z Pelkova, "Já už nemůžu, už mě bolí břicho" a všichni ostatní také přitakají, že jim bránice vibruje ostošest, ale Jiří je dál dráždí pokračováním a rovnou před vévodou klekne na kolena, po čtyřech se začne plazit po podlaze hodovního sálu a předvádí strýce Faciáše jako tlustého a nemotorného medvěda: "Brum, brum, kdepak jste..., brum, brum, pojďte k tatínkovi..."

Výborně naladěný vévoda Fridrich je už spolu se svou věrnou družinou rytířů v Lehnici. Setkává se tady s vévodou Fridrichem III. a s vévodkyní Kateřinou Maklenburskou. Jsou rádi, že se zase vidí a teď k tomu mají ještě radostnější důvod, vždyť vévoda Fridrich přijíždí do Lehnice vzít si za ženu jejich krásnou dceru Kateřinu. Vše je připraveno, počasí přeje a tak svatební veselí začíná. Každý den se na nádvoří koná obrovská hostina, armáda pážat nosí hory jídla na stoly a číšníci proudem rozlévají do pohárů všem pozvaným šlechticům. Denně se na nádvoří také koná rytířský turnaj. Začíná troubením trubačů a to už se dva rytíři na slavnostně oděných koních řítí proti sobě s dřevcem v ruce. Kdo z rytířů spadne, stává se rukojmím vítězného rytíře a ten pak žádá za jeho propuštění výkupné. Jestli je rytíř bohatý a vysoce urozeného původu, výkupné je o to vyšší. Lidé se baví, skandují a fandí každý svému oblíbenému rytíři. Nálada je tady v Lehnici výborná a právě v té nejlepší chvíli přijíždí do Lehnice i Jeho Veličenstvo císař Maxmilián II. Habsburský s družinou. Baví se spolu se všemi a po tři dny je tady čestným hostem. Císař si často volí chvíle, kdy chce být s novomažely osamotě a rozmlouvají spolu o životě a budoucnosti. Svatební veselí trvá v Lehnici několik týdnů a protože se počasí už ochlazuje, nastává čas jet domů. Mladé vévodkyni se však v té chvíli udělá nevolno, dostává horečku a proto dvorní lékař její cestu na Fryštátský dvůr, který je od Lehnice vzdálen čtyřdenní cestou, nedodporučuje. Odjezd vévodkyně Kateřiny se tak odkládá na jaro příštího roku.

Zatímco se průvod vévody Fridricha vrací domů, padá již sníh a je chladno. Ve Fryštátě na něho myslí Jakub Preiss, který se svatební oslavy v Lehnici nemohl zúčastnit, protože není ani urozeného původu, ani rytíř. Přemýšlí o svém životě, jestli nebude ve Fryštátě osamělý až si vévoda Fridrich přiveze na zámek svou ženu. Vždyť už teď mají na sebe tak málo času. I Jakub je totiž dost vytížený. Je kazatelem v novém kostele svatého Marka a hned naproti kostela dostal od Fridricha malý dům, ve kterém může Jakub bydlet, ale on tady provozuje školu. Vévoda Fridrich si totiž přeje, aby fryštátské děti uměly číst, psát a počítat, aby se pak v životě mohly mít lépe. S tím jsou spolu zajedno, ostatně jako snad se vším. Práce Jakuba těší a své školní děti má rád. Nahrazují mu rodinu a vlastní děti. Jakub se nikdy neožení, ve svém srdci nemá dost místa pro jiného člověka. Nade všechno je připoután k vévodovi Fridrichovi. Fridrich mu na zámku drží ložnici v zámeckém křídle, kde žijí dvořané a ikdyž Jakub není povinnován zúčastňovat se ranního nebo i večerního hodování s vévodou, téměř každý den tam je a je vždy srdečně vévodou přivítán. Jakub si ve Fryštátě získal dobrou pověst jako učitel i jako kazatel. Jako učitel je placen mzdou z městské pokladny, jako kazatel dostává dary od věřících a je také finančně odměňován jako vévodův dvorní společník. I aristokraté, kteří se na fryštátském dvoře pohybují, Jakuba respektují a považují ho za součást dvora. Není ale z jejich společenských vrstev, proto Jakuba ani nikdy nezvou do své soukromé společnosti. To mu však nevadí. Když tak o svém životě uvažuje, zjišťuje, že je vlastně docela šťastný a žije si ve Fryštátě nad slušné poměry, jaké by v Břehu neměl. Nějaké peníze tam posílá rodičům. Svatební průvod vévody Fridricha se vrací do Fryštátu. Jak jinak, povolává si hned k sobě svého společníka Jakuba. Potřebuje se mu svěřit se svým strachem o zdraví vévodkyně Kateřiny, což je ostatně i důvod, proč s ním nepřijela. Stráví společnou noc na Frýdeckém zámku a pozítří se vracejí do Fryštátu.

Při ranním nástupu všech fryštátských rytířů, pan Maršálek jménem Jeho Milosti vévody Fridricha, děkuje přítomným svatebního průvodu a zároveň rytíře informuje o jejich jarním opětovném povolání k doprovodu Její Milosti vévodkyně Kateřiny z Lehnice do Fryštátu. Když pan Maršálek skončí ranní promluvu k rytířům, provolá: "Rytíř Petr Pelko z Pelkova!" "Zde!" "Rytíř Jiří Rocnar z Rocnova!" "Zde!" "Ihned po rozchodu se budete hlásit u Jeho Milosti vévody! Rozchod!" Pan Maršálek tedy doprovodí oba rytíře do trůní síně Fryštátského zámku. Vévoda když je uvidí, vzpomene si, jak mu v Břehu rytíř z Rocnova předváděl svého strýce coby medvěda a nenápadně se usměje. "Přátelé, sloužíte mi věrně už několik let a při posledním vašem poslání jste se skutečně vyznamenali. Předvším pan rytíř z Rocnova. Co myslíte, pane Maršálku, není to příhodná chvíle, aby Naše Milost panu rytíři projevila štědrost?" Rytíř z Rocnova nic takového nečekal a je zcela zaskočen. "Pane z Rocnova, je nějaký sen či nějaké vaše přání, které vám dosud nebylo splněno?" "Sire, mou největší dosavadní ctí je být Vaším pokorným služebníkem, všechny mé sny jsou vedle této cti ničím", řekl vskutku velice skromně Jiří. "Sire, dovolte mi promluvit", skočí jim do řeči rytíř Petr z Pelkova. "Jen mluvte, příteli". "Snad nebudu příliš smělý a nepřekroutím vyjádřenou skromnost pana z Rocnova a jeho upřímnou oddanost Vaší Milosti, ale je mi známo, že pan z Rocnova jeden velký sen a nesplněné přání má". "A které?", táže se vévoda, jako kdyby vůbec nic netušil a neměl pro rytíře z Rocnova připravenou odměnu přesně podle informací, které o panu z Rocnova má. "Sire, prosím, promiňte mi mou troufalost a jestli Vás uvedu do rozpaků. Pan z Rocnova téměř denně mluví o své velké touze vlastnit nějaký šenk". Rytíř z Rocnova doslova zbledne jak je mu před vévodou trapně a nenápadně do rytíře Petra strčí. "Ano? Je to tak pane z Rocnova?" "Sire, neodvažuji si pro svou skromnost Vám přitakat", odpoví Jiří se skloněnou hlavou. "Pane Sekretáři, přijďte k nám", provolá poměrně nahlas vévoda směrem ke dveřím, aby to bylo slyšet i za ně, kde má pan Sekretář Jan Skočovský své místo. Do dveří tedy vstoupí a v ruce drží dvě listiny. Rytíři z Rocnova se rozklepou kolena, jak je nervózní. Všechno co teď Jeho Milost vévoda řekne nebo udělá, může úplně obrátit Jiřího dosavadní život naruby. "Je všechno zařízeno?", ověřuje vévoda, "Ano, Sire, vše je zařízeno tak jak bylo přáním Vaší Milosti", odpoví pan Sekretář. "Pane z Rocnova, postavte se do pozoru!", příkáže pan Maršálek, protože ví co v listninách je. "Tady v této listině je schválená koncese na provozování vinného šenku a pivního výčepu s dobou provozování na neurčito na jméno Jiří Rocnar z Rocnova, toho času rytíř Fryštátské elitní rytířské družiny", s radostí oznamuje vévoda. Jiří sotva dýchá, ale to není všechno, ještě je tady jedna listina. "Za dosavadní vynikající výsledky a projevenou věrnost Naší Milosti vévody Horního Slezska, vám pane rytíři Naše Milost vévoda Horního Slezska v této druhé listině daruje dům na fryštátském Předzámčí před Horní branou, na rohu Zámecké a Radniční ulice. Jste spokojen?" "Sire, nikdy bych se neodvážil ani pomyslet. Jsem Vaším nejpokornějším služebníkem a doživotním dlužníkem". Když oba rytíři odejdou z trůnní síně, Jiří se neovládne a vykřikne: "Mám šenk!" Slyšet to bylo až do trůnní síně, ale ikdyž se vévoda s panem Maršálkem na sebe podívají, nechají to bez povšimnutí, vždyť je to pro Jiřího z Rocnova velký den. Jen dvořané, kteří byli právě na chodbě zámku je napomenuli: "Pšššššt!" A oba rytíři se rozběhli a se smíchem a velkou radostí to šli oslavit do prvního výčepu. Vévoda Fridrich takto často obdarovával své nejvěrnější služebníky. Jednak tím ocenil jejich dosavadní výkony, ale také si tímto kupoval jejich oddanost. Za věrnou a spolehlivou službu povýšil vévoda i svého Sekretáře pana Jana Skočovského do rytířského stavu.

Zima končí a jaro přichází. Sluneční paprsky nesměle ohřívají zem a ovzduším se line omamná vůně prvních jarních květů. Je krásné jaro roku 1564. Vévoda Fridrich se nemůže dočkat uvedení své ženy, vévodkyně Kateřiny na svém sídle ve Fryštátě a koná přípravy k jejímu příjezdu. "Pane Maršálku, za dva týdny přijede vévodkyně Kateřina a mou vůlí je ji ve Fryštátě přivítat velkolepým způsobem. Asi za týden odešlete co nevětší skupinu rytířů, kteří pojedou do Lehnice a přivedou vévodkyni. V Lehnici se připojí průvod vévody Lehnického a společně doprovodí vévodkyni ke mě na zámek. Vás pane Maršálku potřebuji tady, aby jste společně s panem Hofmistrem dohlížel na přípravy slavnostního uvedení vévodkyně. Doporučíte někoho, kdo vás v čele průvodu zastoupí?" "Ano Sire, zastoupí mne pan Tomáš Milický z Jilemnice. V družině nebude chybět rytíř z Rocnova a rytíř z Pelkova". "Výborně pane Maršálku. Chci vás pověřit přípravami, protože se již zítra odeberu na Frýdecký zámek, kde s panem Preissem strávím své poslední dny ve svobodném stavu." "Chce Vaše Milost urychlit čas netrpělivého čekání na Její Milost vévodkyni?" "Ano, pane Maršálku, i tak se to dá říct. Obávám se, že s příjezdem vévodkyně už mi na některé kratochvíle nezbyde čas." "Pouta manželská jsou krásná, ale svazující, Sire", promluví pan Maršálek obohacen velkými zkušenostmi. "Pouta manželská jsou krásná, milý Maršálku, ale taky drahá", pousměje se vévoda Fridrich. "Pane Sekretáři, pojďte sem. Jaký je stav naší pokladny?" "Stav Vaší poklady není zcela uspokojivý, Sire. Dluhy Jeho Milosti vévody z Těšína, které Vám, Sire, přenechal a také Vaše nové úvěry se daří splácet, ale rezerva v pokladně roste velmi pomalu." "Rezerva v pokladně roste velmi pomalu..." zopakuje sekretářova slova vévoda Fridrich, "...ale po příjezdu Její Milosti vévodkyně rezerva v pokladně neporoste vůbec. Kde máme největší výdaje, a odkud máme největší zdroje příjmu?" "Největší výdaje, Sire, jsou za vedení Vašeho dvora. Naopak nejvyšší příjmy máme z vévodského pivovaru a z vévodských rybníků." "Chod dvora si nemůžu dovolit omezit. Ale můžeme nějak zvýšit příjmy. Je nám známo, že pan Wolf prodává 11 svých rybníků, které jsou v blízkosti těch našich v Olšinách." "Ano Sire, to je pravda", odpoví pohotově pan Maršálek. "Pane Sekretáři, sepište návrh kupní smlouvy a mým jménem nabídněte panu Wolfovi odkup těch rybníků. Je to investice, která se nám vyplatí už s nejbližšími výlovy. Co se týče příjmů z našeho pivovaru, vydám zákon o povinném odebírání piva výhradně z našeho pivovaru pro všechny šenky, výčepy a hostince ve Fryštátě a v jeho okolí až k městům Těšínu, Frýdku a Bílsku." "Sire, to se krčmářům a majitelům vedlejších pivovarů nebude líbit", namítne oprávněně pan Maršálek. "Víme. Hostinská zařízení čerpají své vysoké příjmy z toho, že My, Naše Milost se staráme o rozvoj vévodství. Bude to pro ně něco jako nová daň z příjmu", rozhodl vévoda.

O dva týdny později přijíždí do Fryštátu velkolepý slavnostní průvod Její Milosti vévodkyně Kateřiny z Lehnice. Průvod tvoří dvě skupiny jezdců na koních. Jedna je složena z rytířů Fryštátské elitní družiny rytířů a druhou skupinu tvoří početný doprovod Jeho Milosti vévody Fridricha III., který průvod své dcery osobně vede. Na zámeckém nádvoří před Fryštátským zámkem oslavy už začínají. Slavnostní fanfáry trubačů vítají svou novou paní, vévodkyni Kateřinu a všichni usedají za bohatě prostřené stoly. Kejklíři se předvádějí k pobavení hodujících a také muzikanti vyhrávají k dobré náladě. Vyvrcholením svatebních oslav je velkolepý rytířský turnaj, jehož hlavní dominantou a ozdobou celé svatební oslavy se stává vévodova nová věž s erbem rodu slezských Piastovců. Vévoda Fridrich tak opět napodobuje oslavy, které na zámku konal jeho děd Kazimír II., například k příležitosti uvítání královského průvodu Jeho Veličenstva českého krále Vladislava Jagellonského, který Fryštátem roku 1471 projížděl na svou korunovaci do Prahy. Její Milost vévodkyně Kateřina po svém uvedení ve svém novém domově také přijímá hold svých poddaných. V první řadě je to pan Ferenc z Budína, který se stává její pravou rukou ve věcech řízení dvora. Vévodkyně Kateřina také dostává od vévody Fridricha dvorského trpaslíka, který jí bude všude dělat společnost, bude bavit ji i její dvorní dámy a bude jí také informovat o veškerém dění u dvora. Mezi dvorními dámami, které budou vévodkyni následovat kamkoli se pohne, se oblíbenou společnicí vévodkyně stává mladá paní Larišová ze Lhoty a Karviné. Dvorní dámy budou s Její Milostí vévodkyní Kateřinou trávit veškerý čas. Budou se společně vzdělávat, konat nějaké drobné ruční práce jako je například zdobení předmětů nebo vyšívání deček a budou také spolu provozovat zábavu v podobě hraní na hudební nástroje, zpívání nebo hraní míčových a jiných her. Vévoda Fridrich také vévodkyni Kateřině představuje svého přítele z dětství, dvorního společníka pana Jakuba Preisse z Břehu. "Budete mi pane Preissi připomínat domov". "Mě je, Vaše Milosti, velkou ctí se s Vámi přivítat ve Fryštátě, který jsem přijal za svůj domov před 4 léty, a jak věřím, přijmete ho za svůj domov i Vy." "Ano pane Preissi, na to se velmi těším a těším se, jak mi vévoda Fridrich prozradil, až navštívím vaši školu a kostel. Budu moc ráda, když vy, přítel vévody Fridricha, budete i přítelem mým. Ráda vás pane Preissi budu hostit u vévodského stolu." Fridrich byl neuvěřitelně spokojený a šťastný. Dvě nejdůležitější osoby jeho života si rozumí. "Je mi velkou ctí Vaše Milosti", odpověděl Jakub.

9. díl: FRYŠTÁT, jaro 1564 až září 1569

Její Milost vévodkyně Kateřina byla úspěšně uvedena ve svém novém sídle Fryštátě, seznámila se s dvorem, kterému bude velet a vybrala si dvorní dámy, které jí budou dělat každodenní společnost. Často se s dámami bude procházet po nádvoří k reprezentaci zámku a jezdit na koni pod ním. Vévoda Fridrich s vévodkyní tráví mnoho času. Velice se milují a proto nikoho nepřekvapí, když se 6. srpna 1565 na Fryštátském zámku narodí okouzlující princezna, která dostává jméno po své matce Kateřině. Je to již několikátá generace princezen a vévodkyň v rodové linii Kateřiny s tímto jménem. Fridrich je na vrcholu svého štěstí. Právě tak jak si už jako malé dítě dal za cíl, v dospělosti uplatňuje: O svou rodinu se vzorně a s velkou hrdostí stará a s láskou o ni pečuje. I přes veškerou jeho osobní lásku k vévodkyni a k malé princezničce, však dvorská etiketa slezského panovnického sídla nařizuje, aby malá princezna Kateřina měla svou chůvu a vychovatelku. Pro její krásnější a veselejší dětství na Fryštátském zámku, vévoda Fridrich do zámeckých komnat pořizuje velké klece s exotickými papoušky. Projevuje se u něj také sběratelská vášeň drahých uměleckých předmětů. Brzy je jimi vyzdoben celý zámek až se tyto předměty stanou příčinou závisti císaře Maxmiliána II., který podobnou vášní oplívá. V době renesance byly umělecké předměty u aristokratů velmi žádané, ale byly neskutečně drahé. Vévoda Fridrich si to nemohl z finančních důvodů dovolit. Pokladnu sice před nedávnem stabilizoval, když zavedl příslušná opatření, ale jeho rostoucí obliba v okázalosti a životě na vysoké noze způsobila, že se pokladna opět rychle vyprazdňovala. Do toho přišel vévodovi astronomický účet k úhradě výdajů za svatební veselí v Lehnici. Vévoda se ale proti tomu ohrazuje. Tamní oslava měla jít na vrub vévodovi z Lehnice, Fridrichovu strýci a tchánovi. Fridrich hradil výdaje za fryštátskou část oslav. Vévoda z Lehnice je však jiného názoru. Oslavy v Lehnici byly pompézní, zúčastnilo se jich na 2000 šlechticů, kteří zkonzumovali a vypili obrovské množství potravin a nápojů. Vévoda Fridrich tak musí čelit rodinnému sporu, který bude muset vyřešit císař Maxmilián. I on byl přítomen na svatební oslavě v Lehnici, takže ví jak okázalé byly. Uznává, že svatbu nevěsty by měl hradit její otec a vévodovi z Lehnice se diví jaký postoj k tomu zaujal. Nakonec císař rozhodl o rozdělení nákladů, ale na uhrazení částky Fridrichova podílu významně přispěl. Dluhy ale vévodovi dál rostou. Vede sice ve Fryštátě okázalý dvůr, ten je však velmi nákladný. Pro vévodkyni Kateřinu pořádá plesy, pro pobavení svých poddaných koná rytířské turnaje a pro svou neutuchající zálibu v lovu, kupuje ty nejvzácnější koně a psy. Do toho přijde Fridrichova touha realizovat stavbu svého nového sídla. Volí si krásné místo za fryštátským Horním Předměstím a zahajuje tam stavbu krásného renesančního zámku Ráj.

Roku 1566 však na Fryštátský dvůr přichází tragická zpráva: Fridrichova matka, vévodkyně Marie z Pernštejna umírá. Po narození princezny Kateřinky vévodkyně Marie odešla z Fryštátského zámku a vrátila se na zámek svého otce v Pardubicích. Její vztah s Fridrichovým otcem byl chladný, vévoda se o svou ženu nezajímal a ani Fridrich nemůže říct, že by s matkou prožil významnou část svého života. V podstatě spolu byli jen prvních 7 let Fridrichova života a to byl Fridrich ještě pod opatrovnictvím vychovatelky. Pak byl Fridrich poslán do Dolního Slezska odkud se vrátil už jako mládenec toužící po vládnutí. Stav Fridrichovy vévodské pokladny je trisktní a upadá do stále větších dluhů. Největší výdaje má tentokrát za stavbu zámku Ráj.

Fridrichův otec se roku 1567 žení podruhé. Vybral si mladou princeznu z Drážďan. Vévodkyně Kateřina Sidonie Sasko-Lauenburská tak přijíždí asi v tříset členném průvodu do Fryštátu, kde ji vévoda Fridrich, spolu s vévodkyní Kateřinou vítají na svém dvoře. Vévoda je slavnostně oblečen do okázalého oděvu v modro-zlatých barvách a stejně tak je i oděn kůň na kterém vévoda sedí. Vévodkyni Sidonii předává dar, velký zlatý řetěz z francouzských mincí. Byl velice drahý. I tak ale vévoda cítil povinnost předvést se v nejlepším světle. Po společném večerním hodování vévodkyně Sidonie druhý den odjíždí do Těšína, kde se koná její svatba s Fridrichovým otcem. Vévoda z Těšína se v duhém manželství chová o poznání lépe a i jeho vztah s Fridrichem se lepší. Své druhé ženě věnuje palácový dům na fryštátském náměstí, kde vévodkyně Sidonie ráda pobývá. Palác má své vlastní stáje a je na dohled od zámku.

Vévoda Fridrich stále častěji odjíždí se svými šlechtici na lov. Je to jeho vášeň, díky které zahání starosti o udržení dvora, který je stále více finančně náročnější. Lovecký revír Fryštátského zámku je rozlehlý a oblíbený byl u všech Fridrichových předků. Založil ho vévoda Mečislav před rokem 1290, když zde i zakládal stavbu Fryštátského loveckého zámku. Kolem roku 1370 byl zámek i revír značně rozšířen vévodou Přemyslem I. a za vlády Fridrichova děda, vévody a Vicekrále Kazimíra II., v něm byly zakládány rybníky, ke kterým pak i Fridrich připojil dalších 11. Lovecký revír Fryštátského zámku se vyznačuje různorodostí zvěře zde žijící. Fridrichův otec se i přesto ale rozhodl roku 1543 v něm vybudovat oboru, pro snažší a rychlejší lov dančí, losí a jelení zvěře, jejíž maso pak bylo předkládáno na stoly těšínského i fryštátského sídla.

Na jaře roku 1569 se zdravotní stav vévodkyně Kateřiny zhoršuje. V Lehnici, odkud vévodkyně pochází, vrcholí morová epidemie a je možné, že se tam vévodkyně touto chorobou nakazila ještě před odjezdem do Fryštátu. Vévoda Fridrich je tím zcela zdrcen. Povolává nejlepší lékaře a nešetří na její léčbu. Je také nucen zavřít ji do karantény v komnatách Bílé věže, aby se choroba dále nešířila. Dochází tam za ní každý den. Není to ale dobré. Vévodkyně je na tom zdravotně velmi špatně a 3. září roku 1569 kolem 22h umírá. Fridrich je zdrcen. Ztrácí největší lásku svého života. Od této chvíle už nic nebude jako dříve. O malou princeznu Kateřinu se začne starat vévodkyně Sidonie na svém Těšínském dvoře. Fridrich je tak odloučen i od ní a život na Fryštátském zámku se mu zdá být zcela prázdný. Vévodkyni Kateřinu pochovává v Bílé věži, v místě kde ji viděl živou naposledy...

10. díl: FRYŠTÁT, září 1569 až květen 1571

Vévoda Fridrich uspořádal své ženě, vévodkyni Kateřině vskutku velkolepý pohřeb. Přijeli snad všichni šlechticové ze Slezska a kdo nemohl, omluvil se a poslal za sebe vyslance. Tak to bylo i v případě účasti Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II. Habsburského. Vévodkyni Kateřinu pohřbili v útrobách Bílé věže, kde ji vévoda viděl živou naposledy a když pietní akt i s hostinou skončily a hosté odjeli zpátky do svých sídel, vévoda Fridrich osaměl. Doléhá na něj velká deprese a zhoršuje se mu jeho duševní zdraví, což je zřejmě zapříčiněno jeho traumatickými zážitky z vévodského sídla v Těšíně, kde vévoda Fridrich žil s rodiči prvních 6-7 let. Špatné duševní zdraví nahlodávalo vévodovi i zdraví tělesné. Uléhá na lůžko své komnaty a nevychází ven. Stará se o něj jen pan Maršálek, věrný to vévodův zástupce a vyslanec. Pamatuje Fridrichova dědu, vévodu Kazimíra II., viděl ho umírat a vévodu Fridricha zase viděl vyrůstat. A teď je s ním v úzkém a důvěrném vztahu už několik let. Má ho rád jako svého syna. Dává vévodovi radu, aby odpočíval, a projevil mu důvěru ve věci řízení dvora. Takováto situace trvá naštěstí jen pár dní. Podzimní slunce ještě hřeje, stromy se pomalu barví do zlatova a vévodovi Fridrichovi se začíná vracet nálada. Alespoň do té míry, že vychází z komnaty i ze zámku, a jde se procházet po zámeckém nádvoří. Táhne ho to však k Bílé věži. Tam je jeho milovaná žena a dobře to ví. Cítí se být k ní přitahován a čím více se k věži blíží, tím větší dostává pocit, že se k vévodkyni přibližuje. Byla opravdu tam, na dosah jeho ruky a vévoda si to dobře uvědomuje, ale nedokáže přijmout fakt, že k ní nemůže přijít a pohladit ji. Obejmout ji jako vždycky. Stojí před věží a jen tak na ni kouká. V mysli si promítá vzpomínky, jak spolu jezdili pod zámkem na koni, jak spolu tančili na zámeckém plese, jak se spolu procházeli právě tady, kolem Bílé věže, jak si společně hráli s jejich malou princezničkou a jak večer chodil do jejích komnat... Všechno je tak skutečné, všechna místa vzpomínek jsou tady..., jen vévodkyně tady není. Už ani nebude... Den co den vévoda Fridrich přichází k věži a jako by s ní promlouval. Vždy přinese květinu, stojí tady... a odejde. Den co den. Jakub Preiss se v den pohřbu vévodkyně Kateřiny ze zámku odstěhoval. Věděl, že vévoda snad bude chtít být o samotě. Byli tady s ním i jeho příbuzní, tak se raději stáhl do svého malého domku, který má za hradbami Fryštátu u kostela svatého Marka. Je však Fridrichův nejlepší přítel, nemají před sebou žádná tajemství, prožili spolu celý dosavadní život a znají se naprosto důvěrně a dokonale, proto Jakub cítí, že by měl za Fridrichem přijít. Je to od pohřbu vévodkyně přeci jen už několik dní. Vévodu Fridricha nachází pod Bílou věží. Už zdálky ho pozoruje. Nejde k němu. Sleduje vévodu, který se však ani nepohne. Stojí před věží, a jen tam stojí. Jakub tedy k Fridrichovi přistoupí ze zadu a opatrně, jemně mu položí ruku na rameno. "Fridrichu...", osloví ho velmi útěšně, "Jakube!" Skoro se až vévoda lekne, ale bez jakéhokoliv zaváhání se k Jakubovi otočí čelem a s naprostou důvěrou ho objímá a pláče na rameni. "Jakube..., ona už tady není..."

"Vrať se na zámek Jakube, už mě nikdy neopouštěj", prosí vévoda Fridrich svého přítele Jakuba o trvalou společnost, "Jsi jako můj bratr, jsi mi více než bratrem, potřebuji tě mít u sebe. Nemám už nikoho jiného." Společnost přítele z dětství dělá vévodovi opravdu dobře. Rychle se zotavuje ze svých duševních poruch a vrací se mu síla i chuť vládnout.

"Pane Sekretáři přijďte k nám", volá vévoda pana Skočovského k sobě do trůní síně, kde je vévoda společně s panem Maršálkem, "Jaký je stav Naší pokladny?" "Sire", odpoví zoufale pan Sekretář, "Stav pokladny Vaší Milosti je velmi neutěšující", říká pan Sekretář trochu nesměle, ale vždy s úředním a oficiální tónem v hlase. "Vaše Milost by měla neprodleně zahájit úsporná opatření, stav pokladny Vaší Milosti se blíží k bankrotu, nemluvě o tom, že další úvěry už jsou pro Vaší Milost zamítány". No, opravdu vážná situace. Vévoda Fridrich byl však už od malička rozhodný, dokázal bleskurychle vymyslet plán, a co víc, uměl ho ihned zrealizovat. Bezodkladně. Zahájení realizace plánu ihned. Každý plán, každý svůj cíl, ať už šlo o dětské sny nebo o reálnou skutečnost, dokázal vévoda Fridrich uskutečnit. Sám se vždy příkladně a disciplinovaně držel naplánovaných postupů. "Dobrá, souhlasím s úspornými opatřeními, kde tedy máme největší výdaje?" "U dvora, Sire. A účty za stavbu zámku Ráj jsou velmi vysoké, nemůžeme si dovolit je proplácet bez dalšího úvěru". "Ten však Naše Milost už nedostane, víme. Zámek Ráj si přesto prozatím ponecháme. V jakém je stavu stavba zámku, pane Maršálku?" "Stavba zámku Ráj, je již ukončena. Zbývají jen dokončovací práce a práce na zahradě, Sire". "Jak jsem řekl, zámek Ráj si ponecháme a zbývající účty uhradíme. Dáme však do prodeje Naše zámky ve Frýdku, Skočově a v Bílsku. Když v nich nebydlíme, nebudeme si je vydržovat. A pokud na těchto zámcích udržujeme personál, zůstane na nich už jen správce." "Vaše Milosti, dovoluji si Vás upozornit, že zámek ve Frýdku jste dal do zástavy, kvůli úvěru. Má-li se zámek ve Frýdku prodat, bude Vaše Milost nejprve muset uhradit úvěr za stavbu zámku Ráj", namítá pan Sekretář. "Souhlasím pane Sekretáři, s prodejem zámku ve Frýdku prozatím tedy počkáme", a bleskurychle se vévodovi promítnou vzpomínky na jeho zdejší osamělé pobyty s Jakubem. Jak tady hodovali, pili, lovili zvěř a rybařili. Byli to krásné chvíle, při kterých se vévoda potřeboval odreagovat a přijít na jiné myšlenky. "Úsporná opatření se však citelně dotknou vedení dvora, naprosto souhlasíme s tím, že jsou nutné. Její Milost vévodkyně Kateřina s námi už není a my tančit na plesích nehodláme", říká trochu ironicky, "jsou-li tedy nějaké plesy naplánované, zrušíme je bez náhrady. Dvůr Její Milosti vévodkyně Kateřiny také rozpustíme. Vyřiďte všem dvořanům, že jsme v neočekávané situaci a že děkujeme za jejich společnost. Hodování se uskromní. U stolu budou jen ti, kteří u dvora zůstanou. Jaké potěšení, že v rámci úspor bude muset Naše Milost častěji jezdit na lov, ať má Naše Milost nějaké to sousto zdarma...", usměje se vévoda a pan Maršálek s panem Sekretářem se přidají. "Pana trpaslíka prodáme na jiný dvůr nebo ho nabídneme zpět do Lombardie. A..., pane Maršálku, omluvte mou necitelnou otevřenost, která vás jistě zasáhne..., ...rozpustíme i Naši elitní rytířskou družinu". Tato zpráva opravdu pana Maršálka silně zasáhla, ale zdá se, že se s touto zprávou rychle vyrovnává. "Vaše Milost již nebude potřebovat mít rytíře k dispozici?", ptá se pan Maršálek, jako by potřeboval čas na rozdýchání šokujícího oznámení. Vévoda Fridrich to vycítí správně a trochu pana Maršálka uklidní: "Všechna Naše úsporná opatření jsou dočasná. Až na tom budeme lépe, některá právě teď zavedená opatření zrušíme a obnovíme poměry Našeho dvora. Naše Milost si ponechá k dispozici jen pana rytíře z Rocnova a pana rytíře z Pelkova. Ale nebudeme si pány rytíře vydržovat v pohotovosti. Vždy si je povoláme jen k jednotlivému poslání. Pane Maršálku, oznamte jim to a dejte mi zprávu jestli s tím pánové rytíři souhlasí. Ostatním rytířům vysvětlete situaci a poděkujte jim jménem Naší Milosti za dosavadní vykonanou službu a věrnost." "Zařídím věc přesně podle Vašeho pokynu, Sire", odpoví už uklidněný pan Maršálek. "No a pak tady máme vojenskou stráž. Ochraňuje nejen Naši Milost a vévodské sídlo, ale také zámecké hradby, které jsou ovšem především hradbami městskými a vykonávají a udržují pořádek především ve městě. Vyřiďte tedy panu městskému Purkmistrovi, že finanční náklady za vydržování si vojenské stráže nyní přecházejí na městskou pokladnu a vysvětlete mu situaci. Naznačte panu Purkmistrovi, že v opačném případě vojenská stráž bude značně omezena v pohybu po hradbách a na městských prostranstvích, ne-li zrušena. Pan Purkmistr by si měl své město chránit ze svého rozpočtu, který zdaleka není nedostačující a to jen díky Naší Milosti. Ale to panu Purkmistrovi už neříkejte".

Vévoda poté co rozdal úkoly k zahájení úsporných opatření, nabyl dojmu, že situace je zachráněna a že může začít znovu. Dokonce ho i napadla myšlenka k novému sňatku, tedy ovšem v případě, že půjde o bohatou, nebo velmi bohatou nevěstu... Plný chuti do života se setkává s Jakubem a zcela v dobré náladě se s ním prochází po Fryštátu.

Morová epidemie však sílí a prohání se Slezskem. Roku 1570 dorazila i do Fryštátu a skosila tady už několik tisíc lidí. V zimě na přelomu roku 1570 a 1571 vévoda Fridrich vážně onemocněl. Nebyla to duševní trýzeň, ale podezření na morovou chorobu. Úsporná opatření, která vévoda zavedl už více jak před rokem plní svá očekávání, ale situace ještě není zcela za vodou. Jeho Veličenstvo císař, které je dobře informováno o finanční situaci vévodství Horního Slezska a dokonce je i informováno o vážném zdravotním stavu vévody Fridricha, posílá spěšně povolávací list vévodovi, aby se neprodleně a osobně dostavil k Jeho Veličenstvu císaři Maxmiliánovi na císařský dvůr ve Vídni. Vévoda Fridrich toho však není schopen. Pověřuje pana Sekretáře, aby jménem Jeho Milosti, vévody Hornoslezského, vyjádřil omluvu, že pro vážný zdravotní stav nemůže se Jeho Milost vévoda Fridrich Kazimír dostavit k Jeho Veličenstvu císaři. V průběhu zimy Jeho Veličenstvo císař posílá vévodovi druhý povolávací list. Zdravotní stav vévody Fridricha se však nezlepšil, a proto i v tomto případě posílá Jeho Veličenstvu císaři omluvnou odpověď. Cisaři to však nestačilo. Chtěl, a trval na tom, aby vévoda sebral všechny své síly a na císařský dvůr přijel. "Toho času se Jeho Veličenstvo dočasně nachází na svém Pražském dvoře a očekává neodkladný příjezd vévody Horního Slezska." Jízda do Prahy byla o poznání náročnější než cestovat do Vídně. Navíc je Praha od Fryštátu vzdálena o jeden cestovní den navíc než je Vídeň. Ze strany císaře tato naléhavost povolat k sobě vévodu právě teď byla opravdu necitelná. Vévodovi tedy pomáhají vstát z postele a doprovázejí ho ke kočáru. Vyčerpaný vévoda nasedá a průvod složený z pana Maršálka a rytíře Petra Pelka z Pelkova a rytíře Jiřího Rocnara z Rocnova, se na přelomu dubna a května roku 1571 vydává na svou dlouhou pouť za Jeho Veličenstvem císařem Maxmiliánem do Prahy. Vévoda Fridrich téměř celou cestu prospí. Je k smrti unavený. Když se průvod blíží k Pardubicím, vévoda procitá. Vidí před sebou Jakuba s otevřenou náručí a zve ho k sobě. "...Jakube...", zamumlá vévoda, "Jakube, ...vždyť už jdu... Je mi zima Jakube..., Jakube..." "Milosti, Sire, blouzníte...", promluví pan Maršálek na vévodu. Oba jsou v kočáře a nikdo jiný s nimi není. "Zastavte kočár!", poručí pan Maršálek a skloní se k vévodovi. Sundá ze sebe plášť a přikryje jím vévodu. "Milosti, odpočívejte, nemluvte", promlouvá na vévodu pan Maršálek. "Pane Maršálku..., umírám... Citím..., ...cítím jak slábnu.... ...Cítím, jak z mého těla vychází síla...." "Sire, bojujte, za chvíli jsme v Pardubicích, tam si odpočinete a všechno bude zase dobré", uklidňuje vévodu pan Maršálek. "Rytíř z Rocnova ke mě!", zavelí pan Maršálek. "Tady jsem, pane", odpoví rytíř Jiří. "Jsme před Pardubicemi, jeďte napřed, vyhledejte lékaře a rychle nám přijeďte naproti". Rytíř Jiří z Rocnova rozpoznává velmi vážnou situaci, pobídne už tak dost unaveného koně a peláší do Pardubic pro pomoc. Rytíř Petr z Pelkova zůstává pro případ povolání i jeho. "Pane Maršálku..., až umřu..." mumlá vévoda a snaží se, aby mu pan Maršálek rozumněl, "až umřu..., vyřiďte..., vyřiďte ve Fryštátě..., že jsem měl ve svém srdci..., že jsem měl ve svém srdci místo jen pro ně... Vyřiďte jim, pane Maršálku..., vyřiďte jim, aby na mne nikdy nezapomněli..., tak jako já taky nidy nezapomenu..." "Milosti! Milosti!", snaží se pan Maršálek vzkřísit vévodu...

Rodová hrobka Pernštejnů v Pardubicích

Když z Pardubic přijel rytíř Jiří s lékařem, bylo už pozdě.

Dne 4. května roku 1571 zemřel u Pardubic Jeho Milost, vévoda Horního Slezska Fridrich Kazimír Piast, princ Fryštátský. Jeho tělo pan Maršálek dočasně uložil v pardubické rodové hrobce Pernštejnů, kde už od roku 1566 odpočívá i vévodova matka, vévodkyně Marie z Pernštejna. Naposledy byli spolu v Pardubicích, když se malý princ Fridrich tady na zámku narodil. Teď jsou tady opět spolu. Vévoda si však přál být se svou ženou, vévodkyní Kateřinou ve Fryštátě. Téhož roku na Těšínském hradě umírá i jejich malá princeznička Kateřinka. Pochovají ji po boku její matky, vévodkyně Kateřiny. Fridrichův otec, vévoda z Těšína, nikdy nezařídil převoz Fridrichova těla do Fryštátu, ani do Pardubic neposlal náhrobek k uctění památky svého syna.

Tělo vévody Fridricha Kazimíra tak už 450 let čeká na převezení do domovského Fryštátu.

JAKUB PREISS z Břehu - po smrti vévody Fridricha ještě rok žije ve Fryštátě, ale poté se vrací do svého rodného města Břehu a od té doby už nejsou o něm žádné zprávy. Jeho dům ve Fryštátě, kde měl školu, byl zbořen v druhé polovině 20. století. Jeho kostel svatého Marka, kde kázal, byl vyzděn a stojí ve Fryštátě dodnes

VÉVODA VÁCLAV III. ADAM z Těšína - s druhou ženou zplodil 5 dětí, ale jeho potomci zažili zboření Těšínského hradu a museli žít v malém domě na téšínském předměstí Brandýs. I tento dům byl však později zbořen. Vévoda zemřel roku 1579 na mrtvici, jeho vnuci z druhého manželství zemřeli bez dědiců

VÉVODA FRIDRICH III. z Lehnice - zemřel roku 1570 po smrti své dcery Kateřiny. Vlády se ujal jeho bratr Jiří II. Po smrti vévody Fridricha už nebyla v ohrožení jeho dominantní nadvláda ve Slezsku. Jeho zámky v Lehnici a v Břehu stojí dodnes

VÉVODKYNĚ SIDONIE KATEŘINA Sasko-Lauenburská - po smrti vévody Fridricha obývala svůj palácový dům ve Fryštátě, který stojí dodnes. Chodila jen v černých šatech, proto si ve Fryštátě vysloužila přezdívku Černá kněžna. Po smrti vévody z Těšína se podruhé provdala a zemřela roku 1594

MARŠÁLEK VÁCLAV ze Slupska - smrtí vévody Fridricha byl zcela zdrcen. Roku 1573 koupil jeho fryštátské sídlo, kde žil až do své smrti v roce 1577. V zámecké kapli před vchodem do komnat Bílé věže, kde zemřela vévodkyně Kateřina, má Maršálek dodnes vystavený svůj náhrobní epitaf

RYTÍŘ JIŘÍ ROCNAR z Rocnova - žil ve Fryštátě až do své smrti. Provozoval šenk ve svém domě, který dostal od vévody Fridricha. Dům stojí dodnes a dodnes se v něm provozuje šenk. Hostinec jeho strýce Faciáše rovněž stojí a provozuje se v něm Radniční restaurace

RYTÍŘ PETR PELKO z Pelkova - žil na svém zámečku Miserov ve Fryštátě až do své smrti. Zámeček byl zbořen v druhé polovině 20. století, aby ustoupil výstavbě budovy Slezské university, zůstala jen příjezdová cesta z Fryštátu. Na jeho pozemcích se dnes rozkládá karvinská městská část Mizerov, ale rytířův Černý les je dnes vyhlášenou rekreační zónou. Jeho lovecký zámeček Malé Kunčice stojí dodnes

BARON KASPAR WILCZEK - jeho potomci dodnes stále žijí. Je jím současný (2025) lichtenštejnský kníže Hans II. Adam, který je po své matce Wilczkem a ve svém rodovém erbu má slezskou orlici

CÍSAŘ MAXMILIÁN II. HABSBURSKÝ - je nepřímo zodpovědný za předčasnou smrt vévody Fridricha. Ihned po smrti vévody Fridricha zabavil jeho umělecká díla z Fryštátského zámku, a odvezl si je na své dvory do Prahy a Vídně, kde jsou dodnes vystaveny. Chlubil se jimi v Praze i Maxmiliánův syn, císař Rudolf II. Fridrichovy nemovitosti získal jako vymřelé léno, ale dal je do prodeje k vyrovnání Fridrichových dluhů

NA PAMÁTKU ŽIVOTA A VLÁDY JEHO MILOSTI FRIDRICHA KAZIMÍRA PIASTA, VÉVODY HORNÍHO SLEZSKA, JE V JEHO REZIDENČNÍM SÍDLE DOCHOVÁN ZÁMEK FRYŠTÁT S BÍLOU VĚŽÍ, RADNIČNÍ PIASTOVSKÁ VĚŽ, KOSTELÍK SVATÉHO MARKA, PIVOVAR A ŠENKY, I LOVECKÝ REVÍR S RYBNÍKY. TAKÉ FRÝDECKÝ ZÁMEK JE DODNES ZACHOVALÝ

- Poslední rytíř Vévodství Slezského -

VÉVODA z FRYŠTÁTU

1. díl: PARDUBICE, prosinec 1541 až jaro 1542

2. díl: TĚŠÍN, jaro 1541 až podzim 1548

3. díl: BŘEH, podzim 1548 až červenec 1553

4. díl: FRYŠTÁT, červenec 1553 až léto 1556

5. díl: LEHNICE, léto 1556 až jaro 1560

6. díl: FRYŠTÁT, léto 1560

7. díl: FRYŠTÁT, léto 1560 až prosinec 1563

8. díl: FRYŠTÁT, BŘEH a LEHNICE, prosinec 1563 až jaro 1564

9. díl: FRYŠTÁT, jaro 1564 až září 1569

10. díl: FRYŠTÁT, září 1569 až květen 1571

- KONEC -

Navštivte nás/Visit us

- Poslední rytíř Vévodství Slezského -

VÉVODA z FRYŠTÁTU

1. díl: PARDUBICE, prosinec 1541 až jaro 1542

2. díl: TĚŠÍN, jaro 1541 až podzim 1548

3. díl: BŘEH, podzim 1548 až červenec 1553

4. díl: FRYŠTÁT, červenec 1553 až léto 1556

5. díl: LEHNICE, léto 1556 až jaro 1560

6. díl: FRYŠTÁT, léto 1560

7. díl: FRYŠTÁT, léto 1560 až prosinec 1563

8. díl: FRYŠTÁT, BŘEH a LEHNICE, prosinec 1563 až jaro 1564

9. díl: FRYŠTÁT, jaro 1564 až září 1569

10. díl: FRYŠTÁT, září 1569 až květen 1571

- KONEC -

Navštivte nás/Visit us

Pokročilá nastavení