- Poslední fryštátský rytíř Vévodství Slezského -

VÉVODA z FRYŠTÁTU

Románový příběh na motivy skutečných událostí a se skutečnými postavami z prostředí slezského panovnického dvora Piastovců ve Fryštátě v 16. století. Čtenářům představuje bouřlivý život vévody Fridricha Kazimíra Piasta, posledního slezského panovníka vládnoucího z Fryštátu, od jeho ponurého dětství s mnohými traumaty, přes okázalé vládnutí až po tragickou smrt, která vévodu zastihla v jeho 30 letech. V životě vévoda potkává svou jedinou lásku, krásnou vévodkyni Kateřinu, která však umírá jen 6 let po svatbě. Celoživotní útěchou vévodova života tak zůstává jeho věrný přítel z dětství, Jakub Preiss z Břehu, se kterým má vévoda více než přátelský vztah. Napínavé čtení, při kterém se nebudete nudit, vás seznámí se životem u panovnického dvora Slezského vévodství ve Fryštátě, který je Fridrichovým sídlem.

V hlavních úlohách:

V dalších úlohách:

Místa konání příběhu:

1. díl: PARDUBICE, prosinec 1541 až jaro 1542

Pardubickým zámkem procházejí bolestné výkřiky vévodkyně Marie, dcery majitele zámku Jana IV. Pernštejna. Vévodkyně je tady už několik týdnů a rozhodla se porodit své první dítě právě tady, doma v Pardubicích. Na sídle svého muže, slezského vévody Václava III. Adama z Těšína se necítí dobře a navíc je tam neustále z jeho strany ponižována. Tady je jí dobře. Porod není komplikovaný, jde to celkem dobře, ale přesto jsou její výkřiky ohlušující. Alespoň se to v tom jinak tichém a napjatém očekávání potomka na zámku takto jeví. Je to tady. Vévodkyně Marie porodila dítě a má to za sebou. Narodil se jí krásný chlapeček, dědic a následník trůnu. To je opravdu radostná zpráva a Mariin otec se cítí být povinnován tuto zprávu ihned oznámit minimálně na třech aristokratických dvorech. Sám však stále pamatuje na dobu, kdy slezskému vévodství vládl jako regent, a panovnickou moc měl na dosah ruky. Narození vnuka vzaly jeho tehdejší křivé plány za své, a jeho sen o vládě nad Slezskem se tím definitivně rozplynul. Prvního posla posílá do Vídně na císařský dvůr. Císař Maxmilián II. Habsburský zprávu o narození slezského dědice přijímá s rozpaky. Prastará slezská panovnická dynastie je už na pokraji vymření, čímž by císař získal vymřelé léno jako majetek, ale narození dědice dosažení tohoto plánu oddálilo na neurčito. Snad kdyby malý princ zemřel..., úmrtnost dětí je vysoká... Druhý posel je vyslán do slezského sídla v Těšíně. Otce malého prince však zpráva o narození syna dědice zastihla v nevhodnou dobu - vévoda se právě ve své komnatě oddává milostným choutkám se svou dvorní milenkou a zprávu přijímá jen jako informaci, která mohla počkat... Až později si uvědomí, že má syna. Syna, který je už teď předurčen k vládě, kterou otci přebere dříve než by chtěl. Syn dědic se náhle ve vévodových očích mění v syna konkurenta, a tato vidina ho začíná zneklidňovat. Třetí posel dorazil do Dolnoslezského sídla v Lehnici. I zdejší vévoda Fridrich III. netrpělivě čeká až se dozví, jestli příbuzný Těšínský dvůr bude mít prince nebo princeznu. První varianta pro vévodu z Lehnice znamená blížící se konec jeho nadvády ve Slezsku. Dobře si totiž uvědomuje výhodnější pozici Těšínského dvora a syn dědic se ve Slezsku dříve nebo později ujme dominantní vlády. Zpráva o narození syna dědice ho sice nepřekvapuje, ale teď aspoň ví na čem je. Rychle vymyslet plán, jak získat nad princem kontrolu. A má to. Jeho žena, vévodkyně Kateřina Maklenburská je také těhotná. Brzy porodí potomka. Bude-li to dcera, musí vévoda z Lehnice vymyslet plán, jak ty dva spojit sňatkem. O dva měsíce později se vévodovi opravdu narodí krásná dcera, a dostává jméno po své matce Kateřině.

Malý princ dostal dvě jména: Fridrich po zemřelém synu praděda Kazimíra II., a Kazimír po pradědovi samotném, který se malému princi v budoucnu stane velkým vzorem. Vévodkyně Marie zůstává v Pardubicích až do jara, kdy se i s malým princem Fridrichem Kazimírem vrací do Těšína. Malý princ zatím vůbec netuší co ho v životě čeká...

2. díl: TĚŠÍN, jaro 1542 až podzim 1548

Princ Fridrich Kazimír žije na Těšínském dvoře svých rodičů, Hornoslezského vévody Václava III. Adama a vévodkyně Marie. Jeho dětství tady ale není šťastné. O jeho výchovu se starají vychovatelé, a když zatouží po svých rodičích, je mu dopřáno se s nimi vidět jen sotva 3x krát za den. A když už jsou přeci jen všichni spolu, otec Fridrichovu matku veřejně ponižuje, křičí na ni a nezřídka ji i uhodí. Fridrich je z toho vyděšený a dostává z otce strach. Často vidí jak jeho matka pláče, je nemocná, nebo se uzavírá do své komnaty a nevychází ven. Nemá k dispozici ani dvorní dámy, které by jí dělaly společnost. Těšínský hrad se jí stává vězením. Princ Fridrich na tom není o moc lépe. Je bledý a hubený. Otec je stále pryč, baví se se svými šlechtici nebo tráví čas s milenkami. Celkově je prostředí Těšínského hradu ponuré. Vždyť je to hrad starý 300 let, je chladný, slunce sem nepropouští své paprsky, aby alespoň trochu vylepšilo trýznivou a dusnou atmosféru uvnitř hradu. V malém princovi se pevně ukotvuje myšlenka, že až bude velký, na Těšínském hradě žít nebude. A určitě bude mít rád svou ženu a bude si hrát se svými dětmi... Vše co by chtěl nyní jako dítě, plánuje toho dosáhnout v dospělosti. Je to jeho první cíl a celý život si za ním půjde. Velmi mu ale chybí otcova náklonnost. Je chlapcem, který potřebuje otce, jeho pohlazení a slova jako "Mám tě rád." Nic z toho se mu nedostává. Nyní dospěl do věku 7 let, kdy by se měl začít vzdělávat. Jako rytíř, jako panovník. Měl by umět francouzsky i německy a učit se dějepravu, měl by se umět chovat k dámám, mít vybrané způsoby, všeobecné znalosti, měl by se učit tančit, zpívat, hrát na hudební nástroje a vést společenskou konverzaci. Měl by začít jezdit na koni, ovládat zbraně, učit se být pevný, ale spravedlivý, pokorný a zbožný...

Právě v této době přijíždí na Těšínský hrad vyslanec Dolnoslezského vévody z Lehnice pan Jan Pretvic z Laskova. Vévoda z Lehnice, Jeho Milost Fridrich III., je příbuzný Fridrichova otce Václava III., oba jsou členy prastaré slezské panovnické dynastie Piastovců a tak se stává, že si vévodové posílají své děti k výchově na příbuzný slezský dvůr. I Fridrichův otec byl jako dítě takto poslán k výchově mimo domov, přímo na císařský dvůr ve Vídni. Potomci panovníků, zejména pak chlapci, se s tím už musejí smířit a jejich rodiče počítají s tím, že své potomky neuvidí vyrůstat. A vyslanec vévody z Lehnice právě s touto nabídkou přichází. Vévoda z Lehnice si chce vzít malého prince Fridricha k sobě na svůj dvůr, kde získá potřebné vzdělání, které bude potřebovat k plnění role panovníka. I tento vévoda ví, že jednoho dne se princ Fridrich ujme dominantní vlády nad Slezskem, proto vyčkával až do tohoto Fridrichova věku. Od teď bude mít vévoda z Lehnice kontrolu nad princem Fridrichem a ve správný čas ho také seznámí se svou dcerou Kateřinou, a jak tajně plánuje, ožení je spolu. Tímto krokem vévoda z Lehnice neztratí svou významnou pozici až mu princ Fridrich vezme dominantní vládu.

Malý princ Fridrich Kazimír tak o týden později odjíždí s vévodovým vyslancem a doprovodem rytířů na Lehnický dvůr, velmi daleko od domova. Pojedou 4 dny. Co ho tam čeká?

3. díl: BŘEH, podzim 1548 až červenec 1553

Slezští vévodové mají po celém Slezsku na dvacet svých hradů a zámků. Některé jsou neobydlené, ale v některých stále žijí příbuzní prince Fridricha. Všechna sídla však slouží i k přenocování cestujícím slezským i jiným panovnickým průvodům. A tak i malá družina prince Fridricha stráví na své cestě na Lehnický dvůr první noc na zámku v Ratiboři, druhou noc na hradě v Opole a k dalšímu nocování družina přijíždí na zámek v Břehu. Je to krásný, okázalý lovecký zámek patřící k Lehnickému sídlu, kde však trvale nežije žádný z Fridrichových příbuzných, jen příležitostně se zde ubytuje Dolnoslezský vévoda s dvorem, když je v Břehu na svých loveckých výpravách nebo tady dočasně sídlí po nějakou dobu. Když družina prince Fridricha přijede na nádvoří zámku, děje se něco neobvyklého. Vyslanec Fridrichova strýce, vévody z Lehnice, se tady setkává s vévodovým poslem a o něčem spolu diskutují. Posel vyslanci předává nějakou listinu, kterou ihned rozevře a přečte. Na to se ti dva rozloučí a posel z nádvoří odjíždí pryč. Princ Fridrich, který se už cítí být daleko od domova, se znenadání ocitá v nejistotě. Co se děje? Vyslanec vévody tedy přijde k princi a obeznámí ho s náhlou změnou. "Princi", říká vyslanec, "Jeho Milost Váš strýc, vévoda z Lehnice, Vás vítá na svém zámku v Břehu a vzkazuje Vám, že tady Vaše cesta končí. Odedneška bude tento zámek Vaším novým domovem. K dispozici Vám tady bude správce zámku, který se o Vás bude starat, a každý den za Vámi bude docházet Preceptor a učitelé, kteří Vám zajistí každodenní studium. Pro dnes je pro Vás již připravena večerní hostina, a budete-li souhlasit princi, já i družina zde dnes přenocujeme." "Jsem-li tedy zde panem domácím, jste mými hosty", odpoví princ Fridrich velice obratně, až to pana vyslance zaskočí, ale s vděčností se princi ukloní.

Den za dnem ubíhají a princ je stále více ponořený do intenzivního studia. Někdy ho to nebaví, jindy se nudí, ale protože si princ uvědomuje, že tady nemá žádnou jinou aktivitu, snaží se být disciplinovaný a dávat při studiu pozor. Ač je princ ještě dítě, přeci jen se v něm nezapře, že pochází z nejvýše postaveného aristokratického rodu a že jeho budoucností je být panovníkem ve Slezsku. Během těch prvních několika zde strávených týdnů si princ Fridrich všímá, že den co den na nádvoří zámku posedává chlapec přibližně stejného věku. Vlastně ani neví, kdy přijde a kdy zase odejde, ale je tady a jen sedí. Tu a tam ho někdo osloví, ale jinak nic víc. Fridrich tedy jednoho dne za chlapcem přichází. "Co tady děláš?", zeptá se princ docela nezdvořile a autoritářsky. "Ještě mě odsud nikdo nevyhodil, tak proč tě to zajímá?", odpověděl zatrpkle chlapec. "Jak se jmenuješ?" "Jakub. Jakub Preiss, jsem synem městského učitele a kazatele." "Jsem rád, že tě poznávám, Jakube", odpověděl princ a tentokráte už přátelštěji. "Já jsem...", "Já vím kdo jsi", "Jak to víš? Vždyť já tě neznám." "Mě nikdo nezná, ale tebe znají všichni, všichni vědí kdo jsi, Milosti", odvětil Jakub a tak trochu se do Fridricha naváží. "Můžeš mi říkat Fridrichu, tak se jmenuji. Můžeme být kamarádi, chceš?" Jakubovi se rozzáří oči, jen přitaká a nic neříká. Princ Fridrich na nic nečeká, chytne Jakuba za ruku a provede ho zámkem. Tedy jen stájemi, zbrojnicí a nakonec skončí v kuchyni, protože zámecký kuchmistr má pro Fridricha vždycky něco přichystaného. "Přivedl jste si kamaráda, princi?" reaguje kuchmistr. "Ano, on tady teď bude se mnou často. Jmenuje se Jakub, je synem učitele a kazatele." "Vždyť ho znám. Skoro každý den tě Jakube vidím na nádvoří. Řekni mi, líbí se ti zámek?" "Ano, je moc krásný, taky bych chtěl mít takový." Kuchmistr se jen pousměje a vytáhne z vyhřáté pece ještě teplé voňavé koláče. "Tak si berte chlapci."

Od nynějška má princ Fridrich svého kamaráda. Někdy ho vezme sebou na studium, jindy si spolu hrají a někdy ho tajně, aby se o tom správce nedoslechl, vezme k sobě do komnaty a společně přespí ve Fridrichové posteli. Jakub mu zase na oplátku ukáže život obyčejných lidí na venkově kolem města Břehu. Tu spolu vylezou na strom a tajně pokradou sousedovi jablka, jindy naschvál vyplaší sousedce slepice a nebo spolu hrají nebezpečnou hru: vydráždí na pastvinách býka a pak před ním peláší co to jde k nejbližšímu stromu, kde se před býkem zachrání. Princ Fridrich ví, že to co dělají není správné, ale zároveň je šťastný, že konečně žije jako dítě, a že má kamaráda. Častokrát princ Fridrich večer tajně uteče ze zámku a spolu s Jakubem stráví noc někde ve stodole na seně, kde si dlouho do noci povídají. Jakub se díky Fridrichovi o krok přibližuje ke splnění svého tajného snu o životě na zámku, ale zároveň si uvědomuje tu nespravedlivost, že se někdo narodí na zámku a někdo v chalupě, a tak trochu k Fridrichovi pociťuje zášť. Má ho však velmi rád. Když spolu leží pod noční oblohou, přemýšlejí o svých životních plánech. Jeden druhému se svěřuje se svými sny a potom poslouchají noční ticho, které se krajinou line. Tu a tam je slyšet houkání sovy, nebo se z lesa ozve praskot větví, přes které se prožene zatoulaná srna. Noční atmosférou však neúnavně, ale krásně proniká cvrkot hmyzu, až to oba chlapce příjemně uspává. "Mám tě rád Jakube", říká potichu Fridrich. "Mám tě rád Fridrichu", odpoví mu Jakub a chytne Fridricha za ruku. Je krásná letní noc, pod jejíž jasnou a tisíci hvězdami protknutou oblohou, na louce pod břežským lesem, bezstarostně spí dva dětští přátelé. Každý pochází z úplně jiného světa, ale tyto jejich zcela odlišné světy se tuto noc prolínají, a jejich srdce se spojují v jedno. A to se už pro oba chlapce nikdy nezmění...

4. díl: BŘEH a FRYŠTÁT, červenec 1553 až léto 1556

Čas od času na Břežský zámek přijíždí Fridrichův strýc, vévoda z Lehnice. Nejsou to však návštěvy prince Fridricha, ale vévoda takto provádí pravidelné kontrolní jízdy Dolním Slezskem, kterému vládne. Podobné kontrolní jízdy provádí i Fridrichův otec v princově domovském Horním Slezsku. Vévoda je vždy doprovázen početnou družinou rytířů a úředníků. Dnes však na Břežský zámek přijíždí ve zcela jiném doprovodu: Přijela s ním i vévodkyně Kateřina a jejich dcera, princezna Kateřina. Princezna je stejného věku jako princ Fridrich a není to poprvé co se vidí, ale je to poprvé, kdy se na sebe dívají trochu jinak než obvykle. Byl to plánovaný záměr vévody. Princ Fridrich byl o jejich plánované návštěvě informován už včera, a tak je připravený na zámku je přivítat. Od vévody se dozvídá, aby byl přítomen u večerní hostiny, protože mu chce oznámit velmi důležitou zprávu. Podobné zprávy se oznamují veřejně, aby i všichni přítomní byli obeznámeni a prohloubili si respekt k panstvu, v tomto případě k princi Fridrichovi. Fridrich je napnutý a plný očekávání o co jde a při večerní hostině je sotva schopen něco jíst. S princeznou Kateřinou si často vyměňují nesmělé úsměvy, které neuniknou pozornosti vévody a vévodkyně. Jde to dobře, pomyslí si oba. Je to na dobré cestě... "Fridrichu", přeruší dosavadní atmosféru vévoda, "přijel jsem tady za tebou, abych ti oznámil velmi dobrou zprávu. Už nejsi malé dítě a studium, jak jsem od pana Preceptora obeznámen, ti jde taky velice dobře. Děláš pokroky a to se mi líbí. Jen tak dále v tom pokračuj. Chci ti však říci toto: Uč se od zkušených, naslouchej moudrým a hloupých si nevšímej. Buď vždy spravedlivý, ale trestej zlo. Tak tě budou mít tví budoucí poddaní v oblibě a protivníci se tě budou bát. Musíš se celý život snažit a nikdy nepolevit." "Ano Milosti", odpoví Fridrich trochu vystrašeně, pořád totiž neví co se děje. "Nastal čas, abys plnil povinnosti panovníka. Jeho Veličenstvo císař Maxmilián tě v této listině osobně pověřuje, abys Jeho Veličenstvo císaře zastoupil na svatebním obřadu Jeho Veličenstva polského krále Zikmunda II. v Krakově." "Kdy?" neobratně, ale plný vzrušení skočí vévodovi do řeči Fridrich. "Nespěchej tolik Fridrichu, všechno dělej s rozvahou, pamatuj, že tě sleduje mnoho lidí a někteří čekají až se dopustíš chyby." "Odpusťte strýčku", omluví se princ za nezdvořilý prohřešek. "Na svatební hostině Jeho Veličenstva Zikmuda v Krakově, budeš nejvýznamnějším hostem, dej si pozor na to co říkáš a jak se chováš. Osvědčíš-li se, uděláš si velmi dobré jméno na nejvyšších místech. Zítra odjedeš do Fryštátu na dvůr tvého otce Václava. Tam si odpočineš a připravíš se na svou první státní reprezentaci. Pamatuj, když jsi tam ty, je to jako by tam byl sám Jeho Veličenstvo císař. Nic nepokaz. Radši nic neříkej, než abys řekl něco zbrklého. Pamatuj, že když nevíš jak nebo co odpovědět, malý úsměv a uctivá poklona nic nepokazí." "Ano strýčku. A proč do Fryštátu, copak otec s matkou už nejsou v Těšíně?", zeptá se Fridrich s rozpakami co se mohlo přihodit. S rodiči nebyl už 5 roků a nemá o nich ani žádné nové zprávy. "Tvůj otec se rozhodl, že své sídlo v Těšíně opraví, takže je teď na nějaký čas ve Fryštátě."

Tento večer princi Fridrichovi navždy změní jeho dosavadní život. Teď si začíná uvědomovat, že je konec s bezstarostným dětstvím a že ho už čekají jen a jen povinnosti. V tom si vzpomene na všechny ty krásné chvíle strávené se svým přítelem Jakubem. To má skončit? Né! Nechce aby to skončilo! Na to ještě není připravený, zpráva o odjezdu do Fryštátu přišla tak nečekaně! A ještě ten večer utíká za Jakubem oznámit mu tu radostnou zprávu, která je však pro jejich kamarádství zprávou děsivou. Už se neuvidí? "Jakube, pojedeš do Fryštátu se mnou, chceš?" To bylo to první a naprosto přirozené řešení, které prince Fridricha bleskově napadne. Samozřejmě že Jakub chce, říká si Jakub sám pro sebe. Chce se dostat na zámecký dvůr a být jeho součástí, jak o tom už dávno sní, ale Fridrichovi se s tím dosud nesvěřil. Je to jeho tajný sen, který však také nahlodává Jakubovo svědomí. Jakubův otec souhlasí, vždyť bude na svého syna velmi hrdý, když se prosadí přímo na vévodském dvoře. To by si ani ve snu nepomyslel. Je to pro Jakuba jedinečná příležitost. Fridrichův rychlý plán vyšel a druhého dne spolu odjíždějí do Fryštátu. Společnost jim dělá doprovodná družina vévodových strážců vedená jeho vyslancem. Je to Fridrichův první oficiální průvod. Do Fryštátu Fridrichův průvod vjíždí Horní branou, kde ho již očekává vyslanec Fridrichova otce. Po zdvořilostním přivítání ve Fryštátě, se obě družiny vydají Zámeckou uličkou k zámku. Když projíždějí zámeckým průjezdem na nádvoří, trubači zatroubí uvítací fanfáry a před zámkem je princ Fridrich přivítán svým otcem i matkou osobně. S radostí ho vítají doma a princ nevychází z údivu, že otec s matkou spolu dobře vycházejí. Nebo se mu to jen zdá? Využívá příjemné atmosféry a rodičům představuje Jakuba, svého nejdůvěrnějšího přítele. I Jakub je ve Fryštátě zdvořile přivítán, a tak se zdá, že se všechno vydařilo.

Fryštát je křižovatkou hlavních evropských obchodních, ale i královských silnic a jeho koňmo jednodení vzdálenost od Krakova z něj činí poslední a tudíž nejdůležitější zastávku slavnostních průvodů směřujících do tohoto královského města. Jeho Veličenstvo polský král Zikmud II. Jagellonský roku 1553 přivádí do Fryštátu svou novomanželku, Její Veličenstvo Kateřinu Habsburskou, která jede z Vídně do Krakova v pozlaceném kočáře, doprovázena svými dvorními dámami a bíle oděnou koňskou jízdou tvořenou urozenými šlechtici a duchovními, dále armádou vojáků, zbrojnošů a trubačů, kteří troubí slavnostní fanfáry, aby všechny kolem upozornili na projíždějící kočár Jejího Veličenstva královny. V průvodu je i četné služebnictvo a polní kuchyně. Z Vídně Její Veličenstvo královna jede přes Olomouc, kde přenocuje, a kde se k ní přidá další průvod jedoucí do Krakova. Celkem jich nakonec bylo 1500. Když hlavní část tohoto slavného královského průvodu přijíždí na fryštátské nádvoří před zámek, princ Fridrich Její Veličenstvo královnu ve Fryštátě oficiálně vítá jménem Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II., který je bratrem královny Kateřiny, a Fridrichův otec, vévoda Václav III. Adam tady už vše předem připravil pro její ubytování. Horní místnosti zámku vévoda proměnil v jídelny a kdo se sem nevlezl, obsazuje okolní měšťanské domy. Jen si představte ten velký shon v zámeckých chodbách, kudy družina pážat do všech komnat nosí hory jídla a pití a jakou obrovskou práci odvádějí kuchaři a zámecký Hofmistr Tomáš Milický z Jilemnice, který na vše přísně dohlíží. Po celou dobu hodování na Fryštátském zámku vyhrávají muzikanti a královnu baví kejklíři.

Nejvzácnější koně královského průvodu fryštátský dvorní Štolmistr Ferenc z Budína ustájil v zámeckých stájích, ostatní koně musí nechat stát na louce pod zámkem. Postaví tam také spoustu stanů, ve kterých královští vojáci a čeledíni přenocují. Do Fryštátu se také už od rána sjíždí nekonečné množství zvědavých lidí, kteří chtějí vidět Její Veličenstvo královnu, její obrovský pozlacený kočár a okázalý průvod. Přijíždí i množství kupců, kteří tady prodávají své zboží, a kejklířů, kteří chtějí pobavit královnu a její doprovod. Lidé se všude baví, tančí a zpívají. Druhého dne dopoledne Její Veličenstvo královna před zámkem nastupuje do svého pozlaceného kočáru. Ke královskému průvodu se přidává i doprovodný průvod prince Fridricha a oba průvody se vydávají na svou poslední část cesty do Krakova. Projíždí Zámeckou uličkou k fryštátskému Předzámčí, projíždí jeho Horní bránou, a ulicí Horního Předměstí opouští rezidenční město Fryštát. Všude v ulicích jsou davy lidí, kteří průvodu mávají. Je tam i Jakub, který dosud nic tak okázalého ještě nikdy neviděl. Když se Fridrich vrátil z Krakova do Fryštátu, je plný dojmů ze své první státní návštěvy. Se vším se svěřuje Jakubovi a provádí ho po okolí Fryštátu. S městem se už během Fridrichovi nepřítomnosti seznámil, ale když jsou oba zase spolu, je všechno rázem veselejší. Jejich společné chvíle ve Fryštátě ale už nejsou takové, jaké spolu strávili v Břehu. Po návratu z Krakova je Fridrich oficiálně uveden jako korunní princ, kamkoli se pohne, všude ho doprovází dvojice vojáků, takže Fridrichův soukromý život se proměnil na veřejnou reprezentaci. Je to jeho životní úděl. I Jakub zpozoruje, že život prince na zámku není zas tak růžový, jak si myslel. Vidí to na vlastní oči a celkem ho to dopaluje. Když chce být s Fridrichem osamotě, je to samota ve čtyřech.

Princ Fridrich jednoho dne vezme Jakuba k rybníkům, které založil jeho děd Kazimír II. I on sem chodil velmi rád. Sám, nebo se svým blízkým přítelem, polským králem Zikmundem I. Jagellonským. Rybařili tady spolu a potom přenocovávali na Fryštátském zámku, kde pořádali večírky a některé byly i opravdu velmi bujaré. Fridrich se tady svěří jakubovi, že chce být jako jeho děd. Silný, mocný, ale také milující a soucitný. Na každém kroku ve Fryštátě vidí jeho stavby - zámek, kostel s věží, radnici, nádvoří, pivovar, ale také i lovecký revír a rybníky. Teď si Fridrich uvědomuje, že když je tady, je to jako by byl se svým dědem Kazimírem. Vždyť má i jeho jméno a rozhoduje se, že si Fryštát zvolí za své sídlo, za svůj domov. Jakub mu trochu závidí a aby si toho Fridrich nevšiml, postříká ho vodou z rybníka. Fridricha to zchladí a rychle přechází na jiné myšlenky. Že by si spolu zase zavyváděli jako v Břehu? A cákanec Jakubovi vrátí. Když jsou oba durch mokří, Fridrich řekne: "Pojeďme ještě dnes do Frýdku. Otec tam má zámek, je to asi dvě hodiny jízdy. Tam budeme sami." "A co stráž?", namítne Jakub. Zámecká vojenská stráž má zákonem danou povinnost korunního prince následovat kamkoli. I kdyby tady s nimi bylo 20 strážců a i kdyby sám vévoda jim dal rozkaz odejít, všichni odejdou, ale dva z nich rozkaz nesmí uposlechnout. "Stráž nebude v mé komnatě, ale před ní. Pojeďme." Jejich soukromá návštěva Frýdeckého zámku zdaleka není poslední. Jsou přátelé, více než bratři a chtějí být spolu, dokud to ještě vůbec je možné. Blíží se totiž den, kdy Fridrich bude vévodou a společně strávené chvíle už budou spíše nemožné...

5. díl: LEHNICE, léto 1556 až jaro 1560

V létě roku 1556 má princ Fridrich už 15 let a jeho otec, vévoda Václav III. Adam dokončuje opravy svého sídla v Těšíně a ve Fryštátě se připravuje na stěhování dvora zpátky do Těšína. Vévodkyně Marie se však rozhoduje zůstat ve Fryštátě. Tady je jí lépe, nechce se vracet do míst, které jako domov nikdy nepřijala. Ve Fryštátě se jí líbí a bez svého manžela tady bude více samostatná. Právě v tomto čase také princ Fridrich dostává povolávací listinu, aby se dostavil na Lehnický dvůr svého strýce, Jeho Milosti Fridricha III. Po příjezdu prince Fridricha na Lehnický dvůr, je princ Fridrich oficiálně dvoru představen a je princi také oznámeno, že na zítřejším plese bude zasnouben s princeznou Kateřinou, dcerou Jejich Milostí vévody Fridricha III. a vévodkyně Kateřiny Maklenburské. Druhý den se zásnubní ples koná ve velkém tanečním sále Lehnického zámku. Sál je osvícen mnoha mosaznými svícny, v rohu sálu je umístěné vyvýšené pódium s muzikanty, kteří jsou připraveni na vévodův povel začít hrát, po stranách tanečního sálu již netrpělivě čekají do špalíru seřazení dvořané a na konci špalíru je vévodský trůn, před kterým stojí Její Milost vévodkyně Kateřina s dcerou, princeznou Kateřinou a princem Fridrichem. Napětí v sále stoupá a čeká se už jen na příchod Jeho Milosti vévody Fridricha III. Konečně zámecká dvorní stráž otevírá dveře sálu a je ohlášen příchod vévody. "Jeho Milost Dolnoslezský vévoda Fridrich III.!", oznámí všem přítomným vévodův dvorní Sekretář. Vévoda Fridrich III. vstoupí do sálu a velmi noblesně a mocensky prochází středem špalíru k vévodkyni. Jak jde, dvořané mu skládají hlubokou úklonu. Vévoda Fridrich III. přichází k vévodkyni Kateřině a s nabídnutou dlaní ji vyzve k doprovodu ke slezskému trůnu. Vévoda vévodkyni usadí na trůn, přijme hold princezny Kateřiny i hold prince Fridricha a také od u trůnu přítomných dvořanů. Na to se vévoda Fridrich III. posadí na trůn a usednout můžou i dvořané. Ze svého trůnu vévoda rukou pokyne muzikantům, aby začali hrát a tím vévoda Fridrich III. zahajuje zásnubní ples své dcery Kateřiny. Když vévoda vstane z trůnu, vstanou i sedící dvořané, ale členové jeho rodiny zůstávají sedět. Vévoda Fridrich III. přichází ke své dceři a vyzve ji k tanci: "Madam, protože je toto Váš ples zásnubní, prokažte mi tu čest zahájit ho s Vámi." Princezna Kateřina vstane, ukloní se svému otci, čímž projeví svůj souhlas a položí svou dlaň na nabídnutou dlaň svého otce. Vévoda Fridrich III. tak odvádí svou dceru na taneční parket a začínají tančit. Tančí jen oni dva. Otec vévoda s dcerou princeznou. Ostatní dvořané nadále stojí ve špalíru a s nadšením je sledují. Ostřím zrakem je sleduje i princ Fridrich a vévodkyně Kateřina, a oba neskrývají svou hrdost a štěstí. 

Když hudba dohraje a skončí první tanec, který symbolicky potvrzuje slavnostní význam celé dnešní události, totiž zasnoubení princezny Kateřiny s princem Fridrichem, vévoda Fridrich III. své dceři poděkuje slovy: "Madam, děkuji Vám za prokázanou čest a dovolte mi odejít. Nenechávám Vás však samotnou. Nabízím Vám k dalšímu tanci Vašeho snoubence, prince Fridricha, příštího vévodu královské země Horní Slezsko", říká vévoda Fridrich III. patřičně nahlas, aby to všichni přítomní slyšeli, ale říká to také s láskou a hrdostí jako otec, který svou dceru miluje a je štasten, že ji může předat do rukou prince Fridricha. Tímto se vévoda otáčí směrem k trůnu, kde plný očekávání a nadšení stojí mladý princ Fridrich. Vévoda natahuje svou ruku směrem k princi, jako by ho vyzýval k sobě. Princ Fridrich, sledován celým sálem, tak sestupuje z trůnu a důstojným krokem jde k vévodovi a princezně. Když k nim přijde, vévoda Fridrich III. promluví k princi: "Vaše Milosti Princi Fridrichu, mohu Vám přenechat Její Milost princeznu Kateřinu, aby jste ji dělal společnost?" Princ Fridrich nic neříká, ale ani nemusí. Jeho oči a oči princezny Kateřiny se blýskají štěstím a oba jsou sotva schopni své nahromaděné emoce udržet pod kontrolou. Princ Fridrich se vévodovi souhlasně a s vděčností hluboce uklání a uklání se i princezně Kateřině. Nabízí jí svou ruku, princezna se princi také uklání jako projev přijetí a pokládá svou dlaň na princovu. Společně pak odcházejí doprostřed tanečního sálu. Vévoda Fridrich III. nato s hrdostí dává muzikantům pokyn k hudbě. "Hrajte!" Říká dostatečně nahlas a po složení malé úklony věnované mladým snoubencům, odchází k trůnu do společnosti vévodkyně Kateřiny. Po celý večer budou oba sledovat, jak to princi a princezně sluší. Fridrichovi a Kateřině to opravdu sluší. Tančí spolu celou noc a nespouštějí ze sebe láskou zalité oči. Tančí svůj zásnubní tanec, a po několika málo minutách se k nim přidávají i dvořané. Hudba hraje, sál tančí a zdá se, že tento zásnubní večer nemá nikdy skončit...

Princ Fridrich zůstává na Lehnickém dvoře až do svých téměř 20ti let. Jeho děd Kazimír II. v těchto letech už panoval, a Fridrichovi se stále častěji promítají myšlenky na převzetí vlády. Ještě ale na to není zcela připravený. Má už sice za sebou úspěšnou reprezentaci Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána na svatební oslavě polského krále Zikmunda II. v Krakově, ale potřebuje, aby mu někdo předával další zkušenosti, ze kterých by se Fridrich mohl dále lecčemu přiučit. Se svým otcem však nevychází. Vévoda z Těšína je vůči Fridrichovi zaujatý a závidí mu výsady, které dostává, a které, jak si vévoda myslí, měly připadnout jemu samotnému. O podpoře k vládnutí ze strany svého otce princ Fridrich tedy nemůže počítat. Na rozdíl od Fridrichova otce, vévoda z Lehnice má zájem na politickém růstu prince, je to vlastně hlavně v zájmu Lehnického vévody, proto ho tehdy v létě roku 1556 povolal zpět k sobě a tentokráte už né na Břežský zámek, ale přímo ke dvoru v Lehnici, kde se Fridrich hned po svém příjezdu zasnoubil s vévodovou dcerou, princeznou Kateřinou. Ikdyž bylo jejich zasnoubení předem domluvené, v tomto případě jde o opravdové splinutí duší. Princ Fridrich a princezna Kateřina jsou do sebe zamilovaní, ale se sňatkem ještě budou muset pár let počkat. Nejprve se Fridrich musí naučit vést panovnický dvůr. Musí ho umět řádně organizovat, dosadit na svá místa ty správné lidi, musí se naučit jednat diplomaticky a vždy a za všech okolností být rozvážný a moudrý. Fridrichův strýc, vévoda z Lehnice, ho s sebou bere na kontrolní jízdy Dolním Slezskem, přizívá ho na politická i obchodní jednání a učí ho vést spravedlivé soudy. Vévoda si prince Fridricha zamilovává, a jako vlastního syna ho učí vládnout.

Ve Fridrichovi vidí svého vlastního nástupce a chce mu dát svou dceru za ženu. I ona jednou bude vévodkyní a panovnicí nad celým Slezskem, které se tímto sňatkem sjednotí. Na lehnickém dvoře se Fridrichovi velmi líbí. Je tak velký a okázalý, třebaže je Lehnický zámek už 400 let starý. Vše co tady vidí a poznává, se mu hluboce vrývá do mysli a bude to chtít zavést i na svém budoucím sídle ve Fryštátě. Tamní zámek je také už 300 let starý, není ale tak velký jako ten v Lehnici, je však svým nádvořím spojen s celou Fryštátskou městskou rezidencí a to mu dodává na okázalosti. V minulosti zámek ve Fryštátě sloužil Fridrichovým předkům spíše jako lovecký zámek patřící k Opolskému a Těšínskému sídlu pro dočasné pobývání Hornoslezských vévodů, ale stejně i tak si tento zámek princ Fridrich vybírá za své sídlo, stejně jako jeho někteří předkové v 15. století. Za své sídlo si ho vybrala Fridrichova prapraprababička Eufemie II., která byla první ženou panovnicí ve Slezsku a z Fryštátského zámku učinila nejvýznamnější rezidenci obou Slezských vévodství. Narodil se tady i Fridrichův děd Kazimír II., který fryštátský dvůr miloval, zveleboval a používal ke své okázalé reprezentaci. Fridrichův děd Kazimír II. byl slezským Vicekrálem, panoval nad oběmi částmi Slezska a zastupoval českého krále Vladislava Jagellonského ve věcech politické moci. Fridrich má za cíl toho dosáhnout taky a je jeho výhodou, že k tomu má všechny předpoklady, včetně podpory samotného císaře a také včetně výhodné, strategické polohy jeho budoucího sídla ve Fryštátě, které se na rozdíl od Lehnice nachází na křižovatce evropských královských a obchodních cest. Stále více času princ Fridrich v Lehnici tráví i se svou snoubenkou, princeznou Kateřinou. Rozumí si a mají se rádi. Fridrich si už představuje jak ji bude chránit a jak se o ni bude starat. Nikdy nechce být jako jeho otec. Těší se, až spolu založí rodinu a budou vychovávat své děti. Syna bude učit vládnout a dcery provdá za ty nejlepší partie pod sluncem. Ó ano, jsou to ještě mladistvé představy, ale tyto představy se Fridrichovi proměňují v cíle, za kterými jde stůj co stůj. Pro samou vidinu šťastného manželství, princ Fridrich skoro zapomíná na svého přítele Jakuba. Když se Fridrich vracel k vévodovi do Lehnice, musel se s Jakubem rozloučit a po cestě ho vysadit u něj doma v Břehu. V té chvíli ani jeden z nich netušil, jestli se ještě vůbec uvidí. V Lehnici Fridrich zůstává až do jara roku 1560, kdy se jako 20ti letý mladý muž vrací na Těšínský dvůr, aby mu otec předal vládu nad Horním Slezskem.

6. díl: FRYŠTÁT, léto 1560

Po svém uvedení u otce na Těšínském hradě, jede princ Fridrich do Fryštátu, kde na Piastovském zámku žije jeho matka, vévodkyně Marie z Pernštejna. Je to asi hodinová jízda na koni. Fridrichova korunovace je naplánovaná za dva týdny a místem konání korunovace byl určen zámecký kostel ve Fryštátě. Nejprve ale Fridrich musí zorganizovat svůj dvůr. Už dlouho o tom přemýšlí a vybral 8 mužů, kteří se již osvědčili, nebo jim princ Fridrich teprve vloží svou důvěru. Všechny muže ale více či méně zná, takže si je teď svolává k sobě na zámek. Za Maršálka Fridrich vybírá téměř 60 letého šlechtice, rytíře Václava ze Slupska, který pamatuje Fridrichova děda Kazimíra II. U Piastovského dvora slouží už léta, je zkušený a velice moudrý. Bude Fridrichovou pravou rukou, tajemníkem, vyslancem a zástupcem ve věcech politických. Bude také velet elitní Fryštátské rytířské družině, kterou musí teprve zformovat a bude velet i oddílu zámecké zbrojní stráže. Maršálek je Fridrichem povinnován zúčastňovat se ranního hodování i večerních hostin na zámku. Maršálkovým a Hofmistrovým zástupcem, a vévodovým osobním Komorníkem je určen 40 letý šlechtic Tomáš Milický z Jilemnice. Má sice na svém sídle v Jilemnici ženu a potomky, ale ve Fryštátě, kde má vedlejší dům, žije spíše jako věčný svobodný mládenec, vznášející se nad zemí a prohánějící kdejakou fryštátskou sukni. Dříve sloužil jako Hofmistr Fridrichovy matky, vévodkyně Marie, nyní bude vévodovi vždy na blízku jako Komorník pro případ, že by vévoda potřeboval někoho zavolat nebo něco přinést a bude vévodovi pomáhat například s oblékáním. Vyzná se v módě, má vytříbený vkus a vévoda ho bude potřebovat i jako poradce pro pořádání okázalých hostin, průvodů a rytířských turnajů. Pan Tomáš Milický se rád vystavuje na odiv fryštátským dvorním dámám, kterým dělá milou společnost a vévodou je povinnován zúčastňovat se u ranního hodování i večerních hostin. Pana Jana Skočovského z Kojkovic, 40 letého vzorně žijícího muže uvedeného do rytířského stavu za zásluhy, princ Fridrich pověřuje prací osobního Sekretáře, účetního a tajemníka ve věcech úředních. Jako Kancléř má na starost chod knížecí kanceláře. Je to muž velice spolehlivý a práce je jeho životní náplní. Žije ve Fryštátě se svou ženou a dětmi. Vede naprosto poklidný život, a jak se zdá je zcela bez emocí. Bude ale Fridrichovým oddaným služebníkem, který je povinnován zúčastňovat se ranního hodování i večerních hostin. Jan Skočovský má k ruce schopného 50 letého písaře Martina Stoklasu ze Strumieně, který bude sepisovat úřední listiny a princovy písemnosti v češtině a v němčině.

Hofmistrem fryštátského dvora Fridrich pověřuje pana Ference z Budína, kterému je 50 let. Pochází z chudších poměrů uherské šlechty. Rodiče ho jako kluka poslali do světa a na Fryštátském zámku přijal službu u Fridrichova praděda Kazimíra II. jako panoš. Jako mladík se stal úředníkem a v dospělosti až dosud sloužil jako vrchní Štolmistr. Na zámku tedy žije už takřka 40 let, založil zde rodinu a zná zdejší poměry nejlépe ze všech. Nyní bude nejvyšším úředníkem zámku a v jeho kompetenci bude chod celého zámeckého dvora. Bude dohlížet na průběh každého dne, nakupování potravin, provoz v kuchyni i donášku jídel do hodovního sálu. V jeho podřízenosti je armáda pážat, čeledínů, kuchařů a jiného služebnictva, kteří zámek uklízejí, opravují a zvelebují. Zajišťuje také službu dvorní stráže, která v pohotovosti stojí všude, kde se vévoda pohybuje a dohlíží na bezpečnost jeho i dvořanů. Hofmistr také zajišťuje dvorské služby například v podobě hudby fryštátských muzikantů hrajících při slavnostním hodování, nebo i osobní služby vévody a dvořanů jako je například praní oděvů u pradlen z Podzámčí. Zaměstnávat na zámku řadové služebnictvo výhradně z řad chudých obyvatel fryštátského Podzámčí zavedla před sto léty Fridrichova praprababička, vévodkyně Anna, která měla s chudým obecenstvem velký soucit. Prací na zámku mělo služebnictvo zajištěno svou existenci, ale také i nelehký úděl. Vstávalo na zámku jako první a chodilo spát jako poslední. Těm opravdu nejchudším dvorská etiketa nařizovala, aby byli krmeni zbytky jídel z vévodského stolu. I o tyto záležitosti se pan Hofmistr bude starat. A až se princ Fridrich ožení, bude podléhat rozhodnutím vévodkyně. Jako nejvýše postavený úředník na zámku, je pan Hofmistr povinnován účastnit se jak ranního hodování, tak i večerních hostin.

Uvolněné místo vrchního Štolmistra princ Fridrich přidělil šlechticovi, panu Arklebovi Pavlátovi z Olšan. Již léta slouží v knížecích honitbách a vyzná se u koní a loveckých psů. I on je povinnován zúčastňovat se ranního i večerního hodování. Princ Fridrich si k sobě ještě povolal dva mladé rytíře z elitní Fryštátské rytířské družiny. Rytíř Petr Pelko z Pelkova je šlechtic pocházející ze starého rodu Pelků, ze severu Polska. Ve Fryštátě tento rod žije už od konce 15. století, své sídlo má na svém zámeckém statku Miserov. Vlastní také lovecký zámek Malé Kunčice jen pár kilometrů od Fryštátu. Rytíř Petr je velmi rozvážný muž. Je spíš tichý, ale umí být vítanou společností. Je chytrý a vzdělaný. Ovládá své emoce a ví co dělá. Nikdy ho ale nepotkáte bez svého parťáka, Jiřího Rocnara z Rocnova, který byl do rytířského stavu uveden teprve nedávno. Povahou je pravým opakem rytíře Petra, je veselý a někdy rychleji jedná a mluví než přemýšlí. Ti dva jsou dokonalou, přesně sehranou dvojicí, kterou princ Fridrich bude využívat pro svá soukromá i oficiální poslání. Budou rychlou spojkou mezi princem Fridrichem a kýmkoliv a kdekoliv. Oba rytíři nejsou povinnováni zúčastňovat se vévodových hostin, ale příležitostně, především po vykonání významného poslání, budou k vévodovu stolu zváni. Princ Fridrich však pověřuje povinností zúčastňovat se večerních hostin i pana Martina Hanka, faráře fryštátského Zámeckého kostela, coby zástupce slezského biskupa Baltazara z Promnic ve Wroclawi. Častými hosty večerních hostin u vévodova stolu budou i vévodou pozvaní šlechtici a také i vévodou vybraný Purkmistr města Fryštátského, 50 letý pan Wolf ze Střítěže, šlechtic žijící ve Fryštátském domě se svou ženou. Pan Purkmistr odpovídá za organizační řád a pořádek ve městě a v jeho branách. Vládne rezidenčnímu městu spolu se třemi konšely, a vévoda Fridrich s nimi bude jednat ve věcech úředních především prostřednictvím svého úředníka, pana Jana Skočovského. Městská rada však také navštěvuje vévodu přímo na zámku při pravidelně se opakujících audiencích.

Dvorská etiketa slezských panovnických sídel povoluje stravování pouze 2x denně. Ranní hodování probíhá kolem 9.-10. hodiny a k večerní hostině se dvůr schází kolem 18. hodiny. Do hodovního sálu nosí jídlo dvorní panoši, oblečení do modro-zlaté uniformy s velkým nápisem F. Jídlo se vždy podává o 3 až 4 chodech. Dle slezských tradic se k hodování schází co nejvíce pozvaných šlechticů. Kdo je však povinnován hodování se zúčastňovat, nesmí chybět, jen řádná a u vévody schválená omluva zabrání vzniku urážky dvora. Rovněž se nikdo nesmí stravovat v soukromí své komnaty. Jídlo se připravuje v zámecké kuchyni, které velí dvorní Kuchmistr pan Jiřík, který již léta sloužil v zámecké kuchyni jako kuchař. Má k ruce řadu pomocníků, kteří také nakupují některé potraviny, především pečivo, ve Fryštátě. Vévoda Fridrich úřaduje z Trůnní síně s erbem Horního Slezska a menším trůnem - knížecí kanceláře, která se nachází v sousedství Hodovního sálu. Tady probírá důvěrnější záležitosti s panem Maršálkem, panem Sekretářem i dalšími, kteří přicházejí k vévodovi na audienci s důvěrnějšími záležitostmi. Většinu audiencí však vévoda přijímá veřejně před dvořany v Trůnním sále s velkým trůnem a erbem Horního Slezska, který postavil jeho praděd Kazimír II. Je to největší sál na zámku, kde se také odehrává veškerý společenský život fryštátského dvora, včetně zámeckých plesů.

Mezi nejbližší dvorní úředníky prince Fridricha bude patřit ještě někdo, kdo tady dnes není. Jakub Preiss z Břehu. Jak se asi má a co dělá? Jestlipak se už stal učitelem a kazatelem, jak si to jeho otec přál... Když princ Fridrich pověří své nové úředníky, začne jednat o svém prvním poslání. "Pane Maršálku, budete moci na týden postrádat rytíře z Pelkova a rytíře z Rocnova?" "Sire, rytíři jsou Vám k službám"."Mám pro Vás první poslání. Pojedete do Břehu, kde vyhledáte pana Jakuba Preisse a přivedete ho sem ke mě". "Kdo je pan Preiss, Sire?", zeptá se rytíř z Pelkova. "To je ten kluk, který tady byl před léty", bez rozmyslu odpoví rytíř Jiří z Rocnova a zcela spontánně a přirozeně bouchne pěstí rytíře z Pelkova do břicha. "Au, vždyť to bolí!", odvětí rytíř z Pelkova. "Pánové ovládejte se, kde si myslíte, že jste!", okřikne rytíře pan Maršálek. "Odpusťte Sire", omluví se princi Fridrichovi téměř současně oba rytíři. "Přátelé", snaží se Fridrich uvolnit rychle napjatou atmosféru, "ten kluk je mi velice drahý. Když jsem byl jako dítě poslán na Břežský dvůr, dělal mi společnost v mém osamění a odloučení od rodiny. Jsem jeho doživotním dlužníkem. Vím, že od dětství touží po životě u dvora, chci mu tento jeho sen splnit. Ve Fryštátě se stane učitelem a kazatelem, ...a taky mým společníkem. Jen jemu jsem se mohl svěřit naprosto se vším. Teď pro něho pojedete a přivedete ho sem na zámek ať se mu to líbí nebo ne". "Sire, máme ho přivést násilím?", zeptá se rytíř z Pelkova. "Myslím, že to nebude potřeba. Ale o mém záměru s ním nemluvte. Přijet musí, je to můj rozkaz. Zítra si přijďte pro povolávací listinu, kterou předáte panu Preissovi a pan Sekretář vám předá i propustkouvou listinu, která vás bude opravňovat projet všemi městy a nocovat na vévodských sídlech. Udělejte si cestu spíše příjemnou než spěšnou. Za dva týdny je má korunovace, nejpozději za týden ať jste zpátky." "Za týden, Sire? Za týden jsme dvakrát tam a zase zpátky," odpoví rytíř z Rocnova.

Není to ani týden co rytíři odjeli a jsou zpátky. Princ Fridrich je už zahlédl z okna zámku, protože slyšel přijíždět družinu. Dolů na nádvoří ale nejde, počká na ně před sálem. A teď ho vidí. Je tady. Nejdůvěrnější osoba Fridrichova života. Jakub. Rytíři oznámí princi splněné poslání a představí mu pana Preisse. Když zůstanou sami, chvilku jen tak na sebe koukají a pak se velmi pevně obejmou. Oba jsou šťastní, že se zase vidí. Po 4 letech odloučení. Dojemné setkání však Jakub přeruší docela nazlobeným tónem: "Jak si to představuješ, poslat pro mě družinu rytířů, dát mi povel k odjezdu z domova a přivést mě sem jako nějakého cvičeného medvěda! Ani se mě nezeptáš, jestli se mi chce!" "A nechce?", zeptá se Fridrich. Samozřejmě, že se Jakubovi chtělo, vždyť na tento den myslel celou tu dobu. Ale Fridrichovi neodpoví. "Vím, že chceš být u dvora, tak jsem pro tebe poslal", na tohle Jakub slyší dobře, ale je zároveň v nejistotě, jestli Fridrichovi někdy dal najevo, že touží po životě u dvora. "Budeš ve Fryštátě učitelem a kazatelem." "Budu u dvora učit a kázat?", zeptá se celkem logicky. "U dvora né. Dám ti kostel a školu. Budeš učit fryštátské děti. ...A přál bych si..., chtěl bych,... prosímtě..., abys byl u dvora jako můj společník." Jakub se na Fridricha usměje, ale namítne: "Budeme někdy spolu jen my dva?" "Jakube, ještě dnes pojedeme do Frýdku. Tam budeme pár dní jen my dva. Máme si toho tolik co říct." "My dva, družina zbrojnošů a armáda dvořanů, nezapomněl jsi na ně?", odvětí pořád ještě trochu nazlobeně Jakub. Se smíchem Fridrich odpoví: "Nebuď hloupý Jakube, zámek je můj, vlastním už i zámky ve Skočově a v Bílsku. Za týden mi otec předá vládu, a já se stanu ...Jeho Milost Fridrich Kazimír Piast, vévoda Horního Slezska...", řekne Fridrich a sám sobě se s humorem zdvořile ukloní až k zemi. "Jakube, budu jím tady, ve Fryštátě, ...ale ve Frýdku chci být jen Fridrich, rozumíš? Jen Fridrich, nejlepší přítel toho času nazlobeného pana Jakuba Preisse, fryštátského učitele a kazatele. Ano, družina vojáků tam bude, s tím nic neudělám, ale jinak zámek bude jen pro nás dva. Vlastně tam bude ještě i kuchařka. Kuchařku si tam nechám, mám totiž velký hlad... a ona už tam na nás čeká." Fridrich věděl jak na Jakuba a ten zase nikdy nevydrží být nazlobený. Vlastně ani nebyl, jen si chtěl na Fridrichovi vybít vztek, protože Fridrich 4 roky vůbec nedal o sobě vědět. Jakubovi jen přišla zpráva o zasnoubení Fridricha s princeznou Kateřinou.

Frýdecký zámek je původně obranným hradem, který, stejně jako v případě zámku ve Fryštátě, postavil Fridrichův předek, vévoda Mečislav III. na konci 13. století. Jeho posláním bylo střežit slezsko-moravské hranice, takže se na Frýdeckém zámku pohybovalo množství zbrojnošů, kterým velel pan Purkrabí. Personál zámku doplňovalo služebnictvo v kuchyni a čeledíni v lesích patřících k zámku. Zámek žil v symbióze s městem Frýdkem. Město mu dodávalo služby a potraviny a zámek město ochraňoval. Vchází se do něho z náměstí, zatímco pod zámkem se rozprostírají podhorské vévodské lesy, kterými protéká řeka Ostravice. I v tom se Frýdecký zámek podobá tomu Fryštátskému. Nikdy však nebyl zámkem rezidenčním. Protože stojí v blízkosti Karpatských hor, bývá v jeho komnatách po většinu roku chladno. Fridrichovi předkové tady tedy nežili, jen zde příležitostně přenocovali. Když se roku 1327 Slezsko připojilo k Českému království, ztratil Frýdecký zámek svůj význam a od té doby je pustý. Obývá ho pouze vévodův správce pan Linhart Tatík z Jankovic s rodinou. Kolem roku 1540 však zámek prošel velkou renesanční opravou, kterou tady během regentské vlády provedl Fridrichův dědeček Jan IV. z Pernštejna, otec Fridrichovy matky, vévodkyně Marie. Tajně ve svém srdci plánoval či snil, že mu vláda ve Slezsku zůstane, kdyby..., kdyby tehdejšímu princi Václavovi III. se snad něco přihodilo a on ve své plnoletosti nemohl vládu převzít... To se ale později stalo příčinou ostrého sporu mezi nimi a Fridrichův otec Václav III. si svou nenávist k Pernštejnům začal vybíjet na své choti, vévodkyni Marii.

Teď však zámek patří Fridrichovi a pro něj se Frýdecký zámek stává ideálním místem, kam chce utéct před ceremoniemi, ruchem u dvora a povinnostmi vladaře. Spolu s Jakubem tady tráví čas lovem a rybařením. Fridrich ho tady také učí šermovat a jak se má chovat u dvora, kde teď bude Jakub žít. Oba to berou trochu vážně a trochu s humorem. Nacvičují si různé scény, do kterých se Jakub u dvora může dostat a jak se z nich elegantně dostat ven. Oba na Frýdeckém zámku pobývají v jedné komnatě a spí v jedné posteli. Stejně jako před léty, když byli dětmi v Břehu. Nechávají se obsluhovat a posluhovačka jim musí nosit jídlo a pití až do komnaty. Tady neplatí povinné stravování se u hodovního stolu... Po náročném, ale zároveň odpočinkovém dni oba uléhají a jen tak koukají do stropu. "Jsem rád, že jsi pro mě poslal, Fridrichu", říká spokojeně Jakub. "Jsem rád, že se ti chtělo, Jakube", odpoví vděčně Fridrich a přátelsky chytne Jakuba za ruku.

Po několika dnech strávených na Frýdeckém zámku, je princ Fridrich zpátky ve Fryštátě a dnes nastal nejvýznamnější den jeho života. Bude korunován vévodou Horního Slezska. Do Fryštátu se už od rána sjíždí dav obecného i městského lidu a přijíždí i spoustu urozených pánů. Korunovace vévody dle tradic trvá dva dny od soboty do neděle. Sobota je v rámci celé korunovační ceremonie významná především duchovně. Vévoda se připravuje na korunovaci pomocí půstu, zpovědi a pěší cesty Fryštátskou rezidencí, při které je doprovázen duchovními i aristokraty. Cestu fryštátskými uličkami lemuje dav lidí, kterým procházející vévoda Fridrich rozdává milodary. Samotná korunovace probíhá dnes v neděli v Zámeckém kostele. Ráno je vévoda ve své ložnici symbolicky vzbuzen primasem, Komorník Tomáš Milický vévodovi provádí obřadní koupel a obléká ho do vévodského korunovačního oděvu. Poté se v průvodu odebírají kobercovou cestou do Zámeckého kostela. Průvod vede Maršálek Václav ze Slupska následován primasem, dvořany a šlechtici. Celým kostelem se prolíná hlasitý slavnostní chór zpěváků a zpěvaček, který se utiší, až když vévoda Fridrich přijde ke svému otci a k biskupovi. Když se vévoda Fridrich posadí doprostřed kostela, začíná kázáni slezského biskupa z Wroclawi. Po kázání, při samotné korunovaci, vévoda Fridrich skládá korunovační slib: "Slibuji věrnost Bohu, svrchovanému vládci nebe a země, že budu Jeho pokorným služebníkem, a že budu zachovávat Jeho zákony. Slibuji věrnost Koruně, že ji budu reprezentovat s úctou a moudrostí, a že ji budu ochraňovat a udržovat v ní mír. Slibuji též věrnost lidu, že mu budu spravedlivým panovníkem, že mu dám střechu nad hlavou a jídlo na stůl." Když vévoda složil slib věrnosti, všichni přítomní také vyjadřují svůj souhlas sloužit novému panovníkovi. "Ať žije náš vévoda!", zní kostelem. Na to je vévoda Fridrich biskupem pomazán svatým olejem a jeho otec, vévoda Václav III. Adam, mu na hlavu nasazuje vévodskou korunu jako symbolický projev předání vlády a předává Fridrichovi také žezlo, které představuje světskou moc a autoritu panovníka, a jablko s křížem, které symbolizuje svět, křesťanskou víru a božskou moc, která je nad světem, jemuž panovník vládne. Ihned po předání korunovačních insignií následuje ceremoniální pasování vévody Fridricha na rytíře a čerstvě korunovaný vévoda přijímá hold svých šlechticů.

Když vévoda Fridrich opouští Zámecký kostel, je opět cestou na zámek doprovázen velkým průvodem. Kancléř Jan Skočovský a jeho asistent Martin Stoklasa během této cesty rozhazují mezi lid jubilejní korunovační mince. Na Fryštátském zámku je již připravena velká slavnostní hostina, které se zúčastňují pozvaní aristokraté a nechybí tady ani Jakub Preiss. Po hostině se vévoda Fridrich v doprovodu šlechty koňmo projíždí po ulicích rezidenčního města Fryštátu, kde mu vzdávají hold poddaní za jejich hlasitého provolávání: "Sláva! Sláva! Ať žije vévoda!" Vévoda zde na náměstí také pro své poddané pořádá slavnosti a rytířský turnaj, kde se všichni společně baví a po celý zbytek dne oslavují svého nového panovníka.

7. díl: FRYŠTÁT, léto 1560 až prosinec 1563

Vévoda Fridrich Kazimír pro upevnění své nové role vévody Horního Slezska potřebuje po sobě zanechat nějaké stavební památky stejně jako jeho děd Kazimír II. Fryštát je přímo posetý jeho stavbami. I takovým způsobem se panovníci reprezentují, obzvláště jsou-li to stavby užitečné. Vévoda Fridrich se rozhoduje ve Fryštátě postavit věž. Velkou a vysokou věž, kterou nikdo nepřehlédne. Má už i vybrané místo. Nová věž bude dominovat náměstí. Vévoda ji nechá postavit hned u Radnice, jako by chtěl navázat, či doplnit dědovu stavbu budovy Radnice. Radnice sice svou vlastní věž má, ta je však schovaná za budovou, není dominantní a jen tak skromně vykukuje ze dvora Radnice. Současně se stavbou nové věže se vévoda Fridrich rozhoduje postavit i nový kostel. Ještě nemá plnou představu kde bude a jak bude velký. Samozřejmě by chtěl postavit velkou katedrálu, ale je tady malý, no popravdě řečeno velký zádrhel. Finance. "Pane Sekretáři, jak jsme na tom s vévodskou pokladnou?", ověřuje vévoda stav u pana Skočovského. "Sire, pro stavbu věže a kostela peníze nemáme. Ledaže by se Vaše Milost rozhodla upravit velikost staveb." "Chcete říct, že bychom mohli stavět, ale skromně? To nás nebude reprezentovat. Co půjčka? Stavět ale rozhodně musíme. Kostel bude pro pana Preisse, bude v něm kázat. Možná, že by kostel mohl být skromnější, postavíme ho za hradbami, naproti domu pana Preisse, který jsem mu dal, a ve kterém máme i zřízenou školu, kde pan Preiss učí. To by šlo. Kostel bude za hradbami a bude to kostel pohřební. Co se dá dělat, bude dřevěný. Pro stavbu pohřebního kostela se to hodí a nám to z pokladny nevezme peníze navíc." "Dovoluji si Vás upozornit, Sire, že s předáním vlády Vaším otcem, Jeho Milosti vévodou z Těšína, došlo i k předání vévodových dluhů. Částka je veliká. Na zahájení staveb bude potřeba úvěru." "Dobře, pane Sekretáři, zařiďte to a dejte mi zprávu. Věž musí být hotova do mé svatby s princeznou Kateřinou a ta je dohodnuta za 4 roky. Budeme se snažit mít do té doby postavený i kostel, to aby se pan Preiss nezačal nudit, když je kazatelem a nemá kde kázat", nadhodí žertovně vévoda. S panem Maršálkem ještě probere detaily a ten poté povolá stavebníky a architekty. Nakonec se zdá, že vše kolem nových staveb probíhá hladce a rychle, takže nový kostel brzy stojí a stavba nové věže je téměř u konce. Věž však musela být snížena a zeštíhlena. V této podobě neztrácí na své dominantnosti. Zdá se být vysoká, pod cimbuřím má hodiny, které ukazují správný čas do všech světových stran a v dolní partii je umístěn okázalý erb slezských Piastovců, kteří Slezsku vládnou již 450 let. Vévoda Fridrich je z nové věže nadšený, je to jeho první okázalá stavba. Už ví, že se věž stane hlavní dominantou jeho svatby s Kateřinou. Svatební veselí se již plánuje a připravuje jak na vévodově dvoře ve Fryštátě, tak i na vévodském dvoře v Lehnici. Svatba má mít obrovské rozměry a bude jednou z největších, a nejokázalejších jaké se kdy ve Slezsku udály. Prozatím si vévoda Fridrich dělá z věže místo setkávání s Jakubem Preissem. Jen mu vždy pošle vzkaz s oznámením: "Sejdeme se u věže." A ta se přehlídnout nedá...

Na jaře roku 1563 se vévoda Fridrich zeptá pana Maršálka, zda má vévodství nějaké pohledávky a nevyřízené účty. Zjistí se, že baron Kaspar Wilczek dluží vévodovi již ukončený nájem mílového práva města Bílska. Když byl vévoda Fridrich na Lehnickém dvoře svého strýce, jeho otec, vévoda Václav III. město Bílsko pronajal, aby získal peníze na splácení dluhú za svůj prostopášný život. "Pane Maršálku jeďte do Bílska a věc důkladně prověřte. Zjistěte co pana barona vedlo k tomu, že pozapomněl na svou povinnost vůči smlouvě, a dejte mu jasně najevo, že trváme na nápravě a dorovnání účtů. A vemte si s sebou početnou družinu rytířů, abychom pana barona trochu vylekali." Město Bílsko leží na slezsko-polské hranici a vévoda Fridrich tam má své vedlejší zámecké sídlo. Pan Maršálek je oprávněný, z pověření vévody Fridricha na zámku i s doprovodnou družinou pobývat za účelem plnění poslání. Zámek Bílsko postavil, stejně jako zámky v Těšíně, Fryštátě a Frýdku, Fridrichův prapraprapraprapraděd, vévoda Mečislav III. Zámek Bílsko byl postaven nejprve jako tvrz, ale od roku 1327, kdy bylo Slezsko začleněno do zemí Koruny České, stal se z tvrze obranný hrad střežící slezsko-polskou hranici. Od té doby je zámek obýván především vojenskou hlídkou, které velí vévodův Bílský pan purkrabí Jáchym Mhal z Modřelic. Vévoda Fridrich má tento zámek celkem v oblibě, rád ho navštěvuje, jeho nevýhodou je však půldenní vzdálenost od Fryštátu, a tak zde pobývá jen přechodně v rámci kontrolních jízd.

Pan Maršálek se však z Bílska vrací s nepořízenou. "Pan baron Wilczek se necítí být ničím zavázán vůči Vaší Milosti, ale vůči Milosti vévody z Těšína", předával vzkaz pan Maršálek. Je to případ, který se musí rozluštit. Vévoda Fridrich tedy jede do Těšína ke svému otci zjistit více, a snad ho i požádat o rozuzlení této situace. Tady se však dozvídá o svém oprávněném nároku na vrácení nájemní smlouvy. Třebaže je smlouva sepsaná s vévodou z Těšína, po předání vlády přecházejí na nového vévodu i všechny dřívější závazky a smlouvy. Vévoda Fridrich tedy pověřuje pana Maršálka k vedení sporu, ten se ale protahuje až vévoda dá pana barona zatknout a uvěznit v cele. Baron Wilczek má všude své informátory, jedná nečestně a vévodu nesnáší. Fridricha to dopaluje. Sotva začal vládnout a už si nějaký baron na něm chce dokázat svou sílu. Ta však byla sražena vévodovým skutkem pana barona uvěznit. Baronovy informátoři tuto zprávu ihned odesílají na císařský dvůr do Vídně. Je to problém, protože žádný aristokrat nesmí dát zajmout jiného aristokrata, toto smí jen panovník. Fridrich si vzpomíná na obdobný případ svého děda Kazimíra z roku 1497. Tehdy dal Kazimír II. zatknout slezského vévodu Mikuláše z Opole za pokus o atentát na Kazimíra i na slezského biskupa. Ikdyž dalo Jeho Veličenstvo tehdejší český král Vladislav Jagellonský příkaz k propuštění vévody z Opole, Fridrichův děd Kazimír II. udělal něco jiného. Né, nepostavil se proti králi, ale protože Kazimír byl také panovníkem, obracel se na své oprávněné právo vévodu z Opole zatknout. Požádal slezský tribunál o urgentní rozhodnutí a ten Kazimírovo právo vladaře potvrdil. Vévoda z Opole byl tedy druhý den veřejně popraven. Vévoda Fridrich tedy zkusí svého děda napodobit. Pověří pana Maršálka obrátit se na slezský tribunál k posouzení práva. Spor se táhne ještě více jak rok, ale nakonec slezský tribunál rozhodne ve prospěch vévody Fridricha. Slezsko je sice zemí Koruny české, ale je zemí autonomní s vlastním panovníkem, tribunálem a biskupstvím. Poražený baron Wilczek vyrovnává vévodovi své dluhy, je propuštěn na svobodu, ale jednou provždy upadl v nemilost vévody Fridricha.

K vévodovi Fridrichovi také na zámek přicházejí z Radnice fryštátští městští konšelé vedeni fryštátským panem Purkmistrem Wolfem ze Střítěže. Předmětem jejich návštěvy zámku je pravidelné jednání s Jeho Milostí vévodou. Než panstvo vstoupí do Trůnního sálu, kde na trůnu sedí vévoda Fridrich obklopen dvořany a úředníky, pan Komorník Tomáš Milický hlasitě ohlásí jejich příchod: "Pan Purkmistr Wolf ze Střítěže s doprovodem pánů konšelů města Fryštátského!" Pánové radní nato vstoupí do Trůnního sálu, a když jím procházejí k Jeho Milosti vévodovi, jsou malou úklonou zdraveni všemi přítomnými. Poté co se páni radní postaví před Trůnem s vévodou, hluboce se Jeho Milosti ukloní a začnou jednání: "Sire," začíná jednání pan Purkmistr Wolf ze Střítěže, "Fryštát, který je rezidenčním sídlem Vaší Milosti, velmi těží z přítomnosti dvora Vaší Milosti. Prosperuje, je hojně navštěvován kupci z celé Evropy, řemeslům a cechům se daří a jeho obyvatelé zažívají mír a blahobyt. Jsou zde však takový, kteří se z této prosperity obohacují a předražují své zboží a služby. V Evropě dobrá pověst rezidenčního města Vaší Milosti tak může být poškozena." "Buďte konkrétnější, pane Purkmistře," reaguje vévoda a pokračuje: "sdělte Nám více informací a co je potřeba udělat pro nápravu věci." "Sire," pokračuje ve stížnosti pan Purkmistr, "v této listině jsem sepsal seznam obchodníků, kteří ve Fryštátě předražují své zboží a služby a dokonce nutí ostatní, aby své zboží zdražovali také, a někteří se k nim opravdu přidali. Fryštátu tak hrozí, že se mu kupci budou vyhýbat a lidé budou nakupovat v jiných městech." "Pane Purkmistře, děkuji vám za sdělení a sepsání listiny, kterou se Naše Milost bude neodkladně zabývat a v co nejkratším čase dáme viníky potrestat i pro výstrahu ostatním. Naším záměrem je budovat dobrou pověst Fryštátu, který je rezidenčním městem Naší Milosti, a kdo se snaží poškodit jeho pověst, poškozuje i pověst Naší Milosti. Věc dáme do pořádku." "Velmi Vám, Sire, děkujeme a jsme Vám vděční za Vaši prozřetelnost", děkuje s velmi hlubokou úklonou pan Purkmistr a konšelé se vévodovi uklánějí spolu s ním. "Dále tady máme spor s panem rytířem Jiřím Pilarem z Pilchu, který patří Vaší Milosti," pokračuje v jednání pan Purkmistr. "O jaký spor se jedná, pane Purkmistře?" Odpoví vévoda a vybízí pana Purkmistra aby pokračoval. "Pan rytíř Pilar si přivlastnil pozemky patřící rezidenčnímu městu Fryštátu, které sousedí s pozemkem pana rytíře Pilara. Já, pokorný služebník Vaší Milosti, spolu s pány městskými konšely věc projednáváme s panem rytířem Pilarem, abychom nezatěžovali Vaší Milost, ale pan Pilar není jednání příliš nakloněn, nechová se v souladu se svým rytířským stavem, a proto spor podstupujeme Vaší Milosti. Věříme, že Vaše Milost tento spor rozhodne." "Ano pane Purkmistře, i tímto sporem se Naše Milost bude zabývat. Je-li právo na straně města Fryštátu, bude rozhodnuto ve prospěch města Fryštátu a rytíř Jiří Pilar z Pilchu bude náležitě potrestán odejmutím rytířského stavu." Těmito slovy vévoda ujišťuje pana Purkmistra i městskou radu, že mu není lhostejné jednání rytířů, patřících do elitní rytířské jednotky Jeho Milosti a pokračuje dále: "K záležitostem, které jsme projednávali dříve, mám pro vás pane Purkmistře, dobré zprávy. Naše Milost v této listině potvrzuje všechna vysoká privilegia, práva a svobody rezidenčnímu městu Fryštátu náležícímu mezi slezská vévodská sídla, která byla již dříve městu Fryštátu udělena Jejich Milostí Hornoslezskými vévody. Pro další rozvoj rezidenčního města Fryštátu, Naše Milost požádala Jeho Veličenstvo císaře o povolení zavedení dalších dvou výročních trhů, a sice výročních trhů na den apoštolů sv. Simona a Judy, a na den sv. Pavla. Vše je uvedeno v této druhé listině Jeho Veličenstva císaře a podepsáno Naší Milostí. Rezidenční město Fryštát musí prosperovat a jeho obyvatelé musejí žít v celkové spokojenosti a blahobytu. Taková je vůle Naší Milosti. Kdo si zaslouží odměnu, dostane ji, kdo však všeobecné blaho narušuje, bude potrestán městským katem z nařízení Naší Milosti." Těmito slovy vévoda končí každé jednání s městskou radou. Pan Purkmistr Wolf ze Střítěže, i jeho konšelé se vévodovi hluboce a s vděčností pokloní, ať už byla jejich záležitost vyřešena nebo ne.

Vévoda Fridrich již dříve povolil městské radě vydržovat si kata, který je placen z městské pokladny. Ten z pověření vévody trestá viníky v mučírně, která je umístěna v suterénu městské Radnice. Když pak vévoda roku 1564 postavil u Radnice novou věž, dal k ní vévoda připevnit dva řetězy, ke kterým jsou provinilci přivazováni k věřejné ostudě a kolemjdoucí měšťané na ně plivou, házejí po nich plesnivá rajčata a zkažená vajíčka. Veřejné tresty a také i ty skryté, prováděné městským katem v mučírně, jsou odstrašujícím příkladem pro ty, kteří se dopouštějí porušování práva. Nenapravitelní provinilci jsou však uvězněni v zámecké vězeňské cele, kde zůstávají v šeru, chladu a jen s přídělem chleba a vody. Tak skončil i případ fryštátského rebela Jana Sedlnického, který narušoval klid rezidenčního města. Byl uvězněn, ale protože se ve fryštátském zámeckém vězení kál, vévoda mu udělil milost a propustil ho s podmínkou, že Fryštát opustí a nikdy se nevrátí. To se však nestalo. Jan Sedlnický opět se svými kumpány přepadal domy a utiskoval fryštátské měšťany. Na základě žaloby, podané měšťanem Matyášem Zygotou, byl z nařízení vévody fryštátskou vojenskou hlídkou opět zadržen a uvězněn, soudem odsouzen, katem v mučírně vyslíchán, u věže k řetězům připoután k lynčování a nakonec byl fryštátským katem sťat.

Na 8. září roku 1563 je vévoda Fridrich pozván ke korunovační ceremonii Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II. Habsburského v Prešpurku, kde je císař korunován Uherským králem. Vévoda proto pověřuje pana Maršálka přípravami na cestu, a s sebou vezmou i doprovodné pány rytíře z Rocnova a z Pelkova. Součástí průvodu budou i dva povozy s nákladem několika stanů k přenocování a třetí povoz se zásobami potravin, krmiva pro koně a jiných potřebných věcí. Bude je doprovázet i nevelký průvod složený z několika mužů zbrojní stráže, čeledíni a personál kuchyně. Průvody vedené mimo domovské slezské území jsou náročné na přípravu i cestu samotnou. Cesta do Prešpurku bude dlouhá, pojedou pomalu, podle možnosti jízdy povozů a každý večer před setměním zastaví na vybraném místě, kde čeledíni postaví stany k přenocování. Hlavní stan pro vévodu Fridricha a jeho Komorníka pana Milického, druhý stan pro pana Maršálka ze Slupska, třetí stan obývají vévodovi rytíři Jiří z Rocnova a Petr z Pelkova a ještě další stany, ve kterých společně přenocuje zámecká zbrojní stráž s čeledíny. Vévoda se s členy svého průvodu bude stravovat z vlastních zdrojů připravených v polní kuchyni, která také pojede s nimi. V Uhrách ztratila svou moc královská dynastie Zápolských, kterou založil bohatý uherský magnát Štefán Zápolský se svou chotí, vévodovou pratetou Hedvikou Piastovnou. Ta vyrůstala na dvorech v Těšíně a ve Fryštátě a po dosažení její plnoletosti roku 1486 ji vévodův děd Kazimír II. provdal do Uher, kde se stala matkou uherského krále Jana Zápolského a polské královny Barbory Jagellonské. V Uhrách vlastnila několik hradů, včetně Spišského a Trenčínského, kde by mohl vévoda Fridrich přenocovat, ale nyní to už není možné. Na cestu se z Fryštátu vydávají již několik dní před korunovací. V Prešpurku se vévoda pohybuje v těsné blízkosti Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána a spolu s jinými panovníky císařství Maxmiliánovi pomáhají s osobními přípravami na korunovaci, oblékají ho do korunovačního oděvu a k císařově okázalosti ho také všude doprovázejí. Po korunovaci se průvod vévody Fridricha vydává stejnou cestou zpátky do Fryštátu. Mají s sebou nového cestujícího - vévoda Fridrich od Lombardského vévody koupil dvorního trpaslíka, kterého si Lombardský vévoda do Prešpurku vzal s sebou. Jistě bude milým dárkem pro Fridrichovu nastávající manželku, princeznu Kateřinu.

Je pozdní podzim roku 1563 a před vévodou Fridrichem je velká událost. 28. prosince se na Lehnickém dvoře svého strýce, Jeho Milosti vévody Fridricha III. žení s jeho dcerou, krásnou princeznou Kateřinou.

8. díl: BŘEH, LEHNICE a FRYŠTÁT, prosinec 1563 až jaro 1564

"Pane Maršálku," povolá vévoda Fridrich svého hlavního úředníka a počká až k němu příjde do trůní síně Fryštátského zámku, "Připravme se na cestu do Lehnice. Povolejte pana rytíře z Pelkova a pana rytíře z Rocnova a připojte k nim i družinu nejspolehlivějších rytířů podle vašeho úsudku. Na Lehnickém dvoře mého štědrého strýce, vévody Fridricha III. se zdržíme několik týdnů. Tato cesta proto bude pro rytíře něco jako cestou za odměnu." "Jsem Vám k službám, Sire", odpověděl pan Maršálek a ihned se pustil do příprav k odjezdu. Byl prosinec, ale zima letos ještě nechtěla přijít, jako by čekala na dobu až po Fridrichově svatbě. Počasí stále přálo, dokonce v slunečných dnech ani nebylo potřeba komnaty zámku vyhřívat. Když se celý vévodův průvod vydal na cestu, projížděl slezskými městy a jako obvykle, nocoval na slezských vévodských sídlech. Třetího dne průvod přijel do Břehu. Na nádvoří Břežského zámku dal vévoda panu Maršálkovi pokyn k zastavení průvodu, ale nikdo z koně nesesedá, pokud jako první nesesedne Jeho Milost vévoda Fridrich. Ten se ale zasněně rozhlížel po nádvoří. Nebyl tady od doby co v roce 1553 odjel do Fryštátu, a to je už 10 let. "Přátelé," protne vévoda Fridrich nostalgickou atmosféru, kterou tady svým zasněním vytvořil, "tady jsem jako chlapec vyrůstal v odloučení od svých rodičů, rodiny a přátel. Byl jsem tady jen já, správce zámku a nějaké služebnictvo." Všichni se zájmem poslouchali, ale hned první vévodova věta jim připadala dost krutá. "Tady jsem taky poprvé potkal pana Jakuba Preisse. Chodil sem jako malý chlapec z venkova, a tady na nádvoří každý den posedával a pozoroval dění na zámku", a obratem prstem ukázal, kde přesně to bylo. "To on mi ukázal, jak žijí obyčejní lidé, do té doby jsem nic takového neznal. Dokonce mě vodil na pastviny, pokaždé tam vydráždil býka a měli jsme oba co dělat, aby jsme před ním utekli." Rytíři se začali smát a hned bylo všem jasné, že tato noc bude veselá. Zároveň si všichni uvědomili, jak moc je pro vévodu tenhle Jakub Preiss důležitý. Už rozumnějí, proč si ho vévoda povolal do Fryštátu, a proč s ním často odjížděl do osamění Frýdeckého zámku. Pochopili, že tito dva jsou nerozluční přátelé, které spojuje silné, nepřetnutelné pouto vzpomínek z dětství.

V hodovním sále Břežského zámku už na nevelký průvod čekala hostina. A rytíř Jiří Rocnar z Rocnova, který nikdy nevydrží být dlouho potichu, začíná s vyprávěním historek. Pochází z rodiny hostinských, takže veselé historky z prostředí výčepu má na rozdávání. Všichni se tím vesele baví a teď, když je atmosféra velice uvolněná, přihodí jednu královskou: "To mi jednou strýc Faciáš vyprávěl, jak k němu do hospody přijel francouzský král", když to Jiří řekl, všichni rytíři se rychle zchladili a zpozorněli, jestli před vévodou Jiří nezachází už moc daleko..., "Pane rytíři napijte se piva", chce touto vybídkou moudrý pan Maršálek odvést pozornost, a doufá, že Jiří změní téma. No, nestalo se tak, dokonce sám vévoda pana Maršálka ujistil, že dnes je krásný den, a všichni mají důvod se pořádně pobavit. Když rytíř Petr z Pelkova pochopil, že tahle historka vévodovi vadit nebude, vybízí svého parťáka Jiřího k pokračování: "Tak jak to bylo s tím králem, pokračuj a nenapínej nás." Jiřího nikdo nemusí dvakrát pobízet, a tak pokračuje: "Byl to vlastně polský král, ale francouz. V Krakově se mu nelíbilo, a když se dozvěděl, že v Paříži zemřel jeho bratr francouzský král, a že tento polský král se stal následníkem francouzského trůnu, začala se tomuto polskému králi, v jeho francouzské hlavičce..., promiňte Sire", rychle se Jiří omluví za už opravdu velmi nezdvořilý úskok, ale vévoda Fridrich dělá, že si ničeho nevšiml. Stačilo se totiž jen dívat jak rytíř Jiří vypráví, jak u toho gestikuluje, rozhazuje rukama a dělá grimasy..., no zkrátka během Jiřího vyprávění se všichni hlasitě smějí až se drží za břicho. Jiří tedy pokračuje: "Plánoval útěk z královského hradu v Krakově. Jednoho dne tam uspořádal velkou královskou hostinu a pozval na ní co nejvíce lidí. Byl to jeho plán. Chtěl totiž, aby si nikdo nevšiml jak z královského hradu utíká. A to se taky stalo. Se svými věrnými pobočníky nasedl na koně a rychle pelášil do Fryštátu, kde už byl v bezpečí před polskými vojáky, kteří krále po nějaké chvíli začali pronásledovat. Král se ubytoval právě v hostinci mého strýce Faciáše, a ihned mu poručil, že si k večeři všichni dají šneky, tak aby sebou hodil". "Fůj, kdo může jíst šneky?" Namítá rytíř z Pelkova. "No..., ve Francii je to prý delikatesa", odvětí rychle Jiří a pokračuje ve vyprávění: "Jenže strýc Faciáš žádné šneky neměl, tak šel na dvůr nějaké pochytat. Dovedete si představit mého tlustého a nemotorného strýce, jak klekne na zem a po čtyřech chodí po dvoře a hledá šneky?" To už všichni doslova řvou smíchy, popadají se za břicho a sotva jsou schopni dýchat, "Už toho nech!" ozívá se rytíř z Pelkova, "Já už nemůžu, už mě bolí břicho" a všichni ostatní také přitakají, že jim bránice vibruje ostošest, ale Jiří je dál dráždí pokračováním a rovnou před vévodou klekne na kolena, po čtyřech se začne plazit po podlaze hodovního sálu a předvádí strýce Faciáše jako tlustého a nemotorného medvěda: "Brum, brum, kdepak jste...? Brum, brum, pojďte k tatínkovi..."

Výborně naladěný vévoda Fridrich je už spolu se svou věrnou družinou rytířů v Lehnici. Setkává se tady s vévodou Fridrichem III. a s vévodkyní Kateřinou Maklenburskou. Jsou rádi, že se zase vidí a teď k tomu mají ještě radostnější důvod, vždyť vévoda Fridrich přijíždí do Lehnice vzít si za ženu jejich krásnou dceru Kateřinu. Vše je připraveno, počasí přeje a tak svatební veselí začíná. Každý den se na nádvoří koná obrovská hostina, armáda pážat nosí hory jídla na stoly a číšníci proudem rozlévají do pohárů všem pozvaným šlechticům. Denně se na nádvoří také koná rytířský turnaj. Začíná troubením trubačů a to už se dva rytíři na slavnostně oděných koních řítí proti sobě s dřevcem v ruce. Kdo z rytířů spadne, stává se rukojmím vítězného rytíře a ten pak žádá za jeho propuštění výkupné. Jestli je rytíř bohatý a vysoce urozeného původu, výkupné je o to vyšší. Lidé se baví, skandují a fandí každý svému oblíbenému rytíři. Nálada je tady v Lehnici výborná a právě v té nejlepší chvíli přijíždí do Lehnice i Jeho Veličenstvo císař Maxmilián II. Habsburský s družinou. Baví se spolu se všemi a po tři dny je tady čestným hostem. Císař si často volí chvíle, kdy chce být s novomažely osamotě a rozmlouvají spolu o životě a budoucnosti. Svatební veselí trvá v Lehnici dva týdny a protože se počasí už ochlazuje, nastává čas jet domů. Mladé vévodkyni se však v té chvíli udělá nevolno, dostává horečku a proto dvorní lékař pan Abrahám její cestu na Fryštátský dvůr, který je od Lehnice vzdálen čtyřdenní cestou, nedoporučuje. Odjezd vévodkyně Kateřiny se tak odkládá na jaro příštího roku.

Zatímco se průvod vévody Fridricha vrací domů, padá již sníh a je chladno. Ve Fryštátě na něho myslí Jakub Preiss, který se svatební oslavy v Lehnici nemohl zúčastnit, protože není ani urozeného původu, ani rytíř. Přemýšlí o svém životě, jestli nebude ve Fryštátě osamělý až si vévoda Fridrich přiveze na zámek svou ženu. Vždyť už teď mají na sebe tak málo času. I Jakub je totiž dost vytížený. Je kazatelem v novém kostele svatého Marka a hned naproti kostela dostal od Fridricha malý dům, ve kterém může Jakub bydlet, ale on tady provozuje školu. Vévoda Fridrich si totiž přeje, aby fryštátské děti uměly číst, psát a počítat, aby se pak v životě mohly mít lépe. S tím jsou spolu zajedno, ostatně jako snad se vším. Práce Jakuba těší a své školní děti má rád. Nahrazují mu rodinu a vlastní děti. Jakub se nikdy neožení, ve svém srdci nemá dost místa pro jiného člověka. Nade všechno je připoután k vévodovi Fridrichovi. Fridrich mu na zámku drží ložnici v zámeckém křídle, kde žijí dvořané a ikdyž Jakub není povinnován zúčastňovat se ranního nebo i večerního hodování s vévodou, téměř každý den tam je a je vždy srdečně vévodou přivítán. Jakub si ve Fryštátě získal dobrou pověst jako učitel i jako kazatel. Jako učitel je placen mzdou z městské pokladny, jako kazatel dostává dary od věřících a je také finančně odměňován jako vévodův dvorní společník. I aristokraté, kteří se na fryštátském dvoře pohybují, Jakuba respektují a považují ho za součást dvora. Není ale z jejich společenských vrstev, proto Jakuba ani nikdy nezvou do své soukromé společnosti. To mu však nevadí. Když tak o svém životě uvažuje, zjišťuje, že je vlastně docela šťastný a žije si ve Fryštátě nad slušné poměry, jaké by v Břehu neměl. Nějaké peníze tam posílá rodičům. Svatební průvod vévody Fridricha se vrací do Fryštátu. Jak jinak, povolává si hned k sobě svého společníka Jakuba. Potřebuje se mu svěřit se svým strachem o zdraví vévodkyně Kateřiny, což je ostatně i důvod, proč s ním nepřijela. Stráví společných pár dní na Frýdeckém zámku a po nich se opět vracejí do Fryštátu.

Při ranním nástupu všech fryštátských rytířů, pan Maršálek jménem Jeho Milosti vévody Fridricha, děkuje přítomným svatebního průvodu a zároveň rytíře informuje o jejich jarním opětovném povolání k doprovodu Její Milosti vévodkyně Kateřiny z Lehnice do Fryštátu. Když pan Maršálek skončí ranní promluvu k rytířům, provolá: "Rytíř Petr Pelko z Pelkova!" "Zde!" "Rytíř Jiří Rocnar z Rocnova!" "Zde!" "Ihned po rozchodu se budete hlásit u Jeho Milosti vévody! Rozchod!" Oba rytíři tedy sesednou z koně a pan Maršálek je doprovodí do Trůnního sálu Fryštátského zámku, kde je před vstupem do sálu hlasitě ohlásí vévodův dvorní Komorník pan Tomáš Milický z Jilemnice: "Pan Maršálek Václav ze Slupska s pány rytíři Jiřím Rocnarem z Rocnova a Petrem Pelkem z Pelkova!" Vévoda když je uvidí, vzpomene si, jak mu v Břehu rytíř z Rocnova předváděl svého strýce coby medvěda a nenápadně se usměje. Rytíři se po příchodu k trůnu Jeho Milosti vévodovi Fridrichovi hluboce ukloní a čekají na sdělení Jeho Milosti. "Přátelé, sloužíte mi věrně už několik let a při posledním vašem poslání jste se skutečně vyznamenali. Předvším pan rytíř z Rocnova. Co myslíte, pane Maršálku, není to příhodná chvíle, aby Naše Milost panu rytíři projevila štědrost?" Pan Maršálek se souhlasně a s úklonou usměje, ale rytíř z Rocnova nic takového nečekal a je zcela zaskočen. "Pane z Rocnova, je nějaký sen či nějaké vaše přání, které vám dosud nebylo splněno?" "Sire, mou největší dosavadní ctí je být Vaším pokorným služebníkem, všechny mé sny jsou vedle této cti ničím", řekl vskutku velice skromně Jiří. "Sire, dovolte mi promluvit", skočí jim do řeči rytíř Petr z Pelkova. "Jen mluvte, příteli."

"Snad nebudu příliš smělý a nepřekroutím vyjádřenou skromnost pana z Rocnova a jeho upřímnou oddanost Vaší Milosti, ale je mi známo, že pan z Rocnova jeden velký sen a nesplněné přání má." "A které?", táže se vévoda, jako kdyby vůbec nic netušil a neměl pro rytíře z Rocnova připravenou odměnu přesně podle informací, které o panu z Rocnova má. "Sire, prosím, promiňte mi mou troufalost a jestli Vás uvedu do rozpaků. Pan z Rocnova téměř denně mluví o své velké touze vlastnit nějaký šenk." Rytíř z Rocnova doslova zbledne jak je mu před vévodou trapně a nenápadně do rytíře Petra strčí. "Ano? Je to tak pane z Rocnova?" "Sire, neodvažuji se pro svou skromnost Vám přitakat", odpoví Jiří se skloněnou hlavou. "Pane Komorníku", zavolá vévoda svého Komorníka Tomáše Milického, aby k němu přišel. Když dvorní Komorník předstoupí před vévodův trůn, ukloní se, a tázavě vyzve vévodu ke sdělení: "Sire?" "Pane Komorníku, povolejte k Nám pana Sekretáře," zaúkoluje vévoda pana Komorníka. "Jsem Vám k službám Milosti", pokorně odpoví pan Komorník a jde skrz Trůnní sál do Písařovny, kde má své místo pan Sekretář Jan Skočovský. Do sálu tedy pan Sekretář vstoupí a v ruce drží dvě listiny. Když oba přijdou k vévodovi, ukloní se mu. Rytíři z Rocnova se rozklepou kolena, jak je nervózní. Všechno co teď Jeho Milost vévoda řekne nebo udělá, může úplně obrátit Jiřího dosavadní život naruby. "Je všechno zařízeno?", ujišťuje se vévoda u pana Sekretáře. "Ano, Sire, vše je zařízeno tak, jak bylo přáním Vaší Milosti", odpoví pan Sekretář. "Pane z Rocnova, postavte se do pozoru!", příkáže pan Maršálek, protože ví co v listninách je. "Tady v této listině je schválená koncese na provozování vinného šenku a pivního výčepu s dobou provozování na neurčito na jméno Jiří Rocnar z Rocnova, toho času rytíř Fryštátské elitní rytířské družiny", s radostí oznamuje vévoda. Jiří sotva dýchá, ale to není všechno, ještě je tady druhá listina. "Za dosavadní vynikající výsledky a projevenou věrnost Naší Milosti vévody Horního Slezska, vám pane rytíři Naše Milost vévoda Horního Slezska v této druhé listině daruje dům na fryštátském Předzámčí před Horní branou, na rohu Zámecké a Radniční ulice. Jste spokojen?" "Sire, nikdy bych se neodvážil ani pomyslet. Jsem Vaším nejpokornějším služebníkem a doživotním dlužníkem," odpoví rytíř Jiří s velmi hlubokou úklonou. Když oba rytíři odejdou z Trůnního sálu, Jiří se neovládne a ještě v zámecké chodbě nahlas vykřikne: "Mám šenk!" Slyšet to bylo až k trůnu, ale ikdyž se vévoda Fridrich s panem Maršálkem na sebe podívají, nechají to bez povšimnutí, vždyť je to pro Jiřího z Rocnova velký den. Jen dvořané, kteří jsou právě na chodbě zámku je napomínají: "Pšššššt!" Oba rytíři se nato rozbíhají a se smíchem a velkou radostí to spěchají oslavit do prvního fryštátského výčepu. Vévoda Fridrich takto často obdarovává své nejvěrnější služebníky. Jednak tím oceňuje jejich dosavadní výkony, ale také si tímto kupuje jejich oddanost. Za věrnou a spolehlivou službu, a na přímluvu vévody Fridricha, roku 1561 povýšil do rytířského stavu Jeho Veličenstvo král Zikmund II. Jagellonský vévodova dvorního Sekretáře, pana Jana Skočovského.

Zima končí a jaro přichází. Sluneční paprsky nesměle ohřívají zem a ovzduším se line omamná vůně prvních jarních květů. Je krásné jaro roku 1564. Vévoda Fridrich se nemůže dočkat uvedení své ženy, vévodkyně Kateřiny na svém sídle ve Fryštátě a koná přípravy k jejímu příjezdu. "Pane Hofmistře a pane Komorníku, za dva týdny přijede Její Milost vévodkyně Kateřina z Lehnice a mou vůlí je ji ve Fryštátě přivítat velkolepým způsobem. Pan Komorník z Jilemnice dohlédne na slavnostní průběh uvítání a zajistí velkou svatební hostinu se vší zábavou a rytířským turnajem. K dispozici jsou vám všichni dvorní úředníci Naší Milosti." "Jsme Vám k službám, Milosti", odpoví oba současně. "Pane Maršálku, asi za týden odešlete co největší skupinu rytířů, kteří pojedou do Lehnice a přivedou Její Milost vévodkyni Kateřinu. V Lehnici se k vám připojí průvod mého strýce, Jeho Milosti vévody Lehnického a společně doprovodíte vévodkyni ke mě na zámek. Vás pane Maršálku žádám o vedení Našeho průvodu." "Velmi se omlouvám, Sire, ale mé okolnosti mi momentálně nedovolují odjet z Fryštátu na tak dalekou cestu." "Copak vás trápí, pane Maršálku? Snad nejste nemocen?" "Nemocen ne, Sire, ale dovoluji si Vás požádat, abych mohl zůstat ve Fryštátě a věnovat se neodkladným záležitostem ve věcech mé rodiny." "Dobrá, pane Maršálku. Snad se vám podaří rodinné záležitosti vyřešit rychle. Doporučíte Nám někoho, kdo vás v čele průvodu zastoupí?" "Ano Sire, myslel jsem, že by mě mohl zastoupit pan Tomáš Milický z Jilemnice. V družině nebude chybět rytíř z Rocnova a rytíř z Pelkova." "To je ale nemilé, pane Maršálku. Pana Milického jsem právě pověřil přípravou slavností", reaguje vévoda Fridrich a přemýšlí, jak toto vyřešit. Potřebuje pana Milického ve Fryštátě a zároveň nechce odmítnout žádosti pana Maršálka. Pan Maršálek je věrný muž a je už také v letech. Jestli se na dlouhou cestu necítí, vévoda ho nechce nutit. Zdá se, že s řešením přichází samotný pan Komorník z Jilemnice: "Dovolte mi promluvit, Sire." "Prosím." Odpoví vévoda. "Její Milost vévodkyně má přijet za dva týdny. Tato zpráva je nám všem známá již několik týdnů a tak jsem si dovolil zahájit přípravy k oslavě uvedení Její Milosti vévodkyně bez Vašeho pověření, Sire. Milosti, odpusťte mi tuto mou troufalost." "No vida, a co tím chcete naznačit pane Komorníku?", vybízí ho vévoda k tomu, aby pokračoval. "Milosti, plán na průběh hostiny je hotov a učinil jsem i přípravy k pořádání rytířského turnaje. Je mi známo, že se o přání vést rytířský turnaj při oslavách uvedení Její Milosti vévodkyně na Vašem zámku, Vaše Milost již několikrát zmínila. Rytíři, kteří se her rádi zúčastňují jsou již osloveni, a čeká se jen na potvrzení jejich účasti. Nemyslím, že pozvání odmítnou. Odpusťte mi, Milosti, že jsem předběžně jednal bez Vašeho pověření." "Výborně pane Komorníku. To jsou tedy přípravy k oslavě. Chcete Nám sdělit ještě něco dalšího?" Vévoda stále čeká na hlavní sdělení pana Komorníka, přeci mu nechtěl jen oznámit, že přípravy k oslavě jsou již v plném proudu. "Ano, Sire", pokračuje pan Komorník z Jilemnice, "jelikož práce s přípravami na oslavu uvedení Její Milosti vévodkyně na Vašem zámku jsou zahájeny a Vaše Milost se zatím nezmínila, jestli s tím přes veškerou mou troufalost souhlasí, ale pokud ano, Milosti, mohl bych se průvodu Vaší Milosti zúčastnit v zastoupení pana Maršálka, jak Vaší Milosti sám navrhl." "Naše Milost souhlasí, pane Komorníku. Jestli máte vše s přípravami k oslavě pod kontrolou, nemám nic proti tomu, aby jste pana Maršálka zastoupil ve vedení průvodu Naší Milosti. Je to ale pro Nás velmi riskantní v případě, že budete chybět tady a přípravy na oslavu uvedení Její Milosti vévodkyně budou v ohrožení. Souhlasím jen k vůli žádosti pana Maršálka." Pan Maršálek se vévodovi s vděčností ukloní a vévoda Fridrich pokračuje: "Je vám pane Komorníku dovoleno odjet v čele Našeho průvodu, ale s podmínkou naprosto dokonalého zajištění příprav k oslavě. Věříme vám pane Komorníku, a víme, že se v těchto věcech dobře vyznáte, dokonce lépe než My. Pokud vše dopadne dobře, bude vám vaše troufalost odpuštěna. Rozumněl jste mi, pane Komorníku?" Reaguje káravě a i s výhružným tónem v hlase vévoda Fridrich. "Milosti, jsem Vaším služebníkem. Nezklamu Vás." Řekl poníženě pan Komorník z Jilemnice.

Vévoda tedy tuto rozpravu ukončuje svým oznámením: "Jsem rád, že jsou všem úkoly jasné, protože se již zítra odeberu na Frýdecký zámek, kde s panem Preissem strávím své poslední dny ve svobodném stavu." "Chce Vaše Milost urychlit čas netrpělivého čekání na Její Milost vévodkyni?" Napjatá atmosféra v trůní síni se díky tomuto dotazu pana Maršálka postupně uvolňuje a vévoda Fridrich v tom rozhodně chce pokračovat: "Ano, pane Maršálku, i tak se to dá říct. Obávám se, že s příjezdem Její Milosti vévodkyně už mi na některé kratochvíle nezbyde čas." "Pouta manželská jsou krásná, ale svazující, Sire", promluví pan Maršálek obohacen velkými zkušenostmi. "Pouta manželská jsou krásná, milý Maršálku, ale taky drahá", pousměje se vévoda Fridrich. "Pane Sekretáři, pojďte sem. Jaký je stav naší pokladny?" "Stav Vaší poklady není zcela uspokojivý, Sire. Dluhy Jeho Milosti vévody z Těšína, které Vám, Sire, přenechal ve výši 80.000 zlatých, a také Vaše nové úvěry se daří splácet, ale rezerva v pokladně roste velmi pomalu." "Rezerva v pokladně roste velmi pomalu...", zopakuje sekretářova slova vévoda Fridrich, "...ale po příjezdu Její Milosti vévodkyně rezerva v pokladně neporoste vůbec. Kde máme největší výdaje, a odkud máme největší zdroje příjmu?" "Největší výdaje, Sire, jsou za vedení Vašeho dvora. Naopak nejvyšší příjmy máme z vévodského pivovaru a z vévodských rybníků." "Chod dvora si nemůžu dovolit omezit. Ale můžeme nějak zvýšit příjmy. Je Nám známo, že fryštátský Purkmistr, pan Wolf ze Střítěže, prodává 11 svých rybníků, které jsou v blízkosti těch Našich v Olšinách." "Ano Sire, to je pravda", odpoví pohotově pan Maršálek. "Pane Sekretáři, sepište návrh kupní smlouvy a mým jménem nabídněte panu fryštátskému Purkmistrovi Wolfovi ze Střítěže odkup těch rybníků. Je to investice, která se nám vyplatí už s nejbližšími výlovy. Co se týče příjmů z našeho pivovaru, vydám zákon o povinném odebírání piva výhradně z našeho pivovaru pro všechny šenky, výčepy a hostince ve Fryštátě a v jeho okolí až k městům Těšínu, Frýdku a Bílsku." "Sire, to se krčmářům a majitelům vedlejších pivovarů nebude líbit", namítne oprávněně pan Maršálek. "Víme. Hostinská zařízení čerpají své vysoké příjmy z toho, že My, Naše Milost se staráme o rozvoj vévodství. Bude to pro ně něco jako nová daň z příjmu", rozhodl vévoda. Druhého dne vévoda Fridrich odjíždí na Frýdecký zámek, kde mu po několik dní bude dělá společnost Jakub Preiss z Břehu, vévodův důvěrník a přítel z dětství. Společně zde oslavují poslední svobodné dny vévody Fridricha. Oslavy jsou bujaré a hlučné a připojují se k nim i přizvaní šlechticové z Frýdku a okolí.

O dva týdny později, 9. dubna v první neděli po velikonocích roku 1564, o pozdním jarním odpoledni, přijíždí do Fryštátu velkolepý slavnostní průvod Její Milosti vévodkyně Kateřiny z Lehnice. Průvod tvoří dvě skupiny jezdců na koních. Jedna je složena z rytířů Fryštátské elitní družiny, vedená panem Komorníkem Tomášem Milickým a druhou skupinu družiny tvoří početný doprovod Jeho Milosti vévody Fridricha III. z Lehnice, který celý průvod své dcery osobně vede. Celkem jich je téměř dvěstě a několik trubačů cestou troubí okázalé fanfáry, upozorňující na jízdu vévodského průvodu. Na oba průvody na Předzámčí u Horní brány, už čeká vyslanec vévody Fridricha, pan Maršálek Václav ze Slupska, doprovázený malou rytířskou družinou. Když průvod vévodkyně Kateřiny, v čele jeho vedoucího šlechtice v podání Kateřinina otce, vévody Dolního Slezska Fridricha III. z Lehnice, projede Horní bránou, na Předzámčí se u pana fryštátského Vyslance zastaví. "Je mi velkou ctí, Sire, přivítat Vás jménem mého pána, Jeho Milosti vévody královské země Horní Slezsko, v jeho rezidenčním sídle Fryštátě", vítá pan Maršálek vévodu z Lehnice a hluboce se mu ukloní. Mezitím už nějaký, Maršálkem pověřený chlapec utíká co mu síly stačí na zámek, oznámit zprávu o příjezdu průvodu do Fryštátu. Když se zpráva o příjezdu průvodu vévodkyně Kateřiny dostane k vévodovi Fridrichovi, rychle přivolá pana Sekretáře, aby mu pomohl se upravit a sejde dolů před zámek, kde je již nastoupen veškerý personál zámku, úředníci, dvorní dámy, duchovní i šlechticové. Kolem postává velký dav zvědavých měšťanů a zpěváci se dávají do slavnostního zpěvu. "Jeho Milost vévoda Horního Slezska také doufá, že Vaše cesta byla příjemná, Sire, a všude cestou že jste byli vítáni s otevřenou náručí, tak jak Vás, Sire, zde Jeho Milost také tak vítá", pokračuje pan Maršálek v přivítacím ceremoniálu. Malý zdvořilostní rozhovor mezi pány Vyslanci slouží také ke zdržení průvodu na Předzámčí, aby se na zámku mohlo vše přichystat k přijetí průvodu. "Děkuji vám za milé přivítání, pane Vyslanče", odpoví vévoda z Lehnice a provede malou, ale zdvořilostní úklonu panu Vyslanci. "Cesta byla velice příjemná a i My, vévoda královské země Dolní Slezsko, přijíždíme s láskou a úctou přijmout velkorysé pozvání Jeho Milosti vévody královské země Horní Slezsko." Na to se pan Maršálek opět hluboce ukloní, a vyzve vévodu z Lehnice, aby ho jeho průvod následoval.

Celý průvod se tak vydává pomalou jízdou Zámeckou uličkou k zámku, kde je už vítají trubači s uvítacími fanfárami a průvod zastaví na nádvoří před zámkem. Za zpěvu zpěváků a hlasitého vítání měšťanů, pan Komorník Tomáš Milický, který vedl fryštátskou část průvodu z Lehnice a Jeho Milost vévoda z Lehnice seskakují z koně a jdou otevřít dveře kočáru Její Milosti vévodkyně Kateřiny, ve kterém cestuje i její matka, vévodkyně Kateřina z Maklenburku a dvorní dámy. Její Milost vévodkyně z Maklenburku vystoupí jako první, následována krásnou vévodkyní Kateřinou, novomanželkou vévody Fridricha. Když se jejich pohledy sejdou, jsou šťastní, že se konečně vidí. Musejí si ale dát pozor na své jednání. Emoce musejí jít zcela stranou, protože uvedení Její Milosti vévodkyně Kateřiny v jejím novém domově je oficiální obřad, který se odehrává podle dvorského ceremoniálu.

Vévoda Fridrich tedy přichází vévodkyni Kateřinu přivítat. Nejprve se vévodkyni Kateřině a její matce hluboce a zdvořile ukloní a malou úklonou Fridrich pozdraví i vévodu z Lehnice. "Je Nám velikou ctí, Vaše Milosti vévodkyně, přivítat Vás na svém domovském sídle, který se od nynějška stává i domovem Vaším." "Děkuji Vám za Vaše srdečné přivítání", odpoví vévodkyně Kateřina a projeví vévodovi Fridrichovi malou zdvořilostní úklonu. Následně vzdávají vévodkyni Kateřině, jako své nové paní, hold její noví poddaní. Nejprve je to pan Hofmistr Ferenc z Budína, který se bude starat, aby chod zámeckého dvora šel podle pokynů vévodkyně Kateřiny. Následují další služebníci dvora, kteří se Její Milosti vévodkyni Kateřině hluboce ukloní. Vévodkyni Kateřinu také vítají dvorní dámy z řad okolní šlechty, které jsou jí tady představeny, a které budou vévodkyni následovat kamkoli půjde. Mezi dvorními dámami vyniká především paní Žofie Larischová ze Lhoty a Karviné, která se stane její oblíbenou společnicí. Dvorní dámy budou s Její Milostí vévodkyní Kateřinou trávit veškerý čas a budou se na zámku povinně zúčastňovat ranního hodování, večerních hostin i všech oslav a plesů. Na zámku je jim také k dispozici ubytování a odění. Během dne se budou společně s vévodkyní vzdělávat, konat nějaké drobné ruční práce jako je například zdobení předmětů nebo vyšívání deček a budou také spolu provozovat zábavu v podobě hraní na hudební nástroje, zpěvu nebo hraní míčových a jiných her. Všechny dvorní dámy jsou však pod přísahou zachovávání cudného života. Pokud se dvorní dáma dopustí nemravného prohřešku, bude ze zámku nemilosrdně vyhoštěna s nepříjemnou pověstí. Vévoda Fridrich také vévodkyni Kateřině představuje svého přítele z dětství, dvorního společníka pana Jakuba Preisse z Břehu, města, které patří Lehnickému dvoru, kde Její Milost vévodkyně Kateřina vyrůstala. "Budete mi pane Preissi připomínat domov", děkuje vévodkyně Kateřina Jakubovi za přivítání. "Mě je, Vaše Milosti, velkou ctí se s Vámi přivítat ve Fryštátě, který jsem přijal za svůj domov před 4 léty, a jak věřím, přijmete ho za svůj domov i Vy, Madam." "Ano pane Preissi, na to se velmi těším a těším se, jak mi vévoda Fridrich prozradil, až navštívím vaši školu a kostel. Budu moc ráda, když vy, přítel vévody Fridricha, budete i přítelem mým. Ráda vás pane Preissi budu hostit u vévodského stolu." Fridrich je neuvěřitelně spokojený a šťastný. Dvě nejdůležitější osoby jeho života si rozumí. "Je mi velkou ctí Vaše Milosti", s velkou vděčností odpovídá Jakub, a uctivě se před vévodkyní Kateřinou ukloní. Po přijetí vévodkyně Kateřiny na Fryštátském zámku jdou všichni do hodovního sálu, kde je již pro vévodskou rodinu a dvořany přichystána večerní hostina. O pohoštění a ubytování ostatních členů průvodu se postará pan Hofmistr Ferenc z Budína. K dispozici je k tomu i nedaleký Frýdecký zámek a také hrad v Těšíně, kam se po večerní hostině odebere Jeho Milost vévoda z Lehnice se svou chotí, dvorními dámami a nejbližšími šlechtici. Pan Hofmistr také povolává zámecká pážata a zajišťuje přenesení svatebního věna Její Milosti vévodkyně Kateřiny do jejích komnat. V truhle jsou zlaté mince se šperky a jinými klenoty, na stole stříbrná servírovací výbava a několik velmi honosných oděvů. Všichni svatební hosté ve Fryštátě setrvávají dva týdny.

Po večerní hostině vévoda Fridrich provede zámkem svou novomanželku v doprovodu dvořanů. Když se dostanou až do komnat vévodkyně Kateřiny, vévoda Fridrich se otočí k dvořanům a říká: "Velmi vám všem děkujeme za milou společnost. Dnes už vás nebudeme potřebovat, můžete jít." Dvořané se vévodskému páru ukloní a rozejdou se. "Stále nemohu uvěřit, že jste u mne doma, má nejdražší," řekne Fridrich Kateřině, když v její komnatě zůstanou sami. Vévodkyně bude obývat apartmán o čtyřech komnatách s výhledem do zahrady. Hlavní komnata je její soukromou rezidencí, za ní se nachází druhá její komnata a v apartmánu je k dispozici i dětská komnata a místnost pro vychovatelku budoucích dětí. Vévoda obývá apartmán v sousedním zámeckém křídle s výhledem na nádvoří a skládá se ze dvou komnat. "Má sladká, má nejdražší, řekněte, že se mi to nezdá, ale že je to skutečnost. Že s Vámi mluvím a dotýkám se Vás," říká roztouženě Fridrich. "Ani já tomu stále nemohu uvěřit. Konečně jsme spolu. Vaše země je tak krásná, zámek tak půvabný a lidé tolik milí, že se mi to snad pořád jen zdá. Řekněte mi také, můj milý, že to není sen, ale skutečnost", odpovídá stejně vzrušeně Kateřina. Je krásná jarní noc provoněná prvními rozkvetlými květy stromů v zahradě. Dnešní noc stráví vévoda s vévodkyní společně v její komnatě, ale pro další noci budou spát odděleně každý ve svém apartmánu. Vévoda Fridrich však bude vévodkyni Kateřinu v noci často navštěvovat v její komnatě...

Druhého dne dopoledne na Fryštátský zámek z Těšína přijíždějí rodiče vévodkyně Kateřiny i rodiče vévody Fridricha. Doprovázeni dvořany, úředníky a šlechtici jdou společně do Zámeckého kostela na slavnostní ranní mši. Po ní se všichni sejdou na Zámeckém nádvoří k bohatě prostřeným stolům. Slavnostní fanfáry trubačů vítají fryštátskou novou paní, vévodkyni Kateřinu, a zahajují oficiální oslavy uvedení vévodkyně Kateřiny v jejím novém domově. Uprostřed hlavního stolu je usazen vévoda Fridrich s vévodkyní Kateřinou. Ta má po své levici posazené rodiče, Jejich Milosti vévody Dolního Slezska Fridricha III. a Kateřinu z Maklenburku. Dále v její řadě u stolu sedí Kateřininy nové fryštátské dvorní dámy. Vévoda Fridrich má po své pravici rodiče, Jejich Milosti vévody Horního Slezska Václava III. Adama a Marii z Pernštejna. Dále v jeho řadě u stolu sedí Fridrichův Maršálek, Komorník a Jakub Preiss. U vedlejšího stolu sedí fryštátští dvořané a úředníci. Dalších několik stolů je určeno pro hodování pozvaných šlechticů Dolního i Horního Slezska. Společné jídlo začíná děkovnou modlitbou a obřadným mytím rukou. Panoši tedy obcházejí svatební hosty s mísou vody, ve které si hosté oplachují ruce. Na hodovních stolech je už přichystáno hovězí a vepřové maso, z drůbeže slepice, kohouti a kapouni, kuřata, kachny a husy, ale také dančí a losí zvěřina z vlastního zámeckého chovu. Jí se převážně prsty nebo se i používá napichovací nůž a lžíce. Maso hosté zajídají bílým i tmavým pečivem a zapíjejí ho vínem či pivem z Fryštátského pivovaru. Na stolech je také spousta misek s různými polévkami a omáčkami. Ozdobou každého slavnostního stolu je i cizokrajné ovoce. Jsou tady do pyramid sestaveny pomeranče i jiné citrusové plody, a také jsou zde na stříbrných tácích uloženy fíky a granátová jablka. Na obsluhu svatebních hostů velice přísně dohlíží dvorní Hofmistr Ferenc z Budína. Jídlo servírují stolníci, maso porcují kráječi, víno nalévají číšníci a jako pomocníci hosty obsluhuje množství pážat. V zásobě je dostatek naprosto všeho takže jakmile během slavnostní hostiny hostům dochází víno, nebo některé z pokrmů, personál okamžitě plní jejich nejrůznější gastronomická přání. Není přípustné, aby hosté na své jídlo a pití čekali. Jejich přání jsou okamžitě splněna, a snad možná ještě i dříve než jsou vyslovena, takže pážata jsou neustále ve střehu. Po celou dobu hodování se svatební hosté s vévodou Fridrichem a vévodkyní Kateřinou radostně baví za doprovodu hudby fryštátských muzikantů, a kejklíři k pobavení všech neúnavně předvádějí své kousky.

Zámek Fryštát má kromě svého nádvoří také krásnou zahradu, která pod zámkem přechází v krajinu loveckých revírů. Dnes v něm nikdo neloví. Všichni oslavují uvedení vévodkyně Kateřiny v jejím novém domově, který se jí hned na první pohled zalíbil. Zahrada pod zámkem je velice krásná a láká k procházce. Před 50ti lety ji založil vévoda Kazimír II. když celý zámek přestavoval do dnešní podoby. Vévoda Fridrich spolu s vévodkyní Kateřinou budou zahradu často navštěvovat k procházkám a doprovázet je budou všichni dvořané. I dnes, v době konání svatebního veselí je zahrada plná dvořanů a pozvaných šlechticů, kteří se potřebují trochu projít. Na hodovních stolech je spousta jídla a pití, oslavy trvají celý den a proto procházka zahradou je vítaným protažením těla.

Vyvrcholením svatební oslavy se však stává velkolepý rytířský turnaj, jehož hlavní dominantou a ozdobou celé svatební oslavy je vévodova nová věž s erbem rodu slezských Piastovců. Turnaje se s chutí účastní i sám vévoda Fridrich a s nadšením bojuje pro čest své novomanželky, vévodkyně Kateřiny. Nasedá na svého koně oděného do modrozlatých barev vévodství Horního Slezska a na svém dřevci má šerpu s červeno a černozlatými barvami, které má ve svém erbu Dolnoslezský rod otce vévodkyně Kateřiny. Na fryštátském náměstí se Fridrichův kůň rozbíhá vstříc koni se zkušeným rytířem Václavem Bolkovským z Bolkovic. Napřahují proti sobě dřevce a Bolkovského dřevec zasahuje vévodu Fridricha až spadne z koně na zem. Všichni hlasitě vzdechnou a u hodovního stolu vévodova rodina s napětím vstane ze židlí a čeká co se bude dít. Je vévoda Fridrich zraněn? To by bylo velmi nemilé, zvlášť v den svatebních oslav. Když rytíř Bolkovský sesedne z koně a s pomocnou rukou přijde k na zemi ležícímu vévodovi, vévoda k překvapení a úlevě všech přítomných vstane a postaví se na nohy. "Sire, jste v pořádku?", ptá se rytíř Bolkovský. Vévoda Fridrich ocení podanou ruku rytíře Bolkovského, ale svému pádu z koně se začne smát až rozesměje i všechny ostatní. "Tohle bude chtít revanš!", odpoví vévoda Fridrich a s úsměvem nasedne zpátky na koně. "Prosím, Sire, netrvejte na odvetném klání. Oba jsme velmi unaveni", odpoví rytíř z Bolkovic. Jenže to už trubači troubí výzvu k dalšímu klání pro rytíře Jiřího z Rocnova a rytíře Petra z Pelkova. Jejich koně se rozbíhají proti sobě, rytíři proti sobě míří svým dřevcem a když koně kolem sebe proběhnou, dřevce oba rytíře jen o chlup minou. Obecenstvo nadšeně jásá a povbuzuje své oblíbené rytíře k dalšímu výkonu. Rytíři tedy sesedají z koně a z holí v ruce jdou proti sobě. Chvíli bojují, aby na sebe strhli veškerou pozornost, ale když je stav stále nerozhodný, odhodí své hole a začnou se svému výkonu nahlas smát a i oni rozesmějí celé náměstí. Chtějí zachránit dojem z vévodova pádu z koně a ušetřit ho jeho riskantního odvetného klání. Obecenstvu tím rytíři vnuknou myšlenku, že tyto hry jsou především zábavou, kterou vévoda Fridrich rozhodně nezkazil. Čest vévody je zachráněna i bez dalšího jeho klání. Vévoda Fridrich se při pádu z koně zachoval velmi diplomaticky a celou věc dokázal obratně vyřešit v rámci sportovního ducha a zábavy. Je krásný jarní den a u obecenstva si vévoda tímto svým počinem získal hlubokou úctu a velkou oblibu.

Po skončení turnaje vévoda Fridrich veřejně obdarovává vévodkyni Kateřinu dvorským trpaslíkem, který hned nato začíná pro pobavení obecenstva předvádět své komické kousky a veselá nálada svatebních oslav tak pokračuje dál. Dvorský trpaslík bude vévodkyni Kateřině všude dělat společnost, bude bavit ji i její dvorní dámy a bude jí také informovat o veškerém dění u dvora. Oslavy trvají celý den až do setmění. Po skončení svatební hostiny se přebytečné jídlo, které se během svatební hostiny nesnědlo, rozdává jako milodar chudině z Fryštátského Podzámčí. Druhý den svatební veselí pokračuje už jen na zámku. Koná se tady slavnostní hostina pro pozvané šlechtice, která je završena svatebním plesem v zámeckém novém sále. Tento nový sál vybudoval Fridrichův děd Kazimír II. roku 1514. Sál vznikl spojením reprezentativní části zámku s hodovním sálem a kuchyní s jeho rezidenční částí, kde jsou umístěny komnaty vévody, vévodkyně a zámeckých dvořanů. Od doby svého vzniku sál slouží k pořádání zámeckých plesů a nahradil tak místo dosavadního konání plesů v hodovním sále pořádaných zde v gotické době. Vévoda Fridrich jich tady bude pro vévodkyni Kateřinu konat mnoho. Zúčastňovat se jich budou pozvaní šlechticové, významní hosté a dvořané se zámeckými úředníky. Vévoda Fridrich se pořádáním plesů zavděčuje svým poddaným za jejich věrnou a vévodovi oddanou službu.

9. díl: FRYŠTÁT, jaro 1564 až září 1569

Její Milost vévodkyně Kateřina je úspěšně uvedena ve svém novém sídle Fryštátě, seznamuje se s dvorem, kterému bude velet a seznamuje se i s dvorními dámami, které jí budou dělat každodenní společnost. Často se se svými dámami prochází po nádvoří k reprezentaci dvora a jezdí na koni pod zámkem. Vévoda Fridrich s vévodkyní tráví mnoho času. Velice se milují a proto nikoho nepřekvapí, když se 6. srpna 1565 na Fryštátském zámku narodí okouzlující princezna, která dostává jméno po své matce Kateřině. Je to již několikátá generace princezen a vévodkyň v rodové linii Kateřiny s tímto jménem. Fridrich je na vrcholu svého štěstí. Právě tak jak si už jako malé dítě dal za cíl, v dospělosti uplatňuje: O svou rodinu se vzorně a s velkou hrdostí stará a s láskou o ni pečuje. I přes veškerou jeho osobní lásku k vévodkyni a k malé princezničce, však dvorská etiketa slezského panovnického sídla nařizuje, aby malá princezna Kateřina měla svou chůvu a vychovatelku. O její výchovu se proto nestarají rodiče, ale chůva. Avšak pro její krásnější a veselejší dětství na Fryštátském zámku, vévoda Fridrich do zámeckých komnat pořizuje velké klece s exotickými papoušky.

Křtiny malé princezničky Kateřinky vévoda Fridrich naplánoval na den, na který se již dříve naplánovalo vévodovo slavnostní pasování nových rytířů.  Tyto dvě události tedy vévoda Fridrich spojuje do jedné oslavy s rytířským turnajem, hostinou a večerním plesem. Zcela mimořádně, z důvodu křtin malé princezničky, jsou ke slavnostní hostině a plesu pozváni i noví i zasloužilí rytíři, kteří své rytířské vzdělání získali ve Fryštátské rytířské škole. Tuto školu založil Fridrichův prapraděd, vévoda Boleslav II. v polovině 15. století a dodnes ji navštěvují mládenci z okruhu od Frýdku po Bílsko a od Těšín po Ratiboř. Zdejším studiem prošel v letech 1456 až 1470 i Fridrichův praděd, slezský Vicekrál Kazimír II. Mladí chlapci se ve Fryštátě na rytířský stav začínají připravovat již ve svých sedmi letech. Jejich učitelem je Preceptor, starší rytíř, který panošům předává své zkušenosti. Učí je projevovat rytířské cnosti, kterými jsou spravedlnost, statečnost, umírněnost, zbožnost, láska, urozenost, čest a štědrost. Rytířské vzdělání ale také zahrnuje umění ovládat dvorské mravy, tanec, konverzaci, cizí jazyky nebo hru na nějaký hudební nástroj, protože rytíř není jen bojovníkem, ale je především kavalírem. Již od svých sedmi let se hoši v rytířské škole učí jezdit na koni a bojovat se zbraněmi, díky čemuž získávají dobrou fyzickou kondici. Když chlapci dovrší věk 14ti let, z pážat se stávají panošemi. Panoši se učí mezi sebou zápasit, používat nože a meče. Z počátku to jsou jen dřevěné náhražky, nebo odlehčené zbraně. Při těchto zápasech se musí naučit, aby zápasy probíhaly v rámci dvorských mravů. Ušlechtilé chování je totiž zapotřebí i v bojích, kdy jde o život. Pro cvičení hodu kopím panoši používají dřevěného či hadrového panáka, kterému se za jízdy na koni trefují do hrudě. Panoši se po dosažení 14ti let již můžou účastnit opravdových bojů, aby si prověřili své schopnosti ovládat koně a zbraň. Když panoši dovrší svůj 21. rok, je před nimi slavnostní zakončení školy, které je zakončené jejich pasováním na rytíře.

Pasování panošů na rytíře provádí jen panovník, tedy císař, král, nebo vévoda. Do Fryštátu se shromažďuje na dvacet nových adeptů už od včerejška. Pro tyto mládence pasování znamená vzestup na vyšší společenskou úroveň a s tím spojené převzetí velké odpovědnosti. Nezřídka se také stává, že během pasování nových rytířů, dochází i k povýšení starších rytířů do šlechtického stavu. I proto jsou dnes do Fryštátu pozváni zasloužilí rytíři, kteří za svou věrnost vévodovi budou do šlechtického stavu povýšeni. Pasování na rytíře je velmi slavnostním obřadem. Den před pasováním adepti drží celodenní půst a noc stráví na modlitbách v kapli Zámeckého kostela v rámci jejich bdění se zbraní. Ráno adepti provádějí obřadní a očistnou koupel a odívají se do bílého šatu. K pomoci jim jsou již dříve pasovaní rytíři. Následně se všichni účastní slavnostní mše v Zámeckém kostele, kde je i pokřtěna malá princeznička Kateřinka. Po mši se adepti scházejí na nádvoří před Fryštátským zámkem a plni vzrušení očekávají příchod Jeho Milosti vévody Fridricha. Za přihlížení publika pak vévoda provádí samotné pasování. Adepti jednotlivě skládají přísahu věrnosti vévodovi, církvi i lidu a vévoda každého jednotlivě udeří plochou stranou meče na rameno a předá novému rytíři rytířské insignie s vyraženou slezskou orlicí: meč, štít, přilbu a ostruhy. Po pasování nových rytířů a povýšení do šlechtického stavu zasloužilých rytířů, vévoda Fridrich všechny pozívá k slavnostní hostině, kterou uspořádal pod zámkem, a zahajuje i první oficiální turnaj pasovaných rytířů. Chlapci, kteří jsou dnes takto pasováni společně, uzavírají mezi sebou přátelství na celý život a společně také každý rok jezdí do Fryštátu oslavit výročí svého uvedení do rytířského stavu. Místem jejich výročních oslav se stává šenk rytíře Jiřího Rocnara z Rocnova, který je tady rok co rok hostí s otevřenou náručí. Tato tradice se stala vzorem i pro další nově pasované rytíře a dodržuje se ve Fryštátě ještě několik dalších desetiletí.

Brzy po narození a křtinách princezny Kateřinky jde vévoda Fridrich s vévodkyní Kateřinou poprvé navštívit kázání Jakuba Preisse z Břehu. Kázání se před nedávnem začaly konat pravidelně v odpoledních hodinách v novém kostele svatého Marka za hradbami Fryštátu, který byl vévodou Fridrichem určen k evangelickému kázání pastora Jakuba, jak se Jakubovi začalo ve Fryštátě říkat. Kostel je vždy plný obecného lidu, měšťanů i šlechticů, protože evangelická kázání jsou ve Slezsku velice oblíbená. "Na počátku Bůh stvořil Nebe, Zemi a život v nich", začíná kázání pastor Jakub, "stvořil také první lidi, Adama a Evu. Měli od Boha za úkol naplnit Zemi a pečovat o ni. Dostali však od Boha také tento jednoduchý zákon: Nesměli jíst ovoce ze stromu Poznání. Satan však Adama a Evu svedl k hříchu a oni ze stromu jeho ovoce pojedli. Bůh je tedy vyhnal ze zahrady Eden, ale dále se o ně staral dokud nezemřeli. Protože zhřešili, ztratili možnost žít na Zemi věčně. Tuto možnost ztratili i všechny jejich děti, protože se jim rodili už nedokonalé a se sklonem hřešit. Když naplnili Zemi, začali dělat velmi špatné věci a Bůh se rozhodl, že všechen život na Zemi zničí. Jedině Noe se svou rodinou nedělali špatné věci a tak Bůh Noema pověřil postavit velkou Archu, ve které měli být zachráněni všichni spravedliví lidé a zvířata. Avšak jen Noe s rodinou vešli do Archy, nikdo jiný neměl zájem a ještě se všichni Noemovi smáli. Tak se Archa zavřela a začalo na Zemi pršet až nastala velká potopa, při které zahynuli všichni lídé a zvířata, která nebyla v Arše. Po potopě Bůh pustil Noema a jeho rodinu z Archy ven a dal jim příkaz, aby opět naplnili Zemi. Všichni však měli stále poslouchat Boha. Když byla Země opět naplněna lidmi, Satan zase začal svádět lidi dělat špatné věci a hřešit. Tak Bůh poslal na Zemi svého syna Ježíše Krista. Ten lidem kázal, aby činili Boží vůli a nehřešili. A ti, kteří budou Bohem uznáni za spravedlivé, budou na Zemi žít věčným životem, až Bůh znovu a tentokráte již naposledy zničí všechny špatné lidi i se Satanem. Proto vám káži, moji milí a drazí bratři a sestry, čiňte pokání ze svých špatných skutků a obraťte se plně k Bohu, svému Otci a Stvořiteli. Odvraťte se od Satana a nenechte se jím zlákat ke konání špatností. Čtěte si Bibli každý den, a kdo nemá Bibli, naslouchejte Božímu slovu tady na našich shromážděních."

Když pastor Jakub Preiss z Břehu skončí kázání, všichni přítomní jsou nadšení, že konečně slyší Boží slovo tak srozumitelně. Jakub si tak ve Fryštátě získává velkou vážnost a respekt u všech lidí. Od obyčejných a chudých až po ty bohaté a vzdělané. Po kázání se Jakub ještě před kostelem rozloučí s Jejich Milostí vévodkyní Kateřinou a vévodou Fridrichem. "Jsem velice nadšená z vašeho kázání, pane Jakube," namítne při rozloučení Její Milost vévodkyně Kateřina. "Jsem opravdu a ze srdce ráda, že jste přijal pozvání vévody Fridricha, a přijel jste z města Břehu, který mám tolik ráda, tady do Fryštátu, a že vás, pane Jakube, budu moci slyšet kázat častěji." "Budu převelice šťasten, Vaše Milosti, když Vás budu moci spatřovat v kostele. Čistá víra je jako čistý jazyk, a celý život se musíme snažit tímto jazykem mluvit a líbit se našemu Stvořiteli a jedinému Bohu", odpoví Jakub. "S tím s vámi pane Jakube naprosto souhlasím," pokračuje v rozhovoru vévodkyně Kateřina. "Mí vévodští rodiče mě k této víře vedli v Lehnici již od mého dětství, a jsem jim za to velice vděčná, proto jsem ráda, když svou touhu po Božím slově budu moci uspokojovat i tady ve Fryštátě, a ve vašem kostele. A nemáte-li žádných překážet, ráda vás budu dnes hostit u večerní hostiny na zámku a po ní i ve společnosti Naší i vévodovy. Jsem přesvědčená, že vévoda Fridrich", otočí se vévodkyně směrem k Fridrichovi a pokračuje, "který až dosud mlčí, bude jistě rád za vaši milou společnost i po večerní hostině." "Mlčím, protože pro své veliké štěstí, které mě potkalo, nemohl jsem ani promluvit", odpoví úplně nadšený vévoda Fridrich. "Společnost pana Jakuba je pro mě vždy velice obohacující a když nenalezne žádných překážek, které by mu v tom mohly zabránit a dnešní večer stráví ve společnosti vévodkyně a Naší, tak již nyní je mé srdce naplněno radostí už jen z pouhé představy společně stráveného večera. Je tedy již jen na panu Jakubovi, zda-li Nás dnešní večer učiní šťastnými a pozvání vévodkyně a Naší, příjme." Touto vybídkou vévoda Fridrich jednak ukončuje rozhovor a jednak podnítí Jakuba k přijetí pozvání vévodského páru. Jen velmi málokdo dostane stejnou výsadu trávit s vévodskou rodinou večer v jejich soukromém Malém sále, kde vévodská rodina tráví svůj čas výhradně nikým nerušeni. "Již nyní je mi převelikou ctí, strávit dnešní večer na zámku ve společnosti Vašich Milostí", odpoví s radostí a hlubokou úklonou Jakub.

V době renesance jsou umělecké předměty u aristokratů velmi žádané, ale jsou také neskutečně drahé. U vévody Fridricha se však projevuje sběratelská vášeň těchto drahých uměleckých předmětů. Brzy je jimi vyzdoben celý zámek až se tyto předměty stanou příčinou závisti císaře Maxmiliána II., který podobnou vášní oplívá. Vévoda Fridrich si tuto sběratelskou vášeň nemůže z finančních důvodů dovolit, ale i přesto jimi zámek vybavuje. Pokladnu sice před nedávnem stabilizoval, když zavedl příslušná opatření, ale jeho rostoucí obliba v okázalosti a životě na vysoké noze způsobuje, že se pokladna opět rychle vyprazdňuje. Do toho přichází vévodovi astronomický účet 12.000 tolarů k úhradě výdajů za svatební veselí v Lehnici. Vévoda se ale proti tomu ohrazuje. Tamní oslava měla jít na vrub vévodovi z Lehnice, Fridrichovu strýci a tchánovi. Fridrich hradil výdaje za fryštátskou část oslav. Vévoda z Lehnice je však jiného názoru. Oslavy v Lehnici byly pompézní, zúčastnilo se jich na 2000 šlechticů, kteří zkonzumovali a vypili obrovské množství potravin a nápojů. Vévoda Fridrich tak musí čelit rodinnému sporu, který bude muset vyřešit císař Maxmilián. I on byl přítomen na svatební oslavě v Lehnici, takže ví jak okázalé byly. Uznává, že svatbu nevěsty by měl hradit její otec a vévodovi z Lehnice se diví jaký postoj k tomu zaujímá. Nakonec císař rozhodl o rozdělení nákladů, ale na uhrazení částky Fridrichova podílu významně přispívá.

Dluhy ale vévodovi dál rostou. Vede sice ve Fryštátě okázalý dvůr, ten je však velmi nákladný. Pro vévodkyni Kateřinu pořádá plesy, pro pobavení svých poddaných koná rytířské turnaje a pro svou neutuchající zálibu v lovu, kupuje ty nejvzácnější koně a psy. Do toho přijde Fridrichova touha realizovat stavbu svého nového sídla. Volí si krásné místo za fryštátským Horním Předměstím a zahajuje tam stavbu krásného renesančního zámku Ráj. Zámek vévoda naplánoval po vzoru zámeckých sídel v Břehu a v Lehnici, kde vyrůstal, jako nejpůvabnější, ale i nejnákladnější stavbu na území Horního Slezska. Zámek Ráj je dvoukřídlý s nádvořím obklopeným arkádami a u jihozápadního křídla mu dominuje čtyřpatrová věž s kaplí. Hlavní vstup je situován ve středním křídle a nádvoří se otevírá do rozlehlé zahrady s množstvím ovocných stromů a s včelími úly. Zámek je postaven z kamene a nacházejí se v něm velké komnaty a sály. Součástí zámku je i pekárna s kuchyní, velká konírna a hospodářské budovy pro dobytek. Z druhé strany zámku je nově vybudován pivovar a sladovna. V okolí zámku vévoda naplánoval i několik vodních ploch pro chov ryb, které jsou určeny na vévodův stůl. Zámek Ráj s rezidenčním městem Fryštátem spojuje dlouhá ulice vedoucí skrz okázalé Horní Předměstí, kde žijí zbohatlí měšťané zabývající se výrobou a prodejem fryštátského plátna, žádaného v celé Evropě. Největší výdaje má tedy vévoda Fridrich tentokrát za stavbu zámku Ráj.

Roku 1566 však na Fryštátský dvůr přichází tragická zpráva: Fridrichova matka, vévodkyně Marie z Pernštejna umírá. Po narození princezny Kateřinky vévodkyně Marie odešla z Fryštátského zámku a vrátila se na zámek svého otce v Pardubicích. Její vztah s Fridrichovým otcem byl chladný, vévoda se o svou ženu nezajímal a ani Fridrich nemůže říct, že by s matkou prožil významnou část svého života. V podstatě spolu byli jen prvních 7 let Fridrichova života a to byl Fridrich ještě pod opatrovnictvím vychovatelky. Pak byl Fridrich poslán do Dolního Slezska odkud se vrátil už jako mládenec toužící po vládnutí. Fridrichův otec se roku 1567 žení podruhé. Vybral si mladou princeznu z Německého království. Vévodkyně Kateřina Sidonie Sasko-Lauenburská tak přijíždí asi v tříset členném průvodu do Fryštátu, kde ji vévoda Fridrich, spolu s vévodkyní Kateřinou vítají na svém dvoře. Vévoda je slavnostně oblečen do okázalého oděvu v modro-zlatých barvách a stejně tak je i oděn kůň na kterém vévoda sedí. Vévodkyni Sidonii předává dar, velký zlatý řetěz z francouzských mincí. Byl velice drahý. I tak ale vévoda cítil povinnost předvést se v nejlepším světle. Po společném večerním hodování vévodkyně Sidonie druhý den odjíždí do Těšína, kde se koná její svatba s Fridrichovým otcem. Vévoda z Těšína se v duhém manželství chová o poznání lépe a i jeho vztah s Fridrichem se lepší. Své druhé ženě věnuje palácový dům ve Fryštátě, kde vévodkyně Sidonie ráda pobývá. Palác má své vlastní stáje a je na dohled od zámku na jehož nádvoří se nachází. S rodinou vévody Fridricha se úzce sbližuje a zamilovává si i jejich dcerku, princeznu Kateřinku, kterou si mezi léty 1569 až 1571 bere do své péče. Vévodkyně se odívá jen do černých šatů, proto ji fryštátští měšťané přezdívají Černá kněžna. Je však velmi soucitná a věnuje svou laskavou péči všem, kdo to potřebují. Často navštěvuje a utěšuje nemocné děti a pomáhá jim s léčbou.

Vévoda Fridrich stále častěji odjíždí se svými šlechtici na lov. Je to jeho vášeň, díky které zahání starosti o udržení dvora, který je stále více finančně náročnější. Často vyjíždí do vévodských lesů v okolí Fryštátu, kde spolu se svými šlechtici loví jeleny, srnce, bažanty a jinou zvěř. Při tom používají i provaz s červenými kousky látky, kterým ohraničují teritorium zvěře pro snazší lov. Fryštátský zámecký lovecký revír je rozlehlý, táhne se podél řeky Olše v obou směrech a oblíbený byl u všech Fridrichových předků. Vévoda Mečislav III. si ho natolik oblíbil, že v něm v letech 1282 až 1288 postavil Fryštátský lovecký zámek, aby měl kde během své lovecké výpravy pobývat i více dní. Kolem roku 1370 zámek i revír značně rozšířil vévoda Přemysl I. a za vlády Fridrichova děda, vévody a Vicekrále Kazimíra II., který se v roce 1449 na Fryštátském loveckém zámku narodil a vyrůstal, v revíru kolem roku 1490 založil několik rybníků, ke kterým pak i vévoda Fridrich připojil dalších 11. Rybím masem je tedy vévodův dvůr zásobován z tohoto vlastního chovu ve Fryštátských rybnících.

Již od založení Loveckého zámku Fryštát v druhé polovině 13. století jsou stáje jeho nedílnou součástí. Vévodská stáj je určena pro 20 až 30 jezdeckých a kočárových koní, které vévoda Fridrich potřebuje ke svému každodennímu životu. Zvlášť jsou koně určeny pro jednoho jezdce a zvlášť koně pro zapřahání do kočáru. Vévoda Fridrich používá koně jak pro všední dny tak i pro slavnostní příležitosti a pro lov zvěře. Nezřídka se i účastní rytířských turnajů, při kterých nosí na sobě plnou rytířskou zbroj a kůň je oděn do slavnostního modro-zlatého postroje se žlutou chocholkou. Ve vévodských stájích jsou častokrát ustájeni i koně hostů. Ve svých stájích má vévoda Fridrich ustájené vzácné koně zejména španělské a arabské rasy, které dostává darem, nebo si je kupuje či dokonce půjčuje od spřízněných šlechtických rodů. Nad fryštátským loveckým revírem, rybníky, exotickým ptactvem v klecích a vévodskými stájemi bdí Štolmistr Arkleb Pavlát z Olšan, který má na starosti i pomocný personál, jako jsou třeba kočí a početná družina čeledínů. Na dvoře vévody Fridricha Kazimíra také dochází k velkému rozmachu chovu rozličných druhů ptáků. Pro pobavení dvořanů jsou určeni papoušci a nizozemští holubi a k lovu jsou  zde chováni draví ptáci. Speciálně k tomuto účelu dvorní lovčí cvičí káňata, jestřáby a sokoly. Na půli cesty mezi Těšínem a Fryštátem (v Louckém lese) vévodův otec Václav III. Adam v letech 1543 až 1545 vybudoval zámeckou oboru, ve které se chovají statní jeleni, danci, srnci, ale i losi, a kterou obdivoval i olomoucký biskup když zřizoval svou vlastní oboru v Hukvaldech. Srnčí a jelení zvěř z obory je určena ke každodenní spotřebě na vévodský stůl jak v Těšíně tak i ve Fryštátě. Dalšími velice oblíbenými zvířaty u vévody Fridricha jsou psi, a vévoda je používá při lovech a dohledávkách postřelené zvěře. Střelou z lovecké kuše jelen ještě utíká někam do houštin, kde pojde. Úkolem psů je jelena dohledat a štěkotem upozornit svého pána. Psi také pomáhají štvát zvěř, která pak vyčerpáním padne k zemi. Vévoda Fridrich tady chová celé smečky chrtů a loveckých psů z Ruska a Anglie, které mu poslal jeho strýc, vévoda Fridrich III. z Lehnice. Tito psi jsou krmeni odřezkami masa a celými hlavami poražených zvířat od fryštátských řezníků. Řezníci jsou k tomu povinnováni zákonem, který vévoda Fridrich vydal na začátku své vlády v roce 1560. Kapesní psi se také stávají vhodným dárkem pro dvorní dámy vévodkyně Kateřiny.

Vévoda Fridrich a vévodkyně Kateřina se dle zásad dvorské etikety nemohou stýkat jak by chtěli. Denní návštěvy jeden druhého v soukromých komnatách zámku nejsou vhodné. Uzavírat se společně do soukromí by bylo urážkou vévodkyních dvorních dam a vévoda je přes den stejně zaneprázdněný. Ráno po probuzení se vévoda s vévodkyní a malou princezničkou sejdou v Zámeckém kostele na ranní mši. Po mši jdou v doprovodu dvořanů a úředníků do hodovního sálu na ranní hodování. Tady mají možnost vést společnou konverzaci, ovšem za přítomnosti všech ostatních. Po ranním hodování přechází princeznička Kateřinka do péče chůvy a vychovatelky, které jí vyučují všemu co je pro princezničku potřebné a také si s ní hrají. Princeznička je moc milá a je v oblibě u všech na zámku. Vévodkyně tráví volný čas společně s dvorními dámami a vévoda se věnuje vladaření. Často odjíždí se svými úředníky, šlechtici a rytíři na vícedenní jízdy vévodstvím, kde v jednotlivých městech vyřizuje potřebné záležitosti. K jeho povinnostem také patří jezdit se šlechtici na lov zvěře. A na zámku přijímá vyslance jiných pánů, se kterými jedná o politice. K večeru se všichni dvořané, úředníci a pozvaní šlechtici sejdou s vévodou u hodovního stolu na večerní hostině. Vévodkyně sedí u stolu s princeznou a dvorními dámami, zatímco vévoda sedí u druhého stolu se svými úředníky a šlechtici. Čas, který dvorská etiketa vyměřuje vévodské rodině, je čas večerní po večerním hodování. Z hodovního sálu tedy vévoda Fridrich s vévodkyní Kateřinou a malou princeznou odcházejí do svého soukromého Malého sálu, který s hodovním sálem sousedí. Tady jsou rodinou jen pro sebe a pro ostatní na zámku platí zákaz je vyrušovat. Zákaz smí porušit jen vévoda s vévodkyní, když si někoho k sobě zavolají. Malý sál je součástí bývalé obranné věže zámku a vznikl stavební úpravou bývalé střílny.

Obrannou věž postavil Fridrichův prapraprapraděd, vévoda a český Vicekrál Přemysl I. v roce 1370, když lovecký zámek přestavěl ve svou druhou rezidenci s obrannými prvky. V nejvyšším bodě věže byl zastřešený ochoz, pod kterým byly střílny sloužící k obraně zámku v dobách války. Věž střežila místo, které bylo nejméně chráněné v celé fryštátské rezidenci. Rezidence byla obehnána pevnostní zdí s Horní a Dolní bránou, tady v těchto místech však byl svah, který se nedal lehce ubránit. Když útočící vojsko obléhalo Fryštát, chtělo se dovnitř rezidence dostat právě tudy. První překážkou jim byl vodní příkop s obranným valem a palisádou. Když ho překonali, vojáci museli vystoupat vzhůru do svahu s druhou pevnostní zdí. Po celou dobu útoku však bylo nepřátelské vojsko ostřelováno tisíci šípy mířených právě z obranné věže zámku. Kdo z nepřátelského vojska přežil ostřelování, musel pomocí žebříků překonat obrannou zeď, za kterou již byla rezidence, ale zeď hlídalo fryštátské vojsko se žoldáky. Ti se snažili převracet útočníkům žebříky, lili na ně vřící vodu a rozpálený olej. Bylo to velice kruté a jen málo z nepřátelského oddílu vojáků toto přežil. Pokud se někdo přeci jen dostal až za zeď, střetl se s fryštátskou obranou a bojoval s ní o život. Tak se to odehrálo i v roce 1427, kdy právě tady u obranné věže byl slezský Fryštát napaden českými husitskými vojsky.

Věž však v letech 1511 až 1514 zrušil Fridrichův praděd, slezský Vicekrál Kazimír II. při přestavbě gotického zámku v renesanční rezidenci. Věž sice zanikla tím, že byla snížena, ale její přízemí stále slouží jako zbrojnice a suterén jako vězeňské cely. Ve zbrojnici jsou dodnes umísťené zbraně jako jsou meče, tesáky, kopí, sudlice, sekery, cepy, palcáty, řemdihy a kladiva, které udržuje v pohotovosti zámecká vojenská stráž. Uchovává se zde i osobní zbroj, kterou tvoří přilby, brnění chránící vojákovu hruď, kroužkové košile, prošívanice i plátová zbroj, štíty a součásti chránící ruce a nohy. Od doby zrušení obranné věže však nově vzniklý Malý sál slouží výhradně vévodské rodině, kde si spolu povídají o tom co kdo během dne dělal, společně si zpívají nebo hrají stolní či míčové hry. Vévoda Fridrich rád malé princezničce předčítá z knih nebo si s ní hraje a dovádí jako kluk. Vévodkyně Kateřina je moc ráda při tom pozoruje. V Malém sále jsou všichni šťastní, protože tady jsou jen pro sebe. Když jsou unavení, jdou spát každý do své komnaty. To vévodkyně zavolá jednu z dvorních dam a ta malou princezničku uloží do postele. Vévodští rodiče jdou spát často až pozdě v noci. A ikdyž se uchýlí každý do své komnaty, netrvá to dlouho a vévoda jde k vévodkyni do její komnaty na svou noční návštěvu...

Dny na Fryštátském zámku ubíhají rychle jako voda v řece Olši. Je nový rok 1569 a malá princezna Kateřinka má letos už 4 roky. Všechny na zámku okouzluje svým půvabem zděděným po její matce, vévodkyni Kateřině. Umí také být velmi disciplinovaná jako její otec, vévoda Fridrich. Sourozence zatím nemá, a tak svého dětského kamaráda našla v dvorském trpaslíkovi. Je to veselý mužík jen o něco málo vyšší než je Kateřinka. Dělají spolu psí kusy. Trpaslík je jediný u dvora, který smí vévodské rodině tykat a být nezdvořilý až drzý. U něj se to toleruje, a co víc, dokonce se to vyžaduje. Vévoda se jeho projevům drzosti vždy jen zasměje a jako okázalý projev milostivosti si jich dále nevšímá. S malou princeznou však dvorský trpaslík vede kamarádský vztah. Studium, které je pro princezny přichystané ji teprve čeká, ale protože se Kateřinka pohybuje ve společnosti dvorních dam, napodobuje jejich dekóru a snaží se chovat jako dáma.

Princezna Kateřinka je okouzlující třešničkou na pomyslném fryštátském dortu. Nejradši v doprovodu dvorní chůvy navštěvuje kuchyň. Stejně jako její otec, když byl malým chlapcem a chodil do zámecké kuchyně v Břehu, i princezna už poznala, že tam pro ni kuchař má vždycky něco dobrého na mlsání. Po otci také zdědila diplomatické nadání a tak se každou svou návštěvu zámecké kuchyně snaží něčím odůvodnit. Copak si asi připravila dnes... "Přišla jste nás navštívit, Princezno?", zeptá se Kuchmistr pan Jiřík, a přitom moc dobře zná pravý důvod její návštěvy. Však už má v kredenci pro ni něco přichystané. Ale nikdy jí to nedá zadarmo. "Je to od Vás velmi milé, Princezno. Jsme vždy moc rádi, když se na nás přijdete podívat." Pokračuje Kuchmistr. Zámecká kuchyně je asi 150 let stará a postavila ji vévodkyně Eufemie II., praprapraprababička princezny Kateřinky, která také s oblibou zámeckou kuchyň navštěvovala a co víc, dokonce i občas něco sama uvařila. Když měla čas, ráda se vařením odpoutávala od dvorských povinností. Zámecká kuchyň se skládá ze tří podlaží a ve své době byla velmi moderní a jen málo který dvůr si ji mohl dovolit postavit. V suterénu kuchyně je studna a zásobárna všelijakých potravin. V přízemí je samotná jednoprostorová kuchyně, kde vládne Kuchmistr a se svými pomocníky každý den vaří vybrané pochoutky pro vévodský stůl. Než se ale jídlo dostane na stůl, odnese se do prvního patra kuchyně, kde jídlo naservírují a nazdobí stolníci, kráječi a číšníci. Takto připravené jídlo potom pážata odnášejí do sousedního hodovního sálu, kde si na něm pochutnává i malá princeznička Kateřinka.

Často si však pro dobré jídlo princezna přijde sama do kuchyně. "Hledám svůj míč", odpovídá princezna na dotaz Kuchmistra. Jenže princezna lhát moc neumí a proto její pravý důvod návštěvy zámecké kuchyně je vždy brzy odhalen. "Kdepak jsem ho jen nechala? Kam se mi ten míč mohl zakutálet?", pokračuje v lhaní princezna. Je rozená diplomatka. "Vaše Milosti", odpoví jeden z kuchtíků, "myslím, že jsem nějaký míč zahlédl v kredenci. Nebo se mi to jen zdálo?" Kuchtík taky reaguje lží, to aby, jak se říká, mu princezna skočila na špek. Ale je to lež milá, protože princezna má kuchtíky moc ráda a i kuchtíci by za malou princeznu položili své životy. Princezna se tedy jde podívat do kredence. Kredenc má velké dveře, takže když je princezna otevře, není ji vidět. Ale co nevidí ona! Na polici kredence je na tácku položeno pár malých zákusků čerstvě nazdobených šlehačkou. Všichni v kuchyni jí nenápadně pozorují. Malá princezna tajně jeden ze zákusků sní, ale nevšimne si, že jí tvář zůstala upatlaná od šlehačky. Když spolkne poslední sousto zákusku, elegantně, jako by nic, zavře dveře od kredence a říká: "Ani tady není. Tak kde ten míč může být?" Když se ukáže Kuchmistrovi a kuchtíkům, všichni se dají do ohromného smíchu. Princezna je uvedena do rozpaků, ničemu nerozumí, vždyť ji nikdo nemohl vidět sníst ten zákusek. Když nevidí ona je, nemůžou vidět oni ji. "Princezno", přetne smích kuchtíků pan Kuchmistr, "tak jsem nedávno slyšel, že se Fryštátským zámkem po chodbách prochází strašidlo Šlehačkožrout, dejte si na něho pozor. Jestli ho totiž potkáte, mohl by Vám ukousnout nos!" A všichni v kuchyni se dají do ještě většího smíchu. Teď už princezna opravdu ničemu nerozumí. Proč se všichni smějí?, zeptá se sama sebe. "Tak už ji nechte", ukázní paní Kuchmistrová všechny pány v kuchyni. "Chcete ji vyděsit? Vždyť se jí o tom bude zdát a dostane strach, chudinka." Domluví paní Kuchmistrová a jde do kredence pro zbytek zákusků. "Vemte si je, Princezno", podá ji ty zákusky a zástěrou princezně utře obličej. "Jsou moc dobré a pan Kuchmistr je dělal jen pro Vás." Malá princezna si zákusky vezme a v doprovodu dvorní chůvy pomalu opouští zámeckou kuchyň. Ve dveřích se však zastaví, otočí se směrem k panu Kuchmistrovi a zdvořile poděkuje: "Velmi moc vám děkujeme za milé pohoštění. A nemějte o Nás strach. Já se strašidel nebojím", říká princezna a ještě dodá: "Velmi ráda vás zase někdy navštívím." "Budeme za Vaši milou návštěvu velmi vděční a bude pro nás velkou ctí, Vaše Milosti", odpoví zdvořile a s upřímným úsměvem na rtech pan Kuchmistr. Vždyť je vždycky rád, když malou princeznu vidí. Její návštěvy zámecké kuchyně jsou potěšením, a zkrášlením každého dne pro všechny. Tak nějak podobně se toto odehrává téměř den co den.

V létě roku 1569 se zdravotní stav vévodkyně Kateřiny zhoršuje. V Lehnici, odkud vévodkyně pochází, vrcholí morová epidemie a je možné, že se tam vévodkyně touto chorobou nakazila ještě před odjezdem do Fryštátu. Vévoda Fridrich je tím zcela zdrcen. Povolává do Fryštátu dvorního lékaře pana Abraháma z Lehnice i další nejlepší slezské lékaře a nešetří na její léčbu. Je také nucen zavřít ji do karantény v komnatách Bílé věže, aby se choroba dále nešířila. Dochází tam za ní každý den. Není to ale dobré. Vévodkyně je na tom zdravotně velmi špatně a 3. září roku 1569 před 22h umírá. Fridrich je zdrcen. Ztrácí největší lásku svého života. Od této chvíle už nic nebude jako dříve. O malou princeznu Kateřinu se začne starat vévodkyně Sidonie na svém Těšínském dvoře. Fridrich je tak odloučen i od ní a život na Fryštátském zámku se mu zdá být zcela prázdný. Vévodkyni Kateřinu pochovává v Bílé věži, v místě kde ji viděl živou naposledy...

10. díl: FRYŠTÁT, září 1569 až květen 1571

Na 14. září 1569 vévoda Fridrich uspořádal své ženě, vévodkyni Kateřině, vskutku velkolepý pohřeb. Do Fryštátu přijíždějí snad všichni šlechticové ze Slezska a kdo nemohl, omluvil se a poslal za sebe vyslance. Tak je to i v případě účasti Jeho Veličenstva císaře Maxmiliána II. Habsburského. Vévodkyni Kateřinu pohřbívají v útrobách Bílé věže, kde ji vévoda viděl živou naposledy a když pietní akt i s hostinou skončily, hosté odjíždějí zpátky do svých sídel a vévoda Fridrich osaměl. Doléhá na něj velká deprese a zhoršuje se mu jeho duševní zdraví, což je zřejmě zapříčiněno jeho traumatickými zážitky z vévodského sídla v Těšíně, kde vévoda Fridrich žil s rodiči prvních 6-7 let. Špatné duševní zdraví nahlodává vévodovi i zdraví tělesné. Uléhá na lůžko své komnaty a nevychází ven. Stará se o něj jen pan Maršálek, věrný to vévodův zástupce a vyslanec. Pamatuje Fridrichova dědu, vévodu Kazimíra II., viděl ho umírat a vévodu Fridricha zase viděl vyrůstat. A teď je s ním v úzkém a důvěrném vztahu už několik let. Má ho rád jako svého syna. Dává vévodovi radu, aby odpočíval, a projevil mu důvěru ve věci řízení dvora. Takováto situace trvá naštěstí jen pár dní. Podzimní slunce ještě hřeje, stromy se pomalu barví do zlatova a vévodovi Fridrichovi se začíná vracet nálada. Alespoň do té míry, že vyjde z komnaty i ze zámku, a jde se procházet po zámeckém nádvoří. Táhne ho to však k Bílé věži. Tam je jeho milovaná žena a dobře to ví. Cítí se být k ní přitahován a čím více se k věži blíží, tím větší dostává pocit, že se k vévodkyni přibližuje. Byla opravdu tam, na dosah jeho ruky a vévoda si to dobře uvědomuje, ale nedokáže přijmout fakt, že k ní nemůže přijít a pohladit ji. Obejmout ji jako vždycky. Stojí před věží a jen tak na ni kouká. V mysli si promítá vzpomínky, jak spolu jezdili pod zámkem na koni, jak spolu tančili na zámeckých plesích, jak se spolu procházeli právě tady, kolem Bílé věže, jak si společně hráli s jejich malou princezničkou a jak večer chodil do jejích komnat... Všechno je tak skutečné, všechna místa vzpomínek jsou tady..., jen vévodkyně tady není. Už ani nebude...

Den co den vévoda Fridrich přichází k věži a jako by k ní promlouval. Vždy přinese květinu, stojí tady... a odejde. Den co den. Jakub Preiss se v den pohřbu vévodkyně Kateřiny ze zámku odstěhoval. Věděl, že vévoda snad bude chtít být o samotě. Byli tady s ním i jeho příbuzní, tak se raději stáhl do svého malého domku, který má za hradbami Fryštátu u kostela svatého Marka. Je však Fridrichův nejlepší přítel, nemají před sebou žádná tajemství, prožili spolu celý dosavadní život a znají se naprosto důvěrně a dokonale, proto Jakub cítí, že by měl za Fridrichem přijít. Je to od pohřbu vévodkyně přeci jen už několik dní. Vévodu Fridricha nachází pod Bílou věží. Už zdálky ho pozoruje, ale nejde až k němu. Sleduje vévodu, který se však ani nepohne. Stojí před věží, a jen tam stojí. Jakub tedy k Fridrichovi přistoupí ze zadu a opatrně, jemně mu položí ruku na rameno. "Fridrichu...", osloví ho velmi útěšně. "Jakube!" Skoro se až vévoda lekne, ale bez jakéhokoliv zaváhání se k Jakubovi otočí čelem a s naprostou důvěrou ho objímá a pláče mu na rameni. "Jakube..., ona už tady není..." "Jakube, vrať se na zámek. Už mě nikdy neopouštěj", prosí vévoda Fridrich svého přítele Jakuba o trvalou společnost, "Jsi jako můj bratr..., jsi mi více než bratrem, potřebuji tě mít u sebe. Nemám už nikoho jiného." Společnost přítele z dětství dělá vévodovi opravdu dobře. Jezdí spolu na koni a procházejí se ulicemi rezidenčního Fryštátu. Rychle se zotavuje ze svých duševních poruch a vrací se mu síla i chuť vládnout.

"Pane Sekretáři přijďte k nám", volá vévoda pana Skočovského k sobě do trůní síně, kde je vévoda společně s panem Maršálkem. "Jaký je stav Naší pokladny?" "Sire", odpoví zoufale pan Sekretář, "Stav pokladny Vaší Milosti je velmi neutěšující", říká pan Sekretář trochu nesměle, ale vždy s úředním a oficiální tónem v hlase. "Vaše Milost by měla neprodleně zahájit úsporná opatření, stav pokladny Vaší Milosti se blíží k bankrotu, nemluvě o tom, že další úvěry už jsou pro Vaší Milost zamítány." No, opravdu vážná situace. Vévoda Fridrich byl však už od malička rozhodný, dokázal bleskurychle vymyslet plán, a co víc, uměl ho ihned zrealizovat. Bezodkladně. Zahájení realizace plánu ihned. Každý plán, každý svůj cíl, ať už šlo o dětské sny nebo o reálnou skutečnost, dokázal vévoda Fridrich uskutečnit. Sám se vždy příkladně a disciplinovaně držel naplánovaných postupů. "Dobrá, souhlasím s úspornými opatřeními, kde tedy máme největší výdaje?" "U dvora, Sire. A účty za stavbu zámku Ráj jsou velmi vysoké, nemůžeme si dovolit je proplácet bez dalšího úvěru." "Ten však Naše Milost už nedostane, víme. Zámek Ráj si přesto prozatím ponecháme. V jakém je stavu stavba zámku, pane Maršálku?" "Stavba zámku Ráj, je již ukončena. Zbývají jen dokončovací práce a práce na zahradě, Sire." "Jak jsem řekl, zámek Ráj si ponecháme a zbývající účty uhradíme. Dáme však do prodeje Naše zámky ve Frýdku, Skočově a v Bílsku. Když v nich nebydlíme, nebudeme si je vydržovat. A pokud na těchto zámcích udržujeme personál, zůstane na nich už jen správce." "Vaše Milosti, dovoluji si Vás upozornit, že zámek ve Frýdku jste dal do zástavy, kvůli úvěru. Má-li se zámek ve Frýdku prodat, bude Vaše Milost nejprve muset uhradit úvěr za stavbu zámku Ráj", namítá pan Sekretář. "Souhlasím pane Sekretáři, s prodejem zámku ve Frýdku prozatím tedy počkáme", a bleskurychle se vévodovi promítnou vzpomínky na jeho zdejší osamělé pobyty s Jakubem. Jak tady hodovali, pili, lovili zvěř a rybařili. Byly to krásné chvíle, při kterých se vévoda potřeboval odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Když však nejsou na Frýdeckém zámku, tráví s Jakubem volný čas procházkami ulicemi Fryštátu.

"Úsporná opatření se však citelně dotknou vedení dvora, naprosto souhlasíme s tím, že jsou nutné. Její Milost vévodkyně Kateřina s námi už není a my tančit na plesích nehodláme", říká trochu ironicky, "jsou-li tedy nějaké plesy naplánované, zrušíme je bez náhrady. Dvůr Její Milosti vévodkyně Kateřiny také rozpustíme. Vyřiďte všem dvořanům, že jsme v neočekávané situaci a že děkujeme za jejich společnost. Hodování se uskromní. U stolu budou jen ti, kteří u dvora zůstanou. Jaké potěšení, že v rámci úspor bude muset Naše Milost častěji jezdit na lov, ať má Naše Milost nějaké to sousto zdarma...", usměje se vévoda a pan Maršálek s panem Sekretářem se přidají. "Pana trpaslíka prodáme na jiný dvůr nebo ho nabídneme zpět do Lombardie. A..., pane Maršálku, omluvte mou necitelnou otevřenost, která vás jistě zasáhne..., ...rozpustíme i Naši elitní rytířskou družinu." Tato zpráva opravdu pana Maršálka silně zasáhla, ale zdá se, že se s touto zprávou rychle vyrovnává, protože chápe situaci. "Vaše Milost již nebude potřebovat mít rytíře k dispozici?", ptá se pan Maršálek, jako by potřeboval čas na rozdýchání šokujícího oznámení. Vévoda Fridrich to vycítí správně a trochu pana Maršálka uklidní: "Všechna Naše úsporná opatření jsou dočasná. Až na tom budeme lépe, některá právě teď zavedená opatření zrušíme a obnovíme poměry Našeho dvora. Naše Milost si ponechá k dispozici jen pana rytíře z Rocnova a pana rytíře z Pelkova. Ale nebudeme si pány rytíře vydržovat v pohotovosti. Vždy si je povoláme jen k jednotlivému poslání. Pane Maršálku, oznamte jim to a dejte mi zprávu jestli s tím pánové rytíři souhlasí. Ostatním rytířům vysvětlete situaci a poděkujte jim jménem Naší Milosti za dosavadní vykonanou službu a věrnost." "Zařídím věc přesně podle Vašeho pokynu, Sire", odpoví už uklidněný pan Maršálek.

"No a pak tady máme početnou vojenskou stráž", pokračuje vévoda, "ochraňuje nejen Naši Milost a vévodské sídlo, ale také zámecké hradby, které jsou ovšem především hradbami městskými a vykonává a udržuje pořádek především ve městě. Pane Sekretáři, vyřídíte tedy městskému Purkmistrovi, panu Wolfovi ze Střítěže, že finanční náklady za vydržování vojenské stráže nyní přecházejí na městskou pokladnu a vysvětlete mu situaci. Stav městské pokladny rozhodně není nedostačující, a to jen díky Naší Milosti. To však panu fryštátskému Purkmistrovi neříkejte, myslím, že na to přijde sám," s úsměvem ukončí toto jednání vévoda. Pan Sekretář se Jeho Milosti vévodovi ukloní a odchází na Radnici rezidenčního města Fryštátu. Je to již 300 let stará budova, která zde stála ještě před založením rezidenčního města vévodovým prapředkem, vévodou Mečislavem III. Původně to byla venkovská chalupa, která se spolu s výstavbou rezidenčního města proměnila v měšťanský dům. Když v sousední budově roku 1447 vévodův prapraděd, vévoda Boleslav II. založil Zámecký pivovar, v měšťanském domě byl zprovozněn šenk rodiny Šlosarů. Před 65ti lety toto místo na rohu Radniční ulice a náměstí změnil vévodův praděd, slezský Vicekrál Kazimír II. Šenkovní dům od měšťana Jožka Šlosara koupil za 60 Zlatých a obratem ho za poloviční cenu prodal městské radě ke zřízení Radnice. Do té doby se Rada města Fryštátu scházela v pronajatých šencích nebo u některého radního v domě. Pan Purkmistr je volen do svého postu každý rok městskou radou a měšťany, ale někdy Purkmistra zvolí sám Jeho Milost vévoda. V každém případě vévoda zvoleného Purkmistra musí schválit. Páni Purkmistři jsou tak motivováni sloužit nejen městu, ale i vévodovi a vévoda této výhody nyní využívá ve svůj prospěch. Prostřednictvím svého Kancléře, pana Jana Skočovského, jedná na Radnici s panem Purkmistrem a jeho konšely. Když pan Kancléř radním vysvětlí situaci, a že tedy Jeho Milost vévoda již dále nebude vojenskou stráž podporovat z vévodské pokladny, dodává: "V opačném případě vojenská stráž bude značně omezena v pohybu po hradbách a na městských prostranstvích, ne-li zcela zrušena." Pan Purkmistr a konšelé vojenskou stráž pro udržení pořádku ve městě potřebují, takže si nejprve nechávají minutku na propočet nákladů za vojenskou stráž, kterou bude městská pokladna nyní zatížena, a s úklonou věnovanou panu Kancléři, coby vyslanci Jeho Milosti vévody, podávají tuto odpověď: "Pane dvorní Kancléři, jsme tedy Vámi obeznámeni s náhlou situací, která vede Jeho Milost vévodu k tomuto opatření. Městská pokladna se těší dobré finanční kondici a za tuto skutečnost jsme vděčni Jeho Milosti vévodovi. Návrh na převzetí finančních nákladů za vydržování vojenské stráže pohybující se na městských hradbách, v obou městských branách a na městských prostranstvích, po zvážení Rada rezidenčního města Fryštátu tento návrh přijímá."

Pan Purkmistr Wolf ze Střítěže však dále pokračuje: "Budeme však muset upřesnit některé záležitosti s tímto spojené. Rada rezidenčního města Fryštátu bude Jeho Milosti vévodovi vděčná za ponechání provozu obou Zbrojnic v prostorách vévodského zámku, jak je tomu po staletí až dosud. Vojenská stráž sloužící venku, půjde na vrub účtu městské pokladny, ale dvorní stráž, která Jeho Milosti vévodovi slouží uvnitř vévodského sídla a doprovází Jeho Milost vévodu, zůstane v moci Jeho Milosti vévody. Takto se dosavadní vojenská stráž rozdělí a obě strany ponesou finanční náklady za vydržování jen té své části. Je-li Jeho Milost vévoda nakloněna tomuto našemu návrhu, jsme připraveni dále v této věci vyjednávat a vše stvrdit písemně v úřední listině." "Pane Purkmistře, váš návrh je v souladu s vůlí Jeho Milosti vévody", ujišťuje městskou radu pan Kancléř a dodává: "Připravme tedy návrh změny smlouvy." Tímto je jednání pana Kancléře Jana Skočovského úspěšně zakončeno ve prospěch Jeho Milosti vévody. Páni radní se panu Kancléři hluboce ukloní a pan Kancléř jim odvětí malou rozlučkovou úklonou.

Zámeckou stráž ve Fryštátě zformoval a rozšířil Fridrichův prapraprapraděd, vévoda a český Vicekrál Přemysl I. kolem roku 1360. Na zámku z dotací císaře Karla IV. Lucemburského zřídil dvě zbrojnice, které jako sídlo zámecké stráže fungují dodnes. V těchto zbrojnicích se udržuje zbroj v pohotovosti a kromě zámecké zbroje je zde uložena i zbroj cechovní a městská. Když bylo potřeba bránit Fryštát před útokem nepřátel, všichni vojáci nastoupili do boje a přidali se k nim i nájemní žoldáci, tedy lidé z Fryštátu a okolí. Všichni obdrželi zbraň ze zámeckých zbrojnic a město bránili. Až do teď byli fryštátští vojáci placeni z vévodské pokladnice, ale nyní toto vévoda Fridrich mění a platba za vydržování vojenské stráže přechází na město Fryštát.

"Vévoda, poté co rozdal úkoly k zahájení úsporných opatření, nabyl dojmu, že situace je zachráněna a že může začít znovu. Dokonce ho i napadá myšlenka k novému sňatku, tedy ovšem v případě, že půjde o bohatou, nebo velmi bohatou nevěstu... Plný chuti do nového života se u věže setkává s Jakubem a zcela v dobré náladě se s ním prochází po Fryštátu. "Fridrichu, co kdyby jsi uspořádal loveckou výpravu?" Pobídne ho Jakub. Ví, jak moc má Fridrich lovy na zvěř rád. Pobyt v přírodě, rozptýlení z divoké jízdy na koni a společnost jeho věrných rytířů by Fridrichovi udělalo dobře. "Sám zajdu za tvými rytíři a tvým jménem je pozvu na zítřejší lov..." "Jakube, pořád myslíme na stejné věci, právě jsem tě chtěl požádat o totéž", s oceněním a úsměvem na tváři odpovídá Fridrich. Druhého dne se tedy rytíři sejdou před zámkem, a počkají až vévoda Fridrich přijde a zahájí lov. Vyrážejí do okolí Fryštátského zámku a dají si za cíl srazit jelena. Jedouc na koni skáčou přes spadlé kmeny stromů, přeskakují potoky a tryskem uhánějí přes louky. Je nádherný den a společnou loveckou jízdu si vychutnávají jak jen to jde. Fridrich je nadšený z dosažené rychlosti i občasných riskantních chvil, do kterých se během jízdy na svém koni dostává. "Milosti jezdíte jako šílenec!", zavolá na Fridricha rytíř Jiří z Rocnova. Ale Fridrich uhání a žene koně vstříc dobrodružství. "Milosti! Vidím jelena! Je napravo od Vás!", vzrušeně zakřičí rytíř Petr z Pelkova. Jelen se ale vyplaší a rychle uhání do lesa, kde prokličkuje mezi stromy, aby lovuchtivým rytířům unikl z dohledu. I tak se ale rytíři ženou za ním a střílejí z lukostřílů v naději, že alespoň jedna střela jelena zasáhne.

K vévodovi Fridrichovi s Jakubem a rytířům Jiřímu a Petrovi se překvapivě na lov jelena přidal i pan Sekretář Jan Skočovský a všichni společně dále uhánějí za jelenem, až se dostanou k vévodským rybníkům v Olšinách, kde se jim jelen nadobro ztratí. U rybníků je ticho, jakoby se všechna zdejší zvěř utišila před přijíždějící loveckou výpravou. I oni se zastaví, sesednou z koně a jdou se k rybníkům osvěžit. Voda je poměrně chladná, protože noci jsou už ke konci září studené. Jakub však dostává nápad pocákat vodou rytíře Jiřího, který je vždy připravený obveselit každou společnost a ten zase obratem pocáká vévodu Fridricha. V mžiku se z dospělých mužů stanou malí chlapci dovádějící u vody. Cákají vodu jeden po druhém a nezkrotně se tomu smějí. Když jsou celí mokří, rytíř Petr vévodovi navrhne: "Takhle mokří dále v lovu pokračovat nemůžeme, Milosti, měli bychom se vrátit do Fryštátu", myslí však rytíř Petr především na vévodovo zdraví. Ikdyž se rytíř Petr o vévodově zdraví nezmíní nahlas, vévoda Petrovu starost o něj dobře odhalí a souhlasně odpoví: "Máte pravdu pane rytíři, vrátíme se třebaže jsme toho jelena nedostihli." A aby vévoda odvedl od sebe pozornost, dodává: "Všichni jste zváni na pořádnou oslavu u mého stolu!" Jen se ještě na chvilku rozhlédne po krajině svých rybníků. Je nádherný zářijový den. Slunce ještě hřeje, ale ve vzduchu už je cítit přicházející podzim. S koncem dovádění rytířů se okolí rybníků vrací do normálu a zvěř začíná ožívat. Ptáci se ozývají krásným zpěvem, kterým jakoby vybízely ostatní zvěř k vyjití ze svých úkrytů. Ta však vyčkává až rytíři odjedou.

"Jedeme!" Zvolá vévoda Fridrich, nasedne na koně a pobídne ho k jízdě zpět do Fryštátu na zámek, kde společně zasednou za stoly hodovního sálu. Protože je toto hodování rytířů nečekané, pážata nosí na stůl k jídlu jen to co je zrovna v kuchyni dostupné. Vína je však dostatek, číšníci tedy rytířům nalévají do pohárů a ti pijí a pijí. V hodovním sále Fryštátského zámku je tento den veselo dlouho do noci. Rytíři se veselí tak hlasitě až to připomíná bouřlivé večírky Fridrichova děda Kazimíra II., které tady pořádal pro svého přítele, polského krále Zikmunda I. Jagellonského. Při jednom takovém večírku v dubnu roku 1511 oba opilí panovníci rozbili veškeré vybavení hodovního sálu a nechtěně při tom způsobili požár, který se rychle rozšířil i do sousedních komnat, až oheň pohltil celý zámek. Naštěstí společnost vévody Fridricha nic takového nezpůsobí. Naopak.

Ráno se Jakub probudí jako první. Zjišťuje, že noc přečkal na podlaze hodovního sálu a jakoby se chtěl zorientovat, rozhlíží se kolem sebe. Prohlíží si, a jakoby je chtěl spočítat, velké hodovní stoly, křesla, židle, lavice, truhlice, kredenc pro odkládání nádobí a příborník. Všímá si mosazných svícnů, které zde celou noc dodávaly světlo a poznává i vyhaslá kachlová kamna, která ještě nad ránem poskytovala přítulné teplo. Na podlaze kousek od něj leží dva mrtví muži. Né, nejsou mrtví, jejich chrápání je docela dost slyšet... Jakub rozpoznává rytíře Jiřího a rytíře Petra, navalené přes sebe jako pytle s jablkama. Pan sekretář Skočovský je už nejspíš doma. A kde je Fridrich? Jakub tedy vstane z podlahy a hledá ho. Nemusí ho však hledat dlouho. Jeho Milost Fridrich Kazimír Piast, vévoda české královské země Vévodství Horní Slezsko, leží na hodovním stole s hlavou pěkně uloženou na stříbrné míse, kde ještě večer byla naservírovaná, voňavá a dozlatova propečená drůbež...

Morová epidemie však sílí a prohání se Slezskem. Roku 1570 dorazila i do Fryštátu a skosila tady už několik tisíc lidí. V zimě na přelomu roku 1570 a 1571 vévoda Fridrich vážně onemocněl. Není to duševní trýzeň, ale podezření na morovou chorobu. Úsporná opatření, která vévoda zavedl už více jak před rokem plní svá očekávání, ale situace ještě není zcela za vodou. Jeho Veličenstvo císař, které je dobře informováno o finanční situaci vévodství Horního Slezska a dokonce je i informováno o vážném zdravotním stavu vévody Fridricha, posílá svou družinu rytířů s císařským poslem do Fryštátu, který po příjezdu na zámek předává vévodovi Fridrichovi povolávací list, aby se neprodleně a osobně dostavil k Jeho Veličenstvu císaři Maxmiliánovi na císařský dvůr ve Vídni. Vévoda Fridrich toho však není schopen. Pověřuje pana Sekretáře, aby jménem Jeho Milosti, vévody Hornoslezského, vyjádřil omluvu, že pro vážný zdravotní stav nemůže se Jeho Milost vévoda Fridrich Kazimír dostavit k Jeho Veličenstvu císaři.

V průběhu zimy Jeho Veličenstvo císař posílá vévodovi druhý povolávací list. Zdravotní stav vévody Fridricha se však nezlepšil, a proto i v tomto případě posílá Jeho Veličenstvu císaři omluvnou odpověď. Císaři to však nestačí. Chce, a trvá na tom, aby vévoda sebral všechny své síly a na císařský dvůr přijel. "Toho času se Jeho Veličenstvo dočasně nachází na svém vedlejším pražském dvoře a očekává neodkladný příjezd vévody Horního Slezska." Jízda do Prahy je o poznání náročnější než cestovat do Vídně, Krakowa, Prešpurku či Lehnice. Praha se nachází na hůře dostupném, periferním místě se špatnými cestami a je obklopena náročným kopcovitým terénem s chladnějším podnebím. Proto také Praha, jako královské rezidenční město, není u císařů příliš oblíbená a navíc je Praha od Fryštátu vzdálena o jeden až dva cestovní dny navíc než Vídeň. Ze strany císaře tato naléhavost povolat k sobě vévodu právě teď a tam, je opravdu necitelná. Vévodovi tedy Komorník s Maršálkem pomáhají vstát z postele a doprovázejí ho ke kočáru, který pan Štolmistr již přichystal a čeká na nádvoří před zámkem. Vyčerpaný vévoda nasedá do kočáru a průvod složený z pana Maršálka a rytíře Petra Pelka z Pelkova a rytíře Jiřího Rocnara z Rocnova, se na přelomu dubna a května roku 1571 vydává na svou dlouhou a náročnou pouť za Jeho Veličenstvem císařem Maxmiliánem do Prahy.

Vévoda Fridrich téměř celou cestu prospí. Je k smrti unavený. Když se průvod blíží k Pardubicím, vévoda procitá. Vidí před sebou Jakuba s otevřenou náručí a zve ho k sobě. "...Jakube...", zamumlá vévoda, "Jakube, ...vždyť už jdu... Je mi zima Jakube..., Jakube..." "Milosti, Sire, blouzníte...", promluví pan Maršálek na vévodu. Oba jsou v kočáře a nikdo jiný s nimi není. "Zastavte kočár!", poručí pan Maršálek a skloní se k vévodovi. Sundá ze sebe plášť a přikryje jím vévodu. "Milosti, odpočívejte, nemluvte", promlouvá na vévodu pan Maršálek. "Pane Maršálku..., umírám... Citím..., ...cítím jak slábnu.... ...Cítím, jak z mého těla vychází síla...." "Sire, bojujte, za chvíli jsme v Pardubicích, tam si odpočinete a všechno bude zase dobré", uklidňuje vévodu pan Maršálek. "Rytíř z Rocnova ke mě!", zavelí pan Maršálek. "Tady jsem, pane", odpoví rytíř Jiří. "Jsme před Pardubicemi, jeďte napřed, vyhledejte lékaře a rychle nám přijeďte naproti." Rytíř Jiří z Rocnova rozpoznává velmi vážnou situaci, pobídne už tak dost unaveného koně a peláší do Pardubic pro pomoc. Rytíř Petr z Pelkova zůstává pro případ povolání i jeho. "Pane Maršálku..., až umřu...", mumlá vévoda a snaží se, aby mu pan Maršálek rozumněl, "až umřu..., vyřiďte..., vyřiďte ve Fryštátě..., že jsem měl ve svém srdci..., že jsem měl ve svém srdci místo jen pro ně... Vyřiďte jim, pane Maršálku..., vyřiďte jim, aby na mne nikdy nezapomněli..., tak jako já taky nikdy nezapomenu..." "Milosti! Milosti!", snaží se pan Maršálek vzkřísit vévodu...

Když z Pardubic přijíždí rytíř Jiří s lékařem, je už pozdě.

Dne 4. května roku 1571 zemřel u Pardubic Jeho Milost, vévoda Horního Slezska Fridrich Kazimír Piast, princ Fryštátský. Jeho tělo pan Maršálek dočasně uložil v pardubické rodové hrobce Pernštejnů, kde už od roku 1566 odpočívá i vévodova matka, vévodkyně Marie z Pernštejna. Naposledy byli spolu v Pardubicích, když se malý princ Fridrich tady na zámku narodil. Teď jsou tady opět spolu. Vévoda si však přál být se svou ženou, vévodkyní Kateřinou ve Fryštátě. Fridrichův otec, vévoda z Těšína, však nikdy nezařídí převoz Fridrichova těla do Fryštátu, ani do Pardubic nepošle náhrobek k uctění památky svého syna. Svou zášť k synovi nedokáže překonat ani po jeho smrti.

Téhož roku na Těšínském hradě umírá i Fridrichova milovaná princeznička Kateřinka. Žila na Těšínském dvoře, který ji svou ponurou atmosférou naháněl strach, obzvláště, když viděla umírat i dvě narozené děti vévodkyně Sidonie. Pochovají ji po boku její matky, vévodkyně Kateřiny. Tělo vévody Fridricha Kazimíra však už 450 let stále čeká na převezení ke své rodině do domovského Fryštátu.

...A co se dělo dál...

JAKUB PREISS z Břehu - po smrti vévody Fridricha žil ve Fryštátě do roku 1590, poté už o něm nejsou žádné zprávy. Pravděpodobně zde zemřel. Splnil si však své ctižádostivé sny a ve Fryštátě se po smrti vévody stal hlavním kazatelem a farářem a velmi váženým a ctěným mužem. Způsobil, že se Fryštát stal hlavním protestantským centrem ve Slezsku. Za Jakubova působení ve Fryštátě nemohl dostat úřední ani jinou váženou pozici nikdo jiný nežli Luterán. Mezi slezskými Luterány také zavedl pravidlo, že každý během svého života musel alespoň jednou navštívit Fryštát. Jeho dům ve Fryštátě, kde měl školu, byl zbořen v druhé polovině 20. století. Jeho kostel svatého Marka, kde kázal, byl vyzděn a stojí ve Fryštátě dodnes

VÉVODA VÁCLAV III. ADAM z Těšína - s druhou ženou zplodil 5 dětí, ale dospělosti se dožili jen tři z nich. Jeho potomci však zažili zboření Těšínského hradu a museli žít v malém domě na Těšínském předměstí Brandýs. I tento dům byl však později zbořen. Vévoda Václav III. Adam zemřel roku 1579 na mrtvici, jeho vnuci z druhého manželství zemřeli bez dědiců a hornoslezská větev Piastovců roku 1653 vymřela po přeslici

VÉVODA FRIDRICH III. z Lehnice - stal se z něj alkoholik, byla mu odebrána svéprávnost a byl domácím vězněm svého sídla v Lehnici, kde zemřel 15. prosince roku 1570. Vlády v Dolním Slezsku se ujal jeho schopný a nadaný mladší bratr Jiří II., který si za své sídlo vybral Břežský zámek, kde sídlili i jeho potomci až do roku 1611. Sídelní zámky v Lehnici a v Břehu stojí dodnes

VÉVODKYNĚ SIDONIE KATEŘINA Sasko-Lauenburská - po smrti vévody Fridricha Kazimíra často obývala svůj palácový dům ve Fryštátě, který stojí dodnes. Chodila jen v černých šatech, proto si ve Fryštátě vysloužila přezdívku Černá kněžna. Fridrichovou dceru Kateřinku si vzala do své výchovy, ale princezna umírá jen pár měsíců po otcově smrti. Po smrti svého chotě, vévody Václava III. Adama z Těšína, se vévodkyně Sidonie podruhé provdala a zemřela roku 1594. Během svého života se věnovala péči o morem nemocné děti a slabé či chudé lidi

MARŠÁLEK VÁCLAV ze Slupska - po smrti vévody Fridricha koupil roku 1573 jeho fryštátské sídlo i se zámkem Ráj, kde žil až do své smrti v roce 1577. V zámecké kapli před vchodem do komnat Bílé věže, kde zemřela vévodkyně Kateřina, má Maršálek dodnes vystavený svůj náhrobní epitaf

RYTÍŘ JIŘÍ ROCNAR z Rocnova - žil ve Fryštátě až do své smrti. Provozoval šenk ve svém domě, který stojí dodnes a dodnes se v něm provozuje šenk. Listiny, které opravňovaly Jiřího z Rocnova k provozování šenku a které ho uvádějí do rytířského stavu, jsou dodnes uchovány ve Slezském zemském archivu v Karviné Fryštátě. Hostinec pana Faciáše rovněž stojí a provozuje se v něm Radniční restaurace

RYTÍŘ PETR PELKO z Pelkova - žil na svém zámečku Miserov ve Fryštátě až do své smrti. Zámeček byl zbořen v druhé polovině 20. století, aby ustoupil výstavbě budovy Slezské university, zůstala jen příjezdová cesta z Fryštátu. Na jeho pozemcích se dnes rozkládá karvinská městská část Mizerov, a rytířův Černý les je dnes vyhlášenou rekreační zónou. Jeho lovecký zámeček Malé Kunčice stojí dodnes

BARON KASPAR WILCZEK - jeho potomci dodnes stále žijí. Je jím současný (2025) lichtenštejnský kníže Hans II. Adam, který je po své matce Wilczkem a ve svém rodovém erbu má slezskou orlici

CÍSAŘ MAXMILIÁN II. HABSBURSKÝ - je nepřímo zodpovědný za předčasnou smrt vévody Fridricha. Ihned po smrti vévody Fridricha zabavil jeho umělecká díla z Fryštátského zámku a odvezl si je na svůj dvůr do Vídně, a ve Vídni jsou dodnes vystaveny. Chlubil se jimi v Praze i Maxmiliánův syn, císař Rudolf II. Fridrichovy nemovitosti císař Maxmilián II. získal jako vymřelé léno, ale kvůli své vyprázdněné pokladně je dal do prodeje k vyrovnání Fridrichových dluhů

NA PAMÁTKU ŽIVOTA A VLÁDY JEHO MILOSTI FRIDRICHA KAZIMÍRA PIASTA, VÉVODY HORNÍHO SLEZSKA, JE V JEHO REZIDENČNÍM SÍDLE DOCHOVÁN ZÁMEK FRYŠTÁT S BÍLOU VĚŽÍ, RADNIČNÍ PIASTOVSKÁ VĚŽ, KOSTELÍK SVATÉHO MARKA, PIVOVAR A ŠENKY, I LOVECKÝ REVÍR S RYBNÍKY. FRÝDECKÝ, A TAKÉ BÍLSKÝ ZÁMEK STOJÍ DODNES. ZÁMEK RÁJ BYL ZBOŘEN ROKU 1980, ZŮSTAL PO NĚM JEN PARK S POZDĚJI ZALOŽENÝMI LÁZNĚMI DARKOV A PODZEMNÍ CHODBA, KTERÁ ZÁMEK RÁJ SPOJOVALA S FRYŠTÁTSKÝM SÍDLEM

- KONEC -