Založení zámku Fryštát ve 13. století

spolupráce hornoslezských Piastovců s českými Přemyslovci v letech 1241 až 1316

...pokračování z úvodní strany "Fryštát"

Piast V. Mečislav, Otec vlasti a zakladatel vévodského zámku Fryštát (1281-1316)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Opole, (Ratiboř, Fryštát), Těšín 1282-1316

Po smrti hornoslezského vévody Vladislava I. Piasta roku 1282, začal ve slezské vévodské zemi Horní Slezsko vládnout jeho nejstarší syn, vévoda Mečislav III. Piast (1251-1316). Svou politickou kariéru však započal už v roce 1277 účastí na mírovém kongresu ve Wroclawi a téhož roku se v Opavě účastnil i kongresu s českým králem Přemyslem Otakarem II. V této době (asi v roce 1274) se také téměř 25 letý princ Mečislav III. oženil s nám neznámou princeznou Gřimyslavou (?), se kterou zplodil syny Vladislava (1275-1324), Kazimíra I. (1280-1358) a princeznu Violu Alžbětu, budoucí českou královnu (1290?-1317). Roku 1282 se vévoda Mečislav III. ujímá vlády v Horním Slezsku a vládne z jeho hlavního města Opole. Vévoda byl ctižádostivým mužem a měl ambice stát se evropským politikem. Byl přísný a pevný ve své vládě, a až despotický i ve své rodině. Svou slezskou zemi však miloval a rozvíjel. Dodnes v historicky významných hornoslezských městech najdeme hrady a zámky, které vévoda Mečislav III. založil a rozvíjel, a i u obyčejných lidí podporoval gramotnost. Směle bychom vévodu mohli označit za "Otce vlasti." Uprostřed vévodských lovišť také založil lovecký zámek Fryštát. Okolnosti, za kterých se tak stalo, se různí. Lidová pověst O Fryštátském zvonu, uvedená v knize Pamětihodnosti města Fryštátu, uvádí, že k přeložení Fryštátu z břehu řeky Olzy na dnešní místo, došlo následkem požáru starého města a jeho následným pokrytím říčním bahnem z přišlé povodně, takže se nový Fryštát postavil na dnešním vyvýšeném místě jen asi o 4 km dále proti proudu řeky, kde měl být také chráněn před častými povodněmi. Starým Fryštátem je dnešní obec Staré Město, a v téže knize je uvedena ještě i tato událost: "Profesor Peter vzpomíná ve svých "Rozmanitostech" ohledně zániku Starého města, že totiž ke zničení Starého města podle lidového podání nedošlo následkem požáru, nýbrž následkem rozhořčeného boje mezi majitelem tohoto místa, který tu obýval silně opevněný hrad a mezi králem z daleké země, který sem přitáhl s velkým vojskem, aby žádal vydání své manželky, která sem utekla pod ochranu hradu. Pahorek mezi Starým městem a Oplížím ukrývá prý pozůstatky bojovníků, padlých v ničivém boji, místo, na němž se nalézá nynější staroměstská škola ukrývá pak kosti poraženého majitele hradu." Snad byl oním "králem z daleké země" myšlen vévoda Mečislav III. Jeho žena určitě měla důvod od něho utéct, a i popisovaná událost se směle dá datovat do jeho doby... Po roce 2000 proběhla rekonstrukce staroměstské školy, při které byly v zemi nalezeny ohořelé dřevěné kůly, snad patřící k opevnění někdejšího dřevěného hradu. Historici města Karviné zase tvrdí, že se v nynějším fryštátském Zámeckém kostele našel stavební materiál s vytesaným rokem 1288, což potvrzuje postavení zámku Fryštát vévodou Mečislavem III. Ať už k jeho založení došlo tak či onak, písemně máme potvrzeno, že roku 1305 nový Fryštát už stojí na dnešním místě a je již uváděn jako druhé nejvýznamnější sídlo Mečislavova vévodství. Postaven byl na nevysokém, ale rozlehlém skalním návrší u obce Ráj. Vévoda tady našel místo, které bylo v centru rozlehlého loveckého revíru jeho panovnického rodu, protékal tudy potok Dubina, který dal městu vodu, a místo bylo křižovatkou obchodních stezek. Tuto obchodní křižovatku bylo nutné chránit a mít nad ní kontrolu, proto vévoda Mečislav III. tady na tomto vyvýšeném místě dal postavit svůj lovecký a strážní zámek, kam umístil vévodskou vojenskou družinu. Z vyvýšeného místa zámek kontroloval pohyb na stezkách, posiloval pozici Piastovců a také působil jako důstojná dominanta a centrum rozlehlého vévodského loveckého revíru. Kolem zámku si měšťané také postavili své domy a paláce. Později nový Fryštát dostal dodnes užívaný heraldický znak v podobě štítu s orlicí a lípou. Orlice představuje symbol vévodského Slezska, a to že je zlatá a na modrém poli znamená, že mu vládnou Hornoslezští Piastovci. Lípa představuje rozkvět a rozvoj města do krásy a do velikosti. Vévoda Mečislav III. byl nejstarším ze čtyř synů svého otce Vladislava I. Po smrti otce vládli z Opole společně, ale roku 1284 Mečislav III. přenechal Opole svému mladšímu bratrovi Boleslavovi a bratrovi Kazimírovi dal oblast města Bytom. Sám pak přesídlil z Opole do Ratiboře, kde prováděl přestavbu starého hradiště na své sídlo. V této době také již stavěl Fryštátský zámek. Přestože počáteční podobu zámku Fryštát neznáme, podle jeho dochovaných nejstarších částí lze usoudit, že se podobal slezskému zámečku Gliwice, který si svou počáteční podobu uchoval dodnes. Zámeček v Gliwicích byl postaven po roce 1342 Mečislavovým synovcem Vladislavem a pravděpodobně podle předlohy Fryštátského zámku, zatímco podle předlohy Fryštátské zámecké kaple byla postavena, nebo souběžně s tou fryštátskou byla stavěna, zámecká kaple v Ratiboři, jejíž podoba se dodnes zachovala. Je tedy pravděpodobné, že kombinace zámečku Gliwice se zámeckou kaplí v Ratiboři nám poskytuje alespoň pravděpodobnou počáteční podobu loveckého a strážního vévodského zámku Fryštát.

V dubnu roku 1285 vévoda na svém sídle v Ratiboři poskytl útočiště slezskému biskupovi Tomáši II., který byl v rozporu s Wroclawským vévodou Jindřichem IV. kvůli neúspěšnému mírovému jednání. Vévoda Jindřich IV. byl pod kletbou arcibiskupa Jakuba Švinky kvůli zabavení finančních prostředků určených na křižácké výpravy do svaté země, a když se vévoda Jindřich IV. dozvěděl, že je biskup Tomáš II. v Ratiboři u vévody Mečislava III., přijel se svým vojskem Ratiboř obléhat. O dva roky později se biskup Tomáš II. vzdal, a vévoda Jindřich IV. se na protest Mečislavova postoje, ještě téhož roku rozvedl s jeho sestrou Konstancí. Na přelomu let 1290/1291 bylo Mečislavovo ratibořské sídlo opět obléháno, tentokráte Rusíny a Tatary a vévoda Ratiboř natrvalo opustil, přenechajíc ho svému nejmladšímu bratrovi Přemyslavovi. Vévoda Mečislav III. se usídlil na starším hradišti v Těšíně, které však musel nejprve přestavět v sídlo hodné hornoslezského vévody, proto se pravděpodobně dočasně usídlil na svém loveckém zámku ve Fryštátě, odkud mohl sledovat přestavbu těšínského sídla. A právě v této době se narodila vévodova jediná dcera, slezská princezna Viola Alžběta, což se mohlo stát právě ve Fryštátě. 17. ledna roku 1291 vévoda v Olomouci uzavřel s českým králem Václavem II. Přemyslovcem (1271-1305) spojeneckou dohodu o vzájemné spolupráci. Vévoda Mečislav III. dal králi Václavovi II. záruku svobodného pochodu českých vojsk do Polska přes Mečislavovu zem a slíbil králi ozbrojenou pomoc výměnou za politickou podporu a vykoupení z možného zajetí. 2. srpna roku 1297 vévoda také uzavřel dohodu s olomouckým biskupem Dětřichem o vymezení slezsko-moravské hranice, kterou dodnes tvoří řeka Ostravice, nad kterou dodnes drží stráž vévodské zámky ve Frýdku a Slezské Ostravě. Téhož roku 1297 se vévoda účastnil Václavovy korunovace v Praze a roku 1300 i v Gniežně, protože Václav II. byl i polským králem, a aby si polskou korunu udržel, musel se spolehnout na podporu vévody Mečislava III. Jako záruku další vzájemné politické přízně, proto roku 1305 stvrdili oba panovníci toto svatbou svých potomků, slezské princezny Violy Piastovny (1290?-1317) s českým princem Václavem III. Přemyslovcem. Jejich manželství však trvalo jen rok, protože čerstvě korunovaný český král Václav III. Přemyslovec (vládl 1305-1306) byl na své výpravě do Polska roku 1306 v Olomouci zavražděn, a protože teprve 16ti letí manželé nestihli zplodit potomka, český královský rod Přemyslovců zanikl. Vévoda Mečislav III. se tak stáhl z evropské politické scény a až do své smrti v roce 1316 se věnoval rozvoji Horního Slezska. I po svém přesídlení do Těšína po roce 1291, on i jeho potomci Fryštát nadále využívali při zdejších dočasných pobytech a loveckých výpravách, jako své lovecké a druhé hornoslezské hlavní sídlo. Mečislav III. je také stavitelem zámků ve Frýdku, Slezské Ostravě, Bílsku a Skočově, které později připadly k Fryštátskému sídlu. Jeho zámky v Osvětimi a Zátoru byly na přelomu let 1456/57 prodány polským králům. Ikdyž vévoda se svými mladšími bratry vévodskou zemi Horní Slezsko rozdělili na dědičné rodové úděly, jeho vlastní Těšínsko-Fryštátská rodová větev, kterou vévoda na přelomu let 1290/1291 založil, byla hlavní hornoslezskou panovnickou dynastií, až do roku 1528 dominovala vládě nad celým Slezskem, zastupovala císaře a krále pro České království, a ve Fryštátě vymřela až v roce 1571.

Tak hornoslezským vévodou Mečislavem III. Piastem, začala éra Slezské zámecké rezidence Fryštát.

Počátky zámku Fryštát ve 14. století

zámek jako lovecké sídlo českých Vicekrálů, zástupců Lucemburků v Českém království v letech 1316 až 1410

Piast VI. Kazimír, první slezský vévoda v Českém království; sídlo a doba vlády: Těšín 1316-1358

Lovecký a vévodský Fryštátský zámek měl zpočátku především charakter strážní tvrze střežící slezské obchodní stezky, protože stál na křižovatce obchodních i královských cest, které spojovaly Prahu s Krakovem a také Vídeň a Budapešť s oblastí dnešní Varšavy a Berlína. Návštěvy slezských panovníků ve Fryštátě byly ale časté, protože ho využívali jako lovecký zámek a jako své druhé hlavní sídlo. Z Bayerova a Axtmannova (přelom 19. a 20. století) popisu víme, že počáteční zámek Fryštát byl příkopem a hradbou obehnaný, ale nebyl celodřevěný, za jaký se ještě donedávna považoval. Dodnes dochované gotické stavební základy zámku dokazují, že se skládal kamenných budov kaple, obytné věže Donjon a vedlejší obytné budovy. V první polovině 14. století byl celý rezidenční Fryštát obehnán hradbami Mečislavovým synem, vévodou Kazimírem I. Piastem (1280-1358) a ikdyž zde sice vévoda Kazimír I. trvale nesídlil, Fryštát rozvíjel a založil za jeho Předzámčím novou čtvrť Horní Předměstí pro zbohatlé pláteníky, kde byla postavena velkolepá kaple svatého Mikuláše (kaple zbořena v 17. století). Předměstí se táhlo podél dnešní ulice Fryštátská. Po vymření českých Přemyslovců se vlády v Čechách ujala panovnická dynastie Lucemburků, a za vlády císaře Jana Lucemburského (1296-1346) roku 1327, vévoda Kazimír I. převedl Horní Slezsko z polské koruny pod korunu českou, čímž se Slezsko stalo součástí Českého království. Slezsko si však i nadále zachovalo svou autonomii s vlastním tribunálem, slezští vévodové zůstali i nadále panovníky země, a ve Wroclawi bylo i nadále samostatné slezské biskupství. Vévoda Kazimír I. se jako slezský panovník stal nejvyšším českým aristokratem a proto si ho císař Jan Lucemburský zvolil za svého zástupce jako Vicekrále pro České království. Po smrti císaře Jana Lucemburského roku 1346, až do své vlastní smrti v roce 1358, vévoda Kazimír I. i nadále sloužil u královského dvora v Praze, kam pozval i svého syna Přemysla I., a společně sloužili po boku nového císaře Karla IV. Kazimírova žena, vévodkyně Eufemie I. Piastovna Mazovská (1310-1374), zvaná Ofka, se již coby vdova a nejvýše postavená aristokratka v Českém království, stala hofmistryní císařovny Elišky Pomořanské (1346-1393), se kterou byla i ve vzdálenějším příbuzenském vztahu a tak trochu humorně je ztvárněna jako paní Ofka v muzikálu Noc na Karlštejně.

18. únor 2027: 700 let slezského Fryštátu v Českých zemích

18. únor 1327 Opava: "Otče, chci se stát tvým synem," řekl hornoslezský vévoda Kazimír I. Piast z Těšína a Fryštátu svému novému pánovi, římskému císaři a českému králi Janu Lucemburskému. Pak vévoda poklekl vedle císaře, položil meč na zem a chytil císaře za ruce, na znamení bezbrannosti. "Povstaň, synu můj," řekl císař vévodovi a políbil ho na rty polibkem míru. Tímto gestem vévoda Kazimír I. Piast převedl svou zemi z polské koruny pod korunu českou. Slíbil císaři věrnost, radu a vojenskou pomoc v případě válek a císař na oplátku vévodovi slíbil trvalou ochranu. 18. února 1327 byla podepsána feudální smlouva, ve které císař potvrzuje autonomii Slezska s jeho svrchovaným vládcem, soudním tribunálem a biskupstvím. Vévoda naopak potvrzuje císařův dědičný nárok na Slezsko v případě vymření slezské vládnoucí dynastie Piastovců, k němuž došlo až o 300 let později. Do této doby se žádný z císařů nestal svrchovaným vládcem Slezska, ale měli lenní panovnický titul "Český král a Vévoda Slezský". Vévoda Kazimír I. Piast a jeho syn Přemysl I. Piast, získali post českého Vicekrále - zástupce císařů Jana Lucemburského, Karla IV. a Václava IV. pro České království. Slezský rod Piastovců se stal nejvýše postavenou českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Feudální smlouva byla notářsky potvrzena 30. srpna 1386 ve Fryštátě. Vévodovým předáním slezské standarty císaři, celý ceremoniální akt skončil. Ze země Vévodství Horní Slezsko na českém území zůstaly už jen okresy Jablunkov, Frýdek, Těšín, Karviná-Fryštát, Slezská Ostrava a Hlučín. Jesenicko bylo součástí země Vévodství Dolní Slezsko, a Opavsko s Krnovskem se k Hornímu Slezsku připojily až v 17. století.

Piast VII. Přemysl, slezský vévoda a český Vicekrál z Fryštátu (1332-1410)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Těšín a Fryštát 1358-1410

V druhé polovině 14. století na Fryštátském zámku po delší dobu sídlil Kazimírův syn, slezský vévoda a český Vicekrál Přemysl I. Piast (1332-1410). Vévoda zastupoval císaře římského, Karla IV. Lucemburského (vládl 1355-1378) a jeho syna Václava IV. pro České království. Vévoda Přemysl I. byl také císařovým diplomatem. Často byl Karlem IV. vysílán na konkrétní mise, kde měl na evropských panovnických dvorech vyjednávat v jeho prospěch, nebo císaře přímo doprovázel na kongresech v Řezně, Norimberku, Praze, Avignonu či ve Wroclawi jako císařova pravá ruka, a v letech 1357-1361 císař Karel IV. vévodovi Přemyslovi I. svěřil i vedení dvorního soudnictví. Vévoda doprovázel císaře i na jeho výpravě v Itálii, a roku 1357 se vévoda se svým slezským vojskem také účastnil i císařovy války vedené proti vévodům Dolního Bavorska, Albrechtovi a Štěpánovi. V roce 1361 se vévoda Přemysl I. účastnil křtin císařova syna Václava IV., a o dva roky později se účastnil i korunovace nezletilého Václava IV. na českého krále. Roku 1372 byl vévoda Přemysl I. císařem Karlem IV. pověřen vyjednat sňatek s jednou z dcer uherského krále Ludvíka I. z Anjou. Budoucímu českému králi Zikmundovi vévoda v Uhrách za ženu, a budoucí českou královnu, vybral dceru Marii. Za vlády slezského vévody Kazimíra I. a jeho syna Přemysla I. Fryštát velice bohatl a stal se frekventovanou křižovatkou obchodních cest. V roce 1360 tak vévoda Přemysl I. čelil řadě stížností ze strany slezské aristokracie žijící v centrální části Fryštátu. Důvodem jejich stížností byl nepřetržitý hluk z kupeckých povozů projíždějících přes fryštátské náměstí, a proto dal vévoda vybudovat snad první městský obchvat ve Slezsku, dnešní ulici Karola Sliwky, kde zakrátko vyrostly kovářské dílny nabízející své služby kupeckým povozům. Ty tak dostaly zákaz projíždět přes centrální Fryštát. Toho roku se vévoda také oženil se slezskou princeznou Alžbětou Piastovnou z Bytomy (1347-1374; pravděpodobně zemřela při porodu dcery Anny). Alžběta byla dcerou vévodova bratrance Boleslava z Bytomy, a zplodil s ní prince Přemysla mladšího (1362-1406), Boleslava I. (1363-1431) a princezny Markétu (1370-1416) a Annu (1374-1420). Je pravděpodobné, že vévodkyně Alžběta dostala věnem lovecký zámek Fryštát, a že pro ni vévoda zámek goticky rozšířil. I vévoda si po skončení přestavby zvolil Fryštát za své druhé sídlo, a protože tady potřeboval mít k dispozici četnější služebnictvo, zámek rozšířil o východní rezidenční část se schodištěm, kuchyní a hlavní vjezdovou bránou s věží, a postavil i Purkrabství s konírnou (Lottyhaus). K západní straně dosavadní obytné věže Donjon postavil novou obrannou věž s věznicí v jejím suterénu, zbrojnicí v přízemí, malým sálem v patře a se střílnou v nejvyšším bodě. Střílna jako jediná kamenná část této středověké věže již neexistuje. Po jejím rozebrání v letech 1511-1514 se z kamenů postavila dnešní Bílá věž Zvonice. Podlaží nové obranné věže spojovalo dodnes zčásti dochované točivé schodiště. Budovy zámku vévoda také propojil dodnes dochovaným, ale původně arkádovým koridorem, který nahradil dosavadní venkovní dřevěný ochoz s venkovním schodištěm. I zámecká kaple doznala svého rozšíření o novou, Jižní kapli s pohřební kryptou. Vedle Jižní kaple vévoda zřídil pohřebiště zámeckých farářů a vedle pohřebiště postavil budovu Fary s dřevěnou věží, jejíž kamenné základy jsou dodnes dochované u jihovýchodního rohu Fary. Vévoda souběžně s přestavbou Fryštátského zámku rozšiřoval ve Slezsku i další vévodské hrady, kde se však více soustředil na obranné prvky, zatímco Fryštátský lovecký zámek byl rozšířen jako panovnická rezidence a z dotací císaře Karla IV. v těchto hradech a zámcích zakládal a vybavoval zbrojnice. Lovecký zámek ve Fryštátě si vévoda zvolil za své druhé rezidenční sídlo, jednak pro jeho mírné klimatické podmínky a značné pohodlí, ale také protože byl chráněn prstencem obranných hradů v Těšíně, Frýdku, Slezské Ostravě, Bílsku, Ratiboři a Bytomi. Stavební úpravy ve Fryštátě pravděpodobně prováděla dílna císařova dvorního architekta Petra Parléře, kterou vévoda Přemysl I. později pověřil přestavbou především svého hlavního sídla v Těšíně. Po smrti císaře Karla IV. se vévoda Přemysl I. stal hlavním poradcem císařova syna, mladého a nezkušeného českého krále Václava IV. Lucemburského (1361-1419). I tento král vysílal vévodu, jako svého zástupce na politická jednání do Paříře, Norimberku a Nizozemska. Byl také králem pověřen službou soudce dvorního soudnictví a službou vikáře Svaté říše římské, která mu kladla velkou odpovědnost za klid a pořádek uvnitř říše, což vévodu Přemysla I. zařadilo mezi nejvýznamnější evropské politiky své doby. Král Václav IV. také vévodu pověřil zastupovat ho jako Vicekrále Českého království v době své nepřítomnosti. Roku 1381 vévodu také pověřil vyjednat sňatek jeho sestry české princezny Anny Lucemburské (1366-1394) s anglickým králem Richardem II. (1367-1400) což vévoda úspěšně zvládl. Anglický král vévodu také využil pro svou politiku a vyplácel mu štědrou roční penzi. Vévoda na anglickém dvoře také domluvil sňatek i své dcery, slezské princezny Markéty Piastovny (1370-1416) se Sirem Simonem Felbriggem, hrabětem z Norfolku, praporečníkem krále Richarda II. Princezna Markéta pak ještě téhož roku doprovodila princeznu Annu do Anglie, kde se obě aristokratky provdaly. Když roku 1388 byli češi, kteří u anglického dvora nebyli oblíbení, ze dvora vyhoštěni, Markéta Piastovna jako slezská princezna mohla zůstat. V době svého největšího významu pro České království, vévoda Přemysl I. pobýval na Fryštátském zámku, který se tak stal druhým nejvýznamnějším panovnickým sídlem v Českém království. Během svého pobytu na Fryštátském zámku, který máme písemně doložený minimálně v letech 1376-1386, 30. srpna 1386 nechal vévoda Přemysl I. ve Fryštátě notářsky potvrdit Lenní smlouvu z roku 1327 podepsanou jeho otcem, vévodou Kazimírem I. a císařem Janem Lucemburským. Lze z toho usoudit, že vévoda v této době skutečně sídlil na zámku Fryštát, zatímco rozšiřováním procházel zámek v Těšíně. Smlouvu o převedení Horního Slezska pod Českou korunu tehdy notářsky potvrdil fryštátský notář Hanko Greifwald. V roce 1394 vévoda Přemysl I. zahájil spolupráci s polsko-litevským králem Vladislavem II. Jagellem, která zasela semínko budoucímu úzkému a příbuzenskému vztahu Piastovského a Jagellonského rodu. Po roce 1396 však vévoda Přemysl I. odstoupil z evropské politiky z důvodu zhoršující se nemoci nohou, kvůli které musel být nošen v nosítkách, a proto se i vévodovi také začalo říkat Přemysl I. Nošák. Král Václav IV. vévodovi za věrné služby, osobní přístup a podporu projevenou jemu samotnému, ale i jeho otci, císaři Karlu IV., postoupil některá svá lenní slezská území. Ve službách císaře Karla IV. i jeho syna, krále Václava IV., vévoda procestoval celou Evropu a Slezsku vládl ze sedla. Navštívil nespočet míst a pro svou úspěšnou diplomacii a politiku, se vévoda Přemysl I. stal evropsky nejvýznamnějším slezským Piastovcem. Společnost na cestách mu dělal jeho osobní důvěrník a kaplan, rytíř Mikuláš z Fryštátu, syn rytíře Jiřího Fryštátského. Vévoda, ale i jeho potomci, se však už výhradně věnovali rozvoji Slezska, a ještě dalších více jak 250 let mu vládli. Během své vlády vévoda Přemysl I. bojoval za některá slezská území a bojoval i proti násilí konaným na moravsko-slezské a polsko-slezské hranici. Roku 1406 však stárnoucí vévoda Přemysl I. musel ještě zažít jednu velmi děsivou zkušenost. Na cestě z Gliwic do Těšína byl přepaden a zavražděn jeho starší syn Přemysl mladší. Vraždu provedl čech Martin Hrzán na objednávku slezského vévody Jana II. Železného z Ratiboře. Dobové kroniky pak popisují co se dělo dále: "Rozhořčený vévoda Přemysl starší, prolitím nevinné krve svého syna byl tak rozhořčen pomstou, že koupil hlavu Martina Hrzána od Čechů a Moravců, a zejména od jednoho z moravských pánů - dědice hradu Žampach, kde byl zmíněný Martin Hrzán dvořanem, koupil jeho hlavu za 1600 kopí pražských grošů a přivedl Martina Hrzána pod ochranou rytířů z Těšína a Osvětimi do Těšína, a před velkým davem tam vévoda Přemysl starší nařídil, aby pachatele naložili do měděného koše na spalování uhlí, a s rozpálenými uhlíky uvnitř koše Martina Hrzána vozili po všech ulicích a předměstích města Těšína. Poté tři kati trhali tělo Martina Hrzána na kousky žhavými kleštěmi a nakonec mu vytrhli vnitřnosti, a po mnoha nejsložitějšími mučeními se pak Martin Hrzán vzdal svého ducha. Podobně byli popraveni i komplicové zmíněného Hrzána, Petr Votroubka, Jan Třeň a čtyři další." Vévoda Přemysl I. po těchto děsivých událostech předal svému mladšímu synu Boleslavovi I. území spravované Přemyslem mladším, ale Boleslav I. se ještě téhož roku, kdy byl jeho starší bratr zavražděn, oženil se slezskou princeznou Markétou, sestrou vévody Jana II. Železného z Ratiboře, který byl za vraždu Přemysla mladšího odpovědný. Vévoda Přemysl I. tuto Boleslavovu nedovolenou svatbu nemohl přenést přes srdce, a Boleslavovi odebral ta slezská území, která mu po svém zemřelém synovi přidělil. 7. září roku 1407 však Markéta zemřela a ještě téhož dne vévoda Přemysl uzavírá dohodu mezi sebou, svým synem Boleslavem a vévodou Janem II. Železným z Ratiboře. Do hrobu tak vévoda Přemysl I. odchází se svým synem usmířen. Zemřel roku 1410 v úctyhodném věku 78 let, a o jeho smrti se zmínil i kronikář Dluhoš: "Dne 23. května zemřel Přemysl starší, rozumný, efektivní a vážný manžel, který byl kvůli třicetileté slabosti dně neustále nesen v nosítkách, po mnoha snahách o usmíření spojenectví mezi králem Vladislavem a řádem německých rytířů, po návratu z Pruska zemřel v Těšíně a byl pohřben v klášteře bratrů kazatelského řádu." Po smrti vévody Přemysla I. se vlády ujal jeho mladší syn, vévoda Boleslav I. Piast. Zlatý věk Fryštátu přichází.

Královský věk Fryštátského dvora v 15. století

v letech 1431 až 1528 se pod vlivem Jagellonců zámek Fryštát stává rezidenčním sídlem Slezského vévodství

Eufemie II. Piastovna s potomky, první slezská panovnice (1395-1447)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Fryštát 1431-1447

Roku 1410 se slezské vlády v Těšíně ujal vévoda Piast VIII. Boleslav (1363-1431). Jeho otec, vévoda Přemysl I. Piast ho na vládu připravoval již od roku 1390, ale již jen výhradně pro domácí slezskou politiku. Vévoda Boleslav I. ale dále pokračoval ve spolupráci s polsko-litevským králem Vladislavem II. Jagellem (vládl 1386-1434), kterou již dříve zahájil jeho otec. S králem Vladislavem domluvil svůj sňatek s vévodkyní Eufemií II. Piastovnou z Mazovské dynastie Piastovců a 26. listopadu roku 1412 se s ní také oženil. Tento sňatek měl spíše politický záměr posílit vliv Jagellonců ve Slezsku. Ten se poprvé potvrdil už o dva roky později. 29. června roku 1414 vévoda Boleslav I., a snad i na přímluvu vévodkyně Eufemie II., vyjel se svým slezským vojskem podpořit krále Vladislava Jagella v takzvané Hladomorové válce proti Řádu německých rytířů u královského města Brodnica, severovýchodně od Warszawy. Kronikář Dluhoš uvádí: "Po překročení Visly, dorazil král ve čtyřech pochodech do nepřátelské země, kde začaly být shromažďovány jednotky. A byla tam tak velká a mocná armáda, že ani v minulosti, ani při pozdějších výpravách král neměl tak velkou armádu, neboť nikde nebylo pole dostatečně velké pro celý tábor." Po smrti českého krále Václava IV. Lucemburského v roce 1419, se vlády v Českém království ujal králův bratr, Zikmund Lucemburský (1368-1437). Ten však roku 1419 královský dvůr z Prahy přesunul do Uher a Praha se tak navždy ocitla na evropské periferii a plnila již jen roli pouhého vedlejšího sídla. Situace v Českém království byla po odchodu Lucemburků nestabilní a bouřlivá. Oproti tomu byla ve Slezsku politická situace poněkud příznivější, ale v husitském období nebylo Slezsko s Českým královstvím sjednocené. 18. září roku 1421 Slezsko totiž vytvořilo protihusitské hnutí, na které husitské Čechy reagovali četnými husitskými útoky na slezská vévodská města. V podstatě šlo o občanskou válku a proto spíše než české krále, slezští Piastovci podporovali svou příbuznou, polsko-litevskou, Jagellonskou královskou dynastii, díky čemuž se Slezsko těšilo z poměrné politické stability. Fryštátský zámek však v době vlády vévody Boleslava I. v letech 1410-1431 plnil roli pouhého vedlejšího sídla podobně jako Pražský hrad. Ve vztahu k Fryštátskému zámku byl vévoda Boleslav I. nejpasivnějším slezským vévodou. Pravděpodobně zde nikdy nepobýval ani příležitostně, a když v červnu roku 1427 Fryštát napadlo husitské vojsko, ani sem nepřijel město bránit. Fryštát se musel bránit sám pomocí vévodského, na Fryštátském zámku sídlícího vojska, kterému v obraně pomáhali žoldáci z řad obecného lidu, a jak uvádí i kronikář Jan Dluhoš, do obrany Slezska proti husitům nastupovaly i statečné slezské ženy. Nutno ale dodat, že ze svého těšínského sídla vévoda Boleslav I. vedl úspěšná jednání, která vedla ke smíření, a Fryštát, na rozdíl od některých jiných slezských měst, tedy dobit husity nebyl. Dvorské poměry se na Fryštátském zámku obnovily až s příchodem vévodkyně Eufemie II. Piastovny Mazovské (vládla 1431-1447), druhé ženy slezského vévody Boleslava I. Piasta. Vévodkyně Eufemie II. se narodila v roce 1396 jako páté z celkem 13ti dětí Alexandry, dcery litevského velkoknížete Olgierda a Semovíta IV. Piasta z Mazovské dynastie, nejvýše postaveného polského šlechtice a kandidáta na polský trůn, který však přenechal svému švagrovi, Vladislavovi II. Jagellovi, kterému byla Eufemie II. neteří. Vévodkyně Eufemie II. dostala Fryštátský zámek jako svatební dar a velmi si ho oblíbila. Krátce po svatbě pověřila Purkrabího, aby povolal stavebníky a dohlížel na průběh proměny loveckého zámku v okázalou rezidenci. Vévodkyně tak zde kolem roku 1420 zámek rozšířila o nové kuchyňské křídlo s venkovním, dnes již zaniklým točivým schodištěm, které bylo podobné tomu u Bílé věže. Výstavbou nové, Severní kaple roku 1420, dala vévodkyně Zámecké kapli půdorys latinského kříže a stal se z ní Zámecký kostel katedrálního typu. Po svém ovdovění v roce 1431, začala vévodkyně Eufemie II. vládnout jako vévodkyně-vdova a na Fryštátský lovecký zámek přestěhovala slezský vévodský dvůr, kde ihned zavedla přísnou, vysoce vedenou královskou dvorskou etiketu podle vzoru Jagellonského královského dvora. Stala se první slezskou ženou panovnicí a Fryštátský lovecký zámek se za její vlády stal prvořadým sídlem Slezska s nejhonosněji vedeným dvorem, ale protože ve Fryštátě vévodkyně vedla příliš nákladný dvůr, roku 1443 byla nucena prodat Seveřské území a vévodskou mincovnu. Vévodkyně Eufemie II. v honosných fryštátských poměrech vychovala své čtyři syny - prince Václava I. (po 1413-1474), prince Přemyslava II. (1418-1477), prince Vladislava (1420-1460), prince Boleslava II. (1422-1452) a dceru princeznu Alexandru (po 1412-po 1460). Kronikář Dluhoš o vévodkyni napsal, že byla vlídné povahy, nejkrásnější ženou své doby a že její synové byly vždy perfektně oblečení a svým vystupováním okouzlovali každý dvůr. Když princové vyrostli, poslala je vévodkyně Eufemie II. do různých částí Slezska, a ve Fryštátě si ponechala jen svého nejmladšího syna Boleslava II. Pravděpodobně nebyla příliš nakloněna způsobu vlády svého zesnulého chotě, a celkově způsobu vlády vedeného ve Slezsku, kde bylo již od jeho založení roku 1138 zvykem, že vládu dědili všichni synové, takže se Slezsko dělilo na stále menší samostatné územní celky. To Slezsko rozdělovalo a oslabovalo, a někdy ve Slezsku docházelo i k válkám mezi jednotlivými celky. Proto jako vévodkyně-vdova zavedla nový, centralizovaný způsob vlády dle vzoru svých předků, a velmi brzy si získala respekt. Svůj mocenský vliv ve Slezsku vévodkyně šířila prostřednictvím svých potomků, kterým kolem roku 1442 přidělila různá slezská území, kde měli pobývat, ale nesměli bez jejího souhlasu nic učinit. Faktickou vládkyní tak zůstávala vévodkyně, která vykonávala svou centralizovanou moc ze svého sídla ve Fryštátě. Roku 1438 prostřednictvím prince Václava vedla vítěznou válku u Vojkovic a téhož roku prince Václava také oženila s vévodkyní Alžbětou Hohenzollern. Prince Vladislava poslala do vzdáleného Hlohova a roku 1444 ho tam oženila s Markétou z Cilly. Vévodkyně také prostřednictvím prince Boleslava II., 4. února roku 1447 uzavřela smlouvu mezi Horním Slezskem a Polským Jagellonským královstvím a regulovala v Horním Slezsku hranice a soudnictví. Kronikář Dluhoš uvádí, že se princ Boleslav II. sešel s jinými vévody, "stejně jako s mnoha radními jejich vévodství a vyslanci vévodů z Osvětimi, kteří přijeli do Krakowa na první postní neděli, a na základě vzájemných dohod uzavřel s nimi trvalý mír, spravedlivý a výhodný pro obě strany, vzájemně potvrzen a popsán." Svou jedinou dceru, princeznu Alexandru, vévodkyně Eufemie II. před rokem 1440 provdala za uherského magnáta Vladislava Garaie, se kterým měla princezna Alexandra dvě děti: Annu (1440-1457) a Joba (1447-1481). Princezna Alexandra tam zemřela mezi léty 1460-1463. Princ Přemyslav II. se oženil až po roce 1460. Jako vévoda se oženil s Annou Varšavskou, se kterou měl jediné dítě, princeznu Hedviku (1469-1521), která se stala matkou uherských králů z rodu Zápolských a prostřednictvím své dcery, pozdější polské královny Barbory, se také stala jednou z předků současné Britské královské rodiny. 25. června roku 1447 se všichni Eufemiiny synové princové sešli v Krakowě na korunovaci polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Během korunovačního rytířského turnaje tam však za neznámých okolností zemřel Boleslavův fryštátský sloužící, což vrhlo stín na celý průběh okázalých oslav. Princ Boleslav II. tam také s novým polským králem navázal velmi úzký politický svazek a ten oba panovníci také na místě stvrdili domluvou Boleslavového sňatku s vysoce urozenou princeznou Annou Bielskou, členkou Jagellonského královského rodu. I tento sňatek měl za cíl posílit vliv Jagellonské královské dynastie ve Slezsku, což se úspěšně dařilo zejména u Piastovců vládnoucích z Fryštátu, kterým toto spojení přinášelo okázalost a stabilitu. Ještě před touto svatbou však vévodkyně Eufemie II. 18. září roku 1447 ve Fryštátě zemřela a snad byla pochována v Zámeckém kostele.* Do doby vévodkyně Eufemie II. nebylo ve Slezsku zvyklé, aby vládla žena, vévodkyně, ale během svého života všem jasně dala najevo, že i ženy jako panovnice dokážou vládnout obratně, efektivně a že mohou být skvělými političkami i stavitelkami. Její synové se po smrti matky na svých přidělených územích osamostatnili a vládli si sami bez jejich matkou zavedenou centrální vládou. Takto rozdrobené vévodství později zpět sjednocoval Eufemiin vnuk Kazimír II., a jako slezský Vicekrál Kazimír II. také získal centrální nadvládu nad oběma slezskými vévodstvími.

Anna Slezská, vévodkyně-matka a patronka Fryštátu (1430-1490)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Fryštát 1452-1465/1490

Na svém nevelkém, ale honosném fryštátském sídle, ze kterého vévodkyně Eufemie II. vládla 16 let, nechala svého nejmladšího syna, slezského vévodu Piasta VIX. Boleslava (1422-1452), který se také stal pokračovatelem Piastovské dynastie. Mladému slezskému vévodovi Boleslavovi II. s vládou nejprve vypomáhali jeho starší bratři. Podle kronikáře Dluhoše, vévoda Boleslav II. "Prosil Boha, aby mu dovolil žít a vidět toto štěstí, aby před svou smrtí mohl vidět navráceno Slezsko Polskému království a sjednoceno s ním jako jeden celek pod žezlem a svrchovaností polského krále." Toto jeho přání se také odráželo v jeho politice, a i on podporoval polské Jagellonské krále. Hned na začátku své vlády v roce 1447 povýšil Fryštát mezi slezská rezidenční města - mocenská sídla slezské monarchie. Fryštátu dal mnohá významná privilegia a roku 1447 v něm založil dodnes fungující Zámecký pivovar. 30. června roku 1448 se v Krakowě (?) a ve Fryštátě konala okázalá svatba Boleslava II. a Anny, která byla doprovázená rytířskými turnaji a velkými oslavami. Vévodkyně Anna Piastovna, rozená Bielská (1430-1490), byla zbožná a ctnostná žena, povahou světice, slezská panovnice a milující matka. Rod jejího otce Ivana Bielského, pocházel z litevského knížecího rodu Gediminovců, který vládl Litevskému Velkoknížectví. Posledním členem tohoto panovnického rodu byl král Vladislav II. Jagello, zakladatel Jagellonské královské dynastie, se kterou byli slezští panovníci z Fryštátu příbuzensky i politicky v 15. století spřízněni. Vévodkyně Anna byla sestřenicí krále Kazimíra IV. Jagellonského (1427-1492), a neteří jeho matky, polsko-litevské královny Sofie Holšanské Litevské (1405-1461). O rok později se ve Fryštátě vévodskému páru jako prvorozený narodil syn-dědic, princ Kazimír II. Piast (1449-1528), budoucí slezský Vicekrál, a hned po něm se narodily princezny Barbara a Žofie. Princ Kazimír II. a princezna Žofie dostali svá jména od Jagellonského královského páru, kterých také byli kmotřenci. V roce 1449 byl vévoda Boleslav II. zvolen soudcem sporu mezi polským králem Kazimírem IV. Jagellonským a českou šlechtou, a výsledkem tohoto jednání bylo úspěšné usmíření vztahů. Nadějný vévoda Boleslav II. však umírá velmi brzy - 4. října roku 1452, jako první ze svých sourozenců. Zemřel za neznámých okolností přibližně v době narození své dcery Žofie, a snad byl pochován v Zámeckém kostele*. Ovdovělá vévodkyně Anna se ujala vlády se svými třemi švagry jako vévodkyně-vdova a v roce 1465 vládu převzal její syn Kazimír II. Jako vévodkyně-matka kolem roku 1470 pod fryštátským zámkem založila fryštátské Dolní Předměstí-Podzámčí, dnes zvané Bělidlo, pro chudé obyvatele Fryštátu, kterým také dávala práci u dvora, aby měli na obživu. U dvora také v rámci panovnické etikety zavedla pravidlo, aby nesnězené jídlo bylo z vévodského stolu odnášeno do fryštátského špitálu svatého Ondřeje, těm opravdu nejchudším lidem. Tento špitál i s kostelem svatého Bartoloměje také kolem roku 1470 postavila a ze svých zdrojů finančně podporovala jejich provoz. Kostel se špitálem byly roku 1683 zbořeny, ale špitál svatého Ondřeje byl téhož roku postaven nový u Zámeckého kostela. Dnes v něm působí sídlo České pošty. Pro tyto své ušlechtilé skutky se slezská vévodkyně Anna Piastovna stala patronkou města Fryštátu. Švagři vévodkyně Anny postupně vymírali bez mužských potomků, a když roku 1477 v Těšíně zemřel vévoda Přemysl II. jako poslední z nich, její syn, princ Kazimír II. Piast, dědic a následník slezské Piastovské dynastie, přesunul hlavní vévodské sídlo z Fryštátu do Těšína, ale vévodkyně Anna zůstala ve Fryštátě, odkud vládla po jeho boku až do své smrti jako vévodkyně-matka. Věnovala se především rozvoji fryštátského vévodského dvora, který se stal nejhonosněji vedeným sídlem ve Slezsku a rozvíjela i rezidenční město Fryštát, kde vybudovala městské lázně. Když roku 1490 vévodkyně Anna zemřela, její syn Kazimír II., již jako slezský Vicekrál, své milované matce uspořádal velkolepý pohřeb a snad ji pochoval ve fryštátském Zámeckém kostele*, kde jsou na její památku dochované gotické fresky Umučení svaté Kateřiny a svaté Barbory, pocházející z doby kolem roku 1450, tedy z doby její vlády. Pro syna Kazimíra II. byla nejdůležitější ženou jeho života, velice ji miloval, plně jí důvěřoval a svěřoval jí vládu v době své nepřítomnosti.

Kde jsou pohřbení slezští panovníci z Fryštátu?

* Hroby slezských panovníků sídlících ve Fryštátě nebyly nalezeny a tak zůstávají záhadou, protože vévodské archivy několikrát vyhořely, takže se písemné záznamy o nich nedochovaly. Je velmi pravděpodobné, že panovníci byli pochováni u Jižní kaple zámeckého kostela ve Fryštátě nebo spíše přímo v kostele, kde je několik uzavřených, nepřístupných a neznámých hrobek, takto popisovaných v 19. století. Zámecký kostel se stavěl od konce 13. do počátku 17. století. Kostel byl vyrabován v roce 1620 Jiřím Krnovským a roku 1640/42 i dánskými a švédskými vojsky, a všechny hroby u Jižní kaple byly vypleněny. Fryštát však stále ukrývá velkou spoustu pokladů z dob slezských Piastovců, které stále čekají na své znovuobjevení. Naposledy to bylo na přelomu let 2010/2011, kdy byly během restaurátorských prací v Zámecké Severní kapli objeveny gotické fresky pocházející z doby kolem roku 1450, a roku 2018 byl prováděn archeologický průzkum objeveného sklepení z doby 13. - 16. století. Podzemí Fryštátu je stále neobjevené a tajemné. Ví se však, že jsou zde původní pivařské chodby z 15. až 16. století. Co ukrývají?

Slezský Vicekrál, vévoda Piast X. Kazimír, princ Fryštátský (1449-1528)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Fryštát a Těšín 1460/1465-1528

Na přelomu 15. a 16. století byl na Fryštátském zámku panovnický dvůr slezského vévody a Vicekrále Kazimíra II. Piasta, zvaného i "Veliký"nebo "Král Slezský", (vládl 1465-1528), kteréhož lovecký zámek Fryštát byl rodnou a oblíbenou rezidencí, oblíbenou i u Jagellonského královského dvora. Kazimír II. Piast se narodil roku 1449 jako princ Fryštátský slezskému vévodovi Boleslavu II. a vévodkyni Anně. Po smrti svého otce Boleslava II., byl ke spoluvládě svou matkou přizván v roce 1460 když mu bylo 11 let, samostatnou vládu pak převzal roku 1465 ve svých 16. letech. Už jako chlapec vykazoval politické nadání, což ho v dospělosti vyneslo do postavení nejvyššího slezského panovníka v celé éře téměř 600 leté existence dynastie slezských Piastovců. Tady na Fryštátském zámku 27./28. července 1471 vévoda Kazimír II. ubytoval hlavní část slavné družiny krále Kazimíra IV. Jagellonského a královny Alžběty Rakouské, kteří doprovázeli svého syna, mladého krále českého Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471-1516), který cestoval z Krakowa do Prahy na svou korunovaci. Jako nejvýše postavený aristokrat Českého království se slezský vévoda Kazimír II. královského průvodu účastnil jako králův průvodce, a na jeho počest zde na Fryštátském zámku uspořádal velkou hostinu a rytířský turnaj. Vévoda Kazimír II. byl vášnivým pořadatelem a také účastníkem těchto her a během svého dlouhého života jich na Fryštátském zámku uspořádal mnoho. Mezi léty 1476 - 1479 vévoda Kazimír II. také založil silnici VIA SILESIANA z Těšína přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova, která je dodnes součástí silnice české části Slezska spojující Jablunkov s Jeseníkem. Vévoda také vedl několik válek, především na Dolním Slezsku, kde válčil o nárok na vymřelé Hlohovské území své babičky, vévodkyně Eufemie II. Roku 1476 shromáždil ve Fryštátě početné vojsko a vyrazil k Dolnoslezskému městu Krosno, aby se na tamních polích střetl s vojskem Jana II. Šíleného, který také bojoval za toto území. Do Fryštátu se ale vévoda Kazimír II. vrátil poražen a se ztrátou 2000 mužů. Spor o Hlohovské území se dále táhl až do roku 1482 a nárokoval si ho i uherský král Matyáš Korvín a také český král Vladislav Jagellonský. Teprve až roku 1490 vévoda Kazimír II. převzal správu nad Hlohovským územím a roku 1506 je získal do trvalého vlastnictví. Vévoda Kazimír II. měl také sestřenici, princeznu Hedviku Piastovnu (1469-1521), která po smrti svého otce, Kazimírova strýce Přemyslava II. z Těšína v roce 1477, byla do roku 1486 pravděpodobně vychovávána ve fraucimoru Fryštátského dvora vévodkyně-matky Anny, a vévoda Kazimír II. z politických důvodů roku 1477 oficiálně přesídlil na hrad v Těšíně, čímž rozdrobené vévodství své babičky vévodkyně Eufemie II. opět spojil v jeden celek. Svůj rodný a oblíbený Fryštátský zámek však i nadále používal ke své okázalé reprezentaci a také jako své druhé, ale faktické sídlo. Vévoda Kazimír II. princeznu Hedviku roku 1486 provdal do Uher, kde se stala matkou uherského krále Jana Zápolského a polské královny Barbory Jagellonské, jejíž potomci jsou členové současné britské královské rodiny. Kněžna Hedvika byla v Uhrách velmi oblíbená a měla nesmírně velký politický vliv od Košic po Trenčín, kde měla své sídlo. Tamní hrad si dodnes uchoval podobu po renesanční přestavbě provedené kněžnou Hedvikou. Památkou na ni je i Spišský hrad, kde je také ztvárněna její podoba. Celý tamní život byla v úzkém kontaktu s Vicekrálem Kazimírem II. a společně kolem roku 1497 vybudovali silnici z Bánské Bystrice přes Jablunkovský průsmyk do Těšína, která dále navázala na již dříve Kazimírem II. vybudovanou silnici přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova. Silnice byla známá jako Měděná stezka. Roku 1521 kněžna Hedvika zemřela a byla s velkou poctou pohřbena ve Spišské Kapitule. Z pověření českého krále Vladislava II. Jagellonského, od roku 1490 až do své smrti v roce 1528, vévoda Kazimír II. panoval nad vévody celého Slezska jako slezský Vicekrál, odtud také pochází Kazimírův přídomek "král Slezský". Jeho vláda byla pro některé vévody příliš pevná, proto 26. června 1497 na kongresu konaném na Radnici v Dolnoslezské Nyse, byl Vicekrál Kazimír II. dýkou napaden vévodou Mikulášem II. Piastem z Opole. Jen za podpory dvorních hodnostářů se atentát nezdařil a vévoda Mikuláš II. se ihned běžel ukrýt v Nyském kostele sv. Jakuba, odkud byl násilím odveden a uvězněn v žaláři. Zde směl pouze sepsat svou závěť a určit svého nástupce, který také podědí všechny Mikulášovy statky. Slezský Vicekrál Kazimír II. nařídil, aby byl porotním soudem odsouzen a druhý den byl vévoda Mikuláš II. na Nyském tržišti popraven stětím hlavy. Neobměkčilo ho ani nabízené výkupné v obrovské sumě 100.000,- uherských zlatých. Podle vyjádření svědků měl před stětím vévoda Mikuláš II. prohlásit: "Ó Nyso! Nyso! Je to proto, že tě moji předci dali církvi, abys mi teď měla vzít můj život?" Vévoda Mikuláš II. byl se svolením Vicekrále Kazimíra II. pohřben ve Františkánském kostele v Opole a na jeho náhrobku byl vyryt nápis: "Zde ležím já, který jsem zůstal věrný svým zásadám a statečně sklonil jsem krk před mečem kata. Kolemjdoucí, řekněte hrdým vládcům, že vévoda Mikuláš existuje." Mikulášův nástupce, jeho starší bratr vévoda Jan II., když se dozvěděl o stětí vévody Mikuláše II., zmobilizoval obrovské vojsko s cílem vojensky napadnout Vicekrále Kazimíra II., a jen okamžitý zásah českého krále Vladislava II. Jagellonského zabránil vzniku slezské občanské války.

Slezský Vicekrál Kazimír II. Piast se roku 1478 oženil s Johanou z Poděbrad (1460-1496), vnučkou českého krále Jiřího z Poděbrad, ale ovdověl už roku 1496. Zdá se, že životním posláním vévodkyně Johany v tomto svazku bylo pouze přivést na svět potomka - dědice. Je také možné, že po smrti Kazimírovy matky, vévodkyně Anny, obývala v letech 1490-1496 Fryštátský zámek. Vévodkyně Johana porodila dva syny, Prince Fridricha Piasta (1480-1507) a prince Piasta XI. Václava (1488-1524). Prince Fridricha Piasta Vicekrál Kazimír II. neúspěšně, a k velké nelibosti katolické církvi, dosazoval k boku slezského biskupa ve Wroclawi s cílem prostřednictvím prince Fridricha katolickou církev ve Slezsku ovládat, které už i tak Vicekrál Kazimír II. soustavně ve Slezsku omezoval její moc. Avšak politickým vládcem ve Slezsku se měl stát jeho mladší syn, princ Václav II. Vicekrál Kazimír II. chtěl ve Slezsku dosáhnout absolutní vlády jak v církvi, tak i v politice, a tím Slezsko spojit v jeden územně-politický celek, a snad tak naplnit smysl vlády zavedené jeho babičkou, vévodkyní Eufemií II. Slezsko také kolonizoval lidmi z Valašska, jejichž potomci dodnes žijí v oblasti Slezských Beskyd a jsou zde známí jako komunita Gorolů. Po smrti své ženy Johany se Vicekrál Kazimír II. již nikdy neoženil a veškerý svůj čas věnoval politice a vladaření. Jeho hostem tady na zámku často býval polský král Zikmund I. Jagellonský (vládl 1506-1548) a do Fryštátu také vedly svatební průvody Jagellonských královen: Alžběty Habsburské v roce 1454, královny Bony Sforzy Lombardské v roce 1518, královny Alžběty Habsburské roku 1543 a královny Kateřiny Habsburské v roce 1553. Král Zikmund I. Jagellonský byl bratr českého krále Vladislava II., kterým oběma byl Vicekrál Kazimír II. starším krstným bratrem a byl také Zikmundovým nejlepším přítelem. Zikmundovy časté návštěvy na Fryštátském zámku se však nezřídka měnily v neřízené hodování a pití vína. Jednou v opilosti král Zikmund poničil vybavení hodovního sálu, ale po svém vystřízlivění vzniklé škody Kazimírovi uhradil. Jindy oba panovníci společně lovili pod zámkem zvěř nebo rybařili v okolních rybnících, které Vicekrál Kazimír II. koncem 15. století sám založil. Horší to však bylo na jaře roku 1511. V noci z 16. na 17. dubna se řádění obou panovníků na zámku vymklo z kontroly a z neznámé příčiny zde vzplál oheň, který se rychle šířil, takže dřevěné části gotického Fryštátského zámku shořely a požár se přenesl i na okolní domy. Ještě téhož roku se však Vicekrál Kazimír II. pustil do rozsáhlých oprav zámku a v listopadu roku 1514 se celá fryštátská rezidence zablýskla v novém renesančním kabátě. Gotická obranná věž zámku byla snížena, proluka mezi západní reprezentativní a východní rezidenční částí zámku byla zastavěna Mázhausem a novým reprezentačním sálem, a nově byla postavena Bílá věž jako nejvyšší stavba rezidenčního Fryštátu. Bílá věž je dodnes jeho zdaleka viditelnou dominantou. Severní zámecké hradby Vicekrál Kazimír II. zrušil, čímž zde vzniklo nové velké Zámecké nádvoří, které se ihned stalo centrem dění. Svého syna, prince Václava II. Vicekrál Kazimír Ii. roku 1508 přizval k vládě a oženil ho s mladou aristokratkou Annou Hohenzollern (1487-1539), která měla mezi svými předky Lucemburské i Habsburské císaře a byla vnučkou krále Kazimíra IV. Jagellonského. Vicekrál Kazimír II. přežil oba své syny a tak se jeho následníkem stal Václavův a Annin syn, slezský princ Václav III. Adam. Ten se v roce 1524 narodil již jako pohrobek, tedy po smrti svého otce. Stižen ztrátou svých příbuzných, slezský Vicekrál Kazimír II. stále častěji vyhledával samotu na březích svých milovaných fryštátských rybníků, dodnes zčásti zachovalých. Sem také unikal před přísnými pravidly dvorské etikety a povinnostmi slezského panovníka. V roce 1525, když už bylo Kazimírovi II. 75 let, sepsal na zámku Fryštát svou závěť, a určil zde také za následníka svého jednoletého vnuka, prince Václava III. Adama, kterého zde i zasnoubil se stejně mladou Marií Pernštejnskou z Pardubic. Regentskou vládou po své smrti a až do doby Václavovy plnoletosti, pověřil zámožného moravského hejtmana Jana IV. z Pernštejna, který sídlo opět přesunul na Fryštátský zámek. Do roku 1539 však z Těšína vykonávala regentskou vládu vévodkyně Anna Piastovna Hohenzollern, matka prince Václava III. Do této její doby vlády se také datují události z pověsti O Fryštátském zázračném zvonu. O tři roky později, tedy v roce 1528, slezský Vicekrál Kazimír II. zemřel. Dožil se na tehdejší dobu neuvěřitelného věku 79 let a ve Slezsku vládl 63 - 68 let. Slezský Vicekrál Kazimír II. se tak řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě. Jeho hrob se však nikdy nenašel ani o něm není dochován žádný písemný záznam, protože vévodské archivy za svou dlouholetou existenci mnohokrát vyhořely. Je ale pravděpodobné, že chtěl být, a byl pochován ve svém milovaném rodišti, na zámku Fryštát, což by znamenalo, že byl pochován v jeho Zámeckém kostele.* Procházku Kazimírovou Fryštátskou rezidencí lze uskutečnit i z této webovky pomocí podstránky "REZIDENCE KAZIMÍRA II."

Vyvrcholení Fryštátského dvora v 16. století

vláda hornoslezských vévodů v době Habsburských císařů v letech 1528 až 1573

Krutý slezský vévoda Piast XII. Václav Adam; sídlo a doba vlády: Těšín a Fryštát 1545-1579

V letech 1528 - 1552 byl fryštátský zámek bez vévodského dvora a úlohu hlavního slezského sídla převzala příbuzná, Lehnicko-Břežská dynastie slezských Piastovců se sídlem v Dolnoslezské Lehnici. Hornoslezským vévodou se stal teprve 4 letý Václav III., který i v tak raném věku byl už 3 roky zasnoubený s Marií Pernštejnskou. Do roku 1539 však vládla Václavova matka, vévodkyně-matka Anna Piastovna Hohenzollern. Po její smrti se Fryštát stal slezským sídlem dočasného poručníka a Hornoslezského regenta Jana IV. Pernštejna, který do Fryštátu přesouvá i Finanční komoru a investuje značné sumy do renesanční opravy Frýdeckého zámku a na okraji Fryštátu rozšiřuje rybniční soustavu v Olšinách, která existuje dodnes. Po velkých přenicích s Janem IV. z Pernštejna, který se slezské vlády nechtěl vzdát, konečně roku 1545 přebírá vládu následnický slezský panovník, vévoda Václav III. Adam Piast (1524-1579), který by mohl být oprávněně nazýván "Ukrutný", protože týral svou ženu Marii, finančně vydíral svého syna Fridricha a pro svůj prostopášný život zenedbával vévodství. Vévoda Václav III. měl po své matce Anně Hohenzollern vynikající aristokratický původ. V jeho rodokmenu byly královské panovnické dynastie Jagellonců, Habsburků i Lucemburků. Po své babičce Johaně, byl také potomkem krále Jiřího z Poděbrad. Své dětství prožil vévoda Václav III. Adam na císařském dvoře Ferdinanda I. Habsburského ve Vídni, a s Marií Pernštejnskou (1524-1566) měli svatbu roku 1540 v Brně na hradě Veveří, který slezským Piastovcům v té době patřil. Narodili se jim tři potomci: princ Fridrich Kazimír (1541-1571), budoucí vévoda Piast XIII., a princezny Anna (1543-1564?), která pravděpodobně žila po boku své matky ve Fryštátě, kde jako 21 letá zemřela, a Žofie (po 1544-?(, která však zemřela asi hned po narození, nebo v útlém věku. Za sídlo si vévodský pár vybral dnes již zbořený hrad ve slezském Těšíně, ale jejich manželství tam nebylo šťastné. Z nenávisti k Pernštejnům, kterým musel vévoda Václav III. Adam splácet nevyžádané investice, svou ženu vévodkyni Marii Pernštejnskou týral a před dvořany ji ponižoval. Roku 1552 Těšínský zámek vyhořel a celý Hornoslezský vévodský dvůr se přestěhoval zpět do Fryštátu. Po přesídlení vévodského dvora z Těšína na Fryštátský zámek se vztah Václava III. a Marie o něco zlepšil. Vévoda však žil prostopášně, byl neoblíbený, vladaření mu moc nešlo, vévodství rozdrobil na jednotlivá panství, která pak pronajímal, aby měl z čeho platit výdaje za bujaré večírky se svou šlechtou a s prostitutkami. Roku 1556 se vévodský dvůr vrátil do opraveného Těšínského zámku, ale vévodkyně Marie na Fryštátském zámku zůstala až do let 1560-65. Žila zde se svým synem Fridrichem Kazimírem jako vévodkyně-matka, aby unikla neustálému ponižování ze strany svého chotě Václava III. Vévodkyně Marie byla následkem jeho krutého chování často nemocná a roku 1566 při dlouhodobé návštěvě svých příbuzných v Pardubicích umírá. Roku 1560 jejich syn, princ Fridrich Kazimír usiloval o převzetí vlády, ale vévoda Václav III. svému synu zpočátku vladaření odpíral, nakonec však pod tlakem ze strany dolnoslezského vévody Jindřicha Lehnického, Fridrichovi spolu s vládou přenechal i své astronomické dluhy ve výši 80.000 tolarů, kterým také ještě navíc Fridrichovi uvalil lichvářskou 10% úrokovou sazbu, ze které opět hradil své výdaje na prostopášný život, ačkoli tehdejší zákon povoloval maximální úrok ve výši 6%. S tímto otcovým "dědictvím" se mladý vévoda Fridrich vyrovnával celý svůj život, ale tento nekonečný a zoufalý finanční boj podlamovalo jeho zdraví, kterému ve svých 30 letech u Pardubic podlehl. Otec Václav III. jen pozoroval vytrvalé počínání svého syna, kterému odmítal pomoct ikdyž ho o to vévoda Fridrich několikrát, leč marně prosil. Tělo svého syna ani nikdy nepohřbil s patřičnými poctami vladaře, ani ho nedal převést z Pardubic domů. Vévoda Václav III. se do slezských dějin zapsal jako nejkrutější slezský vladař, ikdyž by bylo nespravedlivé nezmínit se o jeho činech v pozdějším věku, kdy se svou druhou ženou, vévodkyní Sidonií Sasko-Lauenburskou (1500-1594), ve špitálech navštěvoval morem nemocné děti, kterým opatřoval útěchu, ačkoliv tím ohrožoval svůj vlastní život. Roku 1579 zemřel na mrtvičku v komnatě svého těšínského sídla. Vládu převzala vévodkyně Sidonie, která sídlila ve svém fryštátském paláci (dnes Knihovna, výstavní síň a Museum), ale poručnictvím za jejich nezletilého syna, slezského prince Adama Václava, budoucího vévodu Piasta XIV. (1574-1617), byl pověřen dolnoslezský vévoda Jiří II. z Břehu. Princ Adam se ujal vlády v roce 1586. Jeho syn Fridrich Vilém (1601-1625) byl posledním Hornoslezským vévodou, Piastem XV.

Fridrich Kazimír Piast XIII., slezský vévoda a poslední rytíř z Fryštátu (1541-1571)

SÍDLO A DOBA VLÁDY: Fryštát 1560-1571

V 16. století za panování Václavova a Mariina syna, slezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta (1541-1571), existovali ve Slezsku už jen dvě rodiny slezských panovníků, které však také byli už na pokraji vymření. Hornoslezská Těšínsko-Fryštátská, a Dolnoslezská Lehnicko-Břežská linie vévody Fridricha III. Piasta (1520-1570) a vévodkyně Kateřiny Maklenburské, která po roce 1528 Slezsku dominovala a měla své sídlo na zámku v Lehnici. Tyto dvě vévodské rodiny se v roce 1563 spojili předem domluveným, velkolepým sňatkem svých potomků. Mladý vévodský pár tvořený Hornoslezským vévodou Fridrichem Kazimírem Piastem a Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou, se stal symbolem a nadějí zachování panovnického rodu ve Slezsku a za své sídlo si vybrali Fryštátský zámek, který se po 30ti letech měl znovu stát hlavním rezidenčním slezským sídlem. Svatby slezských Piastovců byly vždy okázalé a většinou předem domluvené, jak to bylo u evropských panovnických rodů zvykem. Slezský vévoda výhodným sňatkem získal vyšší politickou prestiž a další majetek. Jeho manželka, zejména šlo o princezny z panovnických rodů, byla již od dětství vychovávána s tím, že na osobní volbu manžela nemá příliš velký vliv. Jejím úkolem bylo dát vévodovi potomka a zajistit tak pokračování dynastie. Láska manželů byla výhodou, ale neočekávala se. Výjimkou bylo manželství Hornoslezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta Fryštátského s Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou (1542-1569). Zamilovali se do sebe již jako náctiletí a ve věku 22 let se 28. prosince roku 1563 na zámku v Dolnoslezské Lehnici vzali. Po velkolepé, dvou týdenní oslavě, které se účastnilo více jak 2000 šlechticů včetně císaře Maxmiliána II. Habsburského, se svatební průvod vydal do Hornoslezského Fryštátu. Na jaře roku 1564 průvod na fryštátském Zámeckém nádvoří vítali dvořané, šlechtici, rytíři, duchovní a konšelé spolu s davy obecného lidu. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém vévodském sídle, vévoda Fridrich Kazimír tady uspořádal velký rytířský turnaj. Jeho hlavní dominantou se stala za tím účelem postavená Piastovská věž s vévodským erbem, která je dnes známá spíše jako věž radniční. Završením velkolepé svatby bylo v roce 1565 narození okouzlující princezny Kateřinky Piastovny Fryštátské. Za zdejšího pobytu mladého vévodského páru, Fryštátský zámek po 30ti letech opět mířil na nejvyšší příčku mezi slezskými vévodskými sídly. Byl vybaven cennými uměleckými sbírkami, do zámeckých komnat vévoda Fridrich Kazimír nechal přivést i klece s exotickými papoušky a ve stájích dnešního Lottyhausu měl ustájené vzácné arabské koně ze Španělska, lovecké psy z Ruska a měl zde i své oblíbené dravé ptáky. Vévoda ve Fryštátě pořádal rytířské turnaje, lovy na zvěř, taneční plesy a další okázalé oslavy. Na Fryštátském zámku vedl vévoda Fridrich Kazimír opravdu velmi okázalé poměry a z Itálie si nechal do Fryštátu přivést i dvorského trpaslíka. Tento trpaslík se mohl jako jediný u vévodského dvora chovat nezdvořile až drze, vévodskému páru mohl tykat a mohl také nahlas říkat věci, o kterých sice všichni dvořané věděli, ale nikdo by se je neodvážil říci nahlas. Fryštátský dvorní trpaslík byl i vyzvědačem a informátorem. Protože se na zámku volně pohyboval, sledoval chování dvořanů, jejich intriky, zápletky a také poslouchal jejich rozhovory, které ještě za tepla donášel vévodovi a vévodkyni. Měl ale také úlohu rozveselovače, takže svými komickými kousky bavil celý fryštátský vévodský dvůr. Do politiky byl vévoda Fridrich Kazimír zatažen už v roce 1553 ve svých 11ti letech jako vyslanec císaře Ferdinanda I. Habsburského (vládl 1526-1564) na svatební oslavě polského krále Zikmunda II. Jagellonského a roku 1563 se také účastnil uherské korunovace císaře Maxmiliána II. Habsburského. Slezský vévoda Fridrich Kazimír se během dne věnoval svým povinnostem vladaře nebo se svými šlechtici jezdil do okolí zámku na oblíbený lov zvěře. Jeho žena, slezská vévodkyně Kateřina se věnovala reprezentaci vévodského dvora. Na Fryštátském zámku ji dělaly společnost dvorní dámy, bez kterých vévodkyně Kateřina neudělala ani krok. Dvorní dámy s vévodkyní trávily veškerý čas, společně se věnovaly nějakým ručním pracím, například vyšíváním deček nebo zdobením předmětů, a také se věnovaly hudbě, zpěvu, tanci a hraním míčových her. Vzdělávaly se historií Piastovského rodu, učily se cizím jazykům, dobrým mravům a dvorské etiketě. I vévoda Fridrich Kazimír byl neustále obklopený spoustou šlechticů, dvořanů a úředníků. Ti všichni potřebovali jíst, pít a nechávat si prát své honosné oděvy. Vévodský dvůr Fryštátského zámku proto potřeboval další služebnictvo, který poskytoval zámecký fraucimor vedený hofmistrem, na který však dohlížela vévodkyně Kateřina.

Z lásky k vévodkyni Kateřině, ale také ke své okázalé reprezentaci a upevnění moci ve Slezsku, dal vévoda Fridrich Kazimír postavit ve Fryštátě zcela nový renesanční zámek Ráj se vším dostupným komfortem, kam plánoval přesídlit slezský panovnický dvůr, a jež se měl stát hlavním slezským panovnickým sídlem. Zámek Ráj postavil jako dvoukřídlý s nádvořím obklopeným arkádami a u jihozápadního křídla mu dominovala čtyřpatrová věž s kaplí. Hlavní vstup do zámku byl situován ve středním křídle a nádvoří se otevíralo do rozlehlé zahrady s množstvím ovocných stromů a včelími úly. Zámek vévoda postavil z kamene a nacházely se v něm velké komnaty a sály. Součástí zámku byla i pekárna s kuchyní, velká konírna a hospodářské budovy pro dobytek. Z druhé strany zámku vévoda vybudoval i pivovar a sladovnu. V okolí zámku naplánoval i několik vodních ploch pro chov ryb, které byly určeny na vévodský stůl. Zámek Ráj s rezidenčním městem Fryštátem spojovala dlouhá ulice vedoucí skrz okázalé Horní Předměstí, kde žili zbohatlí měšťané zabývající se výrobou a prodejem fryštátského plátna, žádaného v celé Evropě. Vévoda Fridrich Kazimír okázalým životem zaháněl starosti, které měl s dluhy svého otce, ale jeho okázalý život tyto dluhy ještě zvětšoval. Jistou útěchu mu v nelehkém životním údělu poskytoval jeho strýc z matčiny strany, moravský velmož a český nejvyšší kancléř, pan Vratislav II. Pernštejn (1530-1582), který se stal Fridrichovým důvěrníkem. Vedli spolu dodnes dochovanou obsáhlou korespondenci, a často se navštěvovali. Díky Vratislavu z Pernštejna získal vévoda Fridrich kontakty na evropské královské dvory, ale i tento jeho strýc vedl nákladný život, který mu později způsobil finanční bankrot a zánik rodu Pernštejnů. Taková byla doba renesance. Žádala luxus a přepych, ale pro svou drahotu způsobovala zánik prastarých rodů. Mladý vévoda Fridrich Kazimír se tak stále musel potýkat s překážkami, které mu život, ale i nepřejícní závistivci kladli pod nohy. Roku 1569 na mor zemřela Fridrichova milovaná žena, vévodkyně Kateřina, otec Václav III. vedl prostopášný život, jeho tchán, dolnoslezský vévoda Fridrich III. byl alkoholik zbavený svéprávnosti, a císaři Maxmiliánovi byl Fridrichův okázalý způsob života trnem v oku. Na konci zimy roku 1571 vévoda Fridrich Kazimír těžce onemocněl a ačkoliv císař Maxmilián věděl, že je vévoda velmi nemocný, povolal si ho na svůj vedlejší dvůr v odlehlé a nesnadno přístupné Praze, kde byl císař na zemském sněmu. Cesta byla náročná, v Čechách vedla po špatných silnicích, kde také musela překonat pohoří s chladným podnebím, kterými jsou odlehlé Čechy obklopeny. Tuto náročnou cestu, která jeho zdraví zcela zlomila, vévoda Fridrich Kazimír nezvládl a u Pardubic 4. dubna roku 1571 zemřel. Císař měl nepřímou odpovědnost za jeho smrt a jako by to už předem plánoval, ihned učinil opatření k zajištění Fridrichova luxusního majetku ve Fryštátě a odvezl si je na svůj vídeňský dvůr k doplnění vlastních sbírek. Tak to císař Maxmilián II., i jeho syn, císař Rudolf II. prováděli i se sbírkami jiných slezských dvorů. Zmanipulovaná politika císaře Maxmiliána II. vedla k zániku Fryštátské části slezského vévodství. V létě toho roku za záhadných okolností zemřela i Fridrichova dědičná dcera, 6ti letá půvabná slezská princezna Kateřinka. Šťastná a nadějná slezská vévodská rodina tak v letech 1569 - 1571 vymřela. Vévodkyně Kateřina s malou princeznou byly pochovány ve fryštátském zámeckém kostele,* ale vévoda Fridrich Kazimír, umírajíc na cestě do Prahy, byl dočasně uložen do rodové hrobky Pernštejnů v Pardubicích vedle své matky, vévodkyně Marie. Již 450 let tam však jeho tělo čeká na převezení domů do Fryštátu ke své rodině jak si přál. O jeho nelehkém, ale okázalém životě, milostném vztahu a poměrech na Fridrichově vévodském dvoře ve Fryštátě 16. století, pojednává románový příběh "VÉVODA Z FRYŠTÁTU", který je dostupný i na těchto webovkách.

Slezská náboženská reformace a vévodské majetky Piastovců ve Fryštátě

Doba nadvlády Habsburků nad Slezskem od roku 1526, tedy vláda císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., nebyla dobou příliš příznivou. Slezští Piastovci, ať už dolnoslezští nebo hornoslezští, byli, podobně jako Habsburkové, velmi zadlužení a přitom, také jako Habsburkové, vedli velmi okázalý způsob života. V 16. století byli slezští Piastovci stoupenci evangelického kazatele Martina Luthera, naproti tomu Habsburkové byli oddanými podporovateli katolicismu. Slezský vévoda Fridrich Kazimír Piast si na fryštátském dvoře vydržoval svého důvěrníka, luteránského pastora Jakuba Preisse z Břehu, který ve Fryštátě získal velkou náboženskou moc a z Fryštátu učinil centrum slezské evangelické víry. Nikdo jiný než-li evangelík nesměl zastávat významný post ve městě a každý slezský evangelík měl za povinnost alespoň jednou v životě Fryštát navštívit. Střediskem evangelické víry byl fryštátský kostelík svatého Marka, kde pastor Jakub Preiss kázal. Vztahy mezi oběma panovnickými dynastiemi - Slezskými Piastovci a rakouskými Habsburky, tak byly jako na houpačce. Slezští Piastovci když vymírali, a Habsburkové k tomu svou politickou mocí přispívali, jejich slezský majetek Habsburkové rozprodávali do rukou šlechty, ale jeho luxusní vybavení si přivlastňovali a odváželi na svůj dvůr ve Vídni. I zámek Fryštát se zámkem Ráj, jako vymřelé léno roku 1571 převzal císař Maxmilián II. Habsburský (vládl 1564-1576), ale roku 1573 je prodal slezské šlechtě. Na svůj dvůr ve Vídni však odsud přenesl vzácné umělecké sbírky slezských Piastovců, které byly v 17. a 18. století rozprodány na evropské dvory, nebo byly vypleněny švédskými vojsky během 30ti leté války. Fryštátskými zámeckými sbírkami se v Praze chlubil i císařův "bláznivý" syn Rudolf II., kam část sbírky svého otce Maxmiliána načas převezl, jak to také známe z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Během 30ti leté války, především v letech 1640-1642, se ve Fryštátě vedly velmi těžké boje a veškeré bohatství Fryštátu bylo vydrancováno. Střediskem bojů se stal kostelík svatého Marka jehož okolí bylo srovnáno se zemí. Kostelík ale jako zázrakem těmto bojům nepodlehl a v jeho okolí, v dnešním Universitním parku, kde byla v této válce zbořena velkolepá kaple svatého Mikuláše, bylo pochováno na 2000 ve válce padlých vojáků. Hohenzollernové, stejně jako před nimi Přemyslovci, Lucemburkové a Jagellonci, ve Slezsku viděli velký potenciál. Skupovali od Habsburků slezská vymřelá vévodská sídla, a roku 1742 už měli ve Slezsku tak silnou moc, že tuto v Habsburském císařství nejbohatší zemi ovládli a Habsburkům navždy odebrali. Císařovna Marie Terezie v reakci na to vedla krutou a předraženou 7 letou válku o Slezsko a následně vedla intenzivní cílenou politiku, aby Slezsko získala zpět. Její Fryštátem procházející vojska zanechávala ve Fryštátě spoušť a další četná drancování. Habsburkům se však již nikdy nepodařilo získat Slezsko zpět. Slezsko se tak rozdělilo na velkou Pruskou a malou Rakouskou část, kam se začlenil i Fryštát, a kde se mu začala psát nová éra historie.

ZÁMEK FRYŠTÁT V RUKOU SLEZSKÝCH PIASTOVCŮ. JEHO KAMENNÉ ČÁSTI Z 13. - 16. STOLETÍ DODNES STOJÍ

Úpadek a znovuvstání zámku Fryštát v 17. až 20. století

za zdejšího pobytu slezských šlechtických rodů v letech 1573 až 1945

Po vymření slezských Piastovců ve Fryštátě zámek v roce 1573 koupil Václav Cigán ze Slupska, dřívější Maršálek Piastovského dvora. Jeho potomci však z Fryštátu roku 1637 odešli z důvodu postupující náboženské protireformaci. Po odchodu jeho rodu nastalo období úpadku zdejšího dvora. Roku 1640 neobydlený fryštátský lovecký zámek vyrabovala lupičská družina vedená slezským šlechticem Jiřím Krnovským, který tou dobou prováděl nájezdy na zámecká sídla a kostely, které vždy vyraboval. Fryštátský zámecký kostel tak přišel o své unikátní a vzácné gotické předměty. O dva roky později, během těžkých bojů 30ti leté války, již vyrabovaný Fryštát zcela vyplenila vojenská družina Švédů a Dánů. 30ti letá válka Fryštát doslova srovnala se zemí, takže z okázalého rezidenčního sídla tady zůstal jen zámek, kostely, pivovar, radnice a hrstka měšťanských domů a paláců. Takto zdevastovanou rezidenci získal přední slezský aristokratický rod Gaschinů a Fryštát se stal jedním z jejich rezidenčních sídel. Žila zde hraběnka Benigna Haugwitz von Gaschin. Díky ní se Fryštátský zámek opět stal rezidenčním sídlem a do 30ti letou válkou zcela zničeného Fryštátu se vrátil život. Gaschinové zde obnovili a rozšířili opevnění a postavili nový špitál, kde dnes sídlí Česká pošta. Za jejich pobytu se Fryštát také stal poutním místem, takže sem proudily i řady procesí. Na tuto dobu je v zámeckém kostele dodnes dochovaný, údajně zázračný, korunovaný obraz panny Marie Fryštátské. Roku 1742 Slezsko obsadila Pruská vojska a jeho větší část začlenila do svého Pruského území. A protože právě tam měli Gaschinové své nejvýznamnější majetky, z Fryštátu, který zůstal pod správou Rakouského říše, odešli. 

Fryštát tak získal rod irského hraběte Niklase Taafe von Carlingford. Ikdyž se tento rod ve Fryštátě usadil jen na půl století, přesto zde po sobě zanechal řadu stavebních památek, ze kterých lze usoudit, že Fryštát, coby aristokratická rezidence opět vzkvétal. Dodnes zde stojí monumentální zámecká hradba, zámecká kočárovna, socha sv. Patrika, obnovený kostelík svatého Marka, ale také zámecký jezdecký dvůr v Olšinách s erbem Taafeů, který dokládá obnovení fryštátského loveckého revíru. Hrabě Niklas Taafe působil na císařském dvoře císařovny Marie Terezie a císařovna ve Fryštátě zanechala svůj otisk v podobě dodnes zachovalého číslování domů. Stejné pravidlo císařovna zavedla v celé říši a bylo postaveno na tom, že zámek obdržel číslo popisné 1 a v dalším očíslování domů se pokračovalo od zámku ve směru hodinových ručiček. Roku 1789 rod Taafeů z Fryštátu odešel a na zámku se usídlil nově vzniklý, ale se starými kořeny, slezský hraběcí rod Larisch-Mönnichů, který zde setrval až do konce II. světové války v roce 1945. Přestože se Larisch-Mönnichové chovali velmi krutě k zaměstnancům svých průmyslových podniků, za jejich působení byl fryštátský zámecký dvůr pozvednut do výše a stal se sídlem jednoho z nejvýznamnějších aristokratických rodů Rakouské monarchie. Goticko-renesanční zámek v jejich době získal svou klasicistní fasádu a opět se soustředil na lov zvěře ve Fryštátském loveckém revíru. Na lovy se sem sjížděli evropští aristokraté včetně Habsburků a přijel sem i německý císař Vilém II. nebo i bulharský car Ferdinand. Lovecká návštěva prince Rudolfa Habsbursko-Lotrinského je popsána tehdejším fryštátským historikem Juliusem Bayerem v knize Pamětihodnosti města Fryštátu. Lovecký zámek Fryštát je dodnes v prvním patře bohatě vybaven mobiliářem Larisch-Mönnichů, jako by zde stále žili. Lovecký zámek Fryštát je turistům přístupný. Přestože Fryštát v polovině 17. století doslova vstal z popela a v 19. století se opět blýskal na aristokratickém výsluní, svůj největší význam a slávu zažil v době slezských Piastovců, když pro Fryštát psali svou vévodskou historii...

- Památky vévodského loveckého zámku Fryštát z 13. až 16. století -

Středověké vyobrazení zámku se nedochovalo, ale pod svou klasicistní fasádou má dodnes dochované původní středověké zámecké budovy. Byly jich 4 se dvěma věžemi + Lottyhaus s konírnou + Zámecké kaple s věží. Jihozápadní zámecká věž byla sice snížena pravděpodobně už počátkem 16. století, ale stále má v suterénu dochované Vězeňské cely, v přízemí Zbrojnici a v prvním patře Malý sál, kde je umístěna jídelna z 19. století. Druhá věž u bývalé hlavní brány byla rovněž snížena, ale je snadno rozpoznatelná od Zámecké uličky. Hlavní dominantou zámku tak od počátku 16. století zůstává Bílá věž zámecké kaple.